Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Kubišová (* 1928)

• narozena 21. května 1928 v Kateřinkách (německy Kathrein)

• česko-německý původ

• otec Jan Larisch válečný invalida z první světové války

• svědkyně pochodu vězňů z Osvětimi v lednu 1945

• v březnu 1945 evakuace z Opavy

• několik dní ve sběrném táboře v Opavě

• manžel Vladislav Kubiš v roce 1938 pobodán německým chlapcem

• dne 2. března 1969 se účastnila pohřbu Jana Zajíce ve Vítkově

• v současnosti žije ve Vítkově

Alžběta Kubišová, za svobodna Larischová, se narodila 21. května 1928 v Kateřinkách (německy Kathrein), jež jsou dnes městskou částí Opavy. Její otec byl německé národnosti a matka byla Češka. Alžběta Kubišová zažila obsazení města vojsky wehrmachtu v říjnu 1938, válečné období i vyhlášení Opavy jako pevnostního města a následnou evakuaci civilních obyvatel v březnu 1945. Po návratu do Opavy ji i s matkou zavřeli do sběrného tábora pro německé obyvatelstvo a poslali na odklízení trosek vybombardovaného města. Propustili ji až po předložení legitimace o členství ve Světovém literárním klubu, který prý dozorce asi považoval za průkaz tajné odbojové organizace.

V česko-německé rodině

Otec Alžběty Kubišové Jan Larisch byl válečným invalidou z první světové války: „Měl velké potíže. Měl poranění břicha a nikdy již nebyl stoprocentní.“ Po návratu z války se ještě dlouhou dobu léčil. Mimo jiné se o něj starala také ošetřovatelka Štěpánka Schillerová, která se mu a mnoha dalším válečným invalidům jako členka dobrovolného spolku také snažila pomoci se zařazením do civilního života. Oba se nakonec sblížili tak, že se v roce 1926 vzali, a o dva roky později se jim narodila dcera Alžběta a za další čtyři roky syn Vilém.

Otci se kvůli jeho handicapu nedařilo zaopatřit rodinu. „Ucházel se o přidělení trafiky, ale vždycky byl odmítnut. Těch trafikantů bylo hodně a upřednostňovali samozřejmě vdovy a invalidy legionáře,“ vypráví Alžběta Kubišová. Žili proto v činžovním domě ve vlastnictví prarodičů pamětnice Schillerových. Ti také rodinu finančně podporovali.

Tehdy Opavu obývalo převážně německé obyvatelstvo, ale v přilehlých obcích, a to i v Kateřinkách, měli převahu Češi. V samotném činžovním domě žily jak české, tak německé rodiny. Alžběta Kubišová se tak již od útlého věku stýkala s lidmi obou národností a plynně mluvila česky i německy. V Kateřinkách se učila v české škole. Krátce po nástupu do pátého ročníku ale 30. září 1938 zástupci čtyř mocností podepsali mnichovskou dohodu. Československo pak muselo velkou část pohraničních oblastí postoupit nacistickému Německu a do tohoto území spadala i Opava. Vojska wehrmachtu do ní vstoupila 8. října 1938. Kateřinky poté byly připojeny k Opavě, která se stala hlavním městem východních Sudet (Ostsudetenland). Velká část českých úředníků se následně vystěhovala do vnitrozemí. „Já osobně jsem žádné útoky nezažila. Lidé se v klidu odstěhovali. Ti, co tu zůstali, byli ticho,“ dodává pamětnice. I vyučování ve škole se změnilo. Dosadili do ní německé učitele a hlavním vyučovacím jazykem se stala němčina. Pamětnice se dobře učila, a tak po ukončení měšťanské školy nastoupila na německou střední školu.

V říjnu 1938 Alžbětě Kubišové zemřel dědeček František Schiller, hlavní podporovatel rodiny. Přesto si po německé okupaci rodina finančně polepšila. „Žili jsme si dobře, protože otec konečně dostal trafiku, a to byl pro něj důvod k radosti,“ vypráví pamětnice, která se prý i po okupaci stýkala se stejnými přáteli a nerozlišovala, jakou mají národnost.

Opava jako pevnostní město

V lednu 1944 Alžběta Kubišová dokončila střední školu a pak jako služebná nastoupila u rodiny Lamelových, kde se starala o domácnost a o děti. Dodnes si myslí, že hlava jejich rodiny patřila mezi důstojníky gestapa. „Dělal z toho takové tajnosti, ale mě to nezajímalo. Vždycky přijížděl v noci v koženém kabátě. Bylo vidět, že měl volnost a nějaké tajné úkoly.“ K Opavě se ale blížila sovětská vojska a Lamelovi z města odjeli do Olomouce. Pamětnice pak nějakou dobu neměla zaměstnání, než začala vařit mužům nasazeným na kopání obranných zákopů v Opavě. V lednu roku 1945 tak zažila, jak u jejich činžovního domu v Černé ulici zastavili vězni pochodující před postupující frontou z Osvětimi. „Ulice byla plná lidí. Přenocovali mezi domy v ulici. Viděli jsme je, ale nemohli jsme jim pomoct. Kolem nich chodily pořád stráže. Ti lidé plakali, naříkali, padali. Přišli skoro za tmy. My jsme měli zákaz vycházet z domu. Bylo to velice smutné a kolikrát na to ještě dnes myslím.“

Sovětští vojáci 60. armády generála Kuročkina se blížili k Opavě a německá armáda 20. března 1945 prohlásila Opavu pevnostním městem, které má být bráněno do posledního muže. Nařídili pak povinnou evakuaci a stěhovat se musely i úřady, banky a pojišťovny. Z rodiny nejprve Červený kříž jako invalidu někam na Jesenicko vystěhoval otce. Alžběta Kubišová s matkou a třináctiletým bratrem Vilémem pak s nejnutnějšími věcmi nasedli do vojenského auta, které je odvezlo za příbuznými do sedmadvacet kilometrů vzdáleného Kružberku (německy Kreuzberg). V té době ale již byla organizována i evakuace stálých obyvatel Kružberku a pamětnice s bratrem a matkou tak zůstali v domě sami. Opět si vzali nejnutnější věci a raději pokračovali v cestě. Útočiště našli v domě v třináct kilometrů vzdálených Guntramovicích (německy Gundersdorf). „Skončili jsme v budově s podobnými případy jako my. Ještě tam byl nějaký nálet. Vzpomínám si, že nad námi létala letadla. Musel to být jeden z posledních bojů. Když to utichlo, tak jsme se dozvěděli, že je konec války.“

Velitel místní sovětské posádky jim pak přišel oznámit, ať raději obec v noci opustí, že nedokáže uhlídat své oslavující muže. Cestou zpět do Opavy sedmnáctiletá Alžběta s matkou a bratrem procházeli Svatoňovicemi (německy Schwansdorf), kde se dozvěděli, že krátce před jejich příchodem tam sovětští vojáci brutálně znásilnili několik žen a některé z nich následně zavraždili. Raději proto pokračovali v cestě do Opavy. „Jak jsme šli po těch vesnicích s vozíkem, tak do nás nabouralo ruské vojenské auto. Vozík jsme museli nechat v příkopě a jenom to, co jsme unesli, jsme vzali na záda. Tak to byla ještě taková mezihra. U obce Mikolajce musely proběhnout nějaké boje, protože jsme po cestě viděli ležet těla a mrtvé krávy. Byly to hrozné úkazy. Opravdu tam ještě leželi mrtví vojáci. Jestli to byli Rusi, nebo Němci, to nevím. Tam noha, tam tělo a tak dále.“

Museli odklízet trosky

Za několik dní dorazili do Opavy, která patřila k nejvíce poškozeným městům v republice. Materiální škody byly odhadovány na dvě miliardy korun. Dům, kde bydleli Larischovi, zůstal nepoškozen, ale někdo ho vydrancoval. „Měli jsme ve sklepě zásoby, až se budeme vracet. Byli tam před námi a ukradli potraviny, což bylo velké neštěstí. Někdo byl tak krutý, že to, co nepotřeboval, ještě polil petrolejem.“

Hned další den šla matka nahlásit návrat do města. I když byla Češka, zavřeli ji do sběrného tábora, kam následně putovala i pamětnice. „Maminka se šla přihlásit na stanoviště, kde se museli všichni, co se vrátili, hlásit. Prostě všichni. Buď to byl Čech, nebo Němec. My, co jsme za války zůstali v Opavě, jsme všichni měli německé papíry. Moje rodina taky, protože Češi byli v okolních vesnicích, ale i ti byli vlastně občané Německa – sudetští Němci s národností českou. Ale my jsme českou národnost v papírech neměli, protože jsme si nechali německou národnost po tatínkovi. Takže lágr nás neminul, a to byl začátek poválečného životního dění,“ vypráví pamětnice.

Na pobyt ve sběrném táboře v bývalých Masarykových kasárnách nemá Alžběta Kubišová nejlepší vzpomínky. „Sebevraždy, hrůza, hlad. Nemůžu říct, že by někoho bili. Neviděla jsem, že by někoho tloukli. Ty příkazy byly ale holt tvrdé – musíš, i když nemůžeš. A ty staré babičky a ty rodiny... Do smrti mě bude trápit vzpomínka a pohled na jednu babičku. Mohla být v mém dnešním věku. Byla to taková drobná paní. Jmenovala se Meierová a patřila k rodině pekaře z naší Černé ulice. Znali jsme je. Ta chudinka tam přijela s rodinou. Dcera a ostatní museli jít pracovat a ona tam ležela na deskách, na té posteli. Nevím, čím byla přikrytá, ale to tvrdé pod ní ji muselo pořádně tlačit. Zůstala tam, než se večer vrátili z těch úklidových prací,“ vzpomíná Alžběta Kubišová, která spolu s matkou musela každý den nastupovat na práce při odklízení trosek zničených opavských domů.

Životní podmínky v táboře nebyly jednoduché. Lidem se nedostávala pitná ani užitková voda a měli nedostatečný přísun potravin, které navíc nebyly kvalitní. Alžběta Kubišová vzpomíná, že základní složku stravy tvořily staré, špatně uskladněné brambory obsahující jedovatý solamin, které u matky vyvolávaly vážné střevní potíže. Pamětnice ale v táboře dlouho nezůstala. Setkala se tam se spolužákem z české školy Zdeňkem Vitiskem, který zařídil, aby si domů zašla pro průkaz dokazující její český původ. Doma našla legitimaci z členství ve Světovém literárním klubu z roku 1944. „Víte, jaký to byl ohromný doklad? Když jsem tam tomu nezkušenému a neznalému veliteli lágru toto ukázala, tak si myslel, že to byla nějaká tajná organizace, která byla proti Hitlerovi. A tak jsem dostala svobodu.“ Vzápětí díky intervenci strýce Františka Vidláka propustili ze sběrného tábora i matku. Před Vánocemi roku 1945 se z nemocnice ve Vítkově domů vrátil také otec. „Pak už ten život běžel normálně. Protože jsme měli přímluvu a svědky, tak jsme dostali zpátky všechna práva jako Češi.“

Nelehká cesta životem

V roce 1946 musela část příbuzných nastoupit k odsunu do Německa. Po válce pamětnice pracovala v administrativě ve správě majetku maltézských rytířů a v roce 1946 se provdala za Vladislava Kubiše. „Abych se osvobodila z poválečné nejistoty, ani Němka, ani Češka, tak jsem se za něj hleděla rychle provdat,“ vzpomíná Alžběta Kubišová na důvody rychle uzavřeného manželství a dodává, že s Vladislavem Kubišem prožila harmonický vztah.

Vladislav Kubiš pocházel z české rodiny, která před válkou bydlela v Jakarticích nedaleko Opavy, a pamětnici znal již z české školy. V jeho čtrnácti letech v roce 1938 se při cestě do školy dostal do střetu s německými dětmi a jedno z nich ho pobodalo bajonetem. Půl roku se pak léčil v nemocnici a případ vyšetřovala policie. Po obsazení pohraničí vojsky wehrmachtu přišel k jeho rodičům český četník a důrazně jim doporučil, ať raději odejdou do vnitrozemí, protože jim hrozí pomsta německých obyvatel. Do Opavy se celá rodina vrátila až po válce.

V roce 1952 se manželé Kubišovi přestěhovali do Vítkova. Pamětnice tam pracovala jako účetní ve velkoobchodu. Vladislav a Alžběta Kubišovi spolu měli tři děti. Milena zemřela na zánět středního ucha ve dvou letech a Kamil se 26. srpna 1969 v devatenácti letech zabil na motorce. Jeho hrob stojí nedaleko hrobu Jana Zajíce, který se na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy 25. února 1969 upálil v Praze. Pohřeb konaný 2. března 1969 je označován za největší pohřeb v dějinách města Vítkova. Příslušníci StB tehdy obstoupili celé město. „Vítkov tím byl úplně naplněn. To byla manifestace, ale bohužel to politické události brzy zabrzdily a jeho matku pak propustili ze školství. Nakonec to dopadlo tak, že u hrobu stály hlídky. Odpor byl potlačován a pak i nějakým způsobem trestán. Nejdříve mírně a potom už dělali prověrky lidí, co tenkrát byli na pohřbu a byli nějakým způsobem pro změny. Tak ti byli propuštěni ze zaměstnání,“ vzpomíná Alžběta Kubišová. Její syn Kamil byl spolužákem Jana Zajíce a Kubišovi dobře znali také jeho rodiče. „Půl roku nato jsme plakali s odstupem dvaceti metrů u hrobů našich synů.“

Alžběta Kubišová stále žije ve Vítkově. Dlouhá léta je členkou sdružení Ackermann-Gemeinde a dodnes pomáhá s organizováním a provázením návštěv bývalých německých rodáků. „Měli bychom si víc vážit rodné země a uznávat člověka,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Alžběta Kubišová.

HAVLÍČKOVÁ, Z., Německé obyvatelstvo v Opavě v letech 1945–1948. Diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.