Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kubíček (* 1964)

• narozen 24. června 1964 v Českém Těšíně

• vyučil se aranžérem a pracoval v propagaci Dolu Dukla v Havířově

• založil bluesrockovou skupinu PBK Blues

• roku 1984 spoluorganizoval undergroundový koncert v Šenově

• akci v hospodě Na Lapačce rozehnal pohotovostní oddíl SNB

• spolu s dalšími asi osmi účastníky koncertu skončil ve vazbě

• soud ho potrestal za údajné výtržnictví podmínkou osm měsíců na dva roky

• po pěti měsících na vojně byl ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu

• poté až do roku 1989 čelil šikaně příslušníků StB

• po pádu totality se dočkal soudní rehabilitace

• získal osvědčení příslušníka protikomunistického odboje

• v roce 2022 žil v Havířově a živil se jako grafik

Když bylo Petru Kubíčkovi dvacet let, strávil skoro dva měsíce ve vazbě. Nechápal za co. „Chtěl jsem jen dělat hudbu. Věděl jsem, že bolševici dělají takové věci, ale že se to dotkne i mě, mě ve snu nenapadlo,“ říká. Ve vazební věznici se ocitl na začátku prosince 1984 po předčasně ukončeném koncertu undergroundových skupin v hospodě Na Lapačce v Šenově, který brutálně rozehnali příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB).

„Místním komunistům se naše produkce nelíbila a chtěli, abychom skončili. Nevšímali jsme si jich, a tak zavolali esenbáky. Přijel jich plný autobus a pak ještě další. Bylo vidět, že se chtějí vyřádit. Viděl jsem, jak mou kamarádku tahají za vlasy po zemi. Křikl jsem na ně: ‚Proboha, co děláte? Vždyť je to holka a nic neudělala.‘ A už jsem dostal kopanec do obličeje,“ vzpomíná.

Zakrváceného ho naložili do policejního auta. Ze stovky účastníků koncertu zadrželi asi polovinu. Většina šla druhý den domů. Petra Kubíčka pustili až za padesát čtyři dnů. Vyšetřovatelé mu hrozili politickými paragrafy. „Byla to blbost. Nic na mě neměli, ale měl jsem strach. Nakonec mě odsoudili za výtržnictví,“ říká pamětník.

Výlety se Státní bezpečností

Horší než pobyt ve vazbě pro něj bylo to, co následovalo: „Začalo peklo se Státní bezpečností. Dva estébáci za mnou jednou přišli do práce. Odvezli mě do Karviné a přistrčili přede mě papír, kterým mě chtěli zavázat ke spolupráci. Odmítl jsem. Pak za mnou jezdili každý týden,“ říká Petr Kubíček. Pracoval tehdy v propagaci havířovského Dolu Dukla a estébáci ho často nechali opakovaně vyvolat rozhlasem.

„Snažil jsem se jim utíkat. Marně jsem se schovával třeba na dřevišti. Chovali se strašně divně. Nikdy na mě nevztáhli ruku. Skoro na nic se neptali. Většinou řekli: ‚Půjdete s námi.‘ Nedokázal jsem jim říct ne. Pak mě někam vezli, třeba dvacet třicet kilometrů daleko. V autě bylo ticho. Potom někde v lese zastavili a nařídili mi, abych vystoupil. A nechali mě tam. Často ve špinavých montérkách a bez peněz. Hrozné bylo, že jsem nevěděl, co od nich můžu čekat,“ popisuje.

Od třinácti život v rytmu rock and rollu

Petr Kubíček se narodil 24. června 1964 v Českém Těšíně. Přišel na svět jako třetí syn Anny a Stanislava Kubíčkových. Když mu byl asi rok, rodina se přestěhovala na předměstí Havířova do části Suchá. Matka prodávala v knihkupectví, otec byl automechanik, který si ještě před sametovou revolucí založil vlastní autoservis.

Rodiče nevěřili komunistům. Petr Kubíček vzpomíná, že když se doma pochlubil, že se stal členem jiskřiček, otce to naštvalo. „Do Pionýra jsem nesměl,“ říká. Pamatuje si, když v srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. „V lese nedaleko našeho bydliště stály tanky. Chodili jsme od Rusů žebrat odznaky. Rodiče se po okupaci vůči režimu ještě více zatvrdili,“ říká.

Od malička dobře kreslil a zvlášť mu šly portréty. Byl také hudebně nadaný. Když starší bratr dostal k Vánocům kytaru a moc si s ní nevěděl rady, Petr se na ni rychle sám naučil hrát. „Muzika mě chytla už asi od třinácti let a nic jiného jsem neviděl. Začal mi život v rytmu rock and rollu,“ říká. Postupem času se mu stále více líbilo blues.

