Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kuc (* 1939)

• narodil se 15. května 1939 v Požděnicích u Zelowa v Polsku

• maminka Lydie byla Češka, otec Robert Kuc byl německé národnosti

• rodina byla věřící, hlásila se k baptistické církvi, doma mluvili jen česky

• podepsali tzv. Deutsche Wolksliste (německou příslušnost)

• Robert Kuc musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu, po válce nezvěstný

• matka se syny na konci války prchla před protiněmeckými represemi do Československa

• po válce do 50. let žili Jankovicích, kde si na splátky pořídili hospodářství o 22 hektarech

• odmítli vstupit do JZD a přestěhovali se do Brniště

• Karel z politických důvodů nemohl studovat, od 15 let pracoval v tírně lnu, jako bagrista a zámečník

• v roce 1959 narukoval na vojnu do Bratislavi

• obrácení ve víře ho přivedlo až ke studiím na Teologické fakultě v Praze, kterou studoval v letech 1963–1970

• byl členem baptistické církve, navštěvoval Baptistický sbor v Praze Na Topolce

• v roce 1969 se mu podařilo vyhledat svého otce žijícího v Anglii

• otec dožil s rodinou v Československu, zemřel v roce 1977

• Karel Kuc působil jako kazatel v Praze Na Topolce, v Teplé, Chebu a na Litoměřicku

• s manželkou Růženou se vzali v roce 1971 a vychovali spolu čtyři děti

Neobyčejně silný příběh Karla Kuce a jeho rodiny začal v Polsku, kde se narodil na začátku války do česko-německé rodiny. Zatímco matka s ním a starším bratrem na konci války prchla z Polska do Československa, jejich otec zůstal po dlouhá léta jen ve vzpomínce z roku 1943: „Běžíme s bráchou k tátovi a ten nás šťastně bere do náruče...“ Od toho roku Karel tátu neviděl. Dvacet pět let trvalo, než se s ním znovu shledal. Tatínek na svou rodinu nikdy nezapomněl, ale cosi mu bránilo ji vyhledat...

Česko-německá rodina v Polsku

Karel Kuc přišel na svět 15. května 1939 v Požděnicích u Zelowa v Polsku. Jeho maminka Lydie Reichertová pocházela z rodu Josefa Reicherta, který přišel do Polska v 19. století. Karlův otec Robert Kuc (v Polsku psán jako Kutz, později uváděn jako Kuc), pocházel z německé rodiny žijící v Zelowě, kde žili Češi, Poláci, Němci a také Židé.

Česko-německé vztahy v Zelowě byly dobré díky společné protestantské víře. Setkávali se v modlitebně baptistů, kterou Češi i Němci stavěli takřka společně.

V Zelowě a okolních vesnicích se obyvatelé živili především tkalcovstvím. Vladimírův dědeček Gotfrýd Kuc, který zemřel v roce 1939, byl povozník – vozil látky od tkalců do továren v okolí. Kucovi k tomu měli také hospodářství. Po smrti matky vyrůstal Karlův tatínek Robert Kuc u strýce, u něhož se vyučil ševcem. Když se oženil s Lydií Reichertovou, mluvil už jen česky.

„Znal jsem jen češtinu, která ostatně ve vesnici převažovala. Němci, kteří žili v Požděnicích, uměli většinou česky. Otec tedy šil a opravoval boty, maminka se starala o hospodářství. Měli dvě krávy, koně, slepice. Pěstovali obilí, brambory. Nebyla tam ale příliš úrodná půda.“ Karel měl o pět let staršího bratra Armína a jako kluci museli v hospodářství pomáhat.

Vzpomínka, kterou si přál zopakovat

Karlova nejranější vzpomínka zanechala v jeho srdci hlubokou stopu, která si musela počkat na rozřešení dlouhých 26 let.

Začátkem války se Robert Kuc snažil svou rodinu ochránit a přesvědčil maminku, aby se přihlásila k Deutsche Wolksliste – německé příslušnosti. „Mluvili jsme česky, byli jsme Češi, ale úřady nás od té chvíle považovaly za Němce.“ V roce 1942 musel Robert Kuc narukovat do wehrmachtu. „Moje první vzpomínka se tedy vztahuje k situaci, kdy tatínek přijel v roce 1943 z fronty domů na dovolenou. Maminka nás na to připravovala a s bratrem jsme ho netrpělivě vyhlíželi z okna. Když jsme ho konečně uviděli přicházet, rozeběhli jsme se k němu a on nás chytil do náruče. Bylo to opravdu šťastné shledání,“ vypráví Karel Kuc. Tehdy ještě netušil, že vidí tatínka na dlouhé roky naposledy.

