Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Kučera (* 1968)

• narozen 22. května 1968 ve Vsetíně

• dětství prožil v obci Liptál a v Uherském Hradišti, kam nastoupil do školy

• v roce 1982 začal studovat elektrotechnickou průmyslovku v Brně

• odmítal vstoupit do Socialistického svazu máldeže (SSM), s kamarádem založil pirátské vysílání z internátu a do éteru pouštěl zakázanou hudbu

• od roku 1987 plnil povinnou vojenskou službu a plánoval emigraci

• roku 1988 podepsal Chartu 77

• sbíral podpisy pod petici Několik vět

• 17. listopadu 1989 šel v čele průvodu demonstrantů z Albertova na Národní třídu

• usiloval o členství v Komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu

• zúčastnil se historicky prvního setkání signatářů Charty 77

• v roce 2009 vstoupil do TOP 09

Jednadvacetiletý Martin Kučera se 17. listopadu 1989 vracel domů s podzimním kabátem pokapaným voskem. Byl jedním z těch, kteří stáli v čele průvodu demonstrantů, jež na Národní třídě zablokoval policejní kordon. Studenti před štíty policistů nakladli svíce a květiny. Voskem na kabátu na sebe upozornil na Hlavním nádraží, kde ho policie předvedla k výslechu.

„Ptali se mě pouze, zda jsem na demonstraci byl. Všechno jsem jim řekl popravdě, protože jsem chtěl, aby věděli, jak se policie zachovala vůči oficiálně povolené akci. Pak mě propustili,“ vypráví Martin Kučera, jeden z nejmladších signatářů Charty 77. Dokument požadující obnovu lidských práv a svobod v totalitním Československu podepsal ve věku zhruba 20 let.

V sobotu 18. listopadu 1989 vyrazil Martin Kučera vlakem hodinu po půlnoci do Uherského Hradiště. Hned ráno se od matky dozvěděl, že policejní zásah na Národní třídě dal věci do pohybu.

Původně poklidnou demonstraci svolanou studenty surově rozehnal Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení, takzvané červené barety. Násilí na mladých lidech vzbudilo velký odpor a započal proces pádu komunistického režimu.

Pamětník upustil díky sametové revoluci od plánované emigrace a vytyčil si za cíl předvést přes soud ty, kteří se na Národní třídě dopustili často brutálního a zbytečného násilí. „Do podloubí, kam nás policajti vehnali, jsem vbíhal s jednou dívkou, ke které natáhl policista ruku se slovy, že jí pomůže. Když mu ji podala, přehodil tu holku přes kapotu auta a tloukl do ní obuškem. Tihle lidé měli být spravedlivě odsouzení.“

Poslouchali Hlas Ameriky, ale nechtěli vyčnívat

Martin Kučera se narodil 22. května 1968 ve Vsetíně a dětství prožil v menší obci Liptál. Rodičům Jaroslavě a Jiřímu se v roce 1975 narodila ještě dcera Eva. Dědečkovi z matčiny strany Vojtěchu Halovi sebrali komunisté v padesátých letech živnost, a tak v rodině panovala silná antikomunistická nálada. Rodiče se ale proti režimu nikdy nevymezovali veřejně a spíše se snažili nevyčnívat.

I proto chodil Martin Kučera do Jiskřiček a do Pionýru. Na základní škole v Uherském Hradišti, kam se rodina přestěhovala, ale nechtěl být jen slepým účastníkem davu. Proto se všemožně snažil vyhnout prvomájovým průvodům, případně na ně záměrně šel oblečený v civilu. Rodiče i prarodiče každý den poslouchali režimem potíranou a rušenou rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

Sledování politické situace bylo obzvlášť důležité pro dědečka Jana Kučeru, který jako voják sloužil za první republiky na letišti v Hradci Králové. Po vypuknutí druhé světové války uprchl do Polska, poté do Francie a nakonec do Anglie. Svou pohnutou historii však s rodinou sdílel jen velmi málo. „Nakonec ho dokonce ukrývali Němci, zatímco jeho žena byla na nucených pracích. Říkával, že by proti Němcům nikdy nemohl nic říct a že jim vděčí za život. Tehdy jsem jako dítě začal chápat, že nic není černobílé,“ vzpomíná Martin Kučera na dědečka a pokračuje: „Sametová revoluce pro něj byla na úplném sklonku života obrovskou satisfakcí.“

