Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Borisa Kučerová (* 1933)

• narozena 10. května 1933 v Litovli

• zažila prohlídku gestapa v domě kvůli podezření z napomáhání Židům

• 25. srpna 1942 zavraždili její kamarádku Alici Festovou ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec

• strýc Karel Prášil popraven v Blansku 14. března 1945 za partyzánskou činnost

• svědkyně lynčování Němců v květnu 1945 v Litovli

• pracovala jako zdravotní sestra a laborantka v nemocnicích v Šumperku, na Hradisku v Olomouci, v Ostravě Zábřehu a Porubě

• opakovaně zažila ústrky v zaměstnání kvůli svým protirežimním postojům

• v roce 1983 pomohla nejmladšímu synovi Dušanovi s útěkem na Západ

• kvůli emigraci syna opakovaně vyslýchána StB

• v době natáčení v roce 2022 bydlela v Bukovicích

„Toho čtyřiadvacátého února, když jsem zjistila, že je válka, tak mně přebíhal mráz po zádech. Velmi špatně nesu utrpení lidí a rozbíjení jejich země. Když pustí raketu na porodnici, na nemocnici, na obytný dům. Vždyť je to zločin! Jak je možné, že se s tím nedá nic dělat? Já chápu, že by měl Putin důvod rozpoutat třetí světovou válku. Jenže v té válce stejně jsme. Když toho vraha nikdo nezastaví, tak půjde dál a dál. On chce mít ten svůj velkej Sovětskej svaz,“ komentuje současnou válku na Ukrajině Borisa Kučerová, která má mnoho neblahých zkušeností s totalitními režimy a zfanatizovaným obyvatelstvem. Své jméno nese po kmotře. Ta během bolševické revoluce na Ukrajině přišla o celou rodinu a jako jediné se jí podařilo emigrovat do Československa. Za druhé světové války Borise Kučerové nacisté popravili strýce Karla Prášila a jednu z nejlepších kamarádek Alici Festovou zavraždili v jejích devíti letech ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec. V roce 1945 zase zažila drastické scény při lynčování Němců a za komunistického režimu opakované výslechy na Státní bezpečnosti poté, co pomohla osmnáctiletému synovi Dušanovi utéct na Západ, do svobodného světa.

U řeky Moravy

Borisa Kučerová se narodila 10. května 1933 jako prostřední ze tří dětí rodičům Františkovi a Františce Trávníčkovým. Rodiče se seznámili ve Střelicích, kde matka pracovala jako služebná na statku bývalého ministra financí Kuneše Sonntaga. Po svatbě se přestěhovali do Litovle, kde také přišla na svět Borisa. Otec ve městě pracoval jako správce garáží u firmy Stanislav Smékal a matka se starala o domácnost.

Litovli se přezdívá Hanácké Benátky dle šesti ramen Moravy, které město protínají. Právě přímo u jednoho z nich rodina bydlela v třípokojovém služebním bytě. Řeka se tak stala součástí dětství Borisy Kučerové. Vzpomíná, že ji s kamarády sjížděli na duši, koupali se, pouštěli po ní loďky nebo sbírali slávky, škeble říční a údajně i perlorodky. Rodiče Borisu vychovávali k víře v Boha a nedělní návštěvy mší svatých byly samozřejmostí.

Do školy nastoupila v první den druhé světové války

Před druhou světovou válkou žila v čtyřtisícovém městě jen nepatrná, méně než desetiprocentní německá menšina. Borisa Kučerová říká, že v Litovli nezažila nějaké národnostní konflikty a měla tehdy několik německých kamarádek. I když byl v Litovli klid, na mezinárodním poli to bouřilo a neustálé výhrůžky a územní požadavky německého vůdce Adolfa Hitlera vyústily v září 1938 v Československu k všeobecné mobilizaci. Do tehdejšího pohraničního Frývaldova (od roku 1947 Jeseník) narukoval i otec. Krátce poté ho rodina přijela navštívit. „Vzpomínám si, že tam byla nepřátelská atmosféra. Někdo nás tam zavezl autem, a když jsme odjížděli, tak otec říkal, ať se podíváme pod kola, a my jsme pod koly měli bramboru s napíchanými hřebíky,“ vypráví Borisa Kučerová, která tehdy poprvé zažila nepřátelství mezi dvěma národy, jež po staletí společně obývaly českomoravskou kotlinu. O několik dní později se otec vrátil domů, protože zástupci čtyř evropských mocností podepsali mnichovskou dohodu, která pro Československo znamenala ztrátu pohraničí.

