Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Řídil jsem se selským rozumem
narozen 28. prosince 1942 v Pardubicích
pochází ze selské rodiny
z kádrových důvodů měl problém dostat se na vysokou školu
vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy
v letech 1966–2017 působil na gymnáziu Dašická v Pardubicích
v letech 1986–2005 zde byl ředitelem
21. listopadu 1989 zorganizoval protestní pochod studentů gymnázia
od roku 1994 působil v komunální politice
je autorem učebnic matematiky
věnoval se matematickým olympiádám
v roce 2019 žil v Pardubicích
Josef Kubát se narodil 28. prosince 1942 do rolnické rodiny v Přestavlkách na Chrudimsku. Rodiče dlouho nemohli mít děti, o svého jedináčka se proto především maminka velice strachovala. Do těžké práce doma na statku i na poli rodiče syna zapojovali, i přesto hovoří o svém dětství jako o krásném, byť skromném, rodiče ho vedli ke slušnosti a pracovitosti.
Na základní školu začal chodit do národní školy v Trojovicích, poté pokračoval na osmileté škole v Hrochově Týnci a jedenáctiletce v Chrudimi, kde odmaturoval v roce 1959. Už na základní škole se projevil jeho talent na matematiku, úspěšně se účastnil matematických olympiád.
Rozhodl se proto pokračovat ve studiu matematiky na vysoké škole, ale kvůli rolnickému původu rodičů nebyl přijat. Podal proto několik odvolání. V tu dobu nastoupil v Rosicích u Chrasti do plynárny s tím, že tam bude několik let pracovat a pak se zkusí na vysokou školu dostat znovu. Jedno z odvolání ale bylo úspěšné a byl přijat na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
Po promoci, v roce 1964, nastoupil nejprve jako učitel ve Vysokém Mýtě, po dvou letech přešel na gymnázium v Pardubicích v Dašické ulici, kde vyučoval matematiku až do roku 2017. V letech 1986 až 2005 byl na tomto gymnáziu ředitelem.
Ve funkci ředitele ho zastihly i listopadové události roku 1989. Z rozhlasu a televize se o zásahu proti studentům na Národní třídě dozvídal jen kusé informace, mezi nimi například i to, že reakce policistů byla adekvátní, protože studenti šli proti zasahujícím policistům s dlažebními kostkami. „V sobotu odpoledne mi volali naši absolventi, jestli vím, co se stalo v Praze. Já jsem říkal, že toho vím trochu málo – to, co se zatím pouští do éteru, což bylo skutečně hodně málo. A ta naše absolventka a ten náš absolvent mně řekli, že budou v Pardubicích v neděli a že by se se mnou rádi sešli. Tak já jsem se s nimi v neděli dopoledne sešel.“ Od absolventů gymnázia se dozvěděl, jak skutečně probíhala demonstrace na Národní třídě a že druhý den přijedou na gymnázium a budou o tom informovat také studenty a učitele.
V úterý 21. listopadu přišla za Josefem Kubátem do ředitelny delegace studentů z nově vzniklého stávkového výboru se svými požadavky. Studenti chtěli stávkovat, zrušit oslovování učitelů „soudruhu“ a jít podpořit pardubické vysokoškoláky v jejich stávce protestním pochodem a při něm cestou přibírat studenty ostatních středních škol.
