Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Kučerová (* 1930)

• narodila se v roce 1930 v Sokolí u Třebíče

• v roce 1932 se rodina přestěhovala do Mutné, kde hospodařila

• v roce 1937 začala chodit do české školy

• mobilizace ji zastihla již jako žákyni německé školy ve Slavonicích

• tatínek byl uvězněn po únoru 1948 na sedm let jako kulak

• dne 26. ledna 1953 byla rodina vystěhována z Mutné

• pracovala jako krmička prasat ve Volfířově

• od roku 1973 na obchodním oddělení v Pragovce

Libuše Kučerová vzpomíná, že předvečer války vnímala jako dítě hlavně proto, že se doma mluvilo o Henleinovi a o řádění henleinovců v severozápadních Čechách. „Tady u nás v pohraničí byl klid,“ dodává. Po Mnichovu propukla mezi Němci v pohraničí euforie, protože se mohli „vrátit domů do říše“ („heim ins Reich“).

Ze Slavonic neustále jezdily německé vojenské vozy

15. březen 1939 si Libuše Kučerová pamatuje jako den, kdy bylo špatné počasí, foukal vítr a sněžilo. Ze Slavonic (od hranic) k Jemnici neustále jezdily německé vojenské vozy a Němci obsazovali republiku. Byl zřízen Protektorát Čechy a Morava a bývalé Československo (respektive zbytek, který z něj zůstal po mnichovské dohodě) se stalo plně podřízeným Třetí říši. Na začátku září 1939 začala napadením Polska druhá světová válka. Během války žily v Mutné jen tři české rodiny. Ale žily tu bez větších problémů. „Byli jsme mezi Němci schovaní,“ uvádí pamětnice a dodává: „Vím, že Němci dělali zvěrstva, ale nám nezkřivili ani vlásek.“

Všechno české zaniklo

Válku nám pamětnice popsala z praktického hlediska. „Vše české zaniklo,“ říká. Z obchodů mizelo zboží a lidé žili ze starých zásob. Brzy byl zaveden lístkový systém, potraviny lidé dostávali v určitém omezeném množství a pouze na lístky. „Ve městech začala být ukrutná bída, ale my na venkově jsme to nepociťovali.“ S lístkovým systémem přišel i černý obchod, který zase kvetl zejména ve městech. Podle Libuše Kučerové němečtí úředníci, kteří přišli počítat dobytek, nebyli zdaleka tak důslední jako úředníci po roce 1948. To jejím rodičům například umožnilo třikrát za rok zabíjet, samozřejmě načerno.

Večer jsme navalovali sud nafty na vrata, abychom se ubránili Rusům

Přestože to bylo zakázané, rodiče Libuše Kučerové během války poslouchali Londýn. Z rádia věděli, že republiku osvobodí Rusové. Dokonce se na ně těšili. Příchod Rusů do vesnice byla ale nakonec jedna velká hrůza. „Sebrali všem hodinky, znásilňovali ženský, brali kola, koně, co se jim hodilo. Vždycky večer se navaloval sud nafty na vrata, aby se nedostali dovnitř… My jsme se ubránili, ale ty Němky na tom byly hůř, těch se nikdo nezastal.“

Ne všichni Němci byli horliví nacisté

Na samotný odsun Němců z vesnice vzpomíná Libuše Kučerová jako na velmi nepříjemnou událost. Odsun prováděli partyzáni, kteří do vsi přijeli odněkud z Táborska. „Odsun probíhal špatně, mohli si s sebou vzít jen to, co unesli. A moc toho neunesli.“ Přestože ne všichni Němci byli horliví nacisté a ne všichni se chovali špatně, partyzáni mezi nimi nerozlišovali: „Vyhnali je za hranice, šli až někam do Rakouska a víc se o ně nestarali. Hned druhý den po odsunu se do vsi sjely žebřiňáky a ukradlo se, co se dalo. Bylo to hrozný.“ Většina partyzánů, kteří prováděli odsun, se stala partyzány až po válce, o to to bylo horší. Pamětnice přiznává, že kdyby vyhráli Němci, tak by ti vyhnaní byli Češi („šli bychom až někam za Ural“). Ale z jejího pohledu to bylo nepochopitelné zlo, měla mezi odsunutými kamarády a známé... „U nás bylo pohraničí takový klidný, chovali se k nám slušně.“ Až poté, co byla obsazena větší část domů, se situace ve vesnici zklidnila.

Zbytkový statek z nás udělal kulaky

V květnu 1946 se konaly první poválečné volby v Československu. „Vesnice se neměla kam vrhnout...“ Agrární strana, která měla voličskou základnu na vesnicích, byla zrušena. Sedláci volili lidovce nebo národní socialisty. Většina lidí ale volila komunisty, protože slibovali zlatou budoucnost. A pak přišel rok 1948... 

25. února 1948 provedli komunisté státní převrat a všechno se změnilo. „Zbytkový statek z nás udělal kulaky,“ vzpomíná dnesLibuše Kučerová. Její otec byl uvězněn na sedm let za sabotáž. Pamětnice zůstala s maminkou a mladším bratrem v Mutné sama. Stát jim začal zabavovat majetek. Aby si uhájila majetek, který jí rodiče šetřili do věna, vdala se do Volfířova. „Šel čas a my jsme pořád žili ve strachu.“

Až přišel osudný 26. leden 1953, kdy byla rodina z Mutné vystěhována. Byli označeni za kulaky, což se do tehdejšího státního zřízení nehodilo. Maminka byla vysídlena na Kladensko a bratr vyhozen jako kulacké dítě ze zemědělské školy v Třebíči. Dostal se na státní statek na Osoblažsko (do Albrechtic). Libuše Kučerová zůstala se svým mužem ve Volfířově.