Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté chtěli, aby žádný Pán Bůh nebyl
narozena 19. května 1924 v Novém Městě nad Metují
navštěvovala aspirantskou školu Kongregace sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích
po ukončení školy vstoupila do Kongregace sester Nejsvětější svátosti a přijala jméno Teodora
během druhé světové války pracovala v nemocnici v Hradci Králové
od roku 1950 musela vykonávat dělnické profese v textilních továrnách v severovýchodních Čechách
v Trutnově se stala svědkem zatčení sestry Zdislavy Marie Benešové Státní bezpečností
od 60. let pečovala o postižené děti v ústavu v Opočně
v roce 1992 se vrátila do kláštera v Českých Budějovicích
v roce 2020 žila Teodora Helena Kubínová v Kongregaci sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích
zemřela 27. června roku 2021
Kdybych už tak byla sestrou
Helena Kubínová se narodila 19. května 1924 do velké rodiny v Novém Městě nad Metují. V rodině bylo celkem deset dětí, takže pamětnice byla od dětství vychovávána k samostatnosti. V těsném sousedství jejího domova stál velký klášter. Řeholní sestry provozovaly několik škol a v jedné z nich byl ředitelem její otec. „Náš tatínek vedl tu školu, takže jsme se se sestrama hodně blízko setkávali.“ Ke klášteru měla rodina vždy blízko a rodiče všechny své děti vedli k víře. „Sestry tady chtěly aspirantky, tak říkaly rodičům, ať dají někoho do kláštera.“ A tak se Helena Kubínová a její mladší sestra dostaly jako aspirantky do školy až do Českých Budějovic.
Helena Kubínová vzpomíná, jak se jí v českobudějovické škole líbilo. „Měly jsme opravdu pěkný mládí.“ Bavilo ji studium s kamarádkami, ale těšila se, až bude moci vstoupit do řádu. „My jsme šly s tou jednou kamarádkou a já jí říkám: ,Kdybychom tak už byly ty sestry...‘ Ony to slyšely, a tak nás udělaly sestrami o rok dřív.“ Pamětnice přijala řádové jméno a od té doby je sestrou Teodorou.
V roce 1939 začala válka a do českobudějovického kláštera se nastěhovali němečtí vojáci. Všichni mladí lidé narození v roce 1924 byli totálně nasazení do Německa. „Pak musel ročník 1924 do Reichu, a tak nás sestra generální představená dala do Hradce Králové, kde jsme chodily do nemocnice, kde jsme měly ošetřovatelskou školu.“ V královéhradecké nemocnici pomáhala sestra Teodora až do roku 1945.
Komunisté nepochopí, že je Pánbůh
Po válce se mohla vrátit do českobudějovického kláštera, ale dlouho si klidu neužila. V roce 1948 převzali moc v zemi komunisté a příslušníci katolické církve pro ně byli jedni z největších nepřátel. Řeholníci byli internováni na jedno místo a nuceni k těžké práci. „Když komunisti přišli do ústavu a chtěli po nás něco, tak jsme s nima debatovaly, ale nikdy jsme nic neprosadily. Ono je samozřejmě nejlepší, když je všude láska, i k těm komunistům, ale oni to nepochopí, že je Pánbůh, pak s nima můžete mluvit, jak chcete.“ Sestra Teodora byla poslána na práci k Trutnovu. „Chodily jsme do továren, i do Varnsdorfu, a pak do Poříčí. Tam nás bylo plno sester. Učily jsme se na těch strojích.“
Práce byla těžká a nadřízení se k nim chovali s opovržením. „Schválně nás vozili v noci a všelijak nás trýznili. Nebylo to nejhorší, protože člověk, když je mladej, tak má jenom samou legraci. My jsme je taky trochu podváděly. Hlídaly nás takový mladý děvčata. My jsme chtěly jít třeba do kostela, tak jsme jim řekly, že si chceme jít koupit něco sladkýho, a šly jsme na mši svatou.“ Internované řeholnice často trpěly hladem, ale pomáhal jim mimo jiné mlynář, který jim posílal mouku. „Lidi nám dost dávali, takže to nakonec bylo všechno dobrý.“
