Ludmila Kubik

„Mně bylo osm let, když mně vzali tatínka. To byl třicátý sedmý rok, třeba jste o něm něco slyšel, hodně dobrých lidí posadili do vězení. Nejen mýho tatínka, ale hodně Čechů. Odvezli je do Simferopole a tam je zastřelili. Potom mamince dali papírek, rehabilitaci, že není vinen. Maminka říká: ,Co jste mně dali papírek! Děti nemaj tatínka a já nemám manžela.‘“

„Louka zelená, neposekaná, roste na ní kvítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí, kdo chce holku mít, musí za ní jít, když měsíček svítí. Já jsem holku měl, já jsem za ní šel, když měsíček vyšel, ona nespala, na mě čekala, když já jsem k nim přišel, ona nespala, na mě čekala, než já jsem k nim přišel. Stála ve dveřích, jedla večeři, já jsem měl velký hlad, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát, dej mně košíček, za pár hubiček, nechtěla mně jich dát. Holka, nedřímej, radš mě objímej, pusť mě do komory, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký, já tě nepustím, radš tě opustím, hochu modrooký.“

„Jaké jest to hezké dva kováři české dva a dva kováři na rynku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku, jeden koně kuje a druhej miluje ša a šafářovou Andulku. Vzkázala mně včera šafářova dcera ze a ze dvorečka, ze dvora, že mně dá šáteček vyšívaný všecek do a dokolečka, dokola, Neber si, synečku, ze dvora děvečku ze a ze dvorečka, ze dvora, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola, ona má sukničky ucouraný všecky do a dokolečka, dokola. Rostou, rostou, rostou brambory za cestou, až jsou pěkně zelený, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý, mezi nima roste modrooké děvče až vyroste, bude mý.“

„Na Mikuláše se scházíme, máme kostýmy, čertíka, scházíme se. V Simferopolu jde Mikuláš, dětem dáme pozvánky, oni tam příchází, dávame děckám dárky. V loutkovém divadle připravují nějakou výstavu pro děcka. Náš Mikuláš sedí a rozdává jim dárečky. Děti rády chodí, přivážejí je z vesnic, z Bohemky, Alexandrovky, všechny k nám do města.“