Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Oni na nás byli zlí...
narozena 1. července 1930 v severočeských Sudetech v Oseku
příslušnice české menšiny v tehdy převážně německém pohraničí
rodina byla levicově orientována
po odtržení Sudet v roce 1938 odešla do vnitrozemí, válku prožila na Kladně
v roce 1945 se vrátila do Oseku, kde žije doposud
Oni na nás byli zlí
„Rodiče mojí maminky byli z Chodska. Dělali uhlíře, v lese pálili milíře. A pak se objevilo uhlí a o dřevěné uhlí už nebyl zájem. Tak přestali a přestěhovali se do Ervěnic, což bylo tady v severních Čechách.Ty Ervěnice už dneska neexistujou. To už je zaniklá obec. Tam je peklo. Tam je otevřené peklo. Tehdy tam začal děda dělat na šachtě. V roce 1902 se ale do té šachty provalilo jezero, takže se tam utopilo 40 horníků, mezi nimi i můj dědeček. Ty události jsou popsány taky v jedné publikaci, zabývalo se tím muzeum v Lounech. Babička měla tenkrát v tu dobu pět dětí, moje maminka byla na cestě. No a protože tam, a nejenom tam, tady všude převládalo to němectví, tak chtěli, aby babička dala děti do německý školy. Ona nechtěla a tak se musela z těch Ervěnic odstěhovat. Takže se nastěhovala sem do Oseku, ale babička celý život zdůrazňovala že „my jsme ti Chodové, pořádní Češi.
Tatínek pochází z Běrunic u Poděbrad a jeho tatínek byl tesař. Děda sem přišel za prací, a pak si sem přivedl i rodinu – můj tatínek měl pět sourozenců. Bydleli v nějakém nuzném baráku v těch koloniích. Tatínek pracoval u hospodáře, který v roce 1915 vyreklamoval z vojny svého syna. Tatínek, kterému tehdy bylo patnáct, musel místo toho syna do války a další tři roky pak strávil v Itálii. To všechno mi tatínek vyprávěl a říkal taky, jaká úžasná úmrtnost byla za první světové války a po ní mezi těmi chudými lidmi. Tím se vytvořil takový ten ošklivý vztah takových těch nuzáků v poměru k těm, kteří na tom byli lépe, k Němcům nebo k Čechům, kteří tu svoji hrdost vyměnili třeba za to, že šli dělat k těm Němcům. Někteří dělali v klášteru nebo ve velkém statku, který tady byl, takže opravdu ti lidé, kteří se tak jako zapřeli, tak se měli lépe.“
Znamená to, že sociální rozdělení tady více méně kopírovalo rozdělení národnostní?
„Němci tu byli pochopitelně v lepším postavení než Češi. Byli tu, dalo by se říct, starousedlíci. A pak, všechno to jistě závisí na těch výrobních prostředcích. V Oseku byla velká zeměvrtná společnost Julius Thiele. Její majitel byl Němec a pochopitelně tam jako zaměstnanci byli většinou taky přijímáni Němci. Říkalo se, že v období hospodářské krize a velké nezaměstnanosti si mistři od Thieleho v hospodě zapalovali doutníky bankovkami. Klášter byl taky v německých rukou a byl pochopitelně bohatý. Když opat zdejšího kláštera jel do Prahy, tak vůbec nemusel vstoupit na cizí pozemek. Až do Prahy prostě mohl jet po svých pozemcích a ještě v Praze byl dům, který jim patřil, těm cisterciákům. Klášteru také patřila spodní polovina kopců. Němci navíc měli spoustu vazeb mezi sebou, dobrou organizaci, a tak vůbec.A protože jich bylo hodně, tak se jim vyplatilo udělat německou školu.
