Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Kučera (* 1948)

• narodil se 8. srpna 1948 v Jablonci nad Nisou

• otec Antonín a maminka Marie měli ještě dva syny a dvě dcery

• po roce 1948, kdy Československo ovládla KSČ, přišli rodiče o majetek

• od dětství lyžoval a jako sdruženář se dostal do juniorské a seniorské reprezentace

• poté, co se vyučil automechanikem, narukoval do Dukly Liberec

• na zimní olympiádě v Grenoblu 1968 skončil čtvrtý

• na mistrovství světa ve skoku 1970 ve Vysokých Tatrách utrpěl při nejdelším skoku pád a závod nedokončil

• na zimní olympiádě v Sapporu skončil šestý

• od roku 1976 trénoval sdruženáře v Dukle Liberec a později reprezentační družstvo dospělých

• jeho syn Milan vybojoval čtvrté místo na mistrovství světa 1995 v Thunder Bay a páté místo na olympiádě 1998 v Naganu

• od druhé poloviny 90. let působil jako ředitel úseku severské kombinace

• s manželkou vychovali syna a dvě dcery, v roce 2024 žili v Harrachově

Zlomená lopatka, zlomený trn obratle, pochroumané obratle, prasklá klíční kost, otřes mozku nebo dvojité vidění. Sdruženář Tomáš Kučera měl zranění jak máku. Na jeho vysokou postavu se totiž nedělaly pořádné lyže, tak po brzkých odrazech často padal. Ale na skokanských můstcích nešel kolmo k zemi. Na udupaném sněhu přistával po odvážných letech vzduchem vpřed. A do hloubky několika desítek metrů.

Zazářil hlavně na zimní olympiádě 1968 ve francouzském Grenoblu, kde se československým sportovcům velmi dařilo. V závodě sdruženém, složeném ze skoku a běhu na lyžích, skončil hned za stupni vítězů na čtvrtém místě. O čtyři roky později na zimní olympiádě v Sapporu získal šestou příčku.

Historicky úspěšnějším československým sdruženářem se stal pouze jeho syn Milan a hlavně reprezentační kolega Ladislav Rygl starší, zlatý medailista v severské kombinaci z mistrovství světa 1970 ve Vysokých Tatrách. Tomáš Kučera tam předvedl jeden ze svých nejznámějších karambolů. Po krásném dlouhém skoku se dostal před dopadem do chuchvalce mlhy, ztratil orientaci a praštil sebou o zem. Jury rozhodla o opakování celého kola. Otřesený a omlácený sdruženář se už ale nevzchopil a jeho sen o medaili na domácím šampionátu se rozplynul. Pokud by ovšem svůj skok ustál, stal by se velkým konkurentem Ladislava Rygla v boji o světový titul.

I díky jeho pádu se stal Rygl mistrem světa

„Láďa Rygl skočil přede mnou špatně a do běhu by nastoupil s velkou ztrátou. V opakovaném kole se zlepšil a druhý den si doběhl pro první místo,“ říká Tomáš Kučera, patriot z krkonošského Harrachova.

Medaile nebyla souzena ani jeho synovi. Milan Kučera na olympiádě 1998 v japonském Naganu přidal do rodinné sbírky páté místo a na mistrovství světa v kanadském Thunder Bay si vyskákal a vyběhal čtvrté místo, rovněž v severské kombinaci.

Lyžařský život Tomáše Kučery ale nelemovaly jen úžasné závody pod pěti barevnými kruhy v Grenoblu a v Sapporu. Poznal, jak daleko měly země socialistického sovětského bloku od slov k činům. Marně bojoval s nadopovanými sdruženáři z Německé demokratické republiky (NDR), jejichž úspěchy využívala komunistická propaganda v ideologickém boji s demokratickým západním světem.

S nadopovanými východními Němci se nedalo závodit

„Závodníci NDR jezdili k nám do Tater na Štrbské pleso. Byli s nimi doktor a zdravotní sestřička. Jeden rok jsme dávali východním Němcům v běhu čtyři minuty, druhý rok se nám vyrovnali a další rok nám šoupli dvě minuty,“ tvrdí Tomáš Kučera.