První skupinu založil na učilišti v Ostravě. „Učili jsme se hrát také podle nahrávek z polského rádia. Začali jsme vystupovat na školních akcích,“ vypráví. Jako aranžér nastoupil do propagace Dolu Dukla. Jeho hlavní práce byla výroba hesel. S kamarádem začal formovat skupinu, která později dostala název PBK Blues. Intenzivně zkoušeli a toužili, aby někdo slyšel, jak jim to jde. Tak vznikl nápad uspořádat koncert v hospodě v Šenově kousek od Havířova. Petr Kubíček se spolu s Bohumilem Koždoněm podílel na organizaci. Úřadům nahlásili, že jde o soukromou oslavu. Pronajali sál, pozvali kapely.

Vyšetřovatel řval a mával obuškem

V době příjezdu esenbáků byl pamětník v sále a hlídal vypůjčenou aparaturu. Šlo podle něj o pohotovostní oddíl SNB. Poté, co se zastal kamarádky a do obličeje mu tvrdě narazila bota uniformovaného strážce socialismu, už toho moc neviděl. Krev z roztrženého obočí a rozbitého nosu mu zalila obličej. Vyvlekli ho z hospody do auta. Další zadržené nakládali do autobusu. Část účastníků koncertu, kteří nestačili utéct, se nenechala jen tak pochytat. Obstavili autobus a nechtěli ho pustit dál.

Příslušníci SNB odvezli do Frýdku-Místku čtyřicet nebo padesát lidí. „Drželi nás celou noc v nějakém kině. Ráno začaly výslechy. Když jsem přišel na řadu a řekl jsem, že si dávám stížnost, vyšetřovatel vytáhl ze skříně obušek a řval, že si žádnou stížnost nepodávám. Už jsem nebyl člověk, ale zvíře na porážku. Pak mi dali podepsat nějaké papíry. Byla to vazba,“ vypráví.

Na zásah v Šenově vzpomínal pro Paměť národa také Stanislav Vlč. Se skupinou ‚Pod hladinou‘ byl zrovna na pódiu, když přišli příslušníci SNB koncert zrušit. „Řekli do mikrofonu, že akce je nepovolená a máme se rozejít. My jsme hráli dál. Přidaly se další kapely. Pak přijely dva autobusy policajtů a začal zásah. Bylo to šílené,“ líčil Stanislav Vlč.

Koncert Na Lapačce zažil také pamětník Martin Hassa. „Esenbáci nás brutálně rozehnali. Povolali si posily se psy i hasiče. Pochytali větší počet lidí a strčili je do autobusu, že je odvezou. Roman Matula ze skupiny ‚Pod hladinou‘ a ještě jeden kluk si pod ten autobus lehli. Dostali pak asi rok vězení,“ vyprávěl dokumentaristům Paměti národa v roce 2018.

Když viděl oranžovou škodovku, rozklepal se

Podle zprávy v samizdatu Informace o Chartě 77 soud odsoudil za výtržnictví a podněcování osm účastníků akce Na Lapačce. Čtyři dostali u okresního soudu nepodmíněné tresty. „Mně dali podmínku osm měsíců s odkladem na dva roky, kterou pak potvrdil i odvolací soud. Těm, kteří měli jít do vězení, nadřízený soud tresty zmírnil. O represi vůči účastníkům koncertu informovala Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Bolševici věděli, že to přehnali. Nějaký paragraf nám ale dát museli,“ říká Petr Kubíček. Nepamatuje si, zda ve výkonu trestu skončil jeden, nebo dva z obžalovaných.

Po pěti měsících vojenské služby, ze které se mu podařilo vyvázat díky zveličeným potížím se středním uchem, doufal, že bude mít konečně klid. Příslušníci StB mu jej nedali. „Odchytávali mě v práci, případně v terénu. Když jsem viděl tu jejich oranžovou stodvacítku, bylo mi zle. Přijeli pro mě i na Žermanice, kde jsem dělal výzdobu baru důlního rekreačního zařízení. Byl to psychický teror,“ říká.

Celou dobu za ním chodili dva stejní muži. „Jeden byl starší, druhý mladší. Jeden si hrál na hodnějšího. Nosili šedé bundy. Jeden si říkal major Procházka. K nám domů přišli jen jednou, když jsem tam nebyl. Požádali maminku, aby jim ukázala můj pas, že si z něj potřebují něco opsat. Odnesli ho a už jsem ho neviděl,“ vypráví. Aby aspoň na chvíli StB unikl, požádal v práci o náhradní volno a na měsíc se odjel schovat ke známým na jižní Moravu. „Tam mě nenašli a trochu jsem si uklidnil nervy. Když jsem se vrátil, začalo to nanovo,“ říká.

