Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Pavel Kučera (* 1940  †︎ 2019)

• narozen 11. února 1940 v Kladně

• po maturitě v roce 1957 studium na VŠE v Praze, po dvou letech odešel

• vojenská služba u radiotechnického vojska v Dobříši

• 1962–1967 – studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy

• od roku 1967 advokátem v Kladně

• od roku 1972 trestním soudcem (Okresní soud v Kladně, Krajský soud v Praze)

• v roce 1990 zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky

• 1991 – jmenován soudcem Nejvyššího soudu ČSFR, 1993 místopředsedou Nejvyššího soudu ČR

• 2010 – odchod z justice, návrat k advokacii

• zemřel 23. července 2019

Pavel Kučera se narodil 11. února 1940 v Kladně jako jediné dítě Heleny a Antonína Kučerových. Jeho otec pracoval jako technický úředník v kladenské Poldi a svou budoucí manželku potkal v roce 1939 během stáže ve slovenské pobočce Poldi. Do Kladna za ním přijela v roce 1939, už po rozdělení Československa. Rodina žila v domku v klidné části Kladna a životní úroveň odpovídala všeobecným válečným poměrům v protektorátu: „Jídla bylo míň, mléko bylo modré, maso nebylo, čas od času byly nálety. Ty myslím poznamenaly každého. Nejde ani tak přímo o samotné nálety, Kladno moc bombardované nebylo, ale spíš o ten strach, který vyvolávaly sirény ohlašující nebezpečí. To se táhlo dlouho, dlouho po skončení války.“

Právě kladenské gestapo bylo zodpovědné za vyhlazení nedaleké obce Lidice v roce 1942 v reakci na atentát československých parašutistů na Reinharda Heydricha, takže jedna z pamětníkových raných vzpomínek se týká prvního veřejného shromáždění v lidickém údolí krátce po osvobození. Konec války si Pavel Kučera nevybavuje jako zvlášť dramatický, Kladnem prý pouze projely tanky Rudé armády směřující do Prahy.   

Klidné dětství třídního šaška

Po válce jeho otec vstoupil do Komunistické strany Československa, jako u mnoha dalších u něj hrál roli i vděk Sovětskému svazu za porážku nacismu, v roce 1968 byl (opět jako mnoho dalších) ze strany vyhozen. Otcova politická orientace se ve výchově syna nijak zásadně neprojevovala; na druhé straně matka byla silně věřící katolička, takže pamětník navštěvoval hodiny náboženství, dokud byla možnost. Chodil také sportovat do obnoveného Sokola.

Klidný průběh pamětníkova dětství nijak radikálně nenarušil ani komunistický převrat v únoru 1948. „Nic se nezměnilo. To nebylo tak, že v únoru se něco stane a v březnu už je to znát. My jsme dlouho neměli soudruhy učitele a soudružky učitelky, ale pány učitele a paní učitelky. A to v podstatě trvalo až do padesátých let,“ vypráví Pavel Kučera. Měl i štěstí na učitele na jedenáctileté střední škole – byli vesměs z prvorepublikové generace narozené v první dekádě 20. století a komunistická ideologie je příliš hluboce nezasáhla, dělali v tomto smyslu spíš jen nevyhnutelné minimum.

Pamětník měl v kolektivu pozici třídního šaška, smíška, kterého nikdo nebral moc vážně. Byl členem Pionýrské organizace, která v něčem navazovala na odkaz skautingu. Bavily ho společné výlety a vycházky, ale nepřikládal zrovna velkou váhu formálním symbolům – za nenošení pionýrského šátku prý několikrát dostal od otce-komunisty pohlavek. Ačkoli si pamatuje rozhlasové přenosy politických procesů se skupinami Milady Horákové a Rudolfa Slánského v letech 1950 a 1952, nezdála se mu padesátá léta navenek nijak v nepořádku a nezažíval ani žádné nepříjemnosti v souvislosti s režimem, na rozdíl od některých spolužáků, kteří měli později například problém dostat se na vysokou školu.

