Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Kučerová (* 1928  †︎ 2020)

• narozena 10. ledna 1928 v Brně-Líšni

• vyrůstala v rodině legionáře Jana Sedláčka

• absolvovala obchodní školu

• v roce 1950 se provdala za Františka Kučeru

• manžel byl synem komunistického protinacistického odbojáře popraveného v Kounicových kolejích

• František Kučera byl až do své smrti přesvědčeným komunistou

• pamětnice zemřela v Brně v roce 2020

Manželovi popravili otce přímo před jeho očima

„Vyrůstala jsem v rodině legionáře a národního socialisty a vzala jsem si za muže přesvědčeného komunistu,“ říká Květuše Kučerová. I přes rozdílné názorové postoje rodin je z jejího vyprávění patrné, že její manžel byl její životní láskou a že života s ním nikdy nelitovala.

Když se člověk prochází brněnskou Líšní, co ulice, to spojení s některým z členů komunistického protinacistického odboje. Patří mezi ně i tchán pamětnice František Kučera. V rámci komunistické buňky roznášel protinacistické letáky. Někdo z líšeňských je ale udal. Nacisté je v září 1941 všechny pozatýkali a uvěznili v Kounicových kolejích. Františka Kučeru zatkli i s jeho synem, také Františkem, pozdějším Květušiným manželem. Toho nakonec po půl roce pustili. Ještě předtím mu ale přímo před jeho očima otce popravili. „Manžel o tom ale nikdy nemluvil. Bylo to těžké,“ doplňuje Květuše, která se narodila v roce 1928 v líšeňské rodině československého legionáře Jana Sedláčka. Vyrůstala spolu s dalšími dvěma sestrami. Rodiče vychovávali své děti v duchu sokolských a Masarykových myšlenek a také v křesťanské víře. Stejně jako u jiných i do jejich života zasáhla druhá světová válka. „Pamatuju si, že otec neustále poslouchal Londýn. My děti jsme samozřejmě byly poučené, že nesmíme nikde nic říkat. Pořád jsme museli být všichni ve střehu.“ Ke konci druhé světové války se pak rodina pamětnice musela nějaký čas schovávat v krytu ve sklepě. Na zahradě jejich rodinného domu se totiž usídlili vojáci. „Bylo nás tam víc, asi tak dvacet pět lidí. Pamatuju si, že otec jako legionář vždy věděl, co udělat. Uměl se i v tom krytu perfektně postarat o vše potřebné. A samozřejmě že tehdy dbal hlavně o to, abychom my dívky byly dobře ukryté.“

 

Manželova máma vítala Gottwalda v Mariánském údolí

Na líšeňské Klajdovce fungovala za okupace německá škola. Květuše vzpomíná na pár obyvatel Líšně, kteří za války souhlasně pěli německé písně. „Říkali jsme jim poturčenci, ale moc jich tady nebylo.“ Za války byl otec pamětnice Jan Sedláček totálně nasazen v brněnských fabrikách. Místní fabrikanti se podle ní snažili přednostně zaměstnat ty, kteří byli okupací nejvíce ohroženi. Například matku jejího budoucího manžela Marii Kučerovou. Tedy vdovu po popraveném komunistickém odbojáři Františku Kučerovi. Sama byla přesvědčenou komunistkou a v srpnu roku 1938 vítala na manifestaci proti vzrůstajícímu vlivu nacismu v líšeňském Mariánském údolí i tehdejšího komunistického poslance a pozdějšího premiéra a prezidenta Klementa Gottwalda. „Nevím, zda byli někdy ti líšeňští fabrikanti, Langerovi se jmenovali, oceněni, ale pro lidi z Líšně udělali opravdu hodně,“ dodává pamětnice.

 

Nejhůře po únoru 1948 dopadli ti, kteří za nás za války nejvíce bojovali

Ve svých vzpomínkách na dobu druhé světové války a první léta po ní se Květuše opakovaně zmiňuje například také o rodině Bodlákových. Žili v Líšni a byli jejich příbuznými a zároveň také dobrými přáteli. I jejich životní příběh ukazuje paradoxy totalitního režimu někdejšího Československa v letech 1948 až 1989. Byli mezi prvními, které komunisté po únoru 1948 zatkli. „Jeden jejich syn přitom padl jako letec RAF v bojích druhé světové války. Druhého nacisté věznili v Kounicových kolejích a matku s dcerou internovali ve Svatobořicích.“ Nacističtí okupanti tam věznili politické odpůrce a také takzvaně rasově méněcenné občany. „No a právě tuto rodinu pak komunisté perzekvovali mezi prvními.“

 

Otec a manžel se respektovali

Květušin otec i jedna z jejích sester se do jejího manžela pravidelně pouštěli kvůli tomu, že by členem KSČ. „Otec ho ale znal už z fabriky, věděl tedy, že je to čestný kluk. Měl ho rád, ale vždy, když za mnou přišel, když jsme spolu ještě chodili, čekal na něj se seznamem, co všechno dělají komunisté špatně. Po třech hodinách ho pak pustil a řekl, že teď už můžeme být zase chvíli spolu,“ vypráví Květuše s úsměvem a dodává, že její otec i muž spolu sice diskutovali na toto téma celý život, ale navzájem se respektovali. „V Sokole si do mě často rýpali. Taky to nemohli pochopit, že mám za manžela komunistu. Stejně jako moje sestra. Měli jsme to v rodině. Jako děti legionáře jsme to prostě viděli jinak.“

 

Lidé to dělají blbě, ale cesta je správná

Její muž pak podle jejích slov věřil myšlence komunismu až do své smrti. A právě proto nemohl spoustu věcí, které se v Československu v letech 1948 - 1989 udály, pochopit. „Vždy říkal, že to dělají blbě lidé, ale že cesta je to správná. Neměl rád prospěcháře. Prostě tomu fakt věřil. Já vyrostla v jiném přesvědčení a komunismus jsem viděla jinak a také jsem byla vedena k víře. Můj muž mi v tom ale nikdy nebránil.“

V 70. letech se Květušin manžel jako důvěryhodný člen komunistické strany podílel na takzvaných normalizačních prověrkách. Doma o tom moc nemluvil, ale skončil kvůli tomu v péči psychiatra. „S něčím tam nesouhlasil a pravděpodobně se dlouhodobě dostával do rozporu se svým svědomím. Nebyl na tom psychicky dobře.“ Stejně jako nemohl uvěřit, že by šlo v srpnu 1968 ze strany Sovětského svazu o naše obsazení, nemohl uvěřit, že komunistický režim v roce 1989 padl. V případě srpna 1968 uklidňoval všechny okolo, že jde určitě jen o nedorozumění. Listopad 1989 pak vnímal jako skutečné neštěstí, ze kterého se prakticky až do své smrti nevzpamatoval. Podle něj totiž komunisté vybudovali během svého čtyřicetiletého vládnutí krásný svět. Nebyli nezaměstnaní a vše bylo levné. Naopak Západ pro něj po celou dobu představoval hrozbu a symbol vykořisťování. A najednou jsme se právě tomuto Západu měli otevřít. Hodně četl, některé věci pravděpodobně časem pochopil. Zdraví mu už ale nesloužilo. Zemřel na infarkt.

Do názorových sporů ohledně politiky se ve své době nedostával jen se svým tchánem, Janem Sedláčkem, ale posléze i se svými potomky. Ve svazcích spolupracovníků StB podle jejich dodatečného zjištění nikdy nefiguroval. Byli rádi, že tak skutečně naplnil svá slova, že by nikdy nic takového nepodepsal. Jeho žena, Květuše Kučerová, byla v době našeho setkání obklopena péčí milující rodiny. Zemřela v Brně pár měsíců po natáčení. Budoucí generace by si podle ní měly vážit všeho, co mají. A také si uvědomit, že v životě je nejdůležitější zdraví a pohoda v rodině.