Jeho kamaráda z týmu Josefa Zvonka štvalo, jak Němci vyletěli výkonnostně nahoru. Rozhodl se ověřit si podezření, že za jejich vzestupem stojí doping. V hotelu na recepci si půjčil klíč od pokoje německého doktora. „Celý ho prolezl. Lednice byla plná krevních konzerv, injekční stříkačky se válely v koších. Píchali si všechno možné. S východními Němci se pak moc těžko závodilo,“ upozorňuje Tomáš Kučera. „Jeden rok jsem si myslel, že je porazím i bez dopingu. Ale nešlo to.“

Na olympiádě 1968 v Grenoblu se podle něj prováděly testy jen na efedriny. Na anabolika se vyšetření nedělala ani v Sapporu 1972. Dopingové preparáty však pronikly časem i do Československa a funkcionáři je využívali v honbě za medailemi. Ne každý sportovec jejich vábení odolal. Zvláště když věděl, že jeho soupeři si dopingem pomáhají.

„Moje žena taky lyžovala, ale jen do juniorského věku. Pak měla jít k trenérovi Zdeňku Cillerovi do Jablonce. Byly tam však i různé nedovolené prostředky, tak jsme se dohodli, že bude jezdit jen pro zábavu, a ne vrcholově,“ podotýká. „Říkali jsme vždycky: ‚Chceme mít zdravé děti, tak nebudeme dopovat.‘ Před olympiádou 1972 v Sapporu mi taky nabízeli zakázané preparáty. Odmítl jsem, i když jsem věděl, že téměř všichni ze špičky různé zakázané látky berou.“

Tátovu motorku si Rusové půjčili navěky

Tomáš Kučera se narodil 8. srpna 1948 v Harrachově, kam se jeho rodiče přestěhovali bezprostředně po druhé světové válce z Beskyd. Pod krkonošskou Čertovou horou vyrůstal se dvěma staršími bratry a dvěma mladšími sestrami.

„Táta Antonín se narodil v roce 1902 v rakouském Stahleggu do rodiny českého železničáře. O čtrnáct let mladší maminka pocházela z Ostravy. Dědeček poslal tátu jako kluka do Sarajeva, aby se tam vyučil vrchním. Dělal pak hoteliéra a za druhé světové války měl v pronájmu chatu Radegast na Radhošti,“ uvádí Tomáš Kučera.

Jeho otec zažil při válečném podnikání v Radhošti sovětské partyzány. Na zásobování měl motorku s lodičkou. „Na konci druhé světové války si ji půjčili Rusové. Dodneška mám doma papír, kde potvrzují zápůjčku a že nám motorku vrátí. Ale nevrátili,“ prohlašuje pamětník.

Po měnové reformě spálil táta statisíce

„Tatínek byl vyhlášený hoteliér a po válce mu dali do pronájmu hotel Erlebach v Harrachově. Veškeré věci a zařízení z beskydské chaty Radhošť odvezly do Krkonoš Československé dráhy ve dvou vagónech,“ poznamenává Tomáš Kučera. Po roce 1948, kdy převzali moc v Československu komunisté a vytáhli na tažení proti soukromému podnikání, zůstal Antonín Kučera v hotelu jen jako státní správce. Později pracoval v hotelu Hubertus nebo na hřebenech Krkonoš v Labské boudě, kam za ním jeho synové vyráželi na běžkách přes Voseckou boudu. „Na lyžích jsem stál poprvé v roce a půl,“ svěřuje se Tomáš Kučera.

Nebylo mu ještě ani pět let, když většinu obyvatel Československa ožebračila komunistická měnová reforma. „Tatínek měl tehdy ještě hodně peněz díky svým úspěchům v práci. Půjčil městu Harrachov tři sta tisíc korun. Vrátili mu je vpředvečer měnové reformy a nezbylo mu z nich v podstatě nic. Znehodnocené peníze vzal a naházel do kamen. Od té doby si už na nic nešetřil, jen na pohřeb.“

Tomáš Kučera se rozhodl stát se automechanikem. Po třech letech na učilišti v Ústí nad Orlicí se vrátil do Harrachova a nastoupil do ČSAD Rokytnice nad Jizerou. Trénoval ho slavný lyžař Antonín Lehnemayer. Díky němu se mohl ve skoku měřit i s nejlepšími československými reprezentanty a nezaostával ani v běhu. Potíže mu ale dělala jeho výška 188 centimetrů.