Z auly k radaru, do dílny a zpátky do posluchárny

Po maturitě v roce 1957 nastoupil ke studiu na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Jeho první volbou byla sice práva, ale otec byl proti tomu – nepovažoval právničinu za dostatečně prestižní povolání, protože v továrně dvěma právníkům šéfoval, ač měl sám jen maturitu. Kromě toho, že součástí kurikula na VŠE byla poměrně náročná matematika, mladý student taky nebyl ještě zcela zralý na samostatnost, kterou univerzita vyžaduje: „Negativně na mě zapůsobila zejména akademická volnost. Maturoval jsem v čerstvých sedmnácti letech, na vysokou jsem ještě mentálně neměl. Nezvládl jsem přerod ze středoškolské povinné docházky od zvonění do zvonění na uvolněnou vysokou, kam se chodit prakticky nemuselo. A když už jsem tam někdy přišel, byl jsem zase za třídního šaška.“

Za dva roky tedy studium na VŠE opustil a nastoupil na povinnou vojenskou službu u radiotechnického vojska ve středočeské Dobříši, kterou líčí jako téměř idylickou – čtyřiadvacetihodinové směny na velitelském stanovišti u radaru střídala čtyřiadvacetihodinová volna, kdy jezdil stopem domů do Kladna. Ještě během vojny se také znovu přihlásil ke studiu, tentokrát už práv. Než ale mohla začít výuka, museli čerství studenti absolvovat povinné sblížení s pracujícím lidem – tzv. výrobní praxi: „První semestr jsme strávili v Hrádku nad Nisou v továrně SVA, tedy Státní výroba autodílů. Brousil jsem tam  ventily. Bylo to rok před námi a pak ještě rok po nás, pak to zrušili, protože nikdo nezasekl takový klín mezi dělnictvo a inteligenci jako tahle výrobní praxe. Nás tam nesnášeli, protože jsme byli namyšlení, přiopilí frackové, kteří nemyslí na nic jiného než na ženské a na chlast.“

Advokátem

Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval v letech 1962 a 1967, měl pamětník podobné štěstí na profesorský sbor jako na střední škole, navíc právě šedesátá léta byla podle něj poměrně dobrým obdobím z hlediska vývoje trestního práva – v reakci na předchozí dekádu byl přijat poměrně demokratický trestní řád i zákoník, posílila role obhájců, kteří se mohli výrazněji angažovat i v přípravném řízení, apod.

Protože Pavla Kučeru od počátku přitahovala právní práce v kontaktu s lidmi, zaměřil se na advokacii. V srpnu 1967 nastoupil jako advokátní koncipient do kladenské kanceláře, kde panovalo takřka rodinné prostředí – tamní čtyři trestní soudci a šest advokátů se dobře znali. Sám byl v kanceláři s rozdílem dvaceti let nejmladší. (S tím, že se tehdy mladí právníci obvykle do advokacie příliš nehrnuli, zřejmě souvisel také relativně nízký plat 700 korun, s nímž jako koncipient začínal. Platy se zvýšily po roce 1968, zejména soudcům: z 1500 na 2500 korun, advokáti začali brát podíly na tržbách, což mohlo znamenat i velmi nadprůměrnou částku.)

Postavení, které měli ve druhé polovině šedesátých let advokáti, ilustruje pamětník následující historkou z prvního roku své praxe: „Šel jsem prostudovat spis na okresní prokuraturu do Rakovníka. Okresní prokurátor mi spis nechtěl půjčit, že ho studuje on. Já – namyšlený fracek – jsem řekl, že si na něj budu stěžovat, a odešel jsem. Čekal jsem na autobus a ten prokurátor za mnou se spisem přiběhl, abych si nestěžoval. To je něco, co by se potom v sedmdesátých letech – ale ostatně ani dneska – stát nemohlo.“

Pane kolego, nebojte se!

Společenské uvolnění během Pražského jara 1968 přijímal pamětník podobně jako velká část tehdejší československé společnosti s nadšením. Se zalíbením četl odvážné články v časopisech Reportér a Student a užíval si relativní volnost, kterou měl jako advokát v obhajobě. Příjemnou dobu ale náhle ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Nad ránem 21. srpna mě vzbudil otec, že nad námi, nad Kladnem, nalétávají letadla, která přistávala v Ruzyni. Pro mého otce to znamenalo rozchod se stranou, ale opravdu rozchod. Ráno jsem nevěděl, co mám dělat. Nenapadlo mě nic lepšího než jít do práce, kde byly jen písařky, které brečely. Někdy v odpoledních hodinách přišel jediný advokát z Prahy – pěšky. Narazil tam jen na mě, na koncipienta, a považoval za svou povinnost mi něco říct, tak mi řekl tato vzácná slova: ‚Pane kolego, nebojte se, nic se neděje. Já jsem hájil za všech režimů.‘,“ vzpomíná s úsměvem Pavel Kučera.

V následujících dnech přemýšlel i o možnosti opustit Československo. Jeho manželka, která pracovala jako stevardka u Československých aerolinií, byla právě v Singapuru, pamětník tedy zvažoval, že by společně se známými (Kučerovi nevlastnili automobil) a s dvouletou dcerou odjel do Německa, kam by za ním žena později dorazila. Z plánu ale sešlo, nedařilo se mu totiž spojit s manželkou – ta se nakonec vrátila domů až po dvou měsících, protože sovětští piloti nechali zbytek posádky v Singapuru bez letadla a bez možnosti návratu. Myšlenku na emigraci pamětník opustil definitivně, když mu došlo, jakou překážku představuje jazyková bariéra a také nepřenosnost právního vzdělání v konkrétní zemi.

