Ludmila Kubik

„Louka zelená, neposekaná, roste na ní kvítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí. Já jsem holku měl, já jsem za ní šel, když měsíček vyšel, ona nespala, na mě čekala, když já jsem k nim přišel, ona nespala, na mě čekala, než já jsem k nim přišel. Stála ve dveřích, jedla večeři, já jsem měl velký hlad, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát. Holka, nedřímej, radš mě objímej, pusť mě do komory, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký.“

„Jaké jest to hezké dva kováři české dva a dva kováři na rynku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku. Vzkázala mně včera šafářova dcera ze a ze dvorečka, ze dvora, že mně dá šáteček vyšívaný všecek do a dokolečka, dokola, Neber si, synečku, ze dvora děvečku ze a ze dvorečka, ze dvora, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola. Rostou, rostou, rostou brambory za cestou, až jsou pěkně zelený, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý.“

„Na Mikuláše se scházíme, máme kostýmy, čertíka, scházíme se. V Simferopolu jde Mikuláš, dětem dáme pozvánky, oni tam příchází, dávame děckám dárky. V loutkovém divadle připravují nějakou výstavu pro děcka. Náš Mikuláš sedí a rozdává jim dárečky. Děti rády chodí, přivážejí je z vesnic, z Bohemky, Alexandrovky, všechny k nám do města.“

„Já jsem chodila do první třídy v Bohemce a šli jsme k nám. Já jsem šla s mými dvěma bratranci, byli jsme ještě děti, jednomu sedm, jednomu osm, dalšímu devět, tak jsme šli. Mluvíme a koukáme, jedou - rusky se to řekne mažare - takový velký vozy, na kterých vozili slámu, a křik, jede několik vozů a křik a pláč takový. Vezli děti a ženský, máme tam město Džankoj, tam byla dušegubka (pojízdná plynová komora - pozn. ed.), tak je vezli do té dušegubky. Zahnali je, spálili, zadusili. A mužský, vyryli rov, my děti jdeme, střílí, nás to zajímá, jdeme rovně k Němcům a oni na nás křičí: ,Weg! Weg! Weg!' My jdeme rovně k nim. Oni ukazujou flintu. Koukáme, stála řada mužských, mladý, starý, a stříleli. Jestli jeden vedle upadl, ten ho musel urovnat a sám si stoupnout a do něj střelili. Jestli někdo utekl, taky ho zastřelili, přitáhli ho do tej jámy. Když nás začali hnát, ať jdeme pryč, tak jsme utekli domů k mamince, to bylo strašný, to jsme všechno viděli, jak je stříleli, to je hrůza, to je strašný.“