„Ačkoliv jsem byl čtyřikrát zraněný a nervy jsem měl taky v čudu, tak jsem musel dřít. Udělal jsem maturitu a taky jsem udělal vojenskou akademii. To znamená, že mé hodnosti šly rychle nahoru. Stal jsem se rychle podplukovníkem. S plukovníkem to bylo trochu horší, protože za komunistů jsem měl nějaké průšvihy. Nesouhlasil jsem se vstupem sovětských vojsk, byl jsem ve zdejším, ústeckém rozhlase. Chtěli mě z armády vyhodit.“
„Když jsem vyskočil, tak jsem ten padák zahrabal do lesa pod klády. Po válce jsem tam ten padák našel. Mám ho v garáži na autě a druhou půlku mám ještě tady na půdě.“
„A najednou vidím, že z těch dveří vychází Germán. Karabinu měl jen tak přes rameno a tahal pytel se zbožím. Kdyby ji měl připravenou, tak mě mohl zastřelit. Šel ke koním, položil pytel i karabinu a začal upravovat sedlo. ,Hände hoch,‘ vykřikl jsem na něj. Trrrrrrrr, vypálil jsem po něm, padli dva koně a on padl taky.“
„Já jsem se přihlásil do týlu nepřítele s úkolem ZÚ, tzn. zvláštní úkoly. V Kyjevě jsme měli krátký výcvik, bylo nás tam osmnáct, a pak jsme byli vysazeni na území Slovenska. Tam jsme neměli za úkol bojovat, ale zjišťovat, kde jsou sklady, materiály apod. To je na dlouhé vyprávění.“
„Výsadkář musí být statečný, zdatný a nebojácný a musí zvládnout teorii. To znamená znát padák, ty šňůry tam atd. My jsme měli sovětské padáky, ty měly čtyřiadvacet šňůr. Hlavně se naučit složit padák. Velitel nám říkal: ,Jak si ten padák složíte, tak v něm vyskočíte. Když to bude špatně, tak spadnete na zem jako pytel brambor.‘ “
Pan Nikolaj Kubarič se narodil 2. října 1919 v obci Podpleša v okrese Tačevo na Podkarpatské Rusi. Byl z osmi sourozenců. V roce 1939 byl odveden do maďarské armády, ale brzy odešel do Sovětského svazu. Tam strávil tři roky v gulagu na Vorkutě. Třiadvacátého ledna 1943 narukoval k československé jednotce. V březnu 1943 se účastnil bojů o Sokolovo, v listopadu téhož roku se účastnil bojů o Kyjev. Po bojích o Bílou Cerkev v lednu 1944 byl následně vysazen se skupinou Borkaňuk na Slovensko do týlu nepřítele. Po přechodu fronty bojoval na Dukle, při bojích u Liptovského Mikuláše byl těžce zraněn. V nemocnici na Podkarpatské Rusi ho zastihl konec války. Pan Kubarič si po válce dodělal maturitu a vystudoval vojenskou akademii. Od roku 1971 je v důchodu, žije v Ústí nad Labem a je aktivním členem Československé obce legionářské, kterou sám zakládal. Nikolaj Kubarič zemřel v roce 2010.