Pamětník se stávkou nesouhlasil, protože měl obavy, aby se mladí stávkující studenti místo školy netoulali po městě a nevyprovokovali příslušníky Lidových milicí k zásahu. Stejně tak se mu nezamlouvala představa, že by měl mít při pochodu zodpovědnost za tisíce studentů ostatních škol. Domluvil se proto se stávkovým výborem, že protestní pochod na podporu vysokoškoláků uskuteční, ale jen se studenty gymnázia. „A já jsem měl strach, tak jsem zavolal tajemníkovi, tuším, že to byl Kubínek, protože jsme byli dotazovaní, jaká je situace na škole, a řekl jsem mu, že jsem se rozhodl, že škola dobrovolně, kdo chce dobrovolně jít, tak že jdeme podpořit vysokoškoláky, ale že mám jednu podmínku. Že mě spojí s náčelníkem policie a ta policie že mně zaručí, že na nás nikde nebudou čekat, aby nedošlo ke střetu, jako došlo na té Národní třídě.“
Po dvanácté hodině studenti vedení Josefem Kubátem vyrazili na pochod do centra. Ve vedlejší budově sportovního gymnázia byli už v tu dobu příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří situaci monitorovali. V průvodu pak pedagogové zaznamenali, že se k nim připojili policisté v civilu. Uniformované policisty, kteří na průvod dohlíželi, pak cestou potkali, ale ti jim v pochodu nijak nebránili.
Průvod studentů šel kolem divadla přes třídu Míru až na dnešní náměstí Čs. legií, kde sídlila Vysoká škola chemicko-technologická. Tam studenti přečetli prohlášení odsuzující páteční zákrok proti studentům na Národní třídě a žádající jeho prošetření. Poté se vydali zpátky do školy.
„Drtivá většina občanů nám aplaudovala, sem tam se něco ozvalo, ale to bylo úplně minimum, jako co blbneme nebo něco takového. Ale ten pán, když mě viděl z chodníku někde u pošty – kde mám dceru? Já jsem věděl, o koho jde. Tak říkám: ‚Tady někde. Kde? No, počkejte, to já… která třída a kde, to já nevím.‘ Rozčílený říká: ‚Ale tohle si tedy odskáčete, že na to do smrti nezapomenete!‘“
Ještě to odpoledne dojel Josef Kubát na jednání zástupců dělníků ze všech firem, které svolal ÚV KSČ do svého tehdejšího sídla v Domě hudby. Chtěl je informovat o proběhlé studentské demonstraci. „Já jsem se představil a řekl jsem, že někteří asi už vědí, že jsme šli o půl dvanácté podpořit vysokoškoláky v jejich stanovisku, že celou akci si beru na svou osobní zodpovědnost. Že takto jsem vyzval studenty, kdo chce dobrovolně jít, takto jsem vyzval kantory, kdo chce jít dobrovolně a že to beru, jak se říká, na svoje triko. Že s tím v zásadě nesouhlasím, co se stalo, a že s těmi požadavky vysokoškoláků naopak souhlasím a že nemůžeme mluvit nepravdu a že se nám to vymstí.“
Druhý den se od jedné funkcionářky Socialistického svazu mládeže (SSM) ve škole dozvěděl, že byl předchozí den večer krajským výborem odvolán z funkce ředitele. Protože ale o svém odvolání nevěděl, zeptal se na to inspektora, který zrovna ten den přišel na gymnázium na kontrolu. Ten mu informaci potvrdil s tím, že druhý den ráno odvolání zrušili, tudíž je ředitelem nadále. „Takže já jsem byl odvolaný přes noc, ale nevěděl jsem o tom. Ale písemně jsem nic nedostal.“
Pardubické gymnázium se také 27. listopadu zapojilo do generální stávky, i když jen symbolicky na několik minut.
Josef Kubát napsal v rámci své profese několik učebnic matematiky a spoustu let se věnoval matematickým olympiádám. V letech 2010–2018 byl předsedou Jednoty českých matematiků a fyziků. I v současnosti se stále věnuje matematice, především školí pedagogy. Od roku 1994 se také pohybuje v komunální politice, v době natáčení rozhovoru (2019) byl zastupitelem městského obvodu Pardubice III. Žil s manželkou v Pardubicích a jezdil na chalupu do rodných Přestavlk, kde se účastnil i různých společenských akcí.
Stále se řídí svým selským rozumem a rozvahou a také celoživotním krédem: „Pokud jsi přesvědčený o tom, co chceš udělat, že je správné, tak vždycky vydrž, to je ta pracovitost, zodpovědnost, a snaž se do toho cíle dojít.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Živná)