Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Uložila jsem dceru do postýlky a odešla mluvit před divadlo
narozena 30. listopadu 1961 v Klatovech
vystudovala ČVUT v Praze
sblížila se s lidmi z undergroundu
podílela se na vydávání časopisu Vokno
v roce 1988 kvůli tomu přišla o práci
v listopadu 1989 patřila k aktérům sametové revoluce v Klatovech
Jana Kučerová se narodila 30. listopadu 1961 v Klatovech a vyrůstala s rodiči a s o deset let starším bratrem. Zatímco maminka byla věřící a chodila pravidelně do kostela, tatínek vstoupil v roce 1961 do komunistické strany. „Nikdy jsme se o tom nebavili, ale myslím, že to udělal kvůli mně, abych měla lepší život… S maminkou se vždycky tak jako škádlili a říkala mu: ,To jste vymysleli vy, komunisti.‘“
Pár dní před tím, než Jana nastoupila do první třídy, obsadily zemi armády Varšavské smlouvy. Jana byla v tu dobu na prázdninách u babičky v Bílukách, které leží nedaleko klatovského letiště. „Měli jsme postavený z dek stan na zahradě a tam jsme s bratrancema spali.“
V noci na 21. srpna začaly těsně nad zahradou přelétat vojenské letouny a přistávaly na nedalekém letišti. „Moje babička zažila nejen druhou, ale i první světovou válku, tak si logicky myslela, že začíná třetí světová. Běžela pro nás a úplně se klepala, že musíme jít dovnitř, protože začíná válka.“ Jana vzpomíná, že byli všichni strašně vyděšení a schovávali se doma před očekávaným bombardováním.
Druhý den si pro Janu přijeli z Klatov rodiče a cestou domů museli projíždět podél obsazeného letiště. „Ti vojáci byli v létě v dlouhých zelených kabátech se samopaly na krku a podél celého letiště stála řada těch vojáků. Můj otec zpomalil auto a řekl zásadní pokyn, který si pamatuju dodneška: ,Nemluvte, nesmějte se a nedívejte se jim do očí.‘“
Po absolvování základní školy nastoupila Jana na gymnázium. „Už na gymplu jsme byli trochu rebelové, věděli jsme, že nechceme být součástí oficiálního establishmentu.“ Jana a její spolužáci měli jasno v tom, že režim, do kterého se narodili, je nespravedlivý a omezuje jejich svobody.
Škola dospívající Janu bavila a nejvíc jí nadchly technické předměty jako matematika a fyzika. Po maturitě se tedy rozhodla pro studium na Českém vysokém učení technickém v Praze. „Chtěla jsem jít studovat do Prahy, protože mi přišlo, že se chci účastnit něčeho, co je jen ve velikých městech, a že ani ta Plzeň na to není dost velká.“
Na Janu prý na vysoké škole dost tlačili, aby se stala členkou strany, ale to vytrvale odmítala. Místo toho chodila na tajné koncerty a začala se přátelit s lidmi z pražského undergroundu. „Už v druháku jsem se účastnila nějakých těch zakázaných koncertů nebo takových akcí, protože mě nezajímala ta oficiální kultura.“
V roce 1985 Jana dokončila studium a přestěhovala se na pražský Smíchov. „Našla jsem si byt na Smíchově vedle domečku, kde bydleli chartisti. U nich na zahrádce měli zkušebnu Plastic People.“ V tu dobu již chodila se svým budoucím mužem, se kterým se seznámila v Polsku na reggae festivalu.
Jana i její přítel se nadšeně zúčastňovali nejen tajných koncertů, ale třeba i výstav. Jana vzpomíná na jednu, kterou výtvarníci uspořádali na sčesaných chmelnicích u Žatce. „Na těch drátech po chmelu rozvěsili obrazy. My jsme tam jeli se podívat a najeli tam policajti, všechny nás nahnali do těch antonů a sebrali.“
Přes známé v undergroundu se Jana seznámila s vydavatelem nelegálního časopisu Vokno Františkem Stárkem a začala se na vydávání také podílet. Brzy tak začala být volána na výslechy StB. V roce 1988 kvůli tomu pamětnici propustili z práce. „Ten můj ředitel byl relativně asi slušnej člověk, tak mi řekl, abych odešla sama, abych to neměla v posudku.“
Jana se ocitla bez práce a nemohla si už dovolit bydlet v Praze. „Aby toho nebylo málo, tak v momentě, kdy jsem přišla o práci a o byt, tak jsem zjistila, že jsem těhotná.“ Jana a její muž Michal se tedy vrátili do Klatov, kde mohli bydlet u rodičů a kde se jim v dubnu 1989 narodila dcera.
Na 18. listopadu 1989 měli Kučerovi naplánovaný křest dcerky. Tam se potkali s přáteli a v hospodě po křtu si vyprávěli, co kdo slyšel o demonstraci předešlého dne na Národní třídě. „Řekli jsme si, že nutně musíme v těch Klatovech taky něco udělat, aby to všichni věděli, co se stalo v Praze.“ Informace se tehdy šířily pomalu, protože televize stále vysílala v duchu tehdejší komunistické propagandy.
Jana a její přátelé se rozhodli uspořádat v Klatovech mítink, jaký se v tu dobu pořádal v pražských divadlech. Věděli, že 22. listopadu bude v tamním divadle hrát představení soubor divadla Semafor. „Doufali jsme, že v Klatovech se taky nebude v divadle hrát, ale bude se diskutovat.“ Natiskli tedy pár letáků a začali je rozdávat po městě. O chystané akci se však dozvěděla ředitelka divadla a zalekla se, že by to pro ni mělo následky. „Jediné, co jí napadlo, bylo to, že zavolala do divadla Semafor a řekla jim, že v klatovském divadle prasklo topení a že to odvolává.“
Herci, kteří měli do Klatov přijet, netušili, že mělo být představení spojené s revolučním mítinkem a nedorazili. „My jsme se narychlo domluvili, že ten mítink nemůžeme zrušit, když jsme to svolali.“ Jana a jejích pár přátel stáli před rozhodnutím, kdo k nim promluví a co je vlastně potřeba říct. „Nastala naprosto kuriózní situace, že jeden z těch kamarádů měl angínu a chraptěl, druhý ten klatovský chartista koktá. Třetí je naprosto typickej punkáč s obřím čírem na hlavě… Jedinej, na koho to dopadlo, jsem byla já, která vypadá jako maminka a všichni mi to uvěří.“
Jana měla doma půlroční dcerku, manžel byl v tu dobu v Praze.„Já jsem ten večer položila svou půlroční dceru do postýlky u mých rodičů a uspala jsem jí a odešla jsem na ten mítink, kde jsem nevěděla, jestli nás ta StB nepozatýká.“
Jana nechtěla rodiče vystrašit a neřekla jim, kam se ve skutečnosti chystá. Napsala tedy dopis, kde jim popsala, čím mají miminko krmit v případě, že se nevrátí a nebude ho moci nakojit. „Ten dopis jsem schovala do šuplíku vedle tý postýlky.“ Spoléhala na to, že když jí zatknou, tak dostane možnost rodičům zavolat, vysvětlit jim situaci a upozornit je na dopis.
Ve středu 22. listopadu se před klatovským divadlem skutečně sešla skupina lidí. Jana je informovala o tom, co se dozvěděla o stavu revoluce v Praze, a především o tom, že nesmí věřit médiím, která celou situaci zamlžovala nebo bagatelizovala. „V televizi ještě pořád jeli v tom stylu, že se nic nestalo.“ Po Janě se slova ujal muž, který byl předešlého dne náhodou v Praze a přivezl seznam požadavků studentů. „Když to skončilo, tak jsem šla přes půlku Klatov sama… Za každým rohem jsem si říkala, že tam bude to auto s StB, kam mě vtáhnou.“
Jana se naštěstí dostala domů v pořádku a v následujících dnech s úžasem sledovala, jak se komunistický režim hroutí. S manželem se pak oba zapojili do Občanského fóra, její muž dokonce kandidoval za OF a stal se v Klatovech radním. Ihned po revoluci spoluzakládali tiskárnu Dragon press a začali tisknout mimo jiné knihy, co se nesměly vydávat, a obaly na desky. „Všechny peníze, co jsme vydělali, jsme prostopovali po Evropě a pak jsme letěli do Ameriky.“
V současnosti sleduje Jana s obavami vývoj politické situace. „Byla bych ráda, kdybych se nemusela o současné dění zajímat, kdyby to bylo všechno v pořádku.“ Uklidňuje ji, že okolo své dcery vidí vnímavé mladé lidi, kteří se o politiku zajímají. „U nás se o politice vždycky dost mluvilo, tak naše dcera si od deseti let kupovala Respekt a dnes je v politice aktivní.“
Jana Kučerová v době, kdy vzniká tento rozhovor (2021), doučuje mnoho dětí z okolí fyziku a matematiku. Mimo to se stará o chlapečka, kterého si s manželem před deseti lety vzali jako pěstouni do péče. „Staráme se teď o to, aby měl dobrý život. Byl týraný, takže hlavně ze začátku to bylo hodně nových zkušeností, co se týče terapií. Bylo to hodně těžký, v podstatě na plný úvazek.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)