Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kubík (* 1925  †︎ 2021)

• narozen roku 1925 v Roudnici nad Labem

• oběť perzekuce studentů roudnického gymnázia v souvislosti s heydrichiádou

• vězněn na Malé pevnosti v Terezíně, Osvětimi a Dachau

• po válce vystudoval VŠCHT, pracoval jako chemik

• místopředsedou Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých SOPVP

• zemřel 25. října 2021

Rodina a dětství

Miroslav Kubík se narodil 7. listopadu 1925 v Roudnici n./L.

Otec Theodor i matka Helena, rozená Hájková, se narodili ve Vídni, odkud se odstěhovali po roce 1918. Otec později pracoval jako stavební inženýr u dráhy v Roudnici, kde se s rodinou natrvalo usídlil.

Miroslav Kubík měl dva starší bratry, Jaromíra a Theodora.

Celá rodina měla blízko k hudbě. Nejstarší bratr Jaromír absolvoval během uzavření vysokých škol pedagogiku na konzervatoři, hrál na klavír a cembalo. Po válce ještě vystudoval medicínu. Aktivně muzicírovali i ostatní členové rodiny. Doma se často hrálo a zpívalo.

Školní léta

Po páté třídě obecné školy pokračoval Miroslav Kubík ve studiu na roudnickém reálném gymnáziu. Ve volném čase se věnoval sportu a skautingu. V létě s bratry jezdil na skautské tábory.

V roce 1938, v souvislosti se zhoršováním zahraničně-politické situace, pomáhali bratři při kopání zákopů okolo Roudnice.

S pomocí nejmladšího Miroslava si navíc na zahradě vybudovali improvizovaný kryt pokrytý železničními pražci.

Okupace

Všechny zákopové a opevňovací práce nejen v okolí Roudnice ale byly zbytečné, když došlo k mnichovskému diktátu. V březnu 1939 okupovala naši republiku německá armáda bez boje.

„Vzpomínám si, jak mě 15. března 1939 tatínek budil slovy: ‚Tak nás, chlapče, obsazují Němci.‘ “

Na gymnáziu se okupace projevila hlavně tím, že se studenti museli učit o nacionálním socialismu, životopis A. Hitlera, německou hymnu, Horst Wessel Lied... I zeměpis se učili v němčině apod. Situace se stále zhoršovala. V rámci širší akce zaměřené proti Sokolu byl v říjnu 1941 zatčen profesor dějepisu Miroslav Broft, který přes terezínskou Malou pevnost putoval do Osvětimi, kde 16. 2. 1942 zemřel. Nejtěžší období ale na roudnické gymnázium teprve čekalo. Došlo k němu necelý měsíc po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 5. 1942.

Zatýkání

Represe na Podřipsku po atentátu zasáhly velkou měrou právě roudnické reálné gymnázium a strojní průmyslovku, kde bylo zatčeno 84 studentů, z nichž se konce války nedožilo třináct.

Dva zůstali v Terezíně, dva měl na svědomí Buchenwald a devět zahynulo v KL Auschwitz.

Důvodem zatčení studentů gymnázia byly neopatrné výroky septimána Karla Dvořáka. Student s fenomenální pamětí, ale poněkud pomalejším úsudkem, dal zřejmě okupantům záminku svým vychloubáním smyšlenou odbojovou činností před dcerou ruského emigranta Rjazanceva, přítele německého řídícího učitele Bauera, který celou záležitost udal policii.

(Oberlehrer Bauer byl v té době sousedem Kubíkových. Bydlel hned vedle napravo v moderní vile z roku 1929, kterou Němci zkonfiskovali židovské rodině Reisových. pozn. aut.)

„My jsme se spolužákem Bardfeldem Dvořáka asi dva dny před zatýkáním potkali a také nám vykládal, jak půjde proti tankům... Všichni věděli, jak to s Dvořákem je. Ale bylo stanné právo a gestapu se hodilo, že může vykázat činnost.

Současně to posloužilo jako zastrašovací akce na Podřipsku.“

K zatýkání studentů došlo 20. června 1942 odpoledne mezi dvanáctou a jednou. Na Malou pevnost putovala celá septima a chlapci ze sexty.

Bezprostředně před zatýkáním měla sexta po hodině chemie, ještě ji čekala poslední hodina tělocviku. Místo toho ale do učebny přišlo kladenské gestapo.