Pirátsky vysílal Pražský výběr i Plastiky

Když v roce 1977 vyšla Charta, byl pamětník ještě dítětem a zaznamenal ji pouze z Hlasu Ameriky. V roce 1982 nastoupil po základní škole na elektrotechnickou průmyslovku do Brna a otevřel se mu nový svět: „Brno bylo tehdy neuvěřitelně špinavé a šedivé. Měl jsem pocit, že se na Brnu komunisté vyloženě mstili. Ale svým způsobem mě to fascinovalo. S kamarádem jsme město neustále prozkoumávali.“

Na průmyslovce začal už více vnímat politické dění kolem sebe a vymezoval se. Jako jediný ze třídy trvale odmítal vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Se spolužákem si na internátu zřídili pirátské vysílání. „Brali jsme to vyloženě jako legraci. Mluvili jsme do éteru schválně jakousi ruštino-češtinou, vysílali Pražský vývěr a The Plastic People of the Universe, respektive jednu jejich desku stále dokola. Chodil jsem do divadla Na Provázku a inicioval jsem založení takové recesistické skupiny, která si říkala Svaz ilegálních antikomunistů. V době voleb jsme třeba strhávali plakáty a podobně,“ vzpomíná Martin Kučera na středoškolská léta. 

Nevěřil, že pár podpisů může režim porazit

Přes svůj odpor k režimu se však nestýkal s nikým z disentu. V té době nevěřil, že by mohl režim padnout, a s kamarádem plánoval emigraci. „Matčiny sestřenice zdrhly z Jugoslávie do Terstu. My jsme měli potvrzené, že je možné letět na Kubu s mezipřistáním v Montrealu a tam zůstat. Celou vojnu jsem se učil anglicky a byl přesvědčený, že ihned po vojně mizíme.“

Na vojnu nastoupil Martin Kučera v září roku 1987 a vzpomíná na ni jako na absolutně promarněný čas. V závěru vojny mu začalo být zřejmé, že se politické události začínají měnit. Přesto si myslel, že demonstrace povedou jen k zavírání dalších lidí. „Než jsem se seznámil s kamarádem Ladislavem Kvapilem, nenapadlo mě, že by jeden podpis pod jakousi listinou, vyjádření souhlasu s nějakou tezí, mohl něco změnit. Ale tento člověk mě přivedl na myšlenku poslat Tomáši Hradílkovi podpis pod Chartu 77. Myslím, že to bylo v roce 1988,“ vzpomíná Martin Kučera na začátky svého aktivismu. Navzdory tomu, že byl tou dobou ještě na vojně, neměl podpis Charty 77 pro pamětníka žádné následky. „Vysvětluju si to tak, že režim v té době už opravdu skomíral,“ dodává Martin Kučera. 

V létě roku 1989 začal sbírat podpisy pod petici Několik vět a vozil je k disidentovi Stanislavu Devátému, přestože byl ještě na vojně. V září 1989 se vrátil z vojny a od Ivana Medka se dozvěděl o studentské demonstraci na Albertově. Do Prahy se vydal vlakem. „Projevy jsme slyšeli velmi špatně, takže si pamatuju hlavně euforickou atmosféru a nadšení, že přišlo tolik lidí. Tehdy jsem měl pocit, že se konečně něco děje. A překvapilo mě, jak věkově pestré složení na demonstraci bylo.“

Lidé se mačkali v davu, a přesto byli milí

Po ukončení akce na Albertově se desetitisícový dav vydal na Vyšehrad a odtamtud na Václavské náměstí. „Byl jsem v podstatě celou dobu v čele průvodu. Když jsme došli k Národnímu divadlu, vystoupal jsem na schody a díval jsem se po nábřeží na množství těch lidí. Lidé, kteří vystupovali z tramvají, se přidávali k nám.“ V téže době už velitel zásahu Michal Danišovič vybral Národní třídu jako místo, kde dav uzavře, čímž policie splní rozkaz zamezit demonstrantům vstup na Václavské náměstí.

