Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Kučera (* 1947  †︎ 2019)

• narozen 1947 v Praze

• 1965 – 1970 - studium filozofie a historie na FF UK v Praze

• 1968 - člen Akademické rady studentů, úvahy o emigraci

• práce v Ústavu pro filozofii a historii ČSAV v Praze

• členství v KSČ, současně styk s disentem

• 977 - účast na pohřbu Jana Patočky

• 1978 - vyhozen ze zaměstnání i z KSČ

• 1978–1989 - v dělnických profesích

• disent, samizdat, bytové semináře, styk se zahraničními kolegy

• 1984 - založil a dodnes vydává revui Střední Evropa

• po roce 1989 politolog, výuka na Katedře politologie FSV UK

• autor komentářů, analýz, studií, monografií

• zemřel 15. ledna 2019

Politolog Rudolf Kučera v rozhovoru s novinářem Adamem Drdou pro Paměť národa boří některé iluze a mýty. Často idealizované období druhé poloviny 60. let nazývá „hrou na demokracii“ a takzvanou sametovou revoluci označuje za „sametové předání moci“. Jeho úvahy vycházejí jednak ze znalosti politických systémů a ekonomických teorií, ale především z vlastních zážitků, neobvyklé zkušenosti komunisty a současně disidenta.

Svoboda se strachem

Doc. PhDr. Rudolf Kučera, CSc., se narodil 10. dubna 1947 v Praze. Od roku 1965 navštěvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval filozofii a historii. Druhou polovinu let šedesátých, kterou většina těch, kdo je zažili, popisuje poměrně idealisticky, Rudolf Kučera líčí jako dobu, „kdy sice nastalo určité uvolnění, ale změny nebyly zásadní, stále trvala například cenzura časopisů. Svoboda šedesátých let byla svoboda se strachem, kdy jsme zažívali jakousi hru na demokracii.“ Jako student stál u zrodu Akademické rady studentů a jako její člen zažil i mohutnou stávku studentů FF UK, která byla reakcí na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Po srpnové okupaci uvažoval spolu s nastávající manželkou o emigraci do Francie, s ohledem na rodinnou situaci se však rozhodli zůstat v Československu. Studium dokončil v roce 1970 a nastoupil do Ústavu pro filozofii a sociologii Československé akademie věd. Ústav a jeho účel hodnotí Rudolf Kučera bez příkras: „Navzdory vzletnému názvu představoval ústav prodlouženou ruku strany a jeho hlavním úkolem bylo vypracovávat analýzy a expertizy pro KSČ.“ Přátelé tehdy Rudolfa Kučeru přesvědčili, aby vstoupil do komunistické strany, aby mohl zůstat v ústavu, který se v té době zbavil řady kvalitních lidí, kteří neprošli čistkami a prověrkami. Téměř celá sedmdesátá léta pak Kučera prožíval podle svých slov „velmi schizofrenní období“ – stal se členem KSČ, ale paralelně se stýkal s představiteli disentu a zároveň vydával samizdaty.

Za trest do Moskvy

Práce v politickém ústavu s sebou nesla samozřejmě mnohé nepříjemné povinnosti, které museli jeho pracovníci plnit: „Vedoucí mi oznámil, že bych měl přednášet na Večerní univerzitě marxismu-leninismu, VUMLu. Bránil jsem se a namítal, že na to nejsem vybaven. Vedoucí tedy rozhodl, že si budu muset doplnit vzdělání v Moskvě. Skutečně mi domluvil stáž ve filozofickém ústavu v Moskvě, kam jsem za trest skutečně odjel.“ Několikaměsíční pobyt v Moskvě hodnotí pamětník jako sérii šoků, která po jeho neustálých stížnostech naštěstí skončila předčasně.

Schizofrenní a nesourodá situace trvala více než sedm let. V březnu 1977 se Rudolf Kučera zúčastnil pohřbu profesora Jana Patočky[1], jednoho z trojice prvních mluvčích Charty 77, který zemřel po jednom z výslechů StB. Následek jeho účasti na vyjádření nesouhlasu s komunistickým režimem, jímž se Patočkův pohřeb stal, bylo okamžité propuštění ze zaměstnání pro ztrátu důvěry. Rudolf Kučera vysvětluje: „Se zaměstnavatelem jsem se dokonce soudil, pochopitelně neúspěšně, protože mi tvrdili, že jsem mohl vyzradit státní tajemství, což je poměrně absurdní tvrzení vzhledem k práci, která se v ústavu dělala.“ Po vyhazovu z Ústavu pro filozofii a sociologii následovalo pochopitelně i vyloučení z KSČ.

Po roce 1978 až do roku 1989 pracoval Rudolf Kučera výhradně v dělnických profesích. Zprvu se živil jako topič v nemocnici na Karlově: „I tam jsem se dostal díky přátelům z disentu. Kdo dostal plynovou kotelnu, ten vyhrál. Na mě zbyla koksová, což bylo o poznání horší.“ Později Rudolf Kučera pracoval jako stavební dělník v zámku v Tróji. Nuceným přechodem od práce intelektuální k práci manuální se sice zbavil schizofrenní situace disidenta v prorežimním ústavu, přivyknout fyzické dřině ale chvíli trvalo a na duševní práci někdy nezbývaly síly.

Cesta ke Střední Evropě

Na konci 70. let a v letech 80. nabyly na intenzitě jeho kontakty s prostředím disidentů a okruhem signatářů Charty 77. Sám prohlášení Charty 77 nepodepsal a svoje důvody popisuje takto: „Při vzniku prohlášení Charty jsem pracoval stále ještě v ústavu a ani později na můj podpis už nedošlo. Ne snad že bych měl nějaké výhrady proti tomuto prohlášení, Charta pro mě představovala způsob, jak legálně dělat opoziční činnost. Sám jsem byl ale přívržencem praktičtějších a závažnějších věcí, proto si vážím spíš práce Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, VONSu.“ Své přesvědčení o praktické úloze disentu dokazuje i tím, že pořádal bytové semináře a organizoval setkání se zahraničními podporovateli opozice, například s Rogerem Scrutonem nebo Timothym Garton Ashem.

Rudolf Kučera nerezignoval ani na vlastní publikační činnost – po zkušenostech z několika samizdatových sborníků založil v roce 1984 revui Střední Evropa, kterou spolu s několika přáteli vydával. Vznik a význam tohoto periodika, které vychází dodnes a přináší překlady i původní autorské texty, přibližuje pamětník takto: „Střední Evropa se zaměřuje na středoevropský prostor. Mezi témata, která se na jejích stránkách objevovala a objevují, patří osudy české šlechty, stále rozporuplně přijímané vyhnání Němců, holocaust...“ Hektický listopad 1989 podle svých slov „proodpočíval“ a jeho změny nepřijal bezvýhradně. Vadilo mu například zvolení presidenta Václava Havla v prosinci roku 1989 komunisty i zapojení komunistických kádrů, především Mariána Čalfy, do polistopadové politiky stejně jako nedostatečné vyrovnání se s komunismem. Po roce 1989 se Rudolf Kučera vrátil na akademickou půdu a zároveň zůstal šéfredaktorem a přispěvatelem revue Střední Evropa.

[1]K Janu Patočkovi obecně např. http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_patockaj.php, k jeho vztahu k disentu viz např. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/7035-tricet-let-od-umrti-jednoho-z-nejvetsich-ceskych-filozofu-jana-patocky/