„Byl jsem překvapený, jak tam seřvali, v pravém slova smyslu seřvali – hlasem, výrazy, ten předsedající Nejvyššího soudu – ne mě, ale mého obhájce, pana doktora Fáčka. Co že si to dovoluje, jako starý a zkušený advokát, že by měl vědět, že jsem měl navržený absolutní trest, který jsem prý měl dostat, to tam zdůrazňoval, a on si ještě dovolí se odvolat k Nejvyššímu soudu.“
„Dne 6.6. byl soud a 8.8. Nejvyšší soud, kde to pochopitelně potvrdili, pana doktora Fáčka sprdli, jak se říká. Já měl potom ale příležitost se setkat s těma našima. Takže to byla dobrá hodinka, příslušník nás nechal v tom kupé samotné, sám šel kouřit někam na perón, pak byl snad na chodbičce. Až před odjezdem říkal: ,Tak to ukončíme.‘ A mně když potom odváděl do věznice, tak říkal (to si také pamatuji): ,Až přijdete mezi vězně, prosím vás, nikde neříkejte, že jsem vám umožnil setkání s rodinou, já bych měl nesmírné problémy.‘“
„Během soudní vazby jsem byl předvolán k prokurátorovi. To byla paní Brožová-Polednová, jméno jistě znáte, když se zabýváte touhle tématikou. A ta mně řekla, to si pamatuji přesně: ,Frajere, vy se už odsud nedostanete.‘ Tečka. Propustila mě. Těch pár slov mi řekla, víc ne.“
„Asi za týden nebo za čtrnáct dní přesně to samé. Vítr řinčel. Říkám: ‚Pepíku, to berou zase někoho čerti?‘ - ‚To víš.‘ Druhý den se to přesně opakovalo jako u Stalina. Umřel někdo? To bude možná prezident. A Kléma natáhl brka, když se vrátil z Moskvy.“
„Otec měl hodně známých z vojny. Ve výjimečných situacích se často tvoří vynikající přátelství. Kluci, kteří byli vězněni za komunistů i za druhé světové války v koncentračních táborech, si přinesli vynikající kamarádské vztahy. A něco podobného bylo i u nás.“
„Humor, ten pomáhá, to byl lék. Já jsem byl také šiřitelem všelijakých (legrácek), a měli mne proto kluci rádi, že jsem vždycky vnesl kapku humoru do perspektivy, kterou jsme měli.“
„S chlapci z party jsme plánovali, že bychom zdrhli. Krušina měl spojku na vojenskou cestu, kterou přes Moravu a Slovensko prchali lidé do zahraničí, do Francie. Jenže mně to nevyšlo se školou, když byl termín převodu. Říkám: ‚Chlapci, tak pojedete beze mne.‘ A oni, že ne. Na průmyslovce jsme měli vynikajícího učitele na praktickou výuku v dílnách, byl to starý legionář. Měl jsem k němu důvěru a řekl jsem mu: ‚Já bych měl možnost zdrhnout.‘ A on říká: ‚Nikam nezdrhej.‘ A vysvětlil mi to. Kdyby mi to takto řekl táta, tak bych mu nevěřil. ‚Budou problémy, rodiče ti zavřou. Nedělej to.‘ A my to odložili, ale nezrušili.“
„V Bubenči byla řada tenisových kurtů. Když začali komunisté čistit knihovny od škodlivé literatury, tak byly vždy několikadenní akce, kdy vyřazovali knihy ze škol, nakladatelství, knihoven a vozili je na ty tenisové kurty. Potom se ve fabrice starý papír rozemlel a zpracovala se z něj takzvaná makulatura. A do továrny chodili páni profesoři, ředitel mne s nimi vždy poslal, nesli si tašky a vybírali tam cenné knížky. Já jsem si tam také vybral množství knih. Z Vojenského zeměpisného úřadu tam vyvezli i mapy, šílené množství map - bývalých speciálek. Já měl vždy mapy rád, tak jsem si tam utvořil jejich zásobu, kterou jsem si potom odvezl domů. Když mne potom sebrala StB, říkali: ‚Stačí se podívat, co máte doma, a už víme, co jste zač, (špion).‘“
Miloň Kučera se narodil roku 1921 v Plzni. Otec byl zaměstnán v plzeňské bance. Kučerovi byli typickou středostavovskou rodinou první republiky - čeští vlastenci, členové Českobratrské církve evangelické, sportovně a umělecky zaměření. Miloň se věnoval skautingu, navštěvoval i Sokol, hrál ochotnické divadlo. Po vyučení ve zbrojovce ve Strakonicích vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Plzni. Za války s kamarády plánovali útěk z protektorátu, ale nakonec jej nerealizovali. Také se za války oženil. V roce 1945 nastoupil povinnou vojenskou službu, kterou částečně absolvoval v Paříži, kde pracoval pro UNRRA - The United Nations Relief and Rehabilitation Administration. Zajišťovali dodávky do Československa. Po návratu pracoval v plzeňské a později pražské papírně, po únoru 1948 byl svědkem vyhazování nežádoucích knih do stoupy. Měl řadu známých, setkával se s plzeňskými komunisty, ale z působení v Paříži měl také kontakty na zpravodajskou službu a osobnosti ze Západu. Kvůli spolupráci s plk. Jiřím Flakem byl zatčen a v červnu 1952 odsouzen za velezradu a špionáž na 20 let vězení. Prokurátorka Brožová mu původně navrhovala trest smrti. Během vyšetřovací vazby se mu narodil syn, když se otec vrátil domů, bylo mu 12 let. V letech 1952 až 1964 byl Miloň Kučera vězněn ve věznicích Valdice, Leopoldov, na lágru Bytíz v Příbrami, ve věznici Opava, Pankrác v Praze a Bory. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1964, z předchozích amnestií byl vyloučen. Po propuštění pracoval na dráze a poté v Agroprojektu, kde navrhoval mechanické strojní vybavení zemědělských staveb - sýpek, kravínů. S podnikem se dostal i do západní ciziny. Projekty pro různé podniky dělal i po odchodu do důchodu.