A Češi? No, ti přicházeli hlavně, když se otevřely šachty, kromě toho dělali ještě v lese. No a protože těch šachet i těch Čechů, kteří tam dělali, bylo stále víc, tak pro ně samozřejmě postavili kolonie. Ale nikdo se nestaral o to, kam budou ti jejich haranti chodit do školy. U té kolonie udělali i márnici. Natolik byli ohleduplní, že jim udělali márnici, protože tehdy nebyla jenom vysoká porodnost, ale taky vysoká úmrtnost. Takže se to vyplatilo, ta márnice. To je strašné. Dole byl hostinský Kovanda, který měl hospodu, a do té hospody chodili jenom Češi. A ze začátku byla v té hospodě i škola, dopoledne tam chodily děti a odpoledne se tam pilo. To nemělo žádnou úroveň, nevím, jak moc se snažili je vyučit. Vím jenom, že můj tatínek tam chodil do čtrnácti let a den po svých čtrnáctých narozeninách už do tý školy nešel, protože musel jít pracovat. Ty kolonie už nestojí, byl to pomník hrůzy. Většinou žily celé rodiny v jedné místnosti. Vím, co mi vyprávěli, že tam byl prádelník a ten měl šuplíky. Ty se večer vytahaly a v nich spaly děti, v těch šuplících. A samozřejmě táta s mámou leželi na posteli a další děti ležely na zemi. To asi v té době byla přirozená věc. Na šachtě samozřejmě nebyly koupelny a ti chlapi, jak vyfárali, tak chodili domů. A koupali se doma, no asi se koupali doma. Ale byla tam, hned nahoře, kořalna, a to bylo pro ty pány dobré, protože ten horník se hned opil... No, a pak tady samozřejmě byla spousta postižených dětí. Ať nikdo neříká, že ten alkohol na to nemá vliv! A to nejenom v prenatálním stádiu! Když ten táta chodí denodenně domů ožralej, vliv to má.
Těch nespravedlností bylo strašně moc. Tady se muselo o všechno české tak tvrdě bojovat. Tak třeba dítě po porodu a než dosáhne toho věku jednoho roku, musí pravidelně do poradny. Němci měli tady v té škole udělané místo s diplomovanou sestrou, kde byl doktor, kde bylo pohodlí a pro nás, pro Čechy, to bylo v Duchcově. Když ta máma potřebovala, musela do Duchcova pěšky, autobus nebyl nebo na něj nebyly peníze,. Ta poradna byla v protituberkulózní léčebně v zámku a fungovala jednou týdně, vždy několik hodin. Takže tam bylo vždy strašně plno. Když ta máma kromě toho jednoho malýho měla ještě dalších pět nebo šest dětí, tak tam určitě nešla. A zrovna tak to bylo s očkováním. Když se třeba očkovalo proti záškrtu, tehdy to Češi v Duchdově museli platit. Němci to měli tady v Oseku. Tak proč to tak bylo rozděleno, když v jednom státě jsou děti všechny stejné? Ne, tadyhle očkujeme německé a tadyhle očkujeme české. To je tak kruté. Vedle nás bydleli Češi, měli dvě děti. Ten pán dělal na dráze, měli čtyři sta korun platu. Já si pamatuji, jak se jí moje maminka ptala, jestli půjde na to očkování. A paní odpověděla, že může jen s tím jedním. Měli holku a kluka. Ona nechala očkovat tu holku a ten kluk ten záškrt dostal a umřel. A tak se to rozdělilo na Čechy a Němce, na chudé a na bohaté a na komunisty a nekomunisty. No, to se prostě vypěstovalo. Uměle se to vypěstovalo a dlouho se na tom pracovalo, aby se takové do nebe volající rozdíly vytvořily. To je jasné, že člověk má oči a každý se chce mít dobře.
Ne všichni Češi žili v těch koloniích dole. Nad německým centrem, nahoře u lesa, tam byli zase takoví ti lepší Češi, učitelé a podobně. Nikdo z nich nešel bydlet do kolonie, takže se to pořád takhle dělilo. A kdo se z nich zezdola vymanil a chtěl začít jinak a lépe, tak ten už se s těmi zdola moc nestýkal. A později, po osmačtyřicátým, zase oni, ti dolejší, v důsledku toho, že využili té možnosti vstoupit do partaje, těm druhým dělali ze života peklo.
Já jsem do školy šla v roce 1936, třídy jsme měli v normálním obytném baráku v Husově ulici, to byla česká škola. A teď si představte: klášter tady měl školu, takovou dívčí, pak tady měli školu zvlášť Němci, tadyhle tu velikou na náměstí, a my jsme ji měli až tam dole, kde se vycházelo z Oseka. Už to umístění! Ti to měli na náměstí, v centru obce, protože ten pozemek patřil klášteru, tak samozřejmě, že jim to dali a to dole, no to taky vlastně patřilo klášteru, protože to bylo na pozemku bývalého hřbitova, na posvěcené půdě. V baráku, do kterýho jsem chodila do mateřské školy, v tom se ani nesměla otvírat okna, aby nevypadla. A to už bylo v době, kdy tady na náměstí stál palác. Já jsem třicátý ročník, tak jsem do té mateřské školy chodila někdy v roce 1935. Taková nespravedlnost, no nevím, možná, že jich bylo víc. V městském zastupitelstvu byli Němci, tak asi o českou školu nikdo neměl zájem. Spíš byl zájem, aby třeba ty české děti chodily do té německé školy, protože tam ty děti chtěli poněmčit, což se taky často dělo. Ono v té německé škole měli lepší učitele, ta škola měla lepší pověst a hlavně pak ty děti měly lepší uplatnění, lepší možnosti. No a řada českých rodičů, kteří uvažovali takhle a kteří dali stranou nějakou tu národnostní hrdost, ti dali děti do té německé školy. Člověk, který chodil do německé školy, se stýkal s německými dětmi a tak dál.“
Byl tu před válkou podobně rozdělený i společenský život?
„Ano, to bylo naprosto rozdělený. Politicky i národnostně. Měli tancovačku Sokolové, a pak zase měli jiní a bylo to přesně rozdělené. Dole v hospodě u Kovandů tak, tam měli komunisti, u Jíšů národní socialisté, v Černém orlu tam to měli Němci. I tohleto tady bylo rozdělené. I český dělníci, tak ti se scházeli dole v těch hospodách. Tam se mohli opít a nahoru nešli. Tady by se jim to nelíbilo. Já si ještě pamatuju, že někdy takhle v pondělí, když jsme šli ze školy, tak jsme je potkávali. Nesli si nádoby, někdy třeba s utrženým uchem a v nich pivo. Když se lidi vožerou, tak nenadávají, poperou se, a vyřídí si to mezi sebou a to je právě to hrozné. Tam dole v lesíku bylo keltské sídliště a tam jsou takové valy a to se odlesnilo a ty valy byly používány jako hlediště. Tam se teda hrálo divadlo nebo se hrálo tam dole v hospodě u Jíšů. Majitelé těch hospod dole, Kovanda, Jíša, to byli Češi. Nahoře to už byly německé hospody a ty by nedovolily, aby tam Češi něco provozovali. Tady vzadu byla sokolovna, to byla taky hospoda a pak byla ještě tělocvična dole na Nádražní ulici. Ale to všechno bylo mimo centrum. Prostě vystrčené. Bylo to tak hrozně rozdělené…“
Jak jste prožívala napětí kolem roku 1938? A jaké důsledky mělo odtržení Sudet pro vaši českou rodinu?
„V první polovině třicátých let byla velká krize a nezaměstnanost. Takže v tom roce 1938, když to tady Němci zabrali, tak fůra lidí, kteří dělali na těch šachtách a kteří měli to zaměstnání jisté, tady odtud pryč nešla. My Češi jsme nemuseli pryč, měli jsme možnost zůstat. Oni nám navíc slibovali, že tady bude česká škola. Jakmile to zabrali, tak ovšem žádná česká škola nebyla. Já, protože jsem měla v září roku 38 spálu a záškrt, tak ten německý doktor nedovolil, abychom se odtud odstěhovali, protože říkal, že by se to roznášelo dál. No tak jsme tady byli až do té doby, než to Němci zabrali. Já nevím, někdy v říjnu nebo v listopadu jsme šli odtud pryč. Šli jsme pěšky a směřovali na Kladno. Všechny věci jsme naložili na vagon a šli jsme. My jsme nevěděli kam. Tak chápu, jak asi těm mým rodičům bylo, jak jim bylo ouzko. Víte, když má člověk střechu nad hlavou, i kdyby to bylo kůlna, tak je doma. Na Kladně nás pak k sobě vzali příbuzní mýho dědy. Byli jsme u nich asi šest neděl a pak jsme něco našli: jedni lidé, tam v Kladně, měli na zahradě prádelnu a do té prádelny nás vzali. Bylo to hrozné, ale pak naši přece jenom někde sehnali jednu místnost. Tak jsme tam byli až do konce války a pak jsme se sem znovu vrátili, protože i když už sem naši nechtěli (protože tam jsme byli mezi svými, tam byli samí Češi, tam Němci nebyli), tady to bylo přece jenom jiné. Já jsem se sem vracela ráda, mně se hrozně stýskalo, protože zrovna v tu dobu měla maminčina sestra malého chlapce a tak asi po něm, protože jsme spolu vyrůstali.
A tak vám taky pamatuji, když jsem chodila z toho Kladna, kde jsme bydleli, do Kročehlav do školy, tak jsem chodila přes takový úsek, kde bylo vidět Slaný a byla vidět Milešovka a já když jsem vždycky ráno tu Milešovku viděla, tak jsem si říkala: za tou Milešovkou je můj domov. A tak chápu, jak asi těm Němcům je hrozně, nebo jak jim asi bylo hrozně a co to znamená, když se člověku stýská po domově. Tenhleten pocit docela chápu. Ale oni na nás byli špatní, zlí! Víte, v roce 1938, když to zabrali, tak tady Němci prostě dělali pogromy. Možná, že to byl taky jen takový ten lumpenproletariát. Prostě šli k šachtě a když chlapi vyfárali v deset hodin večer, tak tam čekali a udělali takovou uličku, tou uličkou, museli projít a mlátili je. Oni třeba věděli, že u babičky v domě přebývá můj strejda, kterej se vrátil po mobilizaci, tak zaútočili. On vylezl na půdu až na střechu a schoval se zvenku za komín. Byly tam naštěstí takové bytelné dveře, tak se tam dobývali a moje babička, no byl v tom kus takové hysterie, za dveřmi stála a křičela: „Lidi český, pojďte nám pomoct, oni nás zabijou“. Bylo to hrozný, já vím, to je prostě síla davu. Třeba si pamatuji, že soused, který bydlel proti nám, nebudu ho ani jmenovat, protože tady bydlí jeho potomci, z toho se najednou z večera do rána stal ordner, opásaný, ve žlutém. Celá řada lidí, které jsme potkávali, byli to Němci, nedá se říci, že se žilo v nějakém soustavném nepřátelství, ale přece jenom byla taková nějaká přehrada: Vy jste vy a my jsme my. Pamatuji si ten cirkus, co byl, když to tady zabrali. Jak chodili, to byl řev, víte, to byl příšerný řev a ta hrůza, ten strach.
No, a za války pak taky popravili otcova bratra. Byl komunista a popravili ho v roce 1942 v Berlíně. To byl tady takový proces. Prostě měli nějakou skupinu a někdo z nich to vyzradil. Dva byli odsouzeni k trestu smrti a protože to bylo souzeno řádným soudem, tak tatínek dostal možnost navštívit ho před popravou a byl v tom Berlíně. Tatínek vypravoval, že dlouho bude slyšet, jak odcházel v těch dřevácích, jak dlouho to znělo v té chodbě. Můj tatínek komunista nebyl. Já jsem v komunistický straně byla, protože jsem dělala na výboru a tam to bylo tak, že musíte.“
A když jste se v roce 1945 vrátili, nevládla tu v něčem trochu podobná atmosféra, jenom byli Češi a Němci tentokrát v jiné pozici? Nebo to bylo jiné?
„První takovou ošklivou věc jsem zažila ještě na Kladně. Tam byli skoro jenom Češi, ale zrovna v domě vedle nás bydleli Němci. Zeitzovi se jmenovali, taková nóbl rodina. Jeden z těch jejich chlapců si s námi na ulici hrával a pak musel narukovat. A při revoluci, protože lidi chodili po těhletěch barácích a vysloveně těch pár kladenských Němců lynčovali, tak si pro tyhlety také přišli. Nejdřív šla ta stará paní – byla to taková bělovlasá sušinka. Procházeli tou hroznou uličkou, jako procházeli ti havíři tady u nás. Stáli tam lidé s klacky. Té staré ženy se nikdo nedotkl, ta prošla. Pak šel ten starý pán, do toho už si někdo bouchnul. Ale pak šel ten jejich syn a ten dostal takovou šílenou nakládačku.
Sem jsem se vrátila 10. června. V domech, kde bydleli Němci, visely bílé prapory. Špatného jednání, takovýho toho ošklivýho zacházení s Němci, toho se nezúčastnili místní lidi. Sem přišly revoluční gardy z Kladna. A to byla zase taková ta pakáž. Víte, ty zdejší lidi se přece jenom znali, i když tohle byli Němci a tohle byli Češi. Ale je něco jinýho, když jdete proti cizímu člověku, než když jdete proti nějakému Franzi Kellerovi, se kterým jste se včera bavil. Řekla bych, že taková ta anonymita, to člověku dává hroznou možnost jednat jako prase. Když byl vyhlášenej den toho odsunu – babička tam měla v ulici barák a my jsme u ní bydleli, tak si na to pamatuju – to prostě chodila taková skupina místních funkcionářů odsunové komise, kteří od těch Němců vybírali zlato a ti naši lidi v tu dobu ani nechodili ven. Já mám dojem, že se jakoby styděli. Protože my přece jenom nemáme takovou povahu jako oni. Ty revoluční gardy, ty tady byly a vždycky je odvedli někam, snad na náměstí, já nevím. V tu dobu jsme ven nesměli. Odněkud je potom odváželi nebo odjížděli autem a také bylo období, kdy je normálně vodili přes kopce. Vzpomínám si, že tady blízko u nás měli takového postiženého chlapce. Tehdy mu už bylo asi čtyřicet nebo padesát let, a vím, že ho při tom odsunu vezli na vozíčku. To byly hrozný věci, ale to je prostě válka. Snad jsme to neudělali jenom my, který jsme tu válku nechtěli. Tady v domě u nás bydlela Rakušanka a ta říkala: „Všichni jsme tady mohli spolu žít, bylo tady pro nás pro všechny dost místa. Ale přišel pak ten trotl Hitler a nasadil tohle všechno lidem do hlavy“.
Řada těch Němců taky utekla, nebyli odsunuti, ale utekli a nechali všechno tak, jak to bylo. Nebo třebas v Teplicích jsou dvě ulice u nádraží a tam někdo přinesl něco a všichni, jak tam byli, tak spáchali sebevraždu. Ale to je prostě tak, za všechno se platí. Já občas dostávám německé noviny a jednou jsem tam četla o paní, která psala, jak odsud musela odejít, jak to těžce nesla a jaké to bylo hrozné. A tak jsem si opsala adresu a napsala jsem jí, že to, co prožila ona, jsem já prožila pár let před ní. Přesně totéž: že jsem taky byla bez domova a že věřím, jak jí asi je. To, co člověk prožívá sám, tak to ho bolí nejvíc. Ale že vedle je někdo, kdo prožívá stejnou věc, to už necítí.
Možná, že některý lidi, který se tady účastnili těch odsunů nebo těch čistek, že to zapomněli, protože nebyli vůbec schopni uvědomit si, co dělají. Ale když tohleto udělá normální člověk, tak mám pocit, že se to v něm navždycky zapíše. A ve všech možných chvílích, když se mu nedaří, i když to nikdo nahlas neřekne, tak to svědomí, ten tichej hlásek, mu říká: „To jsi neudělal dobře.“
Kdo tu vlastně zůstal a kdo sem přišel, poté, co Němci museli odejít? Jak to tu vypadalo v těch poválečných letech?
„Byli tady vlastně tři skupiny lidí; ti, co tu zůstali i přes válku, my, kteří jsme tu bydleli před válkou a teď jsme se vrátili a pak ti noví lidi, jak říkáte. Mně bylo strašně líto těch, co tu zůstali; já jsem chodila do Duchcova do školy a tyhle děti, které tady zůstaly a které tady chodily do té německé školy, seděly v poslední lavici. Oni tam vlastně jenom seděly. Nikdo se moc nezajímal o to, jestli uměj nebo neuměj. Samozřejmě, že taky dostaly vysvědčení. Ale prostě se jim nikdo nevěnoval. Ony tam byly proto, aby se naučily číst a psát a nic moc se od nich nechtělo. Žádné z těch dětí nechodilo dál do školy, z těch českých. Všechny tyhlety děti, které tady byly do toho roku 1945, měly obrovské mezery ve všech znalostech. Já jsem chodila do rodinné školy, odborná škola pro ženská povolání, knedlíkárna se tomu říkalo. I tam byly holky, který tady byly vlastně celou válku. Chodila nám tam suplovat češtinu učitelka z gymplu a ta jim vždycky říkala: „holky, vy jste tak okradené“. Ty holky měly velice chudý slovník. Pro ně byl problém se vyjadřovat. Já vím, že bratranec, kterej tu byl taky přes válku, vystudoval později potravinářskou chemii a říkal: „To nikdo neví, jak jsme se cítili mezi těmi, kteří měli všechny školy české.“ Škola do čtrnácti let a potom aby šly dělat na šachtu. Snad tohleto byl záměr těch Němců: vychovat si z těchto dětí pracovní sílu. To bych řekla, že byl hrozný zločin a o tom už nikdo nemluví. No a ti starší? Havíř zůstane vždycky jenom havířem a jeho dítě nebylo vychovávané jinak, než aby dělalo havířinu.“
Existovalo nějaké napětí mezi vámi českými starousedlíky a mezi těmi lidmi, kteří přicházeli do baráků po Němcích?
„Tak ano, občas se mluvilo o tom či onom, že si zabral barák. Hlavně tihleti chlapi z těch revolučních gard, to bylo hrozný. Já když se občas v Praze dívám do takových těch starožitnictví, tak si říkám: „Tohle určitě nedávají lidé, kteří k tomu těžko přišli. To jsou lidé, kteří nabyli snadno.“ Na začátku samozřejmě přišlo spoustu lidí, který tady byli chvíli, zabrali si něco a zase odešli. Přišli sem často lidi, kteří se nikdy nikde nebudou cítit doma.
Ale taky sem přišli pořádný lidi. Tak třeba ve středních Čechách neměli pěkný byt a tady hledali nový domov a našli ho. Vzpomínám si taky, že po válce tady byl zase hodně rušný kulturní život. Bylo to díky novým učitelům, kteří sem přišli. Oni na to byli zvyklí v těch obcích, kde předtím bydleli. Obnovili Sokol, a řekla bych, že podchytili dost těch mladých, že chodili kluci i děvčata cvičit. A divadla se tady hrála, podobně jako za první republiky.“
Už při našem prvním krátkém rozhovoru jste se ohradila proti pojmu Sudety, který používáme. Co vám na něm vlastně vadí?
„Protože nás máte za napůl Němce. My vám taky neříkáme „vy protektorátčíci“. Pro mě ten pojem vyjadřuje napůl němectví. Nám to tak říkali, když jsme přišli na Kladno, taky protože jsme si samozřejmě přinesli fůru výrazů napůl německých. Tady je to možná pohraničí, ale tak jako u vás v Praze není protektorát, nejsou tady žádný Sudety. My jsme si Sudet před válkou užili dost.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sudetenland destinies
Příbeh pamětníka v rámci projektu Sudetenland destinies (Matěj Spurný)