Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Kubík (* 1945)

• narozen 4. března 1945 v Jihlavě

• po studiu se živil jako úředník

• od mládí psal dobrodružné příběhy pro mládež

• na počátku normalizace mu úřady na čas odebraly cestovní pas

• v roce 1974 byl vyslýchán StB

• po roce 1989 se zapojil do moravského autonomistického hnutí

• ve svobodných poměrech psal i romány s politicko-historickými náměty

Lubomír Kubík, autor populárních románů s politicko-historickými náměty, se narodil 4. března 1945. Jednu půlku života prožil v Jihlavě a druhou v Brně. Mezi čtenáři dobrodružné a románové tvorby je znám svými literárními počiny, mezi které patří kniha Proč Gabčík nestřílel, pojednávající o souvislostech atentátu na Reinharda Heydricha, či románové zpracování životního osudu Jaroslava Foglara pod titulem Jestřábův let. Svým oblíbeným tématům se ale nemohl věnovat před rokem 1989, kdy za psaní podobných děl hrozila perzekuce.

Poválečná Jihlava

Pochází z dobře zavedené úřednické rodiny. Jeho otec Jaroslav se pracovně podílel na pozemkové reformě na Slovensku, po válce pracoval jako vedoucí referátu na Krajském národním výboru (KNV). Matka Ema se starala o domácnost do padesátých let, kdy začala pracovat jako úřednice. Lubomír Kubík, mladší ze dvou bratrů (starší se jmenuje po otci), prožil dětství, žákovská a studentská léta v poválečné Jihlavě, osídlené po vyhnání Němců novým obyvatelstvem. Jeho první vzpomínky se vážou k okolní přírodě a nemovitosti v blízké osadě, kterou rodina získala po Němcích. Doteky atmosféry konce války a vysidlování občanů německé národnosti zhodnotil ve své (prozatím) poslední knize Příběh zbloudilé kulky. 

Sami rodiče Lubomíra Kubíka bydleli původně v Kladně a přechodně také v Brně; poznali se na jižním Slovensku, kde také nějakou dobu žili a kde se jim narodil první syn. Ze stavební průmyslovky, na které se mu studium nelíbilo, přešel na obchodní akademii, která mu poskytla vzdělání pro práci účetního u různých státních podniků. Na pracovním pobytu v Moskvě se seznámil se svou budoucí manželkou, za kterou se přiženil v roce 1983 do Brna. Zde pracoval jako technický a hospodářský pracovník ve výrobním družstvu a později v bohunické nemocnici. Na otázku, jak vnímal přelomovou dobu listopadu 1989, odpovídá, že nic takového ani nečekal – určitě ne tak brzy. „Bylo to pro nás terno. Já jsem si říkal: ‚No, tohle už tady asi doklepeme do penze, nad tím jsme zlomili hůl.‘ A ono se to najednou sesypalo během pár let.“

Literární činnost a kontakt s disentem

Vedle plnění pracovních povinností byl také literárně činný. Od mladých let psal dobrodružné povídky pro mládež v podobě příspěvků do novin (Svobodné slovo a další), včetně textů ke komiksům. Velkou inspirací se mu stal Jaroslav Foglar. Díky této aktivitě se také seznámil s jihlavským disidentem Vladimírem Křížem, se kterým jej dodnes váže přátelský vztah. Jeden ze svých rukopisů nabídl v roce 1983 k posouzení dalšímu disidentovi, Janu Trefulkovi. Vzpomíná, jak mu Vladimír Kříž radil, aby si dával dobrý pozor. „Ještě se rozhlížel, jestli tam někdo nekouká, než zavřel dveře,“ vypráví Lubomír Kubík v souvislosti se svou návštěvou u tehdy zakázaného spisovatele.

Svůj upřímný zájem o politicko-historická témata mohl otevřeně projevit až po pádu komunismu po roce 1989. Od té doby má na kontě řadu děl s těmito náměty. Věnoval se románovým zpracováním životopisného příběhu Tomáše Bati, případu vraždy v Polné, války o Těšínsko, souvislostí ne zcela vydařeného atentátu na Heydricha či poválečného odsunu Němců.

Cestování a problémy se státním aparátem

Do kontaktu se Státní bezpečností se dostal kvůli udání v souvislosti s používáním valut (britských liber), které mu poskytl jeho bratr na dovolenou v Jugoslávii v roce 1974. Po návratu z dovolené byl předvolán na výslech, kde se snažil celou věc vysvětlit, byl však potrestán přechodným omezením možnosti vycestovat do zahraničí (záznam pořízený v této souvislosti lze dohledat v archiváliích Státní bezpečnosti – krycí jméno Terst). Pro Lubomíra Kubíka to nebyla první podobná restrikce.

Ještě před srpnovou okupací pobýval v červenci roku 1968 v západním Německu u Kasselu, kde pomáhal se stavbou SOS vesnic pro vietnamské sirotky. 21. srpen a příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy prožil mimo Československo; o obsazení země se dozvěděl z rádia. Domů dorazil v září 1968, přestože byl příbuznými odrazován od návratu do „toho srabince“. Výlet do západního Německa si zopakoval o rok později, kdy svůj pobyt rozšířil o původně neplánovanou návštěvu Nizozemska a Belgie.

Když o další rok později v rámci plánu na cestu do Norska přišel na pasové oddělení, našel úředník razítka uvedených „kapitalistických“ států. Dotyčný úředník ihned zareagoval odebráním pasu, který byl majiteli vrácen až v roce 1974, kdy se Lubomír Kubík vydal na zmíněnou dovolenou do Jugoslávie. „Dával mi tam kapky,“ vzpomíná dnes s pobaveným úsměvem.

Hnutí za samosprávnou Moravu

Lubomír Kubík je také pamětníkem pozoruhodného fenoménu na začátku devadesátých let. Tehdy se vzedmula vlna zájmu o obnovu zemské samosprávy a na Moravě se obnovilo silné autonomistické hnutí. I on se zapojil do aktivit spojených s tímto hnutím. Od roku 1990 je aktivním členem nepolitické organizace, která dnes nese název Moravská národní obec (v roce 1990 existovala pod názvem Moravské hnutí proti byrokracii). Podobné aktivity sledoval již v roce 1968, kdy si na pultech trafik v Jihlavě všiml tiskovin vydávaných proponenty rehabilitace zemské autonomie Moravy, sdruženými zejména ve Společnosti pro Moravu a Slezsko – byť vzpomíná, že tehdy to „tam [v Jihlavě] nezískalo nějakou podporu, nějaký ohlas tam nebyl.“

Mnohem silnější odezvu mělo toto hnutí v Brně na začátku devadesátých let. Tehdy se několikrát naplnilo brněnské náměstí Svobody lidmi požadujícími obnovení zemské samosprávy. Lubomír Kubík míní, že největší ránu těmto aktivitám zasadila smrt charismatického vůdce Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko Boleslava Bárty, od té doby se moravské hnutí nevzpamatovalo. O vstupu do politiky, respektive do Hnutí pro samosprávnou demokracii – společnosti pro Moravu a Slezsko tehdy neuvažoval.