Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kučera (* 1943)

• narodil se 8. července 1943 v Praze

• v roce 1948 jeho otec Vojtěch Kučera (1908-1965) emigroval

• v roce 1954 byl otec zatčen jako agent-chodec

• pamětník hrál na saxofon se skupinou Framus Five

• v září 1969 přešel hranice z Jugoslávie do Rakouska

• první angažmá měl ve Vídni

• hrál pro produkci muzikálu Hair ve Frankfurtu a Berlíně

• v letech 1972-1976 žil v Londýně a Norwichi

• v roce 1976 se vrátil do Západního Berlína

• v roce 1988 poprvé znovu navštívil Československo

• po roce 1990 zůstal žít v Berlíně

• pravidelně koncertoval v České republice

• roku 2010 o něm vyšla v němčině kniha Joe Kučera - Leben in Balance

Josef „Joe“ Kučera je známý jazzový saxofonista a flétnista, žijící od sedmdesátých let v Západním Berlíně. V Berlíně je známý jako saxofonista schopný hrát s hudebníky mnoha žánrů a vysloužil si přezdívku „The Sensational Saxophone Joe“. Také je známý jako zakladatel jazzového festivalu Jazzmeeting Berlin. Byl i jeho uměleckým ředitelem a v současnosti vede festival Europe Blues Train. Po roce 1989 se začal pravidelně vracet do Prahy a v České republice stejně jako v Německu opakovaně koncertuje. V Česku pravidelně vystupuje s muzikanty jako Lubomír Andršt či Michal Prokop, doprovázel zpěvačku Martu Kubišovou a spolupracoval s jazzmanem Martinem Kratochvílem. Přivádí sem také své berlínské přátele, zejména jeho nejčastějšího spoluhráče, amerického kytaristu Jesse Ballarda. 

Joe Kučera se narodil jako Josef Kučera v Praze roku 1943 a jeho starší sestrou je známá výtvarnice a grafička Alena Kučerová. Jeho otec, Vojtěch Kučera, správce v textilní továrně, v roce 1948 emigroval a stal se z něj agent-chodec. Otec chtěl, aby matka s dětmi odešla s ním, ale nepovedlo se. „Zůstali jsme doma sami,“ dodává pamětník.

Syn agenta-chodce

„Můj otec mi poslal krásnou hračku, mercedesa s volantem, zahýbal doprava a doleva. Já jsem to ale nemohl nikomu ukázat.“ Otec i přes hrozící nebezpečí svou rodinu tajně navštívil. Josífek byl matkou převezen do Lhoty u Staré Boleslavi k jeho dědečkovi a babičce. „Tam přede mnou stál můj otec, kterého já jsem vlastně neznal. Honili jsme se spolu kolem stolu. Já se lekl. Poslal mi světle hnědou bundu a paní správcová říká: ‚Ty máš krásnou bundu, Pepíčku.‘ Já jsem se rozběhl domů a prý jsem plakal. Nepřirozená situace.“ 

Vojtěcha Kučeru však v roce 1954 zatkli a odsoudili ho na 25 let. Byl vězněn na Jáchymovsku, ve Valdicích a Leopoldově. Pamětník s matkou a svojí sestrou Alenou ho párkrát mohli ve vězení navštívit. Kvůli svému původu však nesměl studovat, a proto se vyučil zedníkem. Jen krátce pracoval v podniku Pražské stavební obnovy a musel narukovat na vojnu. Klasické Pomocné technické prapory byly v té době již zrušené, ale toto byl útvar do jisté míry podobný, který se věnoval také ženijním a stavebním pracím a byly v něm podobné „existence“ jako on. Na vojně navázal celoživotní přátelství s psychologem Ivanem Doudou. Na vojně měl štěstí, že se dostal do vojenské kapely. Krátce po návratu z vojny se mu naskytla možnost živit se jako hudebník. Jeho otec byl v roce 1964 s podlomeným zdravím propuštěn na amnestii. O rok a půl později, v září 1965, Vojtěch Kučera zemřel. Jeho syn Josef dnes lituje toho, že se ho po jeho propuštění na svobodu více neptal na jeho životní osudy.