Splašená lyže ho trefila okovanou špičkou do hlavy

„Měl jsem na sebe krátké lyže, tenkrát se delší nedělaly. Při každém předčasném odrazu šly brzy pod luft a někdy se nedaly vytáhnout, což skončilo ránou na břicho nebo na rameno. Dokázal jsem zlomit i troje čtvery lyže za zimu a spadnout dvakrát za trénink,“ vzpomíná. „Už jsem věděl, jak si krýt hlavu, kam letí jedna lyže, druhá lyže.“

V roce 1964 odjel s dalšími šestnáctiletými kluky z Harrachova na závody do polského Zakopaného. Moc si přáli skočit si tam na velkém můstku, poněvadž v Československu ještě žádný nestál. Lákaly je délky kolem 100 metrů. V Zakopaném se nicméně hustě rozsněžilo a Tomáš Kučera neměl pořádné lyžařské brýle. Jako dorostenec šel za nejmladším členem mužského sdruženářského družstva Petrem Bajerem, jestli by mu nepůjčil svoje brýle.

„Odpověděl: ‚Nepučím ti je, mám jenom jedny. Odrazíš se zase brzy, spadneš na hubu a rozlámeš mi skla.‘ Tak jsem sklapl. Odvážil jsem se jít za Štefanem Olekšákem, byl o deset let starší. Brýle mi dal a všechno skončilo přesně tak, jak říkal Bajer,“ popisuje. „Spadl jsem a kutálel se. Tenkrát jsme byli ještě bez helmy. Jedna lyže se vymrštila, udělala několik otáček a okovanou špičkou mě trefila do hlavy. Byl to můj první závod, který vysílala televize. Maminka se koukala a pak už nikdy. Pád jsem odnesl boulí, ale velkou.“

V Sovětském svazu viděl poprvé zemljanku

První velkou sdruženářskou soutěž v takřka nedostupné západní Evropě okusil v 17 letech v alpském Reit im Winklu. Jediným jeho přáním bylo nezklamat tátu, nicméně vyhrál. Mohl si vybrat z nabízených cen. Když nesáhl pro nedostatkové tranzistorové rádio, ale pro švédské běžecké boty, stoupl v očích starších lyžařů. 

V roce 1967 narukoval jako reprezentant do liberecké Dukly a připravoval se na zimní olympiádu v Grenoblu. V Harrachově běhal v teniskách po sjezdovce na vrchol více než 1 000 metrů vysoké Čertovy hory. Nejdřív se musel vyčerpáním zastavit ve třech čtvrtinách, za čas však vyběhl nahoru i dvakrát po sobě.

Na začátku zimní sezóny 1967/68 však leželo v Československu málo sněhu, tak se za ním sdruženáři vydali na závody do dalekého Sovětského svazu, což však znamenalo obětovat tradiční české Vánoce. „Měl se mnou odcestovat ještě Pepa Kraus, ale jako ženatý řekl, že nikam nejede. Nakonec jsme letěli s trenérem Bohoušem Rázlem sami. Do Ruska jsem se dostal poprvé a byl to zlom v mém životě,“ prohlašuje. „Viděl jsem poprvé zemljanku. Z Leningradu do Kavgolova nás vezli obrovským osobním autem ZIL se staženými předními okny. V minus třiceti by zamrzlý a řidič by nic neviděl. Skokanský můstek upravovaly ženské ve válenkách s hráběmi, chlapi chlastali vedle.“

Muž spadl, nehýbal se a nikdo si ho nevšímal

Běžecký závod se odehrával v minus 28 stupních Celsia, v takových podmínkách mráz pálí průdušky. Tomáš Kučera na sebe nabalil všechno oblečení, co měl s sebou. Najednou si všiml sovětského sdruženáře, jak ho předbíhá bez čepice a ledové hůlky svírá v dlaních bez rukavic. „Doběhl jsem a koukám, jak stojí v cíli v klidu, jako by ani tak děsně nemrzlo. Bylo mi jasné, proč v Rusku nikdo nikdy nemohl vyhrát žádnou válku.“

V Rusku trénoval a závodil víckrát a zažil tam neskutečné věci. S trenérem Rázlem bydleli v bývalém carském paláci ve vysokých nevytopitelných místnostech s okny zakrytými lepenkou. „Nejvíc mě ale zaráželo, jak hrozně se k sobě lidi v Rusku chovali. Strkali do sebe v krámech, ženské do chlapů. Na ostatních jim vůbec nezáleželo. Z tříkilometrové fronty na Lenina u mauzolea vypadl mužský, svalil se na zem a ani se nehnul. Nikdo si ho nevšímal. Pak přišli dva milicionáři, dvakrát do něj kopli, nechali ho ležet a pokračovali dál,“ vypráví.

Cesty na východ za prvním sněhem nebo na mezinárodní závody se ale stávaly příležitostí, jak si přivydělat pašováním zboží, které obyvatelé Sovětského svazu nemohli doma sehnat. Prahli po džínách a veškerém oblečení ze západní Evropy, po silonových punčochách, podprsenkách a dalším spodním prádle, po sklu a bižuterii.

