Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak jsem se stal člověkem?
narozen 3. května 1923 v Novostavcích na Volyni
17. listopadu 1941- březen 1942 vězněn v Rovně
po útěku z vězení se skrýval u tety
od léta 1942 v Bělorusku u partyzánů plukovníka Medvěděva
od podzimu 1943 tankovým odstřelovačem v Rudé armádě
v únoru 1944 vstup do Svobodovy armády, funkce spojaře
velitelem družstva spojařů
letecká škola v Telavi
pro malárii z letectva odvolán
přes Moskvu se dostal do 1. čs. armádního sboru, služba spojaře v 5. dělostřeleckém pluku
Karpatsko-dukelská operace
zranění obou nohou a hlavy
po válce vystudoval vyšší lesnickou školu, pracoval jako lesník
zemřel 8. prosince 2014 v Mladé Boleslavi
Doučování Leonida Kravčuka
Rostislav Kubišta se narodil 3. května 1923 v Novostavcích na Volyni, jež je dnes součástí Ukrajiny, ale v tehdy náležela Polsku. Dětství pak prožil v ukrajinské obci Žitín, kam se rodina přestěhovala v jeho třech letech. Česky se mluvilo pouze doma, jakmile vyšel někdo z rodiny ven, ihned musel přepnout na ukrajinský jazyk. Rostislav Kubišta docházel do polsko-ukrajinské školy a po šesti letech přestoupil do ukrajinského gymnázia, které se po vpádu bolševiků v roce 1939 přeměnilo na ruské gymnázium. V Žitíně mladý Rostislav doučoval místní obyvatele. Shodou okolností se mezi doučované zařadil i Leonid Kravčuk, pozdější prezident Ukrajiny. Ruské gymnázium s důstojnickým učitelským sborem přinášelo spíše polovojenský výcvik než vyučování: „Každý den místo učení jsme házeli granáty, a kdo dál dohodil, byl vítěz. A tak já nevím, co to bylo za učení, prostě nám ta škola dohromady nic moc nedala.“
Výměna v německém kriminálu
Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem znamenalo zásadní přelom v životě Rostislava Kubišty. Necelých pět měsíců po napadení, přesně 17.11.1941, byl spolu s dalšími studenty zatčen a odvezen do Rovna. Důvodem snad mohla být likvidace ruské inteligence nebo polovojenský výcvik v ruském gymnáziu. Protože se rovenský kriminál nacházel na místech židovského ghetta, museli být nejdříve zlikvidováni židovští obyvatelé: „Viděl jsem, když Němci stříleli Židy. To byla strašná tragédie, což lidský rozum nemůže chápat. Stříleli z kulometů ve dne v noci. Byla to tragédie, která zlomila moji lidskost. V našem lágru byli Židé, bylo jich sedmnáct tisíc pět set, a byly mezi nimi i naše kolegyně z gymnázia. V gymnáziu v našem ročníku bylo dvacet sedm [studentů], z toho sedm Židů a Židovek, velice krásných holek a velice chytrých. (…) Odvedli je a během osmačtyřiceti hodin popravili. Já jsem u toho byl, ale nebyl jsem přímo. Předtím sovětští zajatci kopali velké příkopy a my jsme nevěděli, komu to bude patřit. A ono to patřilo Židům. Když Židy postříleli, tak nás, mohli jsme být vojáky sovětské armády, do toho lágru nahnali místo Židů.“
S velice nedostačující stravou, která se skládala z brambor smíchaných s droždím, bez toalety a bez teplého oblečení, kdy vězni museli i v zimě stát venku, docházelo k častým úmrtím. Rostislav Kubišta byl pověřen uklízením mrtvol: „Že budu ty mrtvé ráno vyvážet. Byl velký sníh, a tak jsme vozíkem vyváželi nahé svlečené lidi za město. Ale nepohřbívali jsme je, poněvadž se nedaly kopat hroby, tak jsme je házeli nahoru. Často dosahovali dvou, tří metrů a délku to mělo asi tak sto padesát, dvě stě metrů. Bylo to otřesný, nezapomenutelný. A tohle přináší válka.“
Jednou byl Rostislav Kubišta na zdravotní prohlídce, kde se rozhodovalo o pracovní činnosti: tauglich – schopen, untauglich – neschopen. Zapisovatelem na prohlídce byl díky znalosti němčiny Rostislavův kamarád a také vězeň Sergej. Německý doktor prohlídl českého mladíka a ukazoval tauglich, Sergej ovšem napsal untauglich. Rostislav Kubišta tak s dalšími putoval na nádraží, který měl údajně směřovat do Lublinu. Při nástupu do vlaku byli vězni biti – kdo se nemohl do vlaku vyškrábat, byl brutálně zmlácen. Mnozí kvůli mlácení popadali na zem, na koleje nebo vedle kolejí. To se stalo i mladému Rostislavovi.