Vstal z mrtvých

Robert Kuc byl na frontě těžce zraněn a převezen do nemocnice v Rostocku. Měl vážná vnitřní zranění, přišel o ledvinu a rodina dostala zprávu, že umírá v nemocnici v Rostocku. „Maminka s jeho nejmladší sestrou, která mluvila plynně německy, tam za ním odjely. Našly ho v takovém utrpení, že se maminka už jen modlila, aby ho Pánbůh vzal k sobě. Byl v klinické smrti, odnesli ho do márnice, ale tam se kupodivu probral,“ vypráví Karel Kuc neuvěřitelný příběh svého otce. Robert Kuc se v nemocnici nakonec vyléčil, ale do bojů už nešel a zůstal v záloze. Co se s otcem dělo dál, rodina nevěděla.

V Polsku nám šlo po válce o život. Utíkali jsme do Čech

Konec války byl v Polsku dramatický, chaotický a mnohým šlo o život. „Vznikly tam ozbrojené skupiny Poláků, které přepadávaly české rodiny a okrádaly je. „To se stalo i mému dědečkovi Reichertovi. Zbili je pažbami, hodili do sklepa, jak mého dědu tak i strýce, a vykradli je,“ vzpomíná pamětník.

Protože Kucovi byli vedeni jako Němci, matku s dětmi Poláci umístili do lágru. „Bylo to někde u Zelowa a byl to pro mě naprostý šok. Pamatuji se na to hrozné prostředí a na špinavé pryčny.“ Dlouho tam ale nepobyli, lidé z vesnice se jich zastali a z lágru byli brzy propuštěni. Dalším hrozným zážitkem byl osud příbuzného Matějky staršího, který se svým synem dlouhá léta v Zelowě budoval pekárnu. Byl s dalšími lidmi nahnán do stodoly, kterou zamkli a podpálili. Všichni uvnitř uhořeli. Není divu, že Kucovi ani jejich příbuzní už nechtěli v Polsku zůstat a jakmile dostali pozvání od československých úřadů k návratu do vlasti, neváhali ani minutu. Byli mezi prvními, kdo z Polska utíkali. Jejich odchod probíhal živelně. Rodnou vesnici opouštěli v noci, lesem, s několika zavazadly. Maminka, šestiletý Karel, jeho starší bratr, matčina sestra, její manžel Matějka a jejich dva synové. Cestou se potýkali s mnoha překážkami v podobě zkorumpovaných úředníků i zaměstnanců drah, které museli uplácet tím, co měli. Jeli vlakem. Karel si nevzpomíná, že by měl vagón sedadla.

„Pak jsme konečně dorazili do Bohumína a odtud do Suchdola nad Odrou, kde už byly nějaké české rodiny, které se z Polska do Čech vrátily už ve dvacátých letech,“ vzpomíná Karel Kuc.

Nový život v Československu

Kucových se ujal strýc Dobroslav Jirsák z Vikýřovic u Šumperka, který se tam po válce vrátil z vnitrozemí do svého hospodářství, jež mu za války Němci zabrali. Každá ruka teď byla dobrá. Kucovi se zde zdrželi jeden rok, Karel zde nastoupil do první třídy. Následující rok se do Čech vrátil dědeček Reichert a všichni se přestěhovali do západního pohraničí, kde dědeček v Jankovicích u Teplé získal usedlost po Němcích. Do Jankovic spolu s dědečkem z Polska přijely další rodiny. Důležité ukotvení nacházeli v baptistické církvi. Mluvili česky, ale po „zelowsky“. „Měli jsme některé nezvyklé výrazy. Naše čeština se podobala češtině, jakou jsme znali z četby kralické bible.“

Kucovi obhospodařovali na svém statku, který spláceli, 22 hektarů půdy, chovali dobytek. Karel nastoupil v Jankovicích do druhé třídy.