„Vedl je gestapák Felkl. Ten začal řvát, že na Malé pevnosti v Terezíně uvidíme!“

Výslech na Malé pevnosti

O tom, že Fekl nelhal, se mohli zatčení studenti brzy přesvědčit na vlastní kůži. Zejména chlapci byli na Malé pevnosti během prvního výslechu surově biti.

„Felkl seděl za stolem, měl před sebou skleničku vína a jahody ve skleněné misce. No a spustil na mě, co jsem všechno věděl, a že máme v gymnáziu ilegální organizaci. Ale on tam zamíchal i schvalování atentátu, on tam zamíchal všechno. On prostě řval a mermomocí chtěl ode mě přiznání. Já jsem samozřejmě řekl, co mi povídal Dvořák. Protože by taky byla blbost, kdybych to neřekl. Ale nemohl jsem připustit, že by ve škole byla ilegální organizace. Ale on to chtěl ze mě dostat, tak proto vždycky vstal a začal s tím obuškem manévrovat, no a to bylo dost bolestivé. Poslední direkt jsem dostal až na konci, to jsem letěl dost daleko.“

Po prvním a posledním výslechu na Malé pevnosti byl Miroslav Kubík umístěn do druhého dne na samotku č. 3 na prvním dvoře.

„Vedle v ,dunklu‘ byl Fabián. V koutě byla díra nebo společné topení, něco tam bylo, co nám umožňovalo se domlouvat.“

Ze sexty se gestapo zaměřilo zejména na studenty Kubíka, Bardfelda a Fabiána. Ti měli smůlu, že jim o rok starší Dvořák vykládal svoje fantazie. Ačkoli byli ostatní sextáni nejpozději do půl roku z Malé pevnosti doma, tito tři pokračovali do dalších koncentračních táborů.

Věznění na Malé pevnosti

Miroslav Kubík byl na Malé pevnosti vězněn na celách č. 7 a 1 do 28. září 1942, než byl transportován do Osvětimi.

V Terezíně pracoval postupně v několika pracovních komandech. Jednalo se o zemědělské a výkopové práce v pevnosti a okolí, práci v truhlárně u dozorce Sternkopfa, který se k vězňům choval relativně lidsky. Později to bylo největší komando „Reichsbahn“, komando „Krankenbau“, „Erlebach“, „Wehrmeisterei“ a konečně „Bast-Sudetenland“ v nedalekých Českých Kopistech.

„Špatné komando byl ,Reichsbahn‘. Tam byla k obědu jen horká voda. To se ani polévkou nedalo nazvat. Celkem dobré komando bylo Krankenbau, nemocnice v Litoměřicích. Tam nám občas podstrčily německé řádové sestry nějaký ten chléb s máslem. Vždycky to bylo zabalené v černém papíře. Nevím proč. Asi aby to bylo nenápadné. Také tam dělaly výbornou polévku, hodně zapraženou jíškou. To už bylo něco. Dokonce mi jedna řádová sestra ošetřila ošklivý vřed na noze.

Nejlepší bylo komando ,Bast-Sudetenland‘. To bylo v Českých Kopistech u Skálů a Beranových. Tam se o nás tamní občané starali výborně. Spravovali jsme tam rozbité dřevěné bedničky na ovoce a zeleninu.“

Transport do Osvětimi

Osmadvacátého září 1942, tři měsíce po svém uvěznění, byl Miroslav Kubík poslán spolu s dalšími vězni z Malé pevnosti do koncentračního tábora v Osvětimi, kam dorazil 5. října.

„Když jsme stáli nastoupení před odjezdem, přistoupil plukovník Hron k Sojkovi a řekl mu: ‚Dej pozor na toho malýho, jedete do Auschwitzu.‘ Tím malým myslel mě. Byl to samostatný transport. Jelo nás, tuším, dvaatřicet. Část se v Ústí oddělila, tuším, do Flossenbürgu.“

V Osvětimi

Do Osvětimi dorazili večer a první noc museli strávit na záchodě. Brzy ráno je vyvedli ven, museli odevzdat šaty a pak stáli nazí až do deseti hodin, než dostali táborové oblečení a dřeváky. Poté byli odvedeni na blok č. 9, kde Miroslav Kubík setrval asi do 20. listopadu 1942. Po celou dobu vykonával různé úklidové práce v rámci bloku.

„Měl jsem štěstí, že jsem na bloku 9 vzbudil ,Mitleid‘ neboli soucit Stubenältestera Žęby, původně chemika z Krakova. Měl číslo 99, takže si jistě dokážete představit, co už měl za sebou.“

Po šesti týdnech z bloku 9 přešel na přímluvu českého spoluvězně Jiřího Zemánka na „Krankenbau“, kde pracoval ve skladu léčiv.