O půl roku později vstoupila vojska wehrmachtu i do vnitrozemí, na jehož území byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. „Bylo to takové smutné počasí, pršelo a lidé stáli v ulicích a plakali. Já jsem nechápala, proč pláčou. To jsem pochopila až později,“ vzpomíná pamětnice, která do prvního školního ročníku nastupovala 1. září 1939 v den, kdy nacistické Německo napadlo Polsko a vypukla druhá světová válka.

Židovští přátelé

Jednou z Borisiných blízkých kamarádek byla o rok starší Alice Festová. „Jako děti jsme si spolu hráli. Chodila jsem k nim a vždycky jsem si tam připadala jako na zámku, protože tam měli peršany. Byli to velice laskaví a milí lidé.“

Festovi v Litovli vlastnili palírnu a výrobnu likérů. Jakožto Židé ale za války podléhali tzv. norimberským zákonům, které nacisté důsledně uplatňovali v každém okupovaném městě i vesnici. V rámci arizace přišli o firmu i většinu majetku. Večer nesměli vycházet z domu, používat veřejnou dopravu, měli zákaz vstupu na sportoviště, do divadel, kin, veřejných parků. Omezili jim také přídělové lístky a nedostávali poukázky na šaty (šatenky). Paní Festová tak neměla do čeho obléct Alici, a protože se v roce 1940 Borise narodila sestra Jana, předala Františka Trávníčková její šatenky Festům. Jenže za pomoc Židům hrozily přísné tresty.

Podle vzpomínek Borisy Kučerové stačil Aličin starší bratr Jindřich Fest ještě před válkou uprchnout do Anglie, a proto u Festů gestapo provedlo domovní prohlídku. Dle dostupných pramenů byl ale Jindřich Fest v červnu 1941 zatčen, obviněn z členství v komunistické straně a vyzvědačství a 4. října 1941 oběšen v Kounicových kolejích v Brně. To ale malá Borisa tehdy nemohla vědět, protože o odbojové činnosti se nahlas nemluvilo. A právě v tomto období u Festů zasahovalo gestapo a v domě objevili zmiňované šatenky na jméno Jana Trávníčková. „U nás doma pak gestapo udělalo taky prohlídku. Přišla jsem tehdy zrovna ze školy domů a viděla jsem mámu stát u zdi a ruce měla takhle nahoře,“ vzpomíná Borisa Kučerová, která dodává, že maminka si tehdy vymyslela historku, že Borisa lístky odnesla při dětské hře a zapomněla je vrátit domů. Díky tomu to pro rodinu Trávníčkovu nemělo žádné následky.

Už od října 1941 ale vyjížděly první transporty s českými občany židovského původu. Dle internetové databáze holocaust.cz Festovy odvezli 26. července 1942 z Olomouce do ghetta v Terezíně. Nikdo z členů této rodiny válku nepřežil. Devítiletou Alici Festovou nacisté zavraždili 25. srpna 1942 ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec na území dnešního Běloruska.

Přespalo u nich SS

Z válečného období Borisa Kučerová vzpomíná také na večerní prohlídku gestapa v domě po atentátu na Heydricha, která ale neměla žádné následky. Stala se také svědkem transportu Židů, které v silných mrazech v lednu 1945 převáželi do Osvětimi přes blízkou Červenku. „Šli jsme tam a házeli jim chleba do těch otevřených vagonů. Němci tam sice byli, ale tvářili se, že to nevidí.“ Druhá světová válka si vyžádala oběti i v rodině. 14. března 1945 za partyzánskou činnost v Blansku popravili matčina bratra Karla Prášila.