Akce u partyzánů Medvěděva
Po probuzení z bezvědomí se vrátil do Novostavců a ukryl se ve stodole své tety. Nějakou dobu se o mladého synovce starala, ale poté převládl strach z možného odhalení a po vybombardování vedlejší vesnice se Rostislav na tetino přání rozhodl odejít. Směřoval do sovětské partyzánské jednotky plukovníka Medvěděva, která operovala v jižním Bělorusku na Pinských blatech. Cestu k ní měl už předem připravenou – u partyzánů byl totiž také manžel Rostislavovy sestřenice. „Občas jsme přepadli Němce. Granáty jsme měli, to nás zásobovali. Tak jsme granáty rozbili auta. Pokud Němci neutekli, tak byli taky mrtví. Pamatuji si na jeden židovský lágr. Tam bylo asi dvě stě lidí. Tak jsme je osvobodili, ale ty Němce, co stáli na stráži, jsme postříleli. To si pamatuju jako teď.“
Tankovým odstřelovačem
Partyzáni očekávali příchod Rudé armády a ihned po jejím příchodu do Běloruska se stali řadovými vojáky. „A já jsem byl přidělen do sovětské armády jako tankový ostřelovač. Říkal jsem si: ,Kluci, kdybych to věděl, tak opravdu jsem se dal k Němcům.‘ Poněvadž to je [vzdálenost] na padesát metrů. A když v záhybu vylétne německý tank, tak já ho nemusím trefit, ale oni mě odstřelí.“
Máš padnout v sovětské nebo v československé armádě…
Na podzim 1943 si Rostislav Kubišta zažádal o vstup do Svobodovy armády. Už o ní věděl, neboť se Čechoslováci vyznamenali v bojích o Kyjev. Rostislav Kubišta zastavil sovětského poručíka a chtěl od něj pomoct, chtěl přestoupit do československých jednotek: „A já mu říkám: ,Poručíku, já jsem Čech.‘ To naši bojovali u Kyjeva. A on říká: ,No a co? Čech, kde to je?‘ Já povídám: ,V Evropě, jak bylo Polsko.‘ On nevěděl, že tam je Československo[1] a neznal českou národnost. A já povídám: ,Já bych prosil, kdybyste napsal zprávku.‘ – ,Máš padnout tady nebo v Čechách[2]?‘ Tak jako v československé[3]armádě. On říkal u Čechů. A odešel. Poprvé jsem poznal, že i ten ruský voják má srdce. Vrátil se a říká mně: ,Řekni mně, kde je to vaše Československo[4]?‘ Tak to vysvětluju. ,A já slyšel, že nějaký Češi bojují v Kyjevě.‘ A já říkám: ,No, tam já chci jít.‘ Sedl si, důstojníci měli takovou taštičku, vyndal kousek papíru a napsal zprávku.“
Nyní se mohl Rostislav Kubišta konečně vydat směrem k československým jednotkám. Jelikož se jednalo o obrovskou vzdálenost, trvala cesta pěšky sedm až osm dnů. K československým jednotkám se přidal až teprve před jejich vstupem do Rovna.