„Jirka Zemánek pracoval na jatkách, takže to byl ‚někdo‘.

Dostal jsem se tam v nejvyšší čas, protože už jsem byl na tom špatně.“

Není se čemu divit. Běžná táborová strava musela být pro organismus dorůstajícího mladíka zcela nedostatečná. Ráno čaj nebo náhražka kávy s asi 300 g chleba na celý den. K obědu odporná polévka z tuřínu. Nakonec večer zbytek chleba z rána (pokud se vězeň ovládl a nesnědl ho celý) s trochou margarínu, marmelády nebo játrovky.

V „Krankenbau“ v bloku č. 28 působil Miroslav Kubík jako uklízeč místnosti Blockältestera a pomocník v půdním skladu, kam se vozily kufry židovských lékařů, jejichž obsah pracovníci skladu třídili k dalšímu použití.

„Říkalo se tomu ‚lékařská Kanada‘. Hodně léků jsme tam ukradli a odnesli těm, co je potřebovali. Sháňka byla hlavně po živočišném uhlí, tanalbině, vitaminech, výjimečně i po opiu, které platilo za nejsilnější prostředek proti průjmu.“

V Krankenbau byl Miroslav Kubík v kontaktu se spolužákem Světem, který ve stejné budově pracoval jako ošetřovatel.

Když byl v březnu 1943 poslán šéf skladu, Polák Nabrdalik, do Neuengamme, přišel místo něho jiný, nacionálně založený Polák.

„Bylo mi brzy jasné, že nebude chtít, aby moje místo zastával malý Čech, když to může dělat malý Polák. Protože jsem měl už nějaké postavení, vyjednal jsem si místo v Landwirtschaftu.“

V Landwirtschaftu

Na konci března 1943 se stěhoval na blok 4a – komando „Tierpfleger“, kde se staral o úklid světnice SS. Většina jeho spoluvězňů na bloku 4a byli Ukrajinci.

„Každý den jsem musel SS připravovat ,gábl‘, smažené brambory s uzeninou, respektive špekem, a čistit boty. Ukrajincům jsem zase vařil načerno kaši z prosa ukradeného koním.“

V Landwirtschaftu zažil i veselé momenty. Například když si dělal legraci z velícího SS-Unterscharführera.

„Při každém připouštění kobyl musel být esesman. Tak jsem vždycky chodil po stájích a křičel: ‚Herr Unterscharführer zum Decken, pan Unterscharführer ke krytí...‘ “

Nejhorší chvíle při práci v Landwirtschaftu zažil, když ho na pastvě ošklivě kousl kůň. Se zraněnou rukou musel na operaci. Měl štěstí, že ho na Krankenbau znali a věnovali mu lepší péči. Po třech týdnech se mohl vrátit do práce.

Brzy po návratu do Landwirtschaftu byl ale přemístěn na blok 11 na karanténu (která se protáhla z neznámých důvodů na tři měsíce) kvůli plánovanému transportu do Dachau.

„To se týkalo z roudnických studentů už jen mě, Štěpána a Světa. Všichni ostatní spolužáci, kteří se dostali do Osvětimi, už byli tou dobou mrtví.“

Celkem strávil Miroslav Kubík v Osvětimi 11 měsíců.

V Dachau

Situace v Dachau byla nesrovnatelně lepší než v Osvětimi. Miroslav Kubík se dostal na český blok.

„V Auschwitzu jsme měli jen postele. V Dachau byly i stoly, štokrlata a skřínky. To bylo něco. Strava byla také lepší. Obyčejně nějaký mrkvový ‚Eintopf‘. Na Vánoce byl i bramborový salát. Navíc už jsem dostával z domova i pětikilové balíky.“

Potravinové balíčky z domova, které bylo dovoleno do táborů posílat od listopadu 1942, mu podstatnou měrou pomohly přežít. Celkem jich Miroslav Kubík dostal 234 v celkové váze 860 kg!

„Rodiče mi posílali načerno i dopisy, které ukrývali do kelímků se sádlem na dno.“

Miroslav Kubík mohl psát domů německy každých čtrnáct dní.

V táboře v Dachau pracoval M. K. krátce jako uklízeč na „Arbeitseinsatzu“, poté pár měsíců v „Bekleidungskammeru“ a následně jako elektrikářský učeň ve „Waffenwerkstätte“, kde se vyráběly pojízdné dílny pro frontu. Nakonec pracoval na plantážích.