Nejvíce vzpomínek si ale Borisa Kučerová uchovala ze samotného konce válečného konfliktu. Někdy v prvních květnových dnech roku 1945 před jejich domem zastavila auta s vojáky SS. „Byl večer, otevřely se dveře a přišel důstojník, který se ptal matky, jestli by byla tak laskavá a mohla ohřát vodu, že si potřebují něco přeprat a jestli mohou použít studnu na dvoře. Tak naše matka řekla, že jo, protože SS... Ale oni byli velmi slušní a byli to zřejmě tihle lidé, kteří vypálili Javoříčko, protože to bylo před tím Javoříčkem,“ naráží Borisa Kučerová na vypálení nedalekého Javoříčka, při němž nacisté zavraždili 38 tamních mužů. „Byli u nás jednu noc a druhý den odjeli a vrátili se nad ránem další den. A najednou lidé říkali, že tam někde na Javoříčku hoří. Tak my jsme vylezli na střechu a ten oheň jsme viděli. Proto uvažuji, že to byla ta četa, protože potom přišli a chtěli po mámě ohřát vodu, v níž si prali košile a další věci.“ Nejspíš ale šlo pouze o náhodnou časovou shodu, protože Lüdemannovo komando se před zásahem v Javoříčku sice pohybovalo v okolí Litovle, ale poté se zdrželi na hradě Bouzov a následně ustupovali opačným směrem na Mohelnici a Moravskou Třebovou. Další posily SS zodpovědné za vypálení Javoříčka zase přijely z Konice, jak ve své publikaci Javoříčko – pravda a legendy píše historik Josef Bartoš.

V té době byla již značná část Československa osvobozena Rudou armádou. V Litovli ale stále vládli Němci a u Trávníčků opět zastavila vozidla s německými vojáky s žádostí o místo na spaní. „Vystěhovali jsme se z ložnice a spali v našich postelích, ale byli k nám slušní,“ vypráví pamětnice, která tehdy zase po letech ochutnala čokoládu, kterou jí daroval jeden z vojáků. „Dali mi také krásnou dýku, na které je napsáno: ‚Gott mit uns‘. Ještě ji mám doma. Prostě se zbavovali věcí. Motorku Jawu chtěli hodit do řeky a brácha se na ni tak koukal a oni řekli: ‚Chceš ji?‘ Brácha řekl, že jo. Tak mu ji dali a ještě po válce jsme na ní spolu jezdili.“

Krátce poté Němci vyhodili do povětří litovelské mosty a ustoupili. 9. května město osvobodili sovětští vojáci. Borisa Kučerová vzpomíná, že tyto dny strávili společně s dalšími rodinami ve sklepním úkrytu v pivovaru. Když pak šel otec vítat osvoboditele, jeden z nich mu k hlavě přiložil revolver a sebral mu hodinky. V podobném duchu na vojáky Rudé armády vzpomíná i Borisa Kučerová. Vykradli jim prý letohrádek, hodně pili, chovali se vulgárně a ve městě znásilnili několik žen.

Jak je možné, že lidé takhle klesnou

Krátce po osvobození, ve dnech plných naděje, radosti, euforie, ale také nenávisti a násilí se dvanáctiletá Borisa vydala se svou kamarádkou Jindrou Kristenovou k hájence u řeky. „Žil tam německý hajný. A tenhle člověk byl vpresovaný do malého vozíku, ve kterém se vozila tráva. Hlavu měl zvrácenou, na sobě mokré šaty, protože ho prý hodili do vody a pak ho z vody vytáhli. To jsem se teda dozvěděla, jak si to tam lidi vyprávěli. On ležel a chroptěl a lidi chodili a plivali na něho. Potom už jsme byli zalezlí a někde jsme si hráli a vůbec jsme nikam nešli. Dodnes to vidím před sebou. Říkala jsem si: ‚Jak je možné, že lidé takhle klesnou?‘“