V letecké škole v Telavi se šáhem Rezou Pahlavím
Přidělen byl ke spojařům, ale prakticky ihned byl poslán do poddůstojnické školy v Kamenci Podolském. Povýšil a stal velitelem družstva spojařů. Jako ostatní Češi z Volyně, i Rostislav Kubišta putoval do rumunských Černovic na výcvik. Poté byl ovšem převelen na štáb, kde prodělal nejrůznější zkoušky a testy, šel na jakési kolo, zkoušen byl i z chůze po čáře. Následně mu zahlásili: Pojedeš do Gruzie. Rostislav Kubišta vůbec nic nevěděl. Až v Gruzii zjistil, že jde o leteckou školu.
V Telavi byl také Muhammad Rezá Pahlaví, íránský šáh, který pozval letce z Telavi do Teheránu na prohlídku královských paláců a pamětihodností: „Do těch jsme se nedostali, tak nám Rezá Pahlaví poslal vládní auto, že se máme jít vykoupat. A my jsme si mysleli, že se vykoupeme někde v Teheránu. (…) My jsme mysleli, že bude někde nějaké koupaliště. A my jsme jeli sedmdesát kilometrů po té pustině bez silnice, bez ničeho. Tam v tom bahně jsme se vykoupali a byli jsme infikováni malárií.“
V Moskvě s ruskými špionkami
Pro nemoci byl Rostislav Kubišta s dalšími třemi vojáky z letectva odvolán a měl se připojit k pozemnímu vojsku. Přes Moskvu se měli dostat na frontu, ale „zdržel je“ je Heliodor Píka, který jim věnoval týden odpočinku, vojáci chodili po Moskvě ve vojenských uniformách a užívali si: „Chodili jsme v leteckých uniformách po Moskvě. Důstojník po Moskvě nesměl chodit a my jsme chodili v leteckých uniformách. Nám bylo divné, že za námi chodí holky. Nebyly to studentky, ale špionky. Nakonec jsme se seznámili a že nás zvou na čaj. (…) To byl takový byteček, byla tam dřevěná skříň, a když ji otevřela, tak tam byly chlebové suchary. Za to jsme byli vděční. Vodkou jsme to zapíjeli, takže ta souvislost už byla předem promyšlená. Oni nás potřebovali opít. (…) Za hodinu někdo zvonil, přišli čtyři námořníci, každý měl nařízený svůj úkol. No tak jsme se pozdravili velmi přátelsky, poněvadž my jsme nic neprovedli, my jsme byli čeští vojáci a oni byli sovětští vojáci, bojovali jsme proti Němcům společně. Oni pili, suchary chroustali a my taky. A najednou jsme se vzbudili v pět hodin ráno u moskevského metra na betonu a byli jsme unavení. Ale teď [si] říkáme, vždyť nám nikdo neukradl boty ani šaty. Až potom nám to řekli: ,Nešpehoval nás někdo?‘ – ,Ne, akorát jsme byli u holek. Nás pozvaly na čaj, ale pili jsme vodku.‘ – ,Aha. A co jste jedli? Suchary?‘ – ,Ano.‘ – ,A nikdo víc?‘ – ,Potom přišli kluci, to byli asi jejich nápadníci.‘ Tak my jsme mysleli. To byli samí rozvědčíci.“
Rozsekané nohy v Karpatsko-dukelské operaci
Do pozemního vojska 1. československého armádního sboru se Rostislav Kubišta dostal v momentě bojů o město Krosno a putoval opět na funkci spojaře v 1. brigádě. Do Karpatsko-dukelské operace tak nastoupil ve své staronové funkci a zdánlivě méně nebezpečná služba u spojařů se Rostislavu Kubištovi nevyplatila. Byl raněn ještě před hranicemi: „Tak jsem to dostal granátem a [střepina] mně rozsekla nohy nadranc. Tak jsem z toho byl asi týden [v nemocnici], někde jsem ležel. Ty nohy byly ovázané, nevím, jestli nám to namazali nějakým olejem, ale chodit se nedalo. (…) Tady[5] byly samé střepiny. Kluci mně dostávali z těch střepin malinkou kudlou. (…) A tady[6] to byla těžká rána. A to mně operovali až po dvaceti letech. Ona byla zabodnutá do kosti, proto mě to strašně bolelo.“ Po vyléčení byl přeřazen do 5. dělostřeleckého pluku.