Po roce 1948

Rodinný život se soustřeďoval kolem baptistické církve. Jejich náboženské vyznání však bylo v rozporu s tím, co diktoval lidem politický režim. Karel například vzpomíná na povinnou školní účast při soudních jednáních s živnostníky, kteří byli obviňováni z „obohacování se“ na úkor dělnické třídy. Ve vzpomínkách mu uvízl zejména řezník, který byl odsouzen do vězení, odkud už se nevrátil. „Po mnoha letech jsem se s tím soudcem setkal v jedné nemocnici a bavil se s ním o tom. Šokoval mě tím, jak to bagatelizoval. Prý o nic nešlo. Vůbec si nepřipouštěl, jak ničil životy lidí.“

Karel v roce 1953 ukončil školní docházku na základní škole a hlásil se na obor optický mechanik, avšak přišlo mu zamítnutí. Z příkazu komunistických úřadů, které se „snažily vesnické děti udržet v zemědělství“ musel pracovat rok doma v hospodářství.

Kolektivizace se nedařila

V té době už v Jankovicích probíhala neúspěšná snaha o kolektivizaci zemědělství. I dědeček Reichert s Kucovými odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). V průběhu padesátých let komunistická vláda utahovala šrouby a hospodaření na vlastním bylo stále těžší. Povinné dávky z výpěstků státu byly stále vyšší, až téměř nezbylo ani obilí pro osev. „Dědeček se těmi poměry hodně rozčiloval a jel si stěžovat na úřad do Mariánských Lázní. Byl jsem tam tehdy s ním, ale nebylo to nic platné,“ vzpomíná Karel Kuc. Dědeček se nakonec rozhodl, že se hospodářství úplně vzdá. Přestože ho roky splácel, vzdal se všeho a odstěhoval se i s ostatními členy rodiny do Brniště, kde žila jedna z jeho provdaných dcer. O hospodářství v Jankovicích se pak už v rodině nemluvilo.

Karel od svých 15 let pracoval v tírně lnu v Teplé. Toužil se vyučit řemeslu zámečníka. Příležitost k tomu nabízely dílny v Komořanech na Mostecku, kde byla závodní škola práce. V 50. letech však nebylo repatriantům dovoleno změnit místo bydliště dle libovůle. Musel to posvětit Národní výbor. Nakonec se mu podařilo získat svolení a nastoupil do Komořan. „Jenže jsem měl smůlu, protože školu tam zanedlouho zrušili a výuční list jsem nezískal,“ vypráví pamětník. Přihlásil se tedy na nábor bagristů a po tříměsíčním kurzu získal místo v Kladně.

Obrácení

Karel v roce 1959 narukoval na vojnu do Bratislavy jako ženista v letectví. Upravovali letištní plochy, hlídali letecké hangáry. Na vojně nastal jeho životní zlom.

V době, kdy pracoval mimo domov, v dělnickém prostředí a na různých brigádách, se odklonil od víry, sotva už i otevřel bibli. Když odešel na vojnu, maminka mu poslala kontakt na shromáždění věřících. Karlův zájem byl už jen vlažný, ale nechtěl maminku zklamat a tak shromáždění navštívil. Dostalo se mu vřelého přijetí, které ho dojalo a přesvědčilo, aby začal na bohoslužby chodit pravidelně.

„Až teprve po roce jsem pocítil tak silné oslovení z boží strany, že jsem musel odpovědět. Odpověděl jsem v modlitbě. Prosil jsem Pána Ježíše, aby mi odpustil, že ten dosavadní život v době brigád a prvního roku vojny nebyl úplně v pořádku. Že za leccos jsem se i styděl, že jsem Boha téměř ignoroval. V té modlitbě jsem to nějak vyjádřil a to byl moment obratu. My tomu říkáme obrácení, znovuzrození. Najednou je člověk ve svém svědomí probuzen a duchovně najednou vstoupí do vztahu s Bohem,“ vypráví Karel Kuc. Vzpomíná, jak se jeho obrácení projevovalo i mezi kolegy na kasárnách. „Touha jít do shromáždění na bohoslužby byla silnější, než jít s kluky na pivo.“

Studium na Teologické fakultě

Po vojně ještě dva roky brigádničil jako bagrista na Kladně, doučil se zámečníkem, přitom se připravoval na průmyslovku a navštěvoval církev Baptistickou. Tam si uvědomil, že jeho posláním je kazatelská služba a přihlásil se na Teologickou fakultu v Praze. „Tehdy tam byla výjimečná možnost i pro zájemce bez maturity. Mohli se přihlásit a pokud byli přijati, znalosti si doplnili v průběhu studia,“ vysvětluje Karel Kuc. Přijímačky udělal v roce 1963 a nastoupil do ročníku s dalšími šesti studenty, mezi nimiž byl například Svatopluk Karásek.