Asi nejhorší střet s komunistickým režimem zažila pamětnice, když byla zatčena její kamarádka Zdislava Benešová. Procházely se spolu se Zdislavou a její švagrovou, když u nich zastavilo auto. Z něj vystoupili muži s tím, že Zdislava Benešová musí jít s nimi. Helena Kubínová se ptala po důvodu, proč její kamarádku odvádějí, ale muži ji odbyli. Nakonec se ženy domohly alespoň toho, že se Zdislavou odjela i její švagrová. „Švagrová jela s ní a odjeli k soudu.“
Do večera se pamětnice nic nedozvěděla, a tak se vydala k soudu zjistit, co se stalo. Švagrovou našla sedět na chodbě bez jakýchkoliv informací. Jediné, co se po nějaké době dozvěděly, bylo, že Zdislavu odvezli pryč. „Ptala jsem se, kam ji odvezli, a řekli mi, že mi to nesmí říct.“ Sestry vyrazily za referentkou, která je měla na starost, aby jí nahlásily zmizení Zdislavy Benešové. Referentka je však nejprve odmítla přijmout a pak byla pamětnice přesunuta na jiné místo. Tentokrát musela odjet do Šluknova, kde se sedm let starala o staré řeholnice. „Pak sebrali zase sestřičky školský, který tam měly kousek mateřinec. Ten jim vystěhovali a ony se musely zase stěhovat místo nás.“
Postižené děti křičely: „Ať žije Gottwald!“
Pamětnice byla přestěhována do Opočna, kde zůstala pracovat následujících třiadvacet let. „Tam byly děti hluchoněmé a mentálně postižené. Ty jsem měla ráda, to byly moje děti zlatý.“ Sestry se staraly o děti, ale vždy nad nimi měla dohled komunistická referentka. „Já jsem sice byla vrchní sestra, ale nic jsem nesměla sama.“
Sestry si však z komunistického dohledu dokázaly udělat legraci. „Jednou byly ty oslavy na prvního května. My jsme s dětma dělaly, co bylo možný. Vyšily jsme si takový kyjovský kroje. Říkaly jsme si, že jim uděláme radost. Tak jsme ty děti poslaly s regentkou do průvodu, aby křičely: ,Ať žije Gottwald!‘ Lidi se pak smáli, že jenom postižený děti tohle křičí. Dělaly jsme samý legrace.“
V Opočně se pamětnice dočkala také konce komunistického režimu. Opočno ale po revoluci neopustila, protože práci s dětmi měla moc ráda. V roce 1992 se však systém péče o postižené děti změnil a Helena Kubínová se stěhovala po mnoha letech zpět do českobudějovického kláštera. „Zase nás z toho Opočna stěhovali. Děti dávali po třech nebo čtyřech do bytů, aby byly o samotě. Je to, aby byly samostatnější, ale píšou, že jim je smutno.“
Člověk je šťastný, když je s Pánembohem
V Českých Budějovicích pamětnici a další řeholnice čekal velmi náročný úkol. Kdysi krásný klášter komunisté zničili a nyní bylo nutné ho znovu uvést do provozu. „Musely jsme odsud všechno vystěhovat a opravit. Znovu jsme musely všechno dávat do pořádku.“ V klášteře Kongregace sester Nejsvětější svátosti pracuje sestra Teodora dodneška. „Člověk je šťastnej, když má Pánaboha. Já jsem šťastná celý život. Někdy se taky zlobím, jejda, já se někdy tak zlobím na holky nebo na švadleny!“
Zajímavé osudy měli i sourozenci pamětnice. Měla celkem sedm sester a dva bratry. Tři její sestry se také rozhodly pro řeholní život. Jeden z jejích bratrů se stal knězem. Za komunismu byl poslán na těžkou práci do dolů. Po návratu působil u kostela sv. Kříže v Praze. Její druhý bratr měl úplně jiný osud, protože po komunistickém převratu s novým režimem sympatizoval a do strany vstoupil.
Helena Kubínová je šťastná, že si v mládí zvolila řeholní život. „Jsem opravdu ráda v klášteře. Člověk je spokojenej, když jde za hlasem Božím. Někdy si třeba děvčata myslí, že budou spokojený v tom klášteře, ale nejdou s povoláním a pak se jim to samo sebou nelíbí a už je to nebaví.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)