Vězni mohli v táboře hrát fotbal, občas i ping-pong. Muzicírovalo se. Fungovalo i táborové kino, kde Miroslav Kubík shlédl tři filmy. To všechno pochopitelně pouze v neděli.

„Byl tam úplně jiný život než v Auschwitzu!“

Zajímavostí je, že jedním ze spoluvězňů pana Kubíka v Dachau byl i Vilém Novák, známý spíše pod původním jménem Viliam Gerik. Bývalý parašutista, který se v bezvýchodné situaci sám vzdal protektorátní policii, byl po válce souzen a v roce 1947 popraven.

„Vyprávěl, že gestapu řekl jen to, o čem předpokládal, že už sami vědí. Byl to srdečný, usměvavý kluk. Vzpomínám si, že nám v Dachau sestrojil radiopřijímač. Říkal, že my se vrátíme domů, ale on bude viset. Počítal s tím.“

V Dachau strávil Miroslav Kubík bez tří měsíců dva roky. Po celou dobu bydlel na českém bloku č. 20.

Osvobození Dachau

Ke konci dubna 1945 patrně jen přelety spojeneckých letadel zabránily Němcům v evakuaci tábora. Vedení tábora se podařilo vypravit jen jediný transport. K dalším vyčerpávajícím pochodům nedošlo. Osvobození americkou armádou se vězni dočkali 29. dubna.

„Viděl jsem z okna, jak esesman leze po zdi a má bílou vlajku. Za okamžik, mohlo to být asi tři minuty před půl šestou, vjel do tábora džíp s americkými vojáky. Seděla mezi nimi i žena, snad reportérka. To už jsme všichni letěli ven. No, bylo to veliké! Ale ještě si do toho davu zastřílel jeden strážný z věže. Američani pak všechny esesmany z oné věže postříleli.“

Cesta domů

„Po osvobození jsme v táboře museli zůstat ve třítýdenní karanténě kvůli epidemii skvrnitého tyfu. Tu jsme ale se septimánem Světem nerespektovali a už 10. května se vydali pěšky domů.“

Až do města Cham je provázel německý politický vězeň Hans Eichhorn.

„Osvobození tábora a shledání se s rodinou patří k nejšťastnějším okamžikům mého života.“

Život po válce

Miroslav Kubík si v roce 1945 dodělal gymnázium a zapsal se na VŠCHT v Praze.

V únoru 1948 se zúčastnil průvodu vysokoškoláků na Hrad. Nějaký známý ho poznal a udal. Kvůli tomu musel Bezpečnosti znovu dodat potvrzení o „národní spolehlivosti“.

„Národní výbor mi ho nechtěl dát. Musel jsem se odvolat k akčnímu výboru Národní fronty. Pak mi ho dali.“

V roce 1951 Miroslav Kubík dostudoval a oženil se s Věrou Menčlovou, se kterou má tři děti, Věru, Ivanu a Miroslava.

Během své profesní kariéry chemika se „vrátil“ i do Terezína, kde v letech 1961 až 1983 pracoval ve Státním veterinárním ústavu. Několikrát musel odmítnout nabídky ke vstupu do KSČ.

Miroslav Kubík vzhledem ke svému demokratickému smýšlení s velkými nadějemi prožíval pražské jaro v roce 1968. Bohužel, historie se opakovala. Podobně jako jeho otec v roce 1938 i on budil svého syna 21. srpna slovy: „Tak nás, chlapče, obsazují Rusové.“

Návrat demokracie, současnost

„Dalším milníkem v mém životě se stala má a manželčina návštěva zámku Lány 13. září 1987 u příležitosti 50. výročí úmrtí TGM. Toho dne zde měli setkání také signatáři Charty 77. Od té doby jsme s manželkou nevynechali žádnou z mnoha příštích demonstrací.“

Miroslav Kubík na pražských demonstracích pilně fotil. Účastnil se i „Palachova týdne“ v lednu 1989 a demonstrace studentů na Albertově 17. listopadu 1989.

„Po 17. listopadu 1989 jsem se nějaký čas částečně angažoval v Občanském fóru a dodnes se věnuji také práci ve Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP). Jedná se o jednu z nejstarších organizací sdružujících v ČR bývalé vězně z káznic a věznic a deportované osoby z koncentračních a pracovních táborů a ghett v době nacismu.“