Proti civilnímu obyvatelstvu jsou připraveny zasáhnout dvě roty Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Martin Kučera pokračuje ve vyprávění: „Došli jsme k hradbě z policejních štítů. Stál jsem od nich asi tři metry. Měl jsem tehdy pocit, že nás třeba nepustí dál a rozpustí se to. Byla to přeci povolená akce. Násilí jsem neočekával.“

Změna euforické nálady se razantně změnila, když bylo jasné, že zezadu do lidí tlačí policie, která dav uzavřela obrněnými transportéry a drátěným plotem. Nikdo neměl kam ustoupit. „Přestože docházelo k pohybu davu, který už nešel ovlivnit a tlačili jsme se na sebe, tak lidé na sebe byli stále neuvěřitelně slušní a milí,“ popisuje situaci z čela průvodu pamětník.

Rudé barety zmlátily člověka tak, že nevstal

„Stál jsem u transparentu ‚Ne násilí‘ a chvíli jsme zvonili klíčema. Po nějaké době policisté ustoupili asi padesát metrů dozadu. V té chvíli jsme si sedli na zem. Zezadu k nám chodily další a další svíčky a ty jsme dávali jako hradbu před policisty. Kamarád mi řekl, ať se podívám policistům do očí. Domýšleli jsme si, že jsou po požití nějaké drogy.“

K jakému násilí přesně docházelo, si Martin Kučera vybavuje živě: „Vidím situaci, kdy policisté v červených baretech někoho vytáhli náhodně z davu, čtyři se na něho vrhli a zmlátili ho tak, že zůstal ležet. Odtáhli ho za nohy pryč. Jeden z nich si pak stoupl s pendrekem s rukama v bok a ptal se nás, zda si ještě někdo přeje diskutovat.“ Šlo o příslušníky Odboru pro zvláštní určení, tedy speciálně vycvičené jednotky. „Po nějaké době jsme zjistili, že cesta pryč vede přes to podloubí a není jiná možnost, než tam proběhnout a nechat se zmlátit.“ Tak se také pamětník dostal pryč z Národní třídy a zamířil rovnou na Hlavní nádraží.

Seděl u jednoho stolu s pěti sty chartisty

Zážitky motivovaly Martina Kučeru k ambicím stát se členem Vyšetřovací komise pro události 17. listopadu. Bohužel se tak nestalo. Poskytl tedy alespoň svědectví o událostech, které zažil a viděl. „Jenomže nikoho nezajímal popis agresorů. U komise jsem byl přes dvě hodiny a ptali se mě na obyčejné věci, které v té době věděl každý. Na dlouhou dobu jsem pak na jakoukoliv angažovanost zanevřel,“ popisuje své zklamání pamětník.

Nicméně se ještě podílel na prodeji Studentských listů na jaře roku 1990. „Bral jsem si i tisíc výtisků a vždy je všechny prodal,“ popisuje Martin Kučera. Do Občanského fóra v Uherském Hradišti se nezapojil. Do Prahy se vydal znovu v březnu roku 1990 na historicky první setkání chartistů v Obecním domě. „Sešlo se nás kolem pěti set. Nejvíce se mi vybaví projev Jana Rumla, který připomněl, že Západ byl v šoku, když se zjistilo, že Chartu podepsaly nějaké dva tisíce lidí. Jak málo lidí vlastně dokázalo ovlivnit politické dění.“

Další léta strávil Martin Kučera pracovně v Německu. Zde ho inspirovalo, jak se lidé zajímali o politiku a jak přirozeně fungovala kontrola věcí veřejných. Po návratu se v roce 2009 stal členem nově vzniklé strany TOP 09. V době natáčení žil v obci Břestek na Slovácku. Nastupující generaci by vzkázal, aby si nenechala vyprázdnit a vzít pojmy pravda a láska.