Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sigrid Kubešová (* 1922)

• narozena 18. srpna 1922 v Praze ve smíšeném manželství

• matka židovského původu

• rodiče se brzy rozvedli, od dětství vyrůstala pouze s matkou a babičkou

• její matka a babička byly v roce 1942 odvlečeny do koncentračního tábora v Terezíně

• za okupace nesměla dále studovat, přišla o byt i o veškerý majetek

• vychovala dvě děti

Následující stránky se věnují osudu dámy, které je dnes více než devadesát let. Své poslední roky tráví v Domově sociální péče Hagibor, prožila ale dlouhý a často velmi tvrdý život. Brzy přišla o všechno – o matku, o milovanou babičku, o byt i o veškerý majetek – a ještě jako dítě se musela o sebe začít starat sama. Přesto je dnes se svým osudem smířena. Při setkání s ní musí člověk obdivovat i její jedinečný sarkastický smysl pro humor, její přímost a schopnost nazývat věci pravými jmény.

Sigrid Kubešová, rodným příjmením Berglová, se narodila jako jedináček 18. srpna 1922 v Praze ve smíšeném manželství. Matka byla židovského původu. Rodina pamětnice pocházela částečně z Hané a částečně z Vídně. Babička, původně vídeňská Češka, se počátkem dvacátého století přestěhovala do Prahy.

Rodiče pamětnice se brzy rozvedli, od dětství proto vyrůstala pouze s matkou a babičkou. Ta na ni přitom měla největší vliv, fakticky ji vychovala, takže si s ní vybudovala hluboký vztah: „Babička byla takový rodinný fenomén. Byl to člověk, který nepotřeboval vyžadovat respekt, ale automaticky ho dostal. Pro mě byla prostě jedinečná.“ Dědeček pracoval jako ředitel pojišťovny, takže byla celá rodina i po jeho smrti dobře ekonomicky zajištěna. Ani babička, ani matka nemusely nikdy pracovat a byly s malou Sigrid doma. Obě byly ale velmi vzdělané. Matka ovládala například vedle češtiny ještě francouzštinu, angličtinu i němčinu.

Otec byl psychiatr, působil v léčebném ústavu v Kosmonosech jako vedoucí lékař. Sigrid Kubešová se s ním však setkávala jen výjimečně, k rozvodu došlo těsně po jejím narození. „Upřímně řečeno, já ho poznala až jako dospělá, takže na něj ani nijak zvlášť nevzpomínám,“ vzpomíná dnes Sigrid Kubešová na to, že spolu skoro žádný vztah vlastně nikdy neměli. „Ale choval se ke mně slušně,“ dodává.

Základní školní docházku absolvovala na soukromé obecné škole na Novém Městě, potom pokračovala na gymnáziu. Na první roky ale nevzpomíná příliš ráda, příčinou bylo především ne příliš dobré pedagogické vedení: „Vůbec mě to nebavilo. Učila nás taková vzteklá stará panna. Vždycky jsem si říkala, jak může někdo, kdo nenávidí děti, učit děti. Byla to taková zlá ženská s drdolem. Nikdy jsem si k ní nenašla vztah a že bych se těšila na školu? To ani náhodou.“ Nerozuměla si ani s většinou svých spolužáků: „Já bych řekla, že z padesáti procent byli pitomí, takže s nimi byla nuda, nebylo, o čem se bavit.“ Další studium již kvůli německé okupaci nepřipadalo pro dívku s židovskými předky v úvahu. „Jako Židy nás vyhazovali ze škol. Takže tím to končilo.“

Okupace vůbec zásadním způsobem změnila život mladé, tehdy teprve čtrnáctileté Sigrid Kubešové. Její matka a babička byly židovského původu, ona sama tedy byla podle norimberských zákonů Položidovkou. Ač o židovství nevěděla téměř nic, doma se nikdy neslavily ani židovské svátky, o chození do synagogy nemluvě, náhle se ocitla v pozici, kdy židovství silně ovlivňovalo její život: „Ze dne na den jsem přišla o všechno a byla jsem odkázaná sama na sebe. Co jsem si neudělala, to jsem neměla. Ale neberu to jako nějaké příkoří, prostě taková byla doba.“