Začala nová etapa jeho života, odehrávající se v Praze, kde bydlel na kolejích v Jirchářích a navštěvoval sbor Baptistické církve Na Topolce. Získal státní stipendium a také ho podporovala církev. Studium však pro něj bylo náročné, především kvůli jazykům, které se musel učit od základů, a jak říká, neměl na ně talent. Stres se začal podepisovat na jeho zdraví. Léčil se s žaludeční neurózou a žaludečními vředy a tak se jeho studia o rok prodloužila.

Otec zahalený tajemstvím

Uvolnění politické situace na jaře 1968 umožnilo výjezdy na Západ a pro Karla se otevřela snazší cesta k pátrání po svém otci Robertu Kucovi, kterého naposledy viděl ve svých čtyřech letech, ještě v Polsku, v roce 1943. Otec o sobě po válce nedal rodině žádnou zprávu. Bylo to složité i z toho důvodu, že česká část rodiny prchla z Polska do Československa, německá část rodiny byla odsunuta do západního Německa. „Mnoha ženám se muži z války nevrátili a znovu se provdaly. Byl nezvěstný, hledání přes Mezinárodní Červený kříž nepřineslo výsledky. Moje maminka ale stále věřila v setkání, i když dlouhé roky nevěděla, co se s jejím mužem stalo.“

Až v průběhu padesátých let přišly Kucovým nečekaně dva balíčky z Anglie. „Byly od tatínka. Poslal nám dárky. Nebyl tam ale žádný vysvětlující dopis. Poté se zase odmlčel,“ dodává Karel Kuc. Dodnes prý nechápe, proč už v padesátých letech nepodnikli něco víc proto, aby se s otcem shledali. Byl zahalen tajemstvím.

Až později se dověděl, že v Itálii se otcův velící plukovník při invazi spojeneckých vojsk vzdal. Otec se dostal do zajetí a odtud do polské armády generála Anderse, která přijímala německé Poláky, aby bojovali po boku Rudé armády. Po válce byly v Itálii polské jednotky demobilizovány a v září 1946 vypraveny lodí do Velké Británie. „Velká část armády zůstala v Anglii poblíž Blackburnu. Kdo chtěl, zůstal, dostal práci. Otec na tom byl zdravotně tak špatně, že byl závislý na druhých, a ti o něm rozhodovali. Zůstal v Anglii, kde bydlel v polské rodině,“ vypráví Karel Kuc. Adresu na otce se podařilo získat přes příbuzné v Německu a v roce 1969 se pamětník rozhodl, že ho vyhledá a přivede zpátky domů. O svého otce velice stál.

Shledání s otcem po 25 letech

Robert Kuc žil ve městečku Clitheroe severně od Manchesteru a tam ho také Karel vyhledal. Tehdy ještě Robert pracoval v cementárně, bydlel sám jen se spolubydlícím ve svém malém domku obklopen velkou polskou komunitou. Karel čekal celý den, až se otec vrátí z práce domů. „Tátu jsem poznal hned. Znal jsem ho z fotek. Bylo to zvláštní setkání. Žádné vřelé objetí. Pozval mě dál, usadil ke stolu, ale moc toho nenamluvil. Mluvil polsky, češtinu skoro zapomněl.“

„V Anglii hodně pršelo a bylo až depresivní vidět tátu, jak ráno sedává u okna a říká anglicky jen: ‚Prší a prší,‘“ vzpomíná Karel Kuc. Jeho otec byl prý hodně uzavřený a trpěl fóbií z lidí. Byl ale rád, že Karel přijel. Sledoval v televizi srpnové události v Praze a trochu doufal, že by se mohl s rodinou setkat. Stále na ni myslel, ale něco mu bránilo ji vyhledat. „Byl silně uzavřený, zřejmě traumatizován válkou, odloučením. Do Československa přijet nechtěl. Bál se, že se mu tady něco stane. Trpěl fóbií z lidí. Na ulici se vždy velký obloukem lidem vyhýbal. O tom, co se s ním dělo za války a po válce, nikdy nevyprávěl.“ 

Velice ho mrzelo, že se mu nepodařilo přesvědčit otce, aby přijel k nim domů, do Československa.