Poláci pašovali šperky zatavené v lyžařském vosku

„Někteří kluci prodali v Rusku všechno. Dokonce si jeden Rus vzal od kamaráda boty a dal mu svoje. Neudělal dobrou výměnu, protože jeho byly lepší. Ale chtěl boty ze Západu. Do Ruska jsme jezdili s Poláky, odjakživa dobrými kšeftmany. Za vyšmelené ruble nakoupili zlato a losovali, kdo ho převeze do Polska,“ popisuje Tomáš Kučera. „Zatavovali zlato do běžeckých a skokanských vosků. Lyže Kneissly měly jednu dobu polystyrénem tvrzené jádro. Tak ho vydlabali a nastrkali do lyží prsteny a náušnice. Ale jednou během jejich pobytu v Kirovsku udělali na letišti rentgen. U jednoho kluka našli všechno zlato a šel na rok a půl sedět do basy,“ vypráví.

Sám se také dostal na hranicích do potíží. Tátovi koupil v západní Evropě kalkulačku za 800 korun, v Československu tak kvalitní k mání nebyla. Ukryl ji do malých hodin, které vyhrál na závodech jako cenu. Celníci kalkulačku neobjevili, bohužel však našli nabíječku. „Věděli, že někde schovávám i kalkulačku, tak jsem se raději přiznal. Musel jsem zaplatit clo stejně velké jako byla cena kalkulačky,“ prozrazuje. Osm set korun tehdy obnášelo asi polovinu průměrného měsíčního platu. 

Naštěstí nikdy nezažil takové ponížení jako jeho kolega Petr Skalický při cestě do polské Sklářské Poreby. Harrachovský lyžař si zapomněl v peněžence stokorunu, přičemž české peníze se nesměly za hranice vozit. „Celníci ho svlékli do naha a musel se ohnout, aby se mu podívali mezi půlky,“ říká Tomáš Kučera.

Před zimní olympiádou v Grenoblu se mu na mezinárodních závodech dařilo. Formu neztratil ani na olympiádě. Po skokanské části závodu sdruženého byl šestý, ale neměl moc velkou ztrátu na nejlepší závodníky. „Druhý den jsme běželi, trať přes noc zmrzla. Trenér Bohouš Rázl mi velmi dobře namazal lyže, předjížděl jsem hodně soupeřů,“ vzpomíná Tomáš Kučera. „Tenkrát se po doběhu ještě dlouho nevědělo, jak závod dopadl. Že jsem čtvrtý, jsem se dozvěděl až ve frontě na jídlo.“

Jeho kamarád odvezl do nemocnice rozstřílené lidi

Sláva z Grenoblu krásně zapadla do doby, kdy se v socialistickém Československu uvolňoval tuhý komunistický režim a lidé věřili v obnovu svobody a demokracie. 21. srpna 1968 ovšem ukončila takzvaný obrodný proces okupace země vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem.

„Byl jsem s ostatními lyžaři na dovolené u moře v jugoslávském Sutomore. Když jsme se o okupaci dozvěděli, seděli jsme všichni u jednoho tranzistorového rádia a poslouchali, co se u nás děje,“ vzpomíná Tomáš Kučera. „Dovolená nám skončila, ale neměli jsme se jak dostat zpátky do obsazeného Československa. Jugoslávci nás nastěhovali zadarmo do hotelu.“

Po více než týdnu se Tomáš Kučera s celou výpravou vrátili vlakem domů. Jeho budoucí žena bydlela v Liberci v Okružní ulici jen kousek od liberecké radnice, kde sovětští vojáci postříleli 21. srpna ráno šest lidí a zhruba 50 jich zranili. „Viděla, co se na náměstí před radnicí dělo. Můj kamarád z Dukly, sdruženář Libor Foltman, se zrovna léčil po úraze v liberecké nemocnici a pomáhal saniťákovi s převozem raněných z náměstí na chirurgii,“ prozrazuje Tomáš Kučera. „Ruské sportovce jsme brali jako okupanty a po okupaci jsme jim na závodech ani nepodávali ruce.“

Po pádu měl zlomenou lopatku a dvojité vidění

Po nešťastném pádu, kvůli němuž se rozplynuly sny o medaili na mistrovství světa 1970 ve Vysokých Tatrách, se Tomáš Kučera soustředil na olympiádu v Sapporu. V roce 1971 však utrpěl těžká zranění při pádu na skokanském můstku v polském Zakopaném, kde se konala další Spartakiáda spřátelených armád.