Již ve čtrnácti letech si Sigrid Kubešová musela vydělávat. Práci našla v pražské továrně na laky Tebas jako cizojazyčná korespondentka. Tehdy zúročila výchovu, které se jí doma dostalo. S budoucím manželem se seznámila během války v zaměstnání. „Potkali jsme se v práci ve čtyřicátém roce a od dvaačtyřicátého roku jsme byli spolu. Bylo to krásné manželství.“ Její budoucí životní partner pracoval v tovární laboratoři jako chemik. Díky řediteli neměla nikdy problémy v práci, snad proto, že sdíleli podobný osud. „Byl stejně jako já míšenec, jak se hezky říkalo za Němců,“ vzpomíná Sigrid Kubešová, která měla navíc ohromnou výhodu, že velmi dobře ovládala němčinu. Díky tomu si jí mnozí v továrně velmi vážili a byla pro ně nepostradatelná.

Mimo jiné jí byl také zabaven byt, ve kterém vyrůstala: „Došlo k tomu vyloženě náhodou. Když přišli Němci, co byli na byt zvědaví, tak tam byla jenom moje posluhovačka, která je pustila prostě dovnitř. Když jsme potom přišli domů a zjistili jsme, že tam byli, snažili jsme se odnést koberce a obrazy a takové věci. Pak mě udali, že jsem si dovolila svoje věci odstěhovat.“ V té době již bydlela sama, matka i babička byly totiž v roce 1942 postupně transportovány do koncentračního tábora v Terezíně. S babičkou se již nikdy nesetkala: „Maminka říkala, že babičku v Terezíně sice ještě zažila, ale velmi krátce.“

V květnu 1945, těsně po osvobození, dali všichni zaměstnanci Tebasu výpověď: „Tenkrát to byla taková euforie. Všichni jsme měli pocit, že už prostě pro Němce dělat nebudeme, a dali jsme výpověď. Zapomněli jsme, že taky z něčeho musíme být živí.“ Nakonec ale všichni vzali svou výpověď zpátky: „Turnauer nám napravil hlavu. Říkal: ‚Lidi, neblbněte! Z něčeho přece musíte být živi.‘ Tak jsme to zase všichni stáhli.“ Sigrid Kubešová i její manžel v tamější továrně pracovali fakticky po celý život, jen byla přejmenována na Chemapol. Manžel působil dlouhou dobu na pozici náměstka ředitele.

Během války neměla od matky ani babičky vůbec žádné zprávy, vůbec spolu nebyly v kontaktu. Matka se po třech letech prožitých v Terezíně vrátila v roce 1945 do Prahy. Měla velké štěstí, že nebyla odvezena do některého z vyhlazovacích táborů. Po návratu pobývala nějaký čas u dcery, která byla tehdy již provdaná. Přesto se Sigrid Kubešová mnoho o fungování Terezína a životě tam nedozvěděla, z velké části i proto, že její vztah k matce byl velmi komplikovaný: „Víte, už byla jiná doba a ona přitom měla ještě pocit: ‚Tak teď jsem tady, tak se o mě starejte.‘ Moc mi o Terezíně nevyprávěla, protože když začala, tak říkala, že babička byla pořád taková dominantní, a mně to vadilo. Vůbec jsem s ní o tom nechtěla mluvit. Prostě jsem to odmítala. Chtěla jsem babičku, na jakou jsem byla zvyklá. Vzpomínám na ni jako na nejbližšího člověka, kterého jsem měla.“ Matka se nakonec uchýlila do domova důchodců, kde dožila.