Druhé zranění, tentokrát do hlavy
Už za Duklou měl jít Rostislav Kubišta do jednoho kopce. Vědělo se, že jsou na něm skrytí Němci. Čechoslováci je chtěli obklíčit a vzápětí dostal Rostislav Kubišta ránu do hlavy. „Ale jenom tu hlavu, (…) kdyby mně to vzalo mozek, tak jsem tady nebyl. No tak to bylo druhý zranění, ale pak už nic.“
Jak jsem se stal člověkem
Při osvobozovacích bojích na Slovensku se Rostislavu Kubištovi udála situace, na kterou rád vzpomíná a která je jedním z hlavních příběhů v jeho vyprávění. Sám si ji pojmenoval: Jak jsem se stal člověkem. V Lubochni šel s dalšími československými vojáky z jedné strany do kopce, z druhé strany šli další vojáci a společně pobyli Němce usazené na kopci. Poté se vraceli dolů: „Tak jdeme dolů k Váhu. Já jsem říkal: ,V rojnici, kluci, rozestup deset metrů. V rojnici. A jdem. Opatrně, poněvadž tady někde nějaký Němec může být zapomenutý.‘ A taky že byl. Jdu vpředu, a co Slováci v těch lesních cestách sváželi dřevo, to byly úzké cesty, tak jsem seskočil z břehu na tu cestu a rovnou Němčorouvi do očí. Dál jsme nebyli jak takhle (přibližně metr a půl – pozn. autora). A teď se na sebe díváme. Já mám takhle samopal a on ležel pod tou strání, tak měl takhle ten samopal. A teď se díváme na sebe. Já nevím, kdo tomu dal rozum. Nemám ponětí. On se otočil, protože on po té stráni ležel, a běžel dolů. A já jsem říkal: ,Mám ho zastřelit?‘ Ještě se otočil, podíval se na mě. No já ho mohl samozřejmě zastřelit. Vteřinka. Já povídám: ,Vždyť mě mohl zastřelit dříve.‘ A já ho nechal utéct. A pak jsem si říkal: ,No přeci je z tebe člověk.‘“
Kde jsou ty vesnice?
Rostislav Kubišta prošel i dalšími boji na Slovensku, mezi které se řadí boje u Minčolu, u Liptovského Mikuláše nebo u Strečna. Po bojích na Slovensku se zúčastnil osvobozovacích akcí na slezském, moravském a českém území, které byly podle jeho slov mnohem lehčí. Zarazilo ho však české prostředí: „To říkám: ,Pro boha svatého, snad tady mají samé okresy.‘ No, to je překrásné. A já jsem hledal furt to město. (…) Já jsem se divil, že to je dědina, já myslel, že to je město. Druhý bylo dědina, to bylo taky město podle mě. Tam byl nějaký průmysl a takovéto věci. To jsem v životě neviděl.“
Po válce lesníkem
Rostislav Kubišta měl z ruského gymnázia maturitu, a tak se mohl zapsat na Vyšší lesnickou školu do Trutnova. Prostředí mu však nevyhovovalo, jeden z učitelů mu náležitě dokazoval svou nevraživost. Že prý je bolševický agent, protože přišel s východní armádou. Školu v Trutnově opustil a přihlásil se na Vyšší lesnickou školu do Písku, kterou zdárně dokončil. Pracoval jako lesník a poté se usadil v Mladé Boleslavi, kde je dnes jediným pamětníkem frontových bojů z druhé světové války.
V roce 2011 natočil a zpracoval Luděk Jirka
[1] Rostislav Kubišta říká Česká republika.
[2] Myšleno u Čechů.
[3] Rostislav Kubišta říká česká.
[4] Rostislav Kubišta říká Česká republika.
[5] Rostislav Kubišta ukazuje na pravou nohu (viz. video)
[6] Rostislav Kubišta ukazuje na levou nohu (viz. video)
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Luděk Jirka)