Měl pochroumané krční obratle, lopatku zlomenou do dvou třetin, otřes mozku a dvojité vidění. Do Vojenské nemocnice ve Střešovicích letěl s doktorem Milanem Jiráskem ve velké vojenské helikoptéře.

„Ze začátku říkali, že se dvojité vidění do měsíce se srovná, ale zbavil jsem se ho za mnohem delší dobu. Když mi někdo podával ruku, nevěděl jsem, pro jakou sáhnout. A taky se mi špatně chodilo ze schodů,“ tvrdí.

Vyrazil jak splašený zajíc a doplatil na to

Vážné zranění v Zakopaném Tomáše Kučeru nezastavilo a nominoval se na zimní olympiádu v Sapporu. Tam vybojoval šesté místo. „Doktor Milan Jirásek mi složil poklonu. Řekl: ‚Nikdy bych nevěřil, že po držce v Zakopaném budeš ještě takhle dobře závodit,“ uvádí. „V roce 1974 se konalo mistrovství světa ve švédském Falunu. Po skoku jsem byl šestý nebo sedmý a chtěl jsem už konečně medaili. Tak jsem vyrazil do běhu jak splašený zajíc a na prvním dlouhém kopci jsem dojel závodníka, který startoval půl minuty přede mnou. Zakyselil jsem se a do cíle se dostal jen silou vůle. Skončil jsem šestnáctý nebo sedmnáctý. Kdybych nebyl hloupý, mohl jsem být zase čtvrtý nebo šestý.“

Na zimní olympiádu 1976 v rakouském Innsbrucku se Tomáš Kučera neprobojoval. Funkcionářům připadal v 28 letech starý a ke všemu si v prosinci 1975 na nominačních závodech ve Špindlerově Mlýně poranil páteř. Po pádu na záda se nejdříve nemohl ráno pořádně pohnout, pak se rozhýbal, aby mu po měsíci našli doktoři ulomený trn na obratli.

V roce 1976 se stal trenérem mládeže ve Středisku vrcholového sportu Dukla Liberec. Později vystudoval trenérskou první třídu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jeho syn Milan se postavil na lyže ve dvou letech v roce 1976, kdy Tomáš Kučera přestal závodit. Po 15 letech se stal Milan Kučera v severské kombinaci juniorským mistrem světa mezi jednotlivci a juniorským mistrem světa v závodě družstev.

Politruk by vyhnal na děti v ulicích všechno možné

Otec ho vedl střídavě v seniorské reprezentaci a zasloužil se o jeho čtvrté místo na mistrovství světa 1995 v kanadském Thunder Bay. Jako trenér sdruženářské reprezentace se Tomáš Kučera podíval na dvě olympiády, do francouzského Albertville 1992 a do norského Lillehammeru 1994. V roli ředitele úseku severské kombinace byl na olympiádě v Naganu 1998, kde Milan Kučera získal páté místo.

Duklu Liberec opustil v roce 1996 v hodnosti majora. Zažil tam sametovou revoluci, během níž se na konci roku 1989 zhroutil komunistický režim. „Reakce lidí v Dukle byly různé. Náš politruk by v listopadu 1989 vyhnal na lidi v ulicích všechno možné. Někdo po revoluci z Dukly odešel, někdo dostal novou funkci a vydržel ještě spoustu let,“ popisuje.

Základem všeho je slušnost a poctivost

V roce 2024 měl pět vnoučat. Vnuk od syna Milana patřil svého času mezi nejlepší české nohejbalisty. Dvanáctiletá vnučka Tomáše Kučery závodila na začátku roku 2024 v biatlonu a trénovala v Jilemnici. „Nikolka umí hezky lyžovat. V prvním biatlonovém závodě byla druhá od konce, v druhém čtvrtá od konce. Teď je někde v půlce startovního pole nebo i víc vepředu,“ konstatuje Tomáš Kučera. 

V roce 2020, kdy v Česku řádila koronavirová pandemie, se vrátil k trénování. Začal se věnovat dětem z Harrachova a za čas také z Rokytnice nad Jizerou. „Rodičům jsem nesliboval výborná umístění, ale že naučím kluky a holky pěkně jezdit,“ říká. Děti z harrachovského oddílu učí kromě běhu na lyžích také věcem, k nimž ho vedli rodiče. „Vychovávali mě ke slušnosti, poctivosti a férovosti, což považuju za základ všeho,“ uzavírá.