„Hrál“ jsem s Armstrongem

Joe Kučera rád vypráví o svých hudebních začátcích: „Nějakým způsobem se mi do ruky dostal klarinet. A docela jsem se na něj jako samouk rychle naučil. Snažil jsem se chodit do hudební školy, ale tam mne chtěli cepovat jinak, než jak jsem si sám představoval. Teď se mi vybavují věci, jak jsem se dostal do jedné kapely. Rád to říkám takhle: Jednou jsem hrál s Louisem Armstrongem. Z gramofonové desky, pochopitelně. Otevřel jsem okno, bydleli jsme v přízemí, a šel okolo mladý člověk a volal, kdo to tam hraje. Šel jsem k tomu oknu a hrdě jsem říkal: ‚Louis Armstrong a já.‘ On mne pozval na zkoušku jejich kapely. To byl začátek mé kariéry.“ 

Na sklonku šedesátých let hrál s kapelou Framus Five Michala Prokopa či s kapelou Karla Černocha. Stejně tak jako u tisíců jiných Čechoslováků, do jeho života zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Srpen 1968 prožil na dovolené na chorvatském ostrově Šolta. Vrátil se do Prahy, ale viděl, jak se postupně charaktery lámou a že svoboda sklonku šedesátých let bude končit. O rok později byl na stejném místě na jadranském pobřeží a se svým kamarádem kytaristou Sammy Vomáčkou se rozhodli na začátku září 1969 odejít z Jugoslávie do Rakouska.

Vídeň, Frankfurt, Berlín

„Přešli jsme hranici a tam na nás ti kluci čekali. Znali nás už z toho ostrova, ti Rakušáci a Rakušanky. Schovali nás. (…) Prostě jsme to rozřízli. Jak se jde v noci přes les, klacíky nahlas praskají, štěká pes, když člověk spadne do potoka, tak to nahlas šplouchá. Sammy se dostal se svou kytarou do nějakého trní a já jsem ho vyprošťoval. On si psal o tom deník, tam je mnoho věcí, co já si nepamatuju. Člověk si ze svého života nepamatuje všechno, co prožil. Nevím jak kdo, já ne. Možná je to i tím, že jsem občas bral nějaké drogy a něco jsem v životě vypil.“ 

Týden pobývali se svými novými rakouskými přáteli a teprve poté se rozhodli k přechodu rakousko-německé hranice. Pořádkumilovní Němci však odhalili, že se jako uprchlíci nenahlásili včas, a museli tak strávit nějaký čas v cele předběžného zadržení. Nakonec se všechno urovnalo. Od začátku emigrace se mohl živit muzikou, jen na začátku, první zimu ve Vídni, pomáhal také při sněhové kalamitě odklízet sníh. První „džob“ měl ve Vídni. O pár měsíců později se mu naskytla příležitost hrát pro muzikál Hair. Zpočátku ve Frankfurtu a odtud se stěhoval do Západního Berlína. Ještě prý neměl v pořádku všechny dokumenty, když ho přátelé přemluvili, aby nasedl do letadla směr Berlín. Sice se zpočátku bál letět do enklávy obklopené komunistickou NDR, časem si však zvykl a v době, kdy už měl dokumenty v pořádku, pravidelně jezdil mezi Spolkovou republikou a Západním Berlínem přes tomu určené dálniční koridory. Nikdy se však v NDR zbytečně nezastavoval, a druhou část Berlína si tak mohl prohlédnout až po pádu berlínské zdi. Do Československa se znovu  podíval poprvé v roce 1988, již na německý pas, rok před pádem režimu.     

V Německu nežil po celou dobu své emigrace, zpočátku ho to táhlo do Anglie. V roce 1972 se odstěhoval do Londýna, kde hrál mimo jiné i v prestižním klubu Trubadour. Tam se seznámil s americkým kytaristou Jesse Ballardem, se kterým ho pojí celoživotní přátelství a vystupují spolu i v současnosti. 

Po čtyřech letech v Anglii se rozhodl vrátit se do Západního Berlína a jeho spoluhráč Jesse Ballard se do Berlína odstěhoval také. Od roku 1979 bydlí na stejném místě, v centru města nedaleko berlínské zdi. Dnes však už neříká, že bydlí v Západním Berlíně, ale ve středu Berlína, Berlin-Mitte.  

Za zdí bylo neznámé město

„Když padla zeď, tak jsem bydlel s mojí přítelkyní v bytě blízko zdi, kde jsem žil od roku 1979. Jeli jsme poprvé do východního Německa, blízko Pankowa, taková hezčí čtvrť. Jeli jsme na kole. A zabloudili jsme. Bývalá hranice mezi Východem a Západem byla asi ani ne kilometr od našeho bydliště. Najednou tam člověk přijede a je to úplně nové město, který nezná. Zabloudili jsme a příště jsme si vzali mapu. Koupili jsme si Marxův Kapitál, který byl k mání lacino. (smích) Bylo to zajímavý.“

Joe Kučera přiznává, že v minulosti mnohokrát experimentoval s drogami, takže jeho paměť prý ne vždy dobře funguje. Byly to zajímavé zkušenosti, ale nikomu to nedoporučuje.