Návrat otce k rodině

Karel se vrátil do Prahy a v roce 1970 absolvoval studium na Teologické fakultě. V témže roce se také v Jablonci, kde pomáhal stavět modlitebnu, seznámil se svou budoucí ženou Růženou, studentkou zdravotní školy a členkou Baptistické církve. Brzy po seznámení se vzali a žena otěhotněla. Karel pak dostal místo kazatele ve sboru baptistické církve v Praze Na Topolce.

Když jeho žena v roce 1971 čekala první dítě, náhle přišla zpráva od otce z Anglie, že je na tom zdravotně špatně a že je ochoten se přestěhovat do ČSSR. Karlovi se složitou cestou podařilo vybavit dokumenty k vycestování na Západ. Ještě složitější situace nastala v Anglii. Bylo obtížné získat vízum pro otce, který ztratil polské občanství vstupem do wehrmachtu. Pobyt v Anglii se kvůli byrokracii prodlužoval, ale nakonec se podařilo vše zařídit a Robert Kuc se v Brništi po 28 letech setkat se svou manželkou.

„Měli k sobě hezký, přátelský vztah. Maminka ale byla už hlavně jeho pečovatelkou. Otec byl za ten návrat nesmírně vděčný, i když toho stále moc nenamluvil. Zdravotně se zlepšil. Začal hned vysazovat stromky na zahradě, dokonce pomáhal s pracemi na kostele. Ptal se na Polsko, na naši vesnici, jak to tam vypadá. Už se tam nikdy nepodíval,“ vypráví Karel Kuc.

I když byl finančně zajištěný penzí z Británie a také prodejem svého domku, československé úřady mu odmítaly vydat trvalý pobyt a hrozily vyhoštěním, přestože šlo prokazatelně o rodinného příslušníka. Každý rok tedy museli žádat o nové vízum. Vše ale nakonec ustáli. „Maminka mi říkala, že jeho poslední modlitba před smrtí byla v polštině. Cítil se být Polákem.“ Robert Kuc zemřel v roce 1977.

Kazatelům stále hrozilo odebrání státního souhlasu

Karel Kuc trpěl neurologickými obtížemi a ze zdravotních důvodů proto opustil místo kazatele Na Topolce. V Jablonci nad Nisou pak v letech 1972–1975 pracoval jako poštovní doručovatel. Říká, že to bylo pokračování jeho duchovní praxe. Rád hovořil s lidmi o jejich problémech a radostech a pomáhal jim.

Karel Kuc v následujících letech působil jako kazatel v Teplé, Chebu a jako výpomoc na Liberecku. Svou poslední kazatelskou službu vykonal v roce 1994 ve Cvikově.

Karel Kuc vysvětluje okolnosti, které vedly ke střídání míst jeho působení. Změny souvisely s častým odebíráním státních souhlasů ke kazatelské činnosti jeho kolegů kazatelů a jejich přesuny. Jeho samotného odebrání státního souhlasu prý kupodivu nepostihlo, přestože někdy stačilo málo, aby se tak stalo. Bylo riskantní scházet se s ostatními kazateli, nebo mít u sebe zakázanou křesťanskou literaturu. Karel se nejen že s kazateli scházel, ale také se podílel na předávání zakázané literatury. Bylo běžné odposlouchávání telefonů, sledování kázání na bohoslužbách tajnými spolupracovníky StB, někdy se neohlášeně dostavovali i církevní tajemníci, prosloužené ruce státu. „Církevní tajemník měl nad námi dozor. Schvaloval dokonce i to, zda si můžeme koupit z vlastních peněz malá kamínka do služebního bytu, abychom si mohli přitopit. Taková byla doba nesvobody,“ říká.

Karel Kuc se svou ženou vychoval čtyři děti, které se narodily v letech 1971–1981. Má patnáct vnuků.