Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Kučerová (* 1946)

• narozena 19. prosince 1946 v Praze

• první roky života prožila v domě U zlaté studně na Malé Straně

• dcera Kamila Pixy, jednoho z důstojníků Státní bezpečnosti v letech 1945-1952

• vystudovala Gymnázium Jana Nerudy

• od 60. do poloviny 70. let studovala katedru loutkářství DAMU

• v 70. letech pracovala na loutkových filmech podle pražských pověstí pro Studio Jiřího Trnky

• po účasti na pohřbu Jana Patočky roku 1977 pronásledována Státní bezpečností

• s manželem Rudolfem Kučerou působili v disentu

• vydávali samizdatový časopis Střední Evropa

• po roce 1989 opět mohla vystavovat

Milada Kučerová se narodila 19. prosince 1946 a první roky svého života prožila v malostranském domě U zlaté studně na úpatí Pražského hradu. Právě s tímto domem a jeho okolím je spjata část dramatické historie její rodiny i seznámení jejích rodičů, Jiřiny Karabcové a Kamila Pixy.

Rodiče její matky, manželé Karabcovi, koupili tento dům před vypuknutím druhé světové války. Do té doby dědeček Karabec pracoval na Slovensku, v Košicích, kde zakládal Výzkumný ústav zemědělský. Po vyhlášení Slovenského štátu ale Karabcovi odjeli domů do Čech a usídlili se v Praze.

Přímo naproti domu U zlaté studně, v domě sousedícím s Ledeburskými zahradami, bydleli jejich noví sousedé – Pixovi. Tito angažovaní sociální demokraté se v průběhu druhé světové války zapojili do odboje, když pomáhali ukrývat komunistického funkcionáře Jana Ziku. V terasách Ledeburských zahrad prý dokonce zakopali komunistický archiv, peníze a důležité dokumenty. V červnu 1942 však gestapo Ziku dopadlo v jiném úkrytu na Břevnově. Milada Kučerová se dodnes domnívá, že k tomu došlo na udání Julia Fučíka, v té době již vězněného a vyslýchaného.  

Brzy nato přišlo gestapo také do domku Pixových, kde v té době byla jenom paní Milada – babička pamětnice. Její syn Kamil v té době trávil čas na výletě s Jiřinou, dcerou jejich sousedů Karabcových. Matka i syn byli brzo zatčeni za ukrývání komunistického odbojáře, zatímco manžel Milady, pan Jaroslav Pixa, se až do konce války schovával v propadlišti divadla ve Valdicích.

„Babičku vyslýchali nacisté velmi tvrdě. Nedělali rozdíl v tom, jestli vyslýchají muže nebo ženu,“ popisuje Milada Kučerová, co zažila její babička po zatčení na gestapu. Milada Pixová i její syn Kamil byli posléze převezeni do terezínské Malé pevnosti, odkud Kamila odvezli transportem do Dachau. Babička se během věznění v Terezíně setkala s Miladou Horákovou. „Ta o ní mluvila velmi hezky, připomínala, že se spoluvězeňkyněmi zpívala, hrála s nimi divadlo, nejrůznějším způsobem jim zvedala morálku.“ Po nějakém čase babička dostala za úkol pečovat o dvě malé dcerky jednoho z velitelů. Právě ten ale na podzim 1944 nařídil její popravu. Milada Kučerová se domnívá, že možná nelibě nesl příliš pozitivní vztah svých dcer k politické vězeňkyni: „Ta vazba k dětem byla asi už neúnosná.“ Milada Pixová byla popravena 9. října 1944.

 

Pochopila jsem, co otcovy holínky znamenají

Kamilu Pixovi se ke konci války podařilo uprchnout z Dachau a vrátil se domů. Brzy po skončení války se s Jiřinou Karabcovou vzali a Kamil již v srpnu 1945 nastoupil do zaměstnání jako jeden ze zakladatelů Zemského odboru bezpečnosti, pozdější Státní bezpečnosti. On sám tehdy interpretoval úlohu této organizace především jako pátrání po nacistických zločincích. Důstojníkem StB však zůstal až do 50. let, tedy do doby, kdy už bylo dávno zřejmé, že Státní bezpečnost má úplně jiné priority. Začátkem roku 1952 byl od StB odvolán zřejmě proto, že jeho metody (například tajné natáčení cizích diplomatů s prostitutkami) byly považovány za příliš nekonformní a on sám za těžko řiditelnou osobnost. Později začal pracovat u filmu a v období normalizace se stal ředitelem Krátkého filmu Praha.

Vraťme se ale na začátek 50. let. Milada Kučerová vzpomíná na idylické dny strávené v domě U zlaté studně u prarodičů Karabcových, na dědečka, který jí vyrobil nádherný dům pro panenky. Její otec však dostal posléze přidělený byt v Konviktské ulici, kam se se ženou a s dcerkou přestěhovali.

„Velmi brzy jsem se musela probrat z iluzí. Pochopila jsem, že všechno je jinak,“ říká Milada Kučerová o svém vztahu k otci. „Vzpomínám si, že jsem milovala jeho naleštěné důstojnické holínky. Líbilo se mi, jak vržou. Ale jak jsem vyrůstala, pochopila jsem, co vlastně ty holínky znamenají. To bylo tvrdé probuzení.“

Její rodiče se definitivně rozešli v době, kdy Miladě bylo 7 nebo 8 let, jejich vztah ale nefungoval už dlouho předtím.

 

Mysleli jsme, že bude válka

Milada Kučerová ani nikdo jiný z její rodiny neměl z postavení jejího otce u Státní bezpečnosti žádné výhody. Právě naopak. Prarodiče Karabcovi měli jen minimální starobní důchod a dům U zlaté studně nakonec museli odevzdat státu jako „vynucený dar“. „Samozřejmě že tam byl tlak ze strany Hradu, o ten dům měli zájem,“ říká Milada Kučerová. Ona sama nebyla přijata do pionýra, údajně proto, že byla nedisciplinovaná, v základní škole na Uhelném trhu neustále vyčnívala a zažívala různé nepříjemnosti – například se hlasitě hystericky rozesmála, když ve škole drželi tři minuty ticha během Gottwaldova pohřbu.

Rok a půl po absolvování Gymnázia Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici začala studovat na tehdejší katedře loutkářství pražské DAMU, nejprve loutkoherectví, později výtvarný obor. Bylo to v druhé polovině 60. let, takže Milada s radostí využívala možnosti cestovat na Západ a trávila hodně času ve Francii.

„Trávili jsme s partou kamarádů z UMPRUM prázdniny na Slovensku,“ vzpomíná na srpen 1968. „Od známých, které jsme tam náhodou potkali, jsme se dozvěděli, že k hranicím se hrnou vozy naložené vojenskou technikou. Vysvětlovali jsme si to tím, že v té době se konalo velké vojenské cvičení. Ale divné bylo, že ta vojska se jen soustřeďovala na místě, nikam se nepřesouvala. A ten den, kdy jsme se vrátili do Prahy, v noci telefonovali přátelé, že na Ruzyni přistávají obrovská letadla a z nich vyjíždí obrněné vozy.“

Milada Kučerová vzpomíná, že ona i její spolužáci byli odhodláni bránit Československo se zbraní v ruce: „Šla jsem na fakultu, slyšela jsem, že tam jsou uložené nějaké zbraně. Myslela jsem, že si je tam vezmeme a normálně nastoupíme. Že bude válka.“ Byla přítomna i tomu, když sovětští vojáci začali střílet do davu u budovy rozhlasu.

 

Hračky před komisí

Na začátku normalizace mohla Milada Kučerová ještě působit jako výtvarnice loutek a dekorací pro malá divadla, spolupracovala zejména s režisérem Pavlem Švábem a herečkou Radkou Fidlerovou. Zároveň dostala nabídku natočit několik krátkých filmů pro Krátký film Praha, kde byl její otec Kamil Pixa čerstvě jmenován ředitelem. „Tehdy jsem tak trochu překročila svoje morální zábrany. Bála jsem se, že tu práci nezvládnu. A věděla jsem, že kdybych tu práci odmítla ze strachu, poznamená mě to ještě víc než výčitky svědomí, že jsem tuto nabídku přijala,“ konstatuje.

Natáčení ve Studiu Jiřího Trnky pro ni nicméně bylo profesně velmi inspirativní. Pracovala na sérii loutkových filmů na téma pražských pověstí: Faustův dům, Daliborka, Kouzelník Žito. „Loutky a dekorace vyrábělo Studio Jiřího Trnky podle mých návrhů. Ve studiu jsem ale byla stále, byla jsem u každého barvení, u přípravy každé loutky. Úkolem výtvarníka také bylo vyrobit pro každou loutku několik hlav s různými výrazy obličeje. To všechno mě moc bavilo,“ vypráví.

Práci pro Krátký film byl ovšem konec v roce 1977, kdy se Milada Kučerová a její manžel Rudolf Kučera zúčastnili pohřbu profesora Jana Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, který zemřel po těžkých výsleších na Státní bezpečnosti. Milada Kučerová pracovala jako uklízečka a přivydělávala si tvorbou originálních designových hraček. Pokud je chtěla oficiálně nabízet k prodeji, musely projít schválením komise Fondu výtvarných umělců.

„Oni byli velmi rigidní,“ říká o rozhodování této komise. „Nelíbilo se jim například použití dvou různých materiálů na jedné hračce, třeba kombinování dřeva a textilu. Na panence z přírodního materiálu se nesměla objevit lesklá stužka a podobně.“ V komisi podle ní zasedali především vybraní výtvarníci, nevzpomíná si, že by tam byl i nějaký ideový dozor: „Ideový dozor měli lidi už v hlavě,“ říká.

Protože ale podstupovat neustále rozhodování komise bylo velmi nepříjemné, současně si přivydělávala i tím, že navrhovala hračky „načerno“, například pro německou ambasádu. Dodává, že její kolegové-výtvarníci, pokud se ocitli v nemilosti, často ani nemohli tvořit, protože režim jim znemožnil přístup k materiálům, například keramické hlíně.

Od poloviny 80. let rodina žila především vydáváním samizdatového časopisu Střední Evropa, kvůli němuž ji několikrát vyslýchala StB. „Při každém výslechu jsem seděla a zarytě mlčela,“ říká. Roku 1985 nebo 1986 se jí s pomocí překladatele Sergeje Machonina a Spolku československo-francouzského přátelství podařilo vycestovat do Francie, kde jí uspořádali výstavu. Poněkud ji ovšem překvapilo, když zjistila, že jejími hostiteli jsou francouzští komunisté. „Když jsem tam potom utekla před reportérem bolševické Československé televize, ti Francouzi z toho měli nepříjemnost. Ale oni nechápali ten rozdíl: být komunistou ve Francii je něco jiného než ta naše bolševická historie a normalizační šeď.“

Odchod do emigrace však zvažovala jen jednou, na konci léta roku 1969. Tehdy se rozhodla zůstat v Československu kvůli své matce Jiřině Pixové.

 

Nechtěla jsem bojovat s barbínou

První oficiální výstavu v Československu Miladě Kučerové povolili od 21. listopadu 1989. Po zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu na Národní třídě se ale rozhodla výstavu zrušit. „V pondělí 20. listopadu ráno jsem to šla oznámit na Fond výtvarných umělců. Řekli mi, že to byla moje poslední šance. Naštěstí to všechno dopadlo jinak,“ konstatuje.

Po změně režimu mohla vystavovat častěji, jako designérka hraček však brzy pocítila zahlcení trhu náhle zaplaveného atraktivními průmyslově vyráběnými hračkami ze Západu: „Člověk nebyl schopen bojovat s barbínou. Tak jsem to vzdala a pak už jsem hračky vyráběla jen pro svoje vnoučata a děti svých přátel.“