Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Kubík (* 1941)

• narodil se 10. listopadu 1941 v Praze

• po konci druhé světové války se rodina přestěhovala do Ústí nad Labem

• v roce 1964 zakončil studium anorganické chemie a získal titul Ing.

• po vysoké škole nastoupil jako chemik do ústecké chemičky

• přibližně kolem roku 1966 se seznámil s učením svědků Jehovových a účastnil se tajných setkání a kázal mezi lidmi

• v dubnu 1983 byl zatčen a převezen do vazební věznice v Litoměřicích

• trest 13 měsíců si odpykal v I. NVS v Oráčově

• po propuštění aktivně pokračoval v misijní a kazatelské činnosti u svědků Jehovových

• po sametové revoluci byl plně rehabilitován

• i v roce 2023 se stále věnoval studiu náboženských textů, kazatelské a misijní činnosti a žil v Ústí nad Labem

Když se poprvé seznámil s učením a vírou svědků Jehovových v polovině šedesátých let, zažil Jiří Kubík ve svém životě obrovskou změnu. Víra v Boha a studium Bible mu pomohly najít zcela nový pohled na svět. Stal se velmi aktivním členem, který i přes zákaz činnosti společenství kázal a prováděl misijní činnost. Jeho aktivity však vyústily v dubnu 1983 v zatčení a následný soudní proces, který nad ním vynesl trest třináct měsíců nepodmíněně v komunistickém kriminálu. Po propuštění však Jiří Kubík nepolevil a ve své náboženské činnosti pokračoval i nadále.

Se svědky Jehovovými jsem se poprvé setkal v chemičce

Jiří Kubík se narodil 10. listopadu 1941 v Praze. Pamětníkův otec Jan Kubík byl uznávaným chemikem. Maminka Marie Kubíková, rozená Wysoczanská, většinu svého života pracovala v kanceláři. Díky své šikovnosti a pracovitosti působila i na velmi vysokých pozicích. Jak sám pamětník vzpomíná: „Maminka, to byla liška. Hrozně šikovná ženská, která to dotáhla vysoko. Pocházela ze slavného šlechtického polského rodu. Před válkou dělala u [Jana] Masaryka, kde přijímala na dálnopisu depeše z celé Evropy. Dokonce se znala i s [Miladou] Horákovou, a když ji popravili, tak říkala, že to byla velmi slušná ženská.“

Rok po pamětníkově narození se však rodina odstěhovala do Ostravy. Otec totiž získal nabídku na dobrou pracovní pozici a rodina se tu do konce války usídlila. Po druhé světové válce se naskytla možnost nového bydlení v pohraničí, které bylo právě vysídleno od původního německého obyvatelstva. Došlo tak k dalšímu a tentokrát poslednímu stěhování – do Ústí nad Labem.

Pamětník zde vychodil základní školu a po ní nastoupil na střední průmyslovou školu. Studium ho bavilo a po úspěšném složení maturity přemýšlel, kam dál. Na radu svého tatínka se rozhodl studovat vysokou školu chemicko-technologickou, obor anorganická chemie. V roce 1964 ji úspěšně zakončil a získal titul inženýr. Hned po škole nastoupil do ústecké chemičky a naplno se začal věnovat práci, která ho dle jeho slov neuvěřitelně bavila a naplňovala.

Zlom v jeho životě však nastal v roce 1966, kdy v práci Jiřího Kubíka oslovil jeho tehdejší kolega z chemičky a představil mu myšlenky a učení svědků Jehovových. Názory a jejich výklad ho okamžitě nadchly a věděl, že se učením chce zabývat více do hloubky. Začal pravidelně docházet na tajná setkání věřících a naplno se začal věnovat studiu Bible a dalších náboženských textů.

Prokurátorovi jsem řekl, že stejně budu dál kázat

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy Jiří Kubík dle svých slov ani nevnímal. „Byl jsem tak strašně zažraný do své práce a chemie, že jsem si sice všimnul, že přijely tanky, ale nic víc. Druhý den jsem se zase těšil do práce,“ dodává. Vedle zaměstnání se začal pamětník intenzivněji věnovat studiu Bible a setkávání s dalšími členy společenství. Všechno vyústilo v to, že na počátku osmdesátých let z chemičky odešel a začal dělat pošťáka. Důvodem se stal hlavně chybějící čas, který potřeboval pro své náboženské aktivity.

Jiří Kubík, jak sám přiznává, nebyl nikterak nenápadným členem hnutí. Aktivně se účastnil setkání s dalšími členy, studoval Bibli i veřejně rozmlouval s lidmi na ulici o víře. Jeho činnost poměrně důkladně sledovala Státní bezpečnost, která si o jeho aktivitách vedla záznamy v osobním spise pod krycím názvem „Pošťák“. Na tuto dobu vzpomíná pamětník s pro něj typickým humorným stylem následovně: „Bylo mi to jedno, běhal jsem po ulicích, povídal jsem si s lidmi, vyprávěl jsem o Bibli. Ale někdo mě udal. S největší pravděpodobností vím, kdo to byl, ale já jsem jim to nikdy neměl za zlé. Už jsem prostě takový, proč bych je s tím konfrontoval...“

Celá akce pak vyvrcholila v dubnu 1983, kdy byl ve svém bytě zatčen. Státní orgány mu zabavily veškerou náboženskou literaturu a další usvědčující materiál. Proběhlo několik výslechů v Ústí nad Labem a nakonec byl převezen do vazební věznice v Litoměřicích.  

Zde Jiří Kubík strávil přibližně čtyři měsíce a následně byl převezen ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Proces zde probíhal celkem tři dny a s pamětníkem byli souzeni ještě další dva členové svědků Jehovových. „Prokurátor měl vyhlášenou pověst po celé Evropě. Říkal mi: ‚Chcete dál pokračovat v činnosti, nebo nechcete? Když budete dál mluvit, tak vás zavřu.‘ No a já jsem mu na to odpověděl: ‚Samozřejmě, pane prokurátore, že budu dál kázat.‘“ Nakonec si pamětník od soudu odnesl trest v délce třináct měsíců nepodmíněně v I. NVS (I. nápravně výchovné skupině).

V Oráčově jsem se denně modlil, protože to tam bylo hrozné

Hned po odsouzení Jiřího Kubíka převezli do věznice v Oráčově, nedaleko Rakovníka. Už první seznamování s vězeňským prostředím působilo děsivě, a jak sám vzpomíná: „Bylo to hrozné. Každý by to nevydržel. Nebýt policajtů, tak mě tam zabili. Při příchodu mi hned řekli: ‚Svědky bytostně nenávidíme!‘ Vězni mě pomlouvali, donášeli na mě, aby mě třeba dostali do díry. Člověk se chtěl napít a voda byla kontaminovaná.“ 

Život ve vězení byl těžký a odsouzení se zde pořád báli, co se stane. Dle pamětníkova vyprávění zde často docházelo ke konfliktům mezi vězni, takže rvačky či smrtelná napadení nebyly výjimkou. Vzpomíná na jeden případ, kdy si vězni vyhlédli jednoho spoluvězně v době nepřítomnosti ostrahy věznice a napadli ho. Pamětník utíkal pro pomoc a při návratu našel jeho tělo v kaluži krve. I přesto se zraněného podařilo zachránit. „Vzpomínám si, že tam dokonce i jednoho vězně zabili, ale u toho jsem naštěstí nebyl. Dále tam byl zavřený třeba jeden pedofil. Toho chtěli taky zabít, ale mně ho bylo líto, nikdo se s ním nebavil, a tak jsem aspoň já byl na něj hodný.“

Fyzické útoky se nevyhnuly ani pamětníkovi. Na děsivou chvíli vzpomíná po letech následovně: „Byl to nějaký blázen a pořád mi vyhrožoval. Nenáviděl svědky a byl plný vzteku. Pořád mi opakoval: ‚Kubíku, já tě stejně jednou zabiju.‘ Vůbec jsem to ale od něj nebral vážně – a najednou se na mě vrhnul. Bránil jsem se, tak dostal ještě větší vztek. Uhodil mě na ucho a až pak jsem se dozvěděl, že to jsou smrtelné úrazy. A dodnes špatně slyším.“

Pamětník musel během svého výkonu trestu docházet do zaměstnání. Vzpomíná, jak s dalšími vězni stavěl železnici vedoucí mezi městy Rakovník a Louny. Jak sám dodává, byl tu mezi nimi nejstarší, a ne vždy naplno stíhal, ale díky práci utíkal čas ve věznici rychleji. Situace v nápravném zařízení se pro pamětníka začala pomalu zlepšovat s blížícím se koncem trestu. Možná délka pobytu, zvyk ostatních vězňů, ale i malé dárky, které Jiří Kubík spoluvězňům rozdával, zapříčinily, že již nebyl hlavním terčem útoků a napadání. Na svobodu se pamětník dostal v květnu 1984.

Hned po propuštění jsem začal kázat dál

Po opuštění věznice naskočil Jiří Kubík do rozjetého vlaku a vrátil se zpět ke kázání. V hledáčku Státní bezpečnosti, která monitorovala jeho kroky a činnost, zůstal dál. Ale jak dodává, věděl o tom, a náležitě se tak choval. „Když mě pouštěli z vězení, tak mi ten jeden policajt povídá, abych byl na svobodě opatrný, že mě budou ještě půl roku sledovat, tak abych se nedostal zpátky. Sledovali mě a já jsem to věděl. Třeba v obilí měli schovaného žigulíka. Měl jsem mopeda a potřeboval jsem jim ujet. Měl jsem ho předělaného na 70 km/h, ale normálně jezdil 35 km/h. Takže jsem na něj naskočil, vůbec to nečekali a já jim ujel,“ dodává pamětník s úsměvem na tváři.

Od té doby se prakticky až do pádu komunistického režimu do přímého konfliktu s vládnoucí KSČ a jejími orgány nikdy nedostal. Dával si pozor, aby k podobné situaci, která nastala v jeho životě v roce 1983, už nedošlo. Sametovou revoluci prožil v poklidu a uvědomil si, že politická změna, která nastala, bude příznivější pro jeho víru a náboženskou činnost. Hned po roce 1989 byl soudně i finančně rehabilitován.

Na závěr celého rozhovoru Jiří Kubík dodává, že nejkrásnější chvílí se pro něj stalo, když ke konci života začal v Boha věřit i jeho otec. Pamětník žil roku 2023 v Ústí nad Labem a pravidelně se účastní náboženských setkání církve svědků Jehovových. Své volné chvíle tráví studiem náboženských textů a rozmlouváním s lidmi o náboženských otázkách, stejně tak jako tenkrát na začátku osmdesátých let.