Po válce se život pomalu vrátil do starých kolejí. Kubešovi vychovali dvě děti. V roce 1946 se jim narodila dcera, v roce 1948 přibyl ještě syn. Pamětnice byla sedm let na mateřské dovolené. Oblíbenou společnou zálibou manželů byly vyjížďky na lodi: „Nemuseli jsme na plovárnu, ale chodili jsme do loděnice a tam jsme se koupali. Bylo to fajn. Pamatuju se, že jsme si našli takový malinký ostrůvek, kam nebyl přístup, takže jsme pro sebe měli víceméně takovou soukromou pláž.“

Nástup komunistického režimu vnímala Sigrid Kubešová velmi záporně: „Znamenalo to pro mě hrůzu, bylo to strašný. To je právě to. Člověk už pak vzpomíná jenom na to, že dětem říkal doma něco jiného a hned dodával: ‚Ne, abys to někde řek!‘“ Vadilo jí, že člověk nemohl říkat, co si myslí, a neustále se musí hlídat a kontrolovat. To samozřejmě také platilo o výchově dětí, které musely pochopit, že jinak se musí jednat na veřejnosti a jinak v rodinném kruhu. „Hlavně jsme se snažili, aby děti pochopily, že to, co se děje, je lumpárna,“ shrnuje Sigrid Kubešová. Navíc komunistický režim podle ní silně ovlivňoval veškerý život a uzurpoval si právo rozhodovat a stanovovat jediný správný výklad toho, co se dělo. „Zasahovali do všeho možného, do čeho jim nic nebylo. Snažili se člověku namlouvat ty jejich rozumy.“

Jejím hlavním zájmem a prioritou se stala výchova dětí a ekonomické zabezpečení rodiny. Politické dění tak, podobně jako většina lidí, spíše nevnímala a snažila se je vytěsnit ze svého života, jak jen to bylo možné. „Chtěli jsme, aby to děti moc nezasahovalo. Tak jsme se snažili o tom doma moc nediskutovat.“ Danou situaci brala jako status quo, se kterým je třeba se smířit a brát ji takovou, jaká je. Přesto má bolestné vzpomínky na politické procesy padesátých let i na rok 1968. Především příjezd ruských vojsk do Prahy ji hluboce zasáhl: „Nejely tramvaje, tak jsem šla do práce pěšky. Bydlela jsem ve Strašnicích a dělala jsem v Chemapolu v Jindřišské ulici. Pamatuju si, že jsem poslouchala rádio. Kolem šel nějaký pán a ten nevěděl vůbec nic. ‚To je nějaký cvičení?‘ ptal se mě. Říkala jsem mu: ‚Ne, obsazují nás!‘“ Vybavuje si ale také některé téměř směšné scény. „Pamatuji si spíš na takové groteskní scény. Koukali jsme v Chemapolu z okna a nějaký pán si uprostřed ulice sundal kalhoty a vystrčil na ně holý zadek,“ popisuje jedno svérázné vyjádření nesouhlasu s politickým děním.

Velmi zajímavý je její pohled na Jana Palacha a jeho čin: „Já bych řekla, že v té době pro mě Jan Palach neznamenal vůbec nic. Člověk akorát věděl, že to byl někdo, kdo se upálil, a že to byl strašný čin.“ Přesto se domnívá, že jeho čin velmi ovlivnil následující dění a především vědomí lidí, co se vlastně děje kolem nich: „Komunistům už se nepodařilo lidi tolik obelhat. Každý moc dobře věděl, co to znamená.“

Naději pro ni znamenal rok 1989 a sametová revoluce: „Člověk měl určitě dojem, že se to snad všechno změní. A pak byl spíš udivený, že se zase tak moc nestalo. Člověk alespoň může říkat to, co si myslí. Přešel takový ten strach, aby děti neměly moc velký guláš v hlavě.“ Na dnešní době se jí přesto nelíbí celá řada věcí. Především to, že se o změnách k lepšímu hovoří, ale reálně se pro to téměř nic nedělá. Komunismus podle ní stále v lidech přetrvává. Zásadně jí vadí především současná politická scéna, která prý je stále pod vlivem komunistů: „Já bych řekla, že komunisti mají pořád moc veliký vliv. Potřebovali by mnohem víc přidusit.“

V současné době žije Sigrid Kubešová v Domově sociální péče Hagibor.