Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Kučerová (* 1946)

• narozena 16. července v roce 1946 v Praze

• rodiče Marie a František Roubalovi pracovali na ministerstvu spravedlnosti jako účetní

• za války žili Roubalovi ve společném domě s biskupem Gorazdem

• rodiče zažili zatčení biskupa Gorazda během heydrichiády

• v roce 1964 Helena absolvovala gymnázium (tehdejší SVVŠ)

• v letech 1964–1971 vystudovala Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština - dějepis

• v letech 1971–1996 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Albatros

• od roku 2004 se podílela na tvorbě encyklopedie o J. A. Komenském Encyclopaedia Comeniana

• v roce 2021 získala prestižní medaili J. A. Komenského Národního pedagogického muzea a knihovny za dlouholetý přínos rozvoji komeniologie

Helena Kučerová se narodila rok po druhé světové válce. Neprožila tedy dramatické situace, kterými museli projít její rodiče. V době protektorátu nějaký čas žili ve vile v Horních Počernicích, kde bydlel také biskup pravoslavné církve Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík). Muž, jenž zaplatil životem za to, že věděl o ukrývání parašutistů, kteří úspěšně zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. 

Otec pamětnice František Roubal se do Prahy přestěhoval z jihočeského Milevska ve třicátých letech za prací. Na ekonomickém oddělení ministerstva spravedlnosti potkal svou budoucí ženu Marii, tehdy ještě Uhrovou. Po svatbě v roce 1939 Marie odešla na mateřskou a otec zastával stejnou pozici účetního i v rámci protektorátního ministerstva. Obyčejný život plynul i za války, a to až do chvíle, kdy se na žádost rodiny Cvrčaninů přestěhovali do jejich vily v Horních Počernicích. 

Balkánští přátelé museli utéct na počátku války před Adolfem Hitlerem do tehdy ještě neobsazené Jugoslávie a Marii Roubalovou požádali, zda by se mohla s rodinou nastěhovat do jejich prázdné vily, kde zároveň bydlel pravoslavný biskup Gorazd. „Matka mu dělala hospodyni a sekretářku. Před válkou doučovala Cvrčaninovy děti češtinu a kvůli dobrému přátelství se sama naučila srbochorvatsky,“ popisuje Helena Kučerová. V červnu roku 1942 se rodiče pamětnice stali svědky, jak si pro biskupa Gorazda přišlo gestapo. 

Ztracený deník

Byť se Marie Roubalová dožila 93 let, mnoho detailů se její dcera o okolnostech kolem zatčení biskupa Gorazda nedozvěděla. „Když jsem procházela matky deník, byla tam poznámka, že detaily sepíše podrobně do jiného samostatného sešitu, ten jsme však nikdy nenašli,“ vysvětluje Helena Kučerová. 

Drobné fragmenty však přece jen Marie Roubalová svým potomkům sdělila. Vzhledem k tomu, že měla velmi blízko k muži, který skončil za časů heydrichiády na kobyliské střelnici, museli s manželem absolvovat i výslechy na gestapu. „Matka mi říkala, že tam byli celkem třikrát. To, že se jim nic nestalo, mělo několik šťastných důvodů. Sám Gorazd totiž z vězení vyřídil matce vzkaz, že vyšetřovatelům sdělil, že o ničem nevěděli a že pro něj pracovala pouze jako sekretářka a hospodyně,“ popisuje pamětnice. 

Případ kolem zatčených představitelů pravoslavné církve řešilo oddělení gestapa, které se zaměřovalo na náboženskou problematiku. „Matka říkala, že byli slušní, ale detaily z výslechu nikdy nevyprávěla. Říkala však, že když byla svědkem zatčení Gorazda, běžela ihned upozornit ostatní z chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Už bylo však pozdě. S otcem ovšem o schovaných parašutistech v kryptě nevěděli,“ tvrdila Marie Roubalová své dceři.

Dům v Horních Počernicích byl po osudném zatčení důkladně prohledáván gestapem. „K tomu se váže zajímavost, že když už byl Gorazd popraven, přijel k domu řidič Cvrčaninů a na půdě si vyzvednul schovanou pistoli. Kdyby ji gestapo našlo, byl by to konec,“ myslí si Helena Kučerová. Otec František Roubal i po těchto událostech dále zůstával na pozici účetního na ministerstvu spravedlnosti. „Otce jsem se na detaily kolem zatčení biskupa Gorazda nikdy neptala. Zemřel, když mi bylo dvanáct let,“ konstatuje pamětnice. 

Zatčení strýce v Milevsku

Otec František Roubal pokračoval v ekonomickém oddělení ministerstva spravedlnosti i po válce. Zažil tak postupné změny v justici, kdy se z nevzdělanců stávali soudci a právníci. „Byly to rychlokvašky, kteří dostali doktorát za několik měsíců a pracovali u soudu až do roku 1968,“ popisuje Helena Kučerová. 

Ta se narodila v červenci roku 1946 a první vážnější střet s totalitním režimem zažila v roce 1952, kdy byla na prázdninách u strýce v Milevsku. „Strýc Václav Roubal zdědil jako nejstarší syn hospodářství v Milevsku. Když mu komunisti statek sebrali, začal prohlašovat, že je pověsí. Náhodou jsem byla svědkem toho, jak si pro něj přijela policie. Přijelo auto, dostal pouta a byl pryč,“ vzpomíná Helena Kučerová. Strýc Václav Roubal byl odsouzen na dva roky, které si odseděl na Borech v Plzni. Jeho bratr – otec pamětnice a v té době době pracovník na ministerstvu spravedlnosti – měl strach, že kvůli této události přijde o práci. 

„Našla jsem dopis, který otec poslal mamince. Psal, jestli si dokáže představit život v Milevsku, kde by byli zemědělci,“ vzpomíná pamětnice. Nakonec se tak nestalo a na své pozici setrval až do náhlé smrti v roce 1958. „Na otce mám jenom pár vzpomínek. Třeba to, jak přišel z práce domů a ladil Svobodnou Evropu. Vnímala jsem i jako dítě pohled na vykonstruované procesy v padesátých letech, ale nikdy se o detailech té doby doma nemluvilo,“ vzpomíná Helena Kučerová. Sám otec se však nikdy neztotožňoval se socialistickým režimem. Oba rodiče měli křesťanskou výchovu a vyznávali antikomunistické názory. 

Matka Marie Roubalová díky pomoci přátel získala po manželově smrti práci v právnickém ústavu, kde zůstala až do důchodu. V sedmdesátých a osmdesátých letech využila toho, že ovládala srbochorvatštinu, a v důchodu pracovala externě pro Čedok jako průvodkyně v Jugoslávii i v Praze. 

S Ginsbergem na voze

Helena Kučerová vyšla základní školu ve Strašnicích a vzpomíná, jak po odhalení kultu osobnosti Stalina přišel učitel do třídy a řekl dětem, aby vytrhli z učebnic fotografie Stalina a Gottwalda. Následně nastoupila na gymnázium (tehdy SVVŠ) a po maturitě v roce 1964 se dostala na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština - dějepis. 

Uvolněnou atmosféru šedesátých let sdílela se svým starším bratrem, který hrál na trumpetu v několika orchestrech a kapelách. „Už jako čtrnáctiletá jsem mohla vždycky jenom s bratrem na nějaké průvody a koncerty,“ vzpomíná s tím, že její bratr Milan Roubal hrál i na Majálesu v roce 1965, kde byl na jednom voze s Allanem Ginsbergem. Zažila prý také, jak průvod rozháněla policie a ona se musela schovat v nejbližší hospodě a bratr skrýval hudební nástroje v kuchyni. 

Na těchto společenských akcích se také seznámila s budoucím manželem Václavem Kučerou, vystudovaným grafikem. Provdala se za něj v roce 1965. Chodili spolu do tehdejších progresivních divadel, jako byl Činoherní klub, Semafor nebo Divadlo Na Zábradlí. Samotné studium na Filosofické fakultě se neslo v uvolněných poměrech. „Přednášky byly tehdy jediným zdrojem pravdy. Někteří profesoři si už dovolili hovořit o historii otevřeně, bez ideologie. Dokonce si vzpomínám na tajné semináře v Kinském paláci, kde jsme mohli vést i diskusi nad probíranou látkou,“ vzpomíná Helena Kučerová. Vedle toho mohla čerpat z publikací, které měli doma v knihovně z dob první republiky.

Symbol socialismu nemůže být v base

Na svobodný studentský život však po nějaké době mohla zapomenout. Ve druhém ročníku se manželům Kučerovým narodil syn Petr. Manžel nastoupil do povolání jako grafik do nakladatelství politické literatury, která se v roce 1968 přejmenovala na Svobodu. Byť zde musel mnohdy vytvářet ideologické plakáty, dostal se do dobré společnosti intelektuálů, kteří se snažili vydávat i knihy vůči poměrům kritické.

„Vzpomínám, jak manžel musel udělat plakát pro sovětské dny hudby. Použil obraz kontrabasu a do něj vložil sovětskou hvězdu. Nějaký agilní straník ihned protestoval, že přece symbol socialismu nemůže být v base,“ připomíná paranoidní poměry schvalovacích komisí i v šedesátých letech. V nakladatelství manžel spolupracoval s dcerou S. K. Neumanna, ale také s Gustou Fučíkovou, vdovou po „legendárním komunistickém odbojáři Juliu Fučíkovi“, která všem lidem dávala na odiv, s kým mají tu čest. 