Bez pasu do Polska tajně brodem přes Olši

Jeho hudební kariéra pokračovala v undergroundovém prostředí. Skupina PBK Blues, která vznikla roku 1986, sice dvakrát úspěšně vystoupila na okresním festivalu Rockfest, jinak si ale na oficiálních akcích nezahrála. „Pořadatelé nám pod různými záminkami rušili koncerty. Hráli jsme příležitostně na soukromých akcích. Díky Jiřímu Prokšovi z Masomlejnu jsme ale získali úžasnou zkušebnu na zámku v Životicích. Zkoušeli tam i kluci ze Slepého střeva, pozdější Mňága a Žďorp. Vznikla tam nejlepší hudba z Havířova,“ říká pamětník.

Na režim byl stále více naštvaný a nedával si pozor. „Začalo mi být všechno jedno. Jednou jsme s kamarádem z propagace na Prvního máje vyvěsili z balkónu transparent Ať žije Charta 77. Za chvíli byli tam, strhli to, ale já jsem stihl utéct,“ vypráví. V práci poslouchal Svobodnou Evropu, dělal ilustrace do samizdatových časopisů. Podepisoval petice za propuštění politických vězňů a v roce 1989 se stal také signatářem iniciativy Několik vět.

Těsně před sametovou revolucí, na začátku listopadu 1989, málem znovu skončil za mřížemi. V polské Wrocławi začínal festival nezávislé československé kultury, na který přijeli také exiloví písničkáři Karel Kryl a Jaroslav Hutka. „Seděl jsem s přítelem Pavlem Kellerem a jeho ženou v havířovské hospodě Beskyd a napadlo nás, že tam pojedeme. Neměli jsme pasy, ale bylo nám to jedno. Už dříve jsem chodil do Polska ilegálně přes Olši. Znal jsem místo, kdy byla řeka plytká. Stačilo sundat si boty a ponožky a vyhrnout nohavice,“ říká.

V euforické náladě si zavolali taxíka a nechali se odvézt k brodu u obce Chotěbuz. „Taxikář se divil, co tam chceme dělat. Řekli jsme mu, že jdeme do Polska. Asi nás prásknul, protože v Polsku nás okamžitě sebrali. Druhý den nás potupně předali československým kolegům,“ vzpomíná.

Svět už asi nikdy nebude v pořádku

Myslí si, že to bylo právě v pátek 17. listopadu 1989, když byli kvůli nedovolenému překročení hranice předvoláni k výslechu do Českého Těšína. „Přijel jsem s Pavlem a Simonou do Těšína, ale rozhodl jsem se, že na výslech nepůjdu. Čekal jsem na ně v hospodě. A náhodou zrovna začala revoluce. Brzy přišlo oznámení, že se naše stíhání pozastavuje, pak ruší. A začal ten pravý rock and roll,“ říká.

Když se po pádu komunistického režimu zajímal o spis, který na něj vedla StB, dozvěděl se, že je skartovaný. A tak se jen domýšlí, proč právě on patřil k lidem, kterým věnovala tajná policie tolik času. „Na spolupráci po mém prvním odmítnutí netlačili. V podstatě po mně nechtěli žádné informace. Jen mi naháněli strach. Myslím si, že si mě z nějakého důvodu vybrali a pak vykazovali činnost. Dělali svou divnou práci, za kterou byli placeni,“ říká.

Měsíce i první roky po sametové revoluci prožíval jako zázrak. „Kapela mohla konečně svobodně hrát. Pořád nás někam zvali. Připadalo mi neuvěřitelné, že do Prahy přijeli Rolling Stones. Podíval jsem se na Západ. Moje první cesta vedla za přáteli emigranty do Vídně,“ vypráví. Oženil se a narodily se mu dvě děti. Pak se rozvedl a děti dostal do péče. Živil se jako výtvarník na volné noze. Dělal velkoplošné malby v klubech a restauracích v Česku i v zahraničí. Několik let pobýval v komunitě na farmě na Šumavě.

V roce 2022 žil v Havířově a stále byl vůdčí osobností skupiny PBK Blues. Zpíval, hrál na kytaru, psal texty i hudbu. S obavami sledoval politický vývoj v České republice i ruskou agresi na Ukrajině. „Nechápu, jak si to Putin mohl dovolit. A situace u nás mi připomíná rok 1948. Přál bych si, aby svět byl trochu v pořádku, aby člověk mohl mít radost, ale to už asi nikdy nebude,“ říká na závěr rozhovoru pro Paměť národa.