Mezi rodinné přátele patřila i Němka, paní Hanousková. Tu prý s dalšími Němci nahnali do cukrovaru. „Byla hodně silná, možná měla cukrovku, já nevím. Máma ji tam prý byla párkrát navštívit a dávala jí přes plot chleba, protože měli hlad. Češi s nimi hrozně špatně zacházeli. Měla bércové vředy a nějak se jí to tam otevřelo. Neměla přístup k ošetření, takže tam prý umřela.“

V centru města se 26. května 1945 dvanáctiletá Borisa stala svědkem podivného divadla, jehož hlavní postavou byl německý továrník Fritz Mikiska. Tento muž v roce 1938 vstoupil do nacistických úderných oddílů SA a od července 1940 velel městu jako vládní komisař. Z Litovle uprchl spolu s ustupující německou armádou. Po dopadení byl přivezen zpět. „Postavili ho na poštovní vůz, on tam klečel a držel se ohrádky. Nad ním byli dva Češi Litoveláci oblečení do nějakých uniforem, asi československých četníků, měli bič a tím bičem bili lidi, kteří táhli ten vůz. A oni vždycky řekli: ‚Halt a zastavit!‘ Čili oni zastavili a tenhle pan starosta tam musel říct – já si to pamatuju doslova: ‚Já jsem zrádce českého národa a Hitler je svině.‘ A musel to opakovat německy. A vždycky ujeli nějakých patnáct dvacet metrů. Ti, co táhli vůz, byli už tak schvácení, měli úplně červené tváře. Bylo vidět, že táhnou z posledních sil.“ Fritze Mikisku s rodinou pak odsunuli do Německa.

Viděla, co se kolem děje

Po válce Borisa v Litovli docházela do Sokola a do Skautu. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Šumperku, kde dostudovala měšťanskou školu a poté absolvovala jednoletý učební kurz a nastoupila jako zdravotní sestra v nemocnici v Šumperku. To už ale v zemi vládla tvrdou rukou komunistická totalita. Matka sice do strany vstoupila, ale Borisa se nově nastaveným pořádkům odmítala podvolit, což vedlo k roztržkám v rodině. „Vyrůstala jsem v katolické výchově. Měla jsem před sebou úplně jiné ideály a najednou matka šla ke komunistům a od nás zmizel kříž,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že matčina zapálenost pro nový režim vyústila až v rozvod rodičů.

V nemocnici Borisa odmítla vstoupit do Československého svazu mládeže (ČSM), organizace řízené KSČ. Povolali ji proto k vysvětlení. Ona ale opět odmítla a na otázku: „Čím se odstraní vykořisťování člověka člověkem?“ odpověděla: „Láskou k bližnímu.“ Krátce poté byla přeložena do nemocnice na Hradisku v Olomouci. „To jsme ještě měli ubytování dole v těch sklepních místnostech, kde nebyla ani omítka. Byly tam kamenné zdi a mříže v oknech.“ Rozhodla se proto najít jiné místo, ale ještě předtím absolvovala kurz na laborantku.

Poté Borisa pracovala na transfuzní stanici, kde se úzce spřátelila s Dagmar Anderovou. Její otec Josef Andere vlastnil obchodní síť prodejen ASO, ale v roce 1948 mu veškerý majetek znárodnili. Borisu předvolali k vysvětlení na ředitelství fakultní nemocnice ohledně přátelství s dcerou vykořisťovatele. „Řediteli jsem řekla, ať se na mě nehněvá, ale že se budu přátelit, s kým chci. Dopadlo to tak, že jsem dostala umístěnku do Ostravy a Dáda do Čech.“

Od roku 1951 tak pracovala v krajské nemocnici v Ostravě Zábřehu. Asi v roce 1955 po dobu dvou měsíců Borisu opakovaně předvolávali k výslechům na StB. Údajně z důvodu, že znala prostředí porodnice, kde doktoři provedli několik nelegálních potratů. „Věděla jsem, co který doktor dělá. A oni to chtěli vědět a to jsem jim nikdy neřekla. Nikdy.“

V Ostravě Zábřehu se seznámila s Metodějem Kučerou, za nějž se v roce 1954 provdala. V letech 1956 až 1965 se jim narodili tři synové – Metoděj, Michal a Dušan. V roce 1956 se rodina přestěhovala do Poruby. Borisa Kučerová pak pracovala v nemocnici ve Vítkovicích, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1987.

Pomohla synovi k emigraci

Přímo ve vítkovické nemocnici zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Špitál byl hned vedle železáren a my jsme otevřeli křídlo velkého okna a koukáme, a tam tank. A jak se to křídlo otevřelo, tak ten lauf se otáčel na nás. My jsme byli v tu ránu na zemi. Všichni. Doktor, já a sestra.“ Okupace u Borisy Kučerové jen prohloubila frustraci ze situace v zemi. Ani v zaměstnání to neměla jednoduché, protože se vytrvale odmítala účastnit jakýchkoli manifestací na podporu režimu, jako byly prvomájové průvody. V roce 1983 se proto rozhodla pomoct nejmladšímu synovi Dušanovi těsně před jeho maturitou s útěkem na Západ. Chtěla, aby na rozdíl od ní žil ve svobodném světě. „Já jsem tehdy počítala s tím, že už ho nikdy neuvidím,“ dodává.

Cestu syna společně plánovali, aniž by o jejich záměrech věděl někdo jiný. Dušan k tomu využil zájezd do Jugoslávie, jehož součástí byl i jednodenní výlet do Benátek v Itálii. Právě tam se s kamarádem nenápadně vytratili. „Neměl pas, vůbec nic. Jen pár marek, které jsem mu sehnala.“

Přes Alpy se dostal do Rakouska. Borisa Kučerová vzpomíná, že o synovi neměla žádné zprávy a několik dnů trnula strachy. „Najednou zazvonil telefon a Dušan říkal: ‚Mami, jsem v Rakousku.‘ A to jsem myslela, že budu objímat celej svět.“

Po čtyřech měsících se z Rakouska dostal do Kanady, kde se usadil. V Československu ho mezitím hledala StB a Borisa Kučerová musela projít nespočtem výslechů. „Estébáci si mě podávali dost dlouho. To jsem byla už tak vyčerpaná, že do mě stačilo drbnout a já jsem brečela a brečela. Nervy jsem měla nadranc.“ Právě v té době si vzala půjčku a koupila chalupu v Bukovicích v podhůří Hrubého Jeseníku, aby se tak vymanila permanentnímu stresu. Po odchodu do penze se do této odlehlé osady přestěhovala.

Se synem Dušanem se poprvé viděla až v roce 1987, kdy za ním odcestovala do Kanady. „To už jsem byla v důchodu a vrátili mně pas. Tehdy už by byli rádi, kdybych tam zůstala a nemuseli mně vyplácet důchod.“

Pád komunismu tak zažila v Bukovicích, daleko od větších center. Vzpomíná, že sametovou revoluci prožívala v obrovské euforii, ale zároveň také v obavách, zda se komunistický režim přeci jen neudrží u moci. Dnes jí zejména vadí, jak dlouho se někteří komunisté ještě drželi ve svých funkcích a že komunistická strana nebyla zákonem zakázána. V době natáčení v roce 2022 bydlela se svým druhým manželem Milanem Němcem v Bukovicích. „Nenechte se někým nechat zmást a důvěřujte svému úsudku a věřte v Boha,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Borisa Kučerová.

 

BARTOŠ J.: Javoříčko – pravda a legendy. Olomouc 2010.

RoN.: Vzpomínky na rodinu Mikiskovu. In: Litovelské noviny 2010/12. Dostupné z URL: https://www.litovel.eu