Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kučera (* 1950)

• narozený 20. listopadu 1950 v Prostějově

• vyučil se a nastoupil do továrny

• fotografem oddělení soudního lékařství Fakultní nemocnice Olomouc

• pohyboval se v prostředí undergroundu

• v roce 1979 konvertoval ke křesťanství

• samizdatem rozmnožoval náboženskou literaturu a pašoval ji ze zahraničí

• ilegálně překračoval hranice do Polska

• účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí

• sledovaný, zadržovaný a vyslýchaný Státní bezpečností

• účastníkem pouti na svatořečení Anežky České v Římě v listopadu 1989

• aktivní během sametové revoluce v Olomouci

• zapojil se do Občanského fóra

Na cestě životem hledal Oldřich Kučera především svobodu. To nebylo vůbec snadné za totalitní vlády komunistického režimu, který se snažil vše svobodné zadupat do země. Svéhlavě se bránil jakýmkoliv kompromisům třeba už jen tím, že se odmítal ostříhat. V hledání mu hodně pomohly cesty do Polska, kde měli ke svobodě o poznání blíž. Když mu vzali pas, přecházel dál hranici ilegálně. Úplnou svobodu ale našel až v Kristu. Na své cestě měl vždy po ruce fotoaparát, a tak své vyprávění doplňuje řadou fotografií.

 

Ostříhání vlasů bylo nepřijatelným kompromisem

Oldřich se narodil 20. listopadu 1950 v Prostějově. Od dvou let žil s rodiči Oldřichem a Ludmilou v Moravském Berouně v romantickém prostředí Nízkého Jeseníku. Ve škole se mu moc nedařilo a více se věnoval jiné vášni, pro kterou mu byly Sudety kulisou. „Od třinácti roků jsem se začal zabývat fotografováním. Celkem dobře mi to šlo. Ve třinácti letech jsem si koupil bakelitový foťák za 60 korun, Pionýr se to jmenovalo. Mělo to čtyři ostření a s tím jsem začínal. Měl jsem ambice být fotografem,“ vzpomíná Oldřich. Studovat na fotografa ale nešel a místo toho se učil elektrikářem v tehdejším Gottwaldově (dnešní Zlín).

Tak jako mnoho mladých i Oldřich žil moderní západní hudbou, která se v druhé polovině 60. let výrazněji dostávala i do Československa. Hrál na kytaru, později i v kapele a nosil dlouhé vlasy. Na konci posledního ročníku v roce 1968 složil teoretickou zkoušku, ale k praktické ho kvůli dlouhým vlasům nepustili. „Byl jsem pod velkým tlakem. I spolužáci mě zrazovali, že nemám blbnout, že se mám ostříhat, a až se vyučím, tak si můžu dělat, co budu chtít. Já jsem tomu moc nevěřil. Říkal jsem si, že jestli udělám teď kompromis, tak to budu dělat pořád,“ vypráví Oldřich, který nátlak vydržel a neustoupil. Za dva měsíce ho ke zkoušce pustili, úspěšně ji složil a začal pracovat v Granitolu v Moravském Berouně. Brzy po tomto malém vítězství ale následovala tvrdá rána, když 21. srpna provedla vojska Varšavské smlouvy invazi do Československa. Oldřich zrovna trávil prázdniny u kamaráda v Rožnově pod Radhoštěm. Na stěny a ohrady psali nápisy jako Za Dubčeka, za Svobodu, okupantům ani vodu. Invaze a později smrt Jana Palacha ho hodně zasáhly.

 

Hledání svobody v komunitě hippies

V Moravském Berouně se Oldřich necítil dobře, táhlo ho to dál. Oženil se, ale konvenční manželství ho nenaplňovalo. Odešel tedy do Olomouce, kde nacházel útočiště v undergroundové kultuře. S přáteli se setkávali v hospodě U Musea, známé také jako Ponorka, která platila za jedno z hlavních center undergroundu. Jezdil také na rockové festivaly, ty ale většinou úřady zakázaly, nebo je rozpustili příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Oldřich tři měsíce neměl práci, čímž se ocitl na hraně zákona. Jako nezaměstnaný mohl být odsouzený až k tříletému trestu odnětí svobody za příživnictví. Podařilo se mu ale získat místo fotografa na oddělení soudního lékařství Fakultní nemocnice Olomouc. Až po nástupu zjistil, že hlavní náplní práce je fotografovat mrtvoly. „Začátky byly drsné, já jsem čtrnáct dní nespal a párkrát jsem se pozvracel na pitevně. Trvalo to aspoň rok, než jsem si na to zvykl,“ vzpomíná Oldřich. Měl ale stabilní práci, kde ho nechali i s dlouhými vlasy, kvůli kterým jinde narazil.

Oldřich nepřestával hledat smysl života a svobodu. Ve volném čase jezdil do Polska, kde se žilo o poznání svobodněji. Přidal se do komunity hippies, která žila u Čenstochové. Začal praktikovat zen buddhismus, ale říká, že během jedné meditace pro sebe objevil Krista a v roce 1979 konvertoval ke křesťanství. Přes olomouckého fotografa Tomáše Vážana se seznamoval s dalšími mladými křesťany, kteří se scházeli u něj v bytě. Bylo to místo kulturních setkání, výstav fotografií a obrazů, koncertů a přednesů poezie, ale také společné modlitby. Oldřicha uvedl do církve a formoval ve víře mladý kněz Josef Jančář. Toho ale komunisté přemístili, protože pro ně byl nebezpečím pro svou aktivitu a vliv na mladé. Dále Oldřicha formoval kněz Pavel Kupka. Začal se také s dalšími věřícími scházet ke zpívaným modlitbám francouzské ekumenické komunity z Taizé. „Nebylo to možné oficiálně, takže jsme se začali scházet po bytech. Bylo nás hodně, až sedmdesát lidí, a to se do bytu těžko vleze. Byli jsme tak Na Vozovce u Kvapilů, u Pelikána, zpěvy se nesly celou ulicí. To bylo orgánům velice nepříjemné,“ vzpomíná Oldřich.

 

Pronásledování kvůli náboženské literatuře

Kvalitní náboženská literatura v Československu nebyla oficiálně k dostání. Proto se ji někteří věřící snažili získat jinými cestami, nebo se i podíleli na jejím rozmnožování samizdatem. Když se k Oldřichovi dostal nějaký duchovní text rozmnožený na cyklostylu, nafotil ho a poté vyvolal na levný dokumentační fotografický papír. Tímto způsobem udělal několik desítek kopií a ty pak rozdal. Dalším zdrojem náboženské literatury byly knihy vydané v zahraničí. Oldřich v Polsku znal kněze, který mu knihy dával. Jeho budoucí žena Eva Osietska žila v Polsku a pomáhala mu knihy přes hranici pašovat. On šel z české strany, ona z polské a potkávali se na hoře Biskupská kupa, přes kterou vedla turistická cesta. „Dorazil jsem tam s batohem, ona dorazila s tím samým batohem. Sedli jsme si tam pod rozhlednou. Chodili tam pohraničníci, ale nějak zvlášť to nehlídali. Chvíli jsme poseděli, vyměnili jsme si batohy a snesl jsem je dolů. Pak jsem to podle potřeby rozdával,“ popisuje Oldřich.

Státní bezpečnost (StB) v roce 1979 zakročila proti skupině vydávající samizdatovou literaturu v Olomouci. Mnoho lidí se jim snažilo pomoci podepisováním petic, držením hladovek, účastí na soudních líčeních nebo modlitbou. Oldřich patřil mezi ně. Po jednom soudním líčení jeho a několik dalších lidí StB obvinila z výtržnosti. Podezřívala je z pomalování sochy lva před budovou Okresního soudu v Olomouci. Byla to ale jen záminka, aby u nich mohla StB udělat domovní prohlídku. Oldřichovi během ní zabavili kolem sedmdesáti knih vydaných samizdatem. „Já jsem se potom s nimi soudil, takže mi z toho myslím šedesát položek vrátili. To ani nebyly politické věci, byly většinou náboženského anebo filozofického rázu. Ale oni věděli, že některé věci vydala Charta,“ vysvětluje Oldřich. Také provedli domovní prohlídku na jeho pracovišti a kvůli tomu dostal výpověď ze zaměstnání.

 

Zadržování, vazba a výslechy

StB na Oldřicha vedla spis a klasifikovala ho jako nepřátelskou osobu III. kategorie nebezpečnosti. Třikrát ho zadržela na čtyřicet osm hodin a vyslýchala. „Zjistili, že ze mě nic nevytáhnou. Já jsem jim nic neříkal, nebavil jsem se s nimi. Mlčel jsem a hotovo. Modlil jsem se. Oni viděli, že se mnou nic nepořídí, tak mě pustili spíš,“ vysvětluje Oldřich, který věděl, jak se chovat při výslechu ze samizdatem rozmnožované příručky Advokát chudých. V roce 1985 mu vzali pas, ale i tak čtyřikrát překročil hranici do Polska ilegálně, aby mohl zůstat nějaký čas s Evou. Musel se obratně vyhýbat pohraničníkům a všudypřítomným kontrolám a několikrát jim unikl jen s velikým štěstím.

Jednou chtěl Oldřich přejít hranici s křesťanskou aktivistkou Marií Kaplanovou, aby se mohli zúčastnit setkání s bratrem Rogerem ve Varšavě. „Přešli jsme na druhou stranu, došli jsme až k autobusové zastávce, už jsme stáli ve frontě na autobus, ale přišli a zabásli nás. Odvezli nás na výslech do Polského Těšína. Tam jsme byli den ve vazbě, vyslýchali nás. Ona tvrdila, že je moje matka. Já jsem jí stačil během vyslýchání - oni nás tak moc nehlídali - nadiktovat všechna data narození svých sourozenců, matky, otce,“ vzpomíná Oldřich. Nakonec jim to prošlo i s výmluvou, že se ztratili na houbách a dostali jen pokutu.

V roce 1986 měli Oldřich a Eva svatbu a žili v Olomouci, ale ani potom Eva nedostala povolení k trvalému pobytu. „Ona každý měsíc, pokud nechtěla odjet do Polska, musela na hranici a tam si nechat dát razítko,“ vysvětluje Oldřich.

 

Úžasná setkání s exilem

V roce 1988 se sešlo v Olomouci u sloupu Nejsvětější Trojice několik lidí, aby protestovali proti věznění katolického disidenta Augustina Navrátila a Oldřich skrytý v bytě nad náměstím celé shromáždění fotografoval. Příslušníci SNB akci monitorovali, ale nezakročili kvůli přítomnosti zahraničních médií. Oldřichovi se podařilo setkání nafotit i se zatčením Stanislava Devátého, kterého příslušníci museli odnést. „Oni mě zaregistrovali, že tam fotím, i když jsem byl opatrný. Vlítli do toho domu, ale ten je složitý, má dvojité schodiště a není jasné, do jakého bytu vedou které dveře. Pak jsme se dozvěděli, že tam hledali, u různých lidí zvonili, ale na nás netrefili,“ popisuje Oldřich.

Oldřichovi vrátili v roce 1988 pas a on toho bohatě využil. Vycestoval do Rakouska a rok nato do Francie. Navštívil tam redakci časopisu Svědectví v čele s Pavlem Tigridem a komunitu v Taizé. „Korunou všeho bylo setkání exilu ve Frankenu. To bylo také krásné. Tam už přijelo i dost lidí z Prahy. Byly tam všechny ty osobnosti jako Karel Kryl, Ivan Medek z Hlasu Ameriky a Pavel Tigrid, opat Anastáz Opasek. Úžasné setkání,“ vzpomíná Oldřich. V listopadu jel do Polska na Festival nezávislé československé kultury, kde vystoupili hudebníci v exilu spolu s několika československými hudebníky, kterým se podařilo na tuto akci dostat. V listopadu jel Oldřich ještě do Říma na svatořečení Anežky České, které se pro mnohé stalo předzvěstí příchodu svobody do českých zemí.

 

Konec jedné totality a předzvěst druhé

Na brutální potlačení manifestace 17. listopadu v Praze reagovali i Olomoučané a tři dny nato se sešli na Horním náměstí. „Hodně jsem se navlékl. Bral jsem si vatové pracovní oblečení pod kabát. Počítal jsem s tím, že nás tam zmlátí. Nebylo jasné, jak se to bude vyvíjet. Tak jsem tam byl první den. Druhý den už jsem vzal kytaru a začal jsem tam hrát písničky,“ vzpomíná Oldřich na svou účast na demonstracích. Chodil i na setkání Občanského fóra a kandidoval do komunálních voleb. Dál už se ale v politice neangažoval, protože se musel věnovat rozrůstající se rodině. Vystřídal různá zaměstnání, nejdéle však zastával funkci elektrikáře na pile v Pavlovičkách a poté se na tři roky vrátil k fotografování na oddělení soudního lékařství.

Takto se dnes Oldřich ohlíží za dobou totalitní vlády komunistického režimu: „Pro mě to byla doba hledání, z vnějšího útlaku, z nesvobody jsem si našel skutečnou vnitřní svobodu ve víře. Mnohdy vzpomínám na doby perzekuce jako na dobré časy, kdy jsem se opravdu cítil svobodný.“ Oldřich je hodně zklamaný z porevolučního vývoje politiky a vidí příchod další totality ze Západu. V roce 2003 sice hlasoval pro vstup České republiky do Evropské unie (EU), ale jen proto, že podlehl lživé kampani a dnes vnímá EU jako totalitní projekt. „Myslím, že hodně důležité je hledat pravdu a nenechat se zmanipulovat, být kritický k takzvaným samozřejmostem, nevzdávat se vlastního myšlení. Jak říká Kristus: ‚Kdo hledá, najde.‘ Absolutní svoboda je podle mě v Kristu,“ dodává Oldřich na závěr.