Okupace Riegrových sadů a rozstřílený strop v Polské ulici 

Jako matka a studentka FF UK zažila i osudové události okupace 21. srpna 1968. „Den předtím jsme se s manželem vraceli z chaty kousek za Prahou ve Všenorech. Syna jsem tam nechala s matkou. Bydleli jsme tehdy na Vinohradech a nad ránem nás vzbudilo letadlo, které kroužilo nad Prahou,“ vzpomíná Helena Kučerová na den okupace. 

Ráno tedy vyběhli oba na ulici, aby zjistili, co se děje. Helena jela za synem na chatu, ale manžel Václav Kučera běžel o pár stovek metrů dál k rozhlasu. Zde viděl hořící tank i mrtvého člověka. Přidal se k rozhořčenému davu, který vysvětloval nechápajícím vojákům, aby odjeli pryč. Když se Helena Kučerová po týdnu vrátila do Prahy, viděla nejen rozstřílené Národní muzeum, ale také střelbou poničený strop v bytě kamarádů v Polské ulici. 

„Riegrovy sady byly dlouho zabrané sovětskými vojáky, kteří si tam udělali zázemí. Nikdo tam nemohl vkročit. Když se nudili, tak asi opilí stříleli do protějších domů, což zasáhlo i naše přátele, kteří měli rozstřílený strop,“ popisuje Helena Kučerová. 

Okupace znamenala předzvěst konce uvolněných poměrů. Aspoň tak to Helena vnímala po několika dnech, v okamžiku, kdy se vracela politická delegace v čele s Dubčekem z Moskvy, kde podepsali tzv. Moskevský protokol. „Okupace byla šok, ale na druhou stranu byla v Praze unikátní atmosféra. Neuvěřitelná vzpoura lidí, nápisy na zdech...,“ vzpomíná pamětnice.

O rok později se chystala další upomínková demonstrace k prvnímu výročí 21. srpna. Tehdy Helena Kučerová jela se synem do Všenor, kde na dobřichovickém nádraží viděla, jak se vykládají už české tanky s českými vojáky. „To byl pro mě hodně negativní zážitek,“ konstatuje pamětnice. Na půdě fakulty zažila i šok po upálení Jana Palacha. Sama se však nikdy zásadně neangažovala vzhledem k tomu, že měla doma malého syna.

Manžel na začátku normalizace opustil nakladatelství Svoboda, protože po okupaci nechtěl mít nic společného s novým směrem, kterým se režim rozhodl vydávat literaturu. Nastoupil tak do pedagogického nakladatelství a zároveň tvořil na volné noze, protože se stal již etablovaným a respektovaným grafickým designerem. 

Šedá zóna v nakladatelství

Po roce 1968 pracovala Helena Kučerová brigádně v knihovně právnického ústavu. Na vlastní oči tak viděla, jak se v období normalizace selektují knihy autorů, pro které už nebylo v nových podmínkách místo. „Zavíraly se do takové velké skříně. Samozřejmě jsme si některé knihy i odnášeli domů. Vzpomínám si, jak se na důležité posty v justici vraceli zase absolutně nevzdělaní lidi. Třeba bývalý kočí byl ředitelem odboru stížností. My jako knihovna jsme pro tyto nové rychlokvašky dodávali knihy k rychlostudiu,“ popisuje poměry v právnickém ústavu. 

Po absolvování Filosofické fakulty UK nastoupila do nakladatelství Albatros, kde setrvala na pozici korektorky a odpovědné redaktorky až do roku 1996. Nenápadný vzdor vůči režimu byl na různých pracovištích přítomný. Třeba když měli jako zaměstnanci vybírat někoho na novou pozici, zohledňovali, jestli je angažovaný komunista. Pokud ano, neměli o něj zájem. Stejně tak manžel Václav Kučera hledal cesty, jak v pedagogickém nakladatelství dát práci zakázaným autorům. Ilustrace pro knihu zadal Karlu Frantovi, který byl na černé listině – a jeho odvážný nápad prošel bez úhony.

Jediným zdrojem informací pro ně tehdy bylo často rušené vysílání rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Odtud Kučerovi znali také znění Charty 77, k prohlášení se ale nepřipojili. „Jeden náš kamarád Chartu v roce 1977 komentoval s tím, že ten Havel chce snad být prezidentem, tak jsme se následně po revoluci smáli, jak to nakonec dopadlo,“ popisuje vtipnou historku Helena Kučerová.

Režimu docházejí síly

Do svobodného světa vycestovali manželé Kučerovi v letech normalizace jen jednou. V autě, ve kterém i spali, procestovali Francii. „Bylo to neuvěřitelné. Nová architektura, zásoby a výběr zboží. Nás hlavně zajímala kultura, takže Louvre a tehdy už otevřené Centre Pompidou,“ vzpomíná na setkání se západní kulturou. Do Jugoslávie se paradoxně podívala rodina pouze jednou, přestože zde pravidelně pracovala maminka Marie Roubalová jako průvodkyně. 

Na prázdniny většinou cestovali do Bulharska, kde rok co rok viděli, jak východní blok ekonomicky chudne. „První roky jsme si říkali, že se jim tady nežije špatně, ale když byl později v Bulharsku nedostatek benzínu a oni ho sami těžili, docházelo nám, že režimu docházejí síly,“ poznamenává pamětnice. 

V sedmdesátých letech se manžel stal členem Spolku výtvarných umělců a zároveň založili grafickou skupinu Typo etc. Jejich práce byly vystavované v New Yorku, západním Německu, ale také v Sovětském svazu. Oni sami na výstavu cestovat nemohli. Do revoluce však oba pracovali úspěšně ve svých profesích, i když s přibývajícími léty jim už docházela s totalitním režimem trpělivost.

Když byl plný Václavák, věděli jsme, že to padne

Václava Havla Kučerovi poprvé viděli na povolené demonstraci 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí. Šlo o jedinou oficiálně povolenou manifestaci nezávislých občanů před sametovou revolucí. Tehdy už podle Heleny Kučerové visela ve vzduchu budoucí změna, jen tomu chyběla organizace. „Byli jsme už strašně unavení. Nic se pořád nezměnilo a už jsme měli pocit, že tady ten režim bude pořád. Doma, ale i v práci jsme řešili, jak tomu pomoci. Když se pak věci začaly měnit v Polsku a padala berlínská zeď, cítili jsme potřebu se bouřit,“ popisuje atmosféru roku 1989. 

Helena Kučerová v lednu roku 1989 několik dnů po práci chodila na demonstrace během takzvaného Palachova týdne, zažívala násilné rozhánění demonstrantů policisty. Spolu s dalšími zaměstnanci Albatrosu se také zúčastnili studentské demonstrace na Albertově 17. listopadu. „Když se dav vydal na Vyšehrad, řekly jsme si s kamarádkou, že rovnou půjdeme na Václavské náměstí. Tam však nebyla ani noha. Šly jsme k Národní třídě a tam už byla cesta zahrazená policisty. Byly jsme tak na druhé straně a já šla domů, kde nebyl ani manžel, ani oba synové. Když jsem se dozvěděla, co se stalo, měla jsem šílený strach o děti,“ popisuje Helena Kučerová osudové události 17. listopadu. 

Manžel tehdy odmítl jít na demonstraci, která byla částečně organizovaná Svazem mládeže, a večer strávil v Mánesu s umělci. Když uviděl postupující dav po nábřeží, zmobilizoval hosty v Mánesu a vyšli s nimi do ulic. Dav však stihl opustit ještě předtím, než začali policisté demonstranty bít na Národní třídě. To se však nepovedlo dvěma synům. Jednomu se podařilo utéct a schovat ve vnitrobloku domu a mladší syn prošel podloubím Kaňkova domu.

Povedlo se mu dostat dovnitř a dvě hodiny se schovával na půdě. Nikomu se nic nestalo, ale bylo jasné, že se jedná o možná rozhodující moment ve vztahu ke komunistickému režimu. „Definitivně nám to došlo v momentě, kdy přišla zpráva o mrtvém studentovi Šmídovi. Chodili jsme na demonstrace, v práci podepisovali petice, různá prohlášení, a když byl plný Václavák, věděli jsme, že to padne,“ vzpomíná Helena Kučerová. 

Nejdřív jsme byli pravičáci, pak levičáci

Očekávání od nového režimu byla velká. „Demokracie přišla, začaly se vydávat zakázané knihy, organizovaly se svobodné volby, ale samozřejmě se postupně měnily názory. Nejdřív jsme byli pravičáci, následně levičáci,“ popisuje porevoluční nadšení pamětnice. Na půdě Albatrosu byla svědkem toho, jak nemilosrdný může být kapitalismus, když šlo nakladatelství ke dnu.

Heleně Kučerové se podařilo vydat po revoluci dosud nevídaný čtrnáctisvazkový cyklus Dějiny v obrazech. Od roku 2004 se pak významně věnovala práci na encyklopedii J. A. Komenského. Za tuto práci v roce 2021 získala prestižní medaili J. A. Komenského Národního pedagogického muzea a knihovny za dlouholetý přínos rozvoji komeniologie. „Vnímali jsme, že všechno v novém režimu není ideální. Najednou se otevřelo téma korupce, ale vždycky to bylo tak, že zločin předchází právu,“ uzavírá své vzpomínky Helena Kučerová.