Jménem republiky

Jednotlivý mimořádný úspěch ze své kariéry obhájce Pavel Kučera jmenovat nechce. Usiloval vždy o nejnižší možný trest pro své mandanty a za úspěšná považoval taková řízení, kdy se mu podařilo dosáhnout trestu podmíněného. Jak sám říká, v advokacii ho držel především pocit, že tam k něčemu je. To se ale změnilo se specifickým případem na začátku sedmdesátých let: „Obhajoval jsem člověka z Pcher u Kladna. Ty byly považovány za kolaborantskou vesnici, kde hostili okupační vojáky, místní ženy je objímaly. Vzepřel se tomu místní občan, který jednu z těch žen za použití mírného násilí napadl. Já jsem ho hájil, a neuhájil. Dostal nepodmíněný trest. To ve mně vyvolalo pocit, že už jsem tu jako advokát k ničemu.“ Došlo mu, že takto by se zřejmě cítil čím dál častěji. Téměř ze dne na den se tak v roce 1972 rozhodl stát trestním soudcem.

„Souzení bylo hrozně pěkné. Protože před vámi stál člověk, který byl v úzkých a byl ve vašich rukou. Ale to nemělo vést – a taky nevedlo – ke zneužívání,“ líčí pamětník. „Jedna věc je paragraf napsat, od toho je moc zákonodárná. Ale úplně něco jiného je ten paragraf na konkrétním člověku aplikovat, protože to vás potom provází celý život. Soudce je ten, kdo řekne: ‚Vstaňte, poslyšte rozsudek, jménem republiky‘, a do očí mu musí říct: ‚Jste vrah, jste lupič, jste násilník, jste podvodník.‘ A to je síla. K tomu musí mít na jedné straně výbavu a na druhé straně oporu v dokazování, které předtím provedl, že tím výrokem tomu člověku neubližuje.“

Podle Pavla Kučery u běžné kriminality nebyl na soudce vyvíjen žádný politický tlak. Politicky exponované případy prý ostatně nesoudil, vzhledem k zeměpisné poloze Kladna se mu vyhýbaly i případy takzvaného opuštění republiky, které by musel soudit jinde.

Protože u kladenského okresního soudu vyřizoval hodně případů, v roce 1977 kariérně povýšil na pražský krajský soud, ovšem na pozici, která mu nevyhovovala – jako přísedící odvolacího senátu postrádal skutečnou interakci s obžalovanými a svědky. Paradoxně mu ale pomohlo, že nebyl členem KSČ. Aby se režim vyhnul nařčení, že předsedy soudních senátů jsou výhradně členové komunistické strany, vždy rezervoval jedno místo pro nestraníka. Už v roce 1978 tedy Kučera „přeskočil“ služebně starší komunisty a stal se předsedou prvoinstančního senátu, kde měl na starost závažné kriminální případy se sazbou od pěti let výš.

Jako nestraník se neúčastnil schůzí KSČ, povinné byly pouze veřejné schůze. První taková schůze po pamětníkově nástupu ke krajskému soudu byla věnována Chartě 77. „A tam došlo k hrozné věci. A zřejmě podle předem připraveného scénáře vystoupili čtyři soudci krajského soudu, kteří byli vyloučeni ze strany a drželi se tam na pozicích přísedících, a nevídaným způsobem si sypali popel na hlavu, jako by snad Chartu sami napsali. S ničím podobným jsem se pak už nesetkal,“ vzpomíná Pavel Kučera.

Předčasný konec

Zde musíme bohužel příběh přerušit. K dalšímu natáčení už totiž nedošlo, Pavel Kučera v noci před plánovaným setkáním 23. července 2019 náhle zemřel. Proto jen ve stručnosti dodejme, že v roce 1990 se stal zástupcem vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla, o rok později byl jmenován soudcem Nejvyššího soudu ČSFR a v roce 1993 (po vzniku samostatné České republiky) pak místopředsedou Nejvyššího soudu ČR. Z justice odešel v roce 2010 v souvislosti s údajným ovlivňováním kauzy tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, obviněného z braní úplatku (kárný senát ho zbavil soudcovské funkce kvůli účasti na schůzkách s žalobkyní v Čunkově případu, Kučera se odvolal, ale než mohl rozhodnout druhoinstanční soud, odešel na vlastní žádost do důchodu). Vrátil se k advokacii a věnoval se také publikační a pedagogické činnosti.