Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Vojáky skládali na faře po stovkách
narodila se 23. prosince 1936 ve Svodíně, severně od Budapešti
za vesnicí probíhaly boje mezi německou a sovětskou armádou
otec Andrej Kun, kulak a obchodník, byl od roku 1952 vězněn sedm let
s maminkou Terezií a bratry Rudolfem a Viliamem vystěhováni z okresu, pak ze Slovenska
nemohla studovat ani najít stálé zaměstnání
11. října 1962 se vdala za Stanislava Kučeru a společně vychovali syna Petra
po invazi vojsk Varšavské smlouvy roznášela z nakladatelství protirežimní pamflety a přemlouvala okupační vojska k odchodu, bratři na přání otce emigrovali na Západ
v době natáčení (2024) žila Rozalia v domově pro seniory ve Zruči nad Sázavou
Jako malá pozorovala bombardování Budapešti. O pár let později ji komunisté vyhnali nejdřív z okresu, pak ze Slovenska. Jako dcera politického vězně nemohla studovat ani si najít práci. Lékaři jí odmítali vyléčit tuberkulózu, protože maminka neměla na úplatky. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy přenášela protirežimní pamflety a přemlouvala okupační vojska k odchodu.
Rozalia Kučerová se narodila Andreji a Terezii Kunovým ve velké vesnici Svodín 23. prosince 1936. V tu dobu patřila oblast pod Maďarsko, asi hodinu severně od Budapešti. Od konce roku 1944 do osvobození 25. března 1945 se na tomto území vystřídala německá a sovětská vojska třikrát. Hned za vesnicí na poli probíhaly boje. „Naproti jsme měli faru a na té zahradě skládali vždycky ty vojáky. Po stovkách. Druhý den přijela jiná auta a někam je odvážela. Pak dovezli další,“ vzpomíná Rozalia Kučerová.
Svodín je součástí Podunajské pahorkatiny – široko daleko rozhled na desítky kilometrů. A tak chodila pozorovat malá Rozalia se svými kamarády na konci roku 1944 bombardování Budapešti. Vždycky večer hlásili v rozhlase kobercové nálety na Budapešť. V tu dobu spávala Rozalia s maminkou a dvěma bratry ve farském sklepě. Tatínek se schovával ve stodole, protože odmítl bojovat po boku německé armády.
Nakonec území vybojovali Sověti. „Každý věděl, že Rusáci všechno kradou, proto jsme na dvoře udělali velkou jámu a tam jsme si zahrabali spoustu cennějších věcí. A najednou přesně na to místo spadla bomba. Všude jenom střepy.“ To, co nezničila bomba, posbírala osvobozenecká armáda. Sebrali i prasata, slepice, koně. Jediné, co se Kunům podařilo zachránit, byla kráva. Schovali si ji do letní kuchyně, kde se nevařilo, aby měli aspoň mléko. „Furt jsme ji chodili krmit, aby nezabučela, tím by se prozradila a vojáci by nám ji sebrali,“ popisuje s úsměvem Rozalia Kučerová.
Do domu Kunových se přistěhovali dva sovětští důstojníci. Když viděli, že mají děti uvařený čaj, tak přinesli svůj cukr a nasypali jim ho tam. Mysleli si, že cukr nemají. To málo, co rodině zbylo, pečlivě před vojáky schovali. „Jenže my už měli čaj oslazený, takže vždycky když přisypali, tak se to nedalo vypít,“ směje se Rozalia.
„Brácha přinesl domů v tu dobu takový malý kovový obdélník. V kuchyni to zničehonic bouchlo, naštěstí to prostřelilo i kbelík s vodou, který to hned uhasil. Brácha několik dnů nic neslyšel a já měla v nohách plno střepů.“ Rozalia s bratrem vyběhli před dům, kde je málem zastřelili vyděšení důstojníci bydlící u nich v domě. Jeden z nich ji vzal na ramena a utíkal přes celou vesnici. Maminka neuměla rusky, tak nevěděla, co se stalo a co se děje. Utíkala za nimi v domnění, že chce dceru unést. On s ní běžel jen za doktorem, který měl ordinaci na druhé straně vesnice.
Dívky a ženy žily při osvobození v obrovském strachu. Všude se proslýchalo, jak Sověti znásilňují. „Stalo se to mé sestřenici i její mamince. Mnoha ženám v mém okolí. Maminka – vždycky když přišli sovětští vojáci k nám domů – řekla: ‚Plačte!‘ A my začali brečet jak o život. Chytili jsme ji všichni tři kolem pasu a křičeli. Tím jsme je asi odradili.“
Otec Andrej Kun vlastnil 20 hektarů pole, které pronajímal. Časem v domě zřídil i obchod. Ihned po únoru 1948 komunisté vše zabavili. „Jednoho dne přišli a řekli: ‚Toto všechno zavřete a všechno tu nechejte včetně peněz,‘ a vyhnali nás.“ Po tatínkovi komunisté chtěli, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). To udělat nechtěl. Celá vesnice čekala, až co Kun. A tak – jak bylo obvyklé – ho zničili. „Vždycky nás nechali na poli zasadit, před sklizní tátu zatkli a veškerou úrodu sebrali.“ Tím nesplňoval dodávky. V roce 1952 dostal trest odnětí svobody na sedm let, 200 tisíc korun pokuty, propadnutí veškerého majetku a vystěhování celé rodiny ze štúrovského okresu na vždy. „Prošel snad všemi kriminály. První Štúrovo, pak Nitra, Leopoldov a pak Čechy. Jáchymov a co já vím. Propouštěli ho z uranových dolů v Příbrami,“ říká Rozalia Kučerová.
Manželku Terezii Kunovou se třemi dětmi okamžitě jako nežádoucí vystěhovali z okresu. Dali jim boudu na poli kousek od Štúrova. „Tam pršelo ze všech stran. Nepopsatelné. Mohli jsme si vzít jenom to nejnutnější – postele a skříň.“ Příbuzní pak rodině pomohli, a tak se mohli přestěhovat do pokojíčku v obci Bajč. „Tam jsme byli nejdéle, asi dva měsíce.“ 3. ledna 1953 přinesli dva příslušníci SNB Terezii Kunové výměr, že jsou nežádoucí na celém Slovensku. Domluvili si malý náklaďák, dali do něj, co se vešlo, a sousedé slíbili, že si zbytek věcí odkoupí. „Byli jsme za nimi několikrát, ale vždycky nám řekli, že nemají peníze, tak už jsme tam nechodili.“ Vedle řidiče si do náklaďáku sedl závozník a mladší bratr Viliam se psem Rintintinem. Rozalii a maminku si odvedl příslušník SNB na vlak.
Na úporském statku mezi Labem a Vltavou, kousek od Obříství, je na podpis odevzdal. Viliam přijel až na druhý den. Na náklaďáku někdo uvolnil kolo. „Řekli si asi, že nás pomalu, ale jistě oddělají.“ Rozalia nemohla ani studovat, ani najít práci. Důvodem mohla být tubera, na kterou se všichni vymlouvali, ale spíš to způsobil tatínkův odpor k režimu. Studovat nemohli ani bratři. V červnu 1953 přišla měnová reforma. Podle pravidel by měla rodina Rozalie za 850 korun, které měli, získat v kurzu jednu pětinu. Měnili jim ale podle kurzu, který platil při hodnotě peněz nad 20 tisíc korun, tedy 50:1. Dostali 17 korun. Bratr Viliam vstával s maminkou ve tři ráno, aby jí pomohl s těžkou prací na místním statku. „Maminka měla čtvrtou operaci kýly, protože krmila 39 krav a všechny musela ručně podojit. Hnůj vynášet a tak,“ vzpomíná Rozalia Kučerová. Viliam v sedm hodin ráno skončil, něco snědl, umyl se, oblékl a šel čtyři kilometry pěšky do školy.
Rozalia nebyla schopna pomáhat. S tuberkulózou stále omdlévala, byla zesláblá a vyhublá. Hospitalizovali ji, ale stav se nelepšil. Vedle ležící pacientka pak řekla mamince: „Přineste vykrmenou husu a víno, jinak ji léčit nebudou. Terezie si půjčila u rodiny a nakoupila. Doktoři dali Rozalii deset ampulek léku a vyřídili, aby se maminka zase stavila. Terezie přišla za doktorem a prosila: „Nemám to z čeho zaplatit, nemůžu už nic přinést.“ Výsledkem bylo, že lékaři Rozalii propustili z léčení.
Při cestě z vojny se starší bratr Rudolf seznámil ve vlaku s Ing. J. Stuchlem, starším svobodným pánem. Ten mu nejdřív nabídl práci a postupně pomohl i Rozalii s Viliamem. V roce 1956 se k panu Stuchlovi s velkým bytem na adrese Myslíkova 5 v Praze nastěhovali všichni tři sourozenci.
O tři roky později se pamětnice potkala se svou kamarádkou Miladou, se kterou se znala z léčebny tuberkulózy u Liberce. Ta jí našla práci v kanceláři Státního pedagogického nakladatelství v Ostrovní ulici. Po čase přišlo vedení na Rozaliinu minulost a rodinné poměry. „Zavolal si mě vedoucí Václav Kotek, manžel Milady, a dal mi přečíst dopis ze svodínského národního výboru. Hnusný dopis, že mě musí okamžitě propustit, že jsem taková a maková. Rozplakala jsem se a řekla: ‚Dobře, tak já jdu.‘ A on vytáhl kapesník a řekl: ‚Neřvi. S nikým se ale už o ničem nebav.‘ Druhý den si mě zavolali do rudého koutku. Tam byla předsedkyně KSČ a nevím, kdo všechno, asi kolem osmi lidí, a zpovídali mě: ‚Proč jste nám lhala?‘ Řekla jsem: ‚Protože je mi dost roků. Každý rok jsem psala na ministerstvo školství, aby mě nechali studovat. Prosila jsem, aby mě třeba dali na zdravotní sestru, že budu klidně celý život u tuberáků. Vždycky přišlo zamítnutí. Co mám tedy dělat? Z plicního mi nechtějí dát potvrzení.‘ Vážila jsem 45 kilo. Byla jsem vysoká, ale strašně hubená. Tak mě všelijak dusili a pak mi řekli, ať zůstanu, ale musela jsem slíbit, že nikdy nikomu v podniku neprozradím, co jsem zač.“ Ekonomická škola v Praze Rozalii jako vždy večerní studium zamítla, ale Milada se dobře znala s tehdejším ministrem školství, Františkem Kahudou.
V tu dobu se poznala ve Vysokém nad Jizerou se Stanislavem Kučerou, kterého si po třech letech známosti 11. října 1962 vzala. Spolu vychovali syna Petra.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si otec Andrej zavolal všechny své tři děti do nemocnice, kde ležel s rakovinou. Tu si přinesl z lágru. „Po sedmiletém věznění se v létě roku 1959 vrátil v opravdu zbědovaném stavu. A to jsme si na jeho propuštění museli u rodiny půjčit pět tisíc korun.“ Děti si sedly na postel s pocitem, že tatínek tu už dlouho nebude, a poslouchaly, co má na srdci. „Já mám takový strach, že vy skončíte stejně jako já ve vězení. Oni vás budou pronásledovat. Měli byste zdrhnout. Mně také tenkrát říkali přátelé, ať zdrhnu, ale nechtěl jsem opustit svůj domov.“ Tehdy už byl otec po operaci, brali mu ledvinu. Chodil na ozařování a všechno možné, ale už nikdy nebyl v pořádku. Synové Rudolf a Viliam se rozmýšleli. Oba už byli ženatí a měli malé děti. Ale tátovi museli slíbit, že odejdou. Doktoři řekli, že otec už nemá mnoho času. Synové nechtěli odejít, ale když po pár týdnech tatínek zemřel, zúčastnili se pohřbu a šli. Přes německý utečenecký tábor přešel mladší Viliam do Kanady a starší Rudolf zůstal v Německu. Tatínka pohřbili v Ďáblicích, kousek od masového hrobu obětí komunismu.
Rozalia svůj domov neopustila. Pomáhala přenášet protirežimní pamflety z pedagogického nakladatelství na ministerstvo školství v kalhotkách. Na mostě Legií (tehdy most 1. máje) stály vojenské hlídky a každého prohledaly. Proto se redaktoři v nakladatelství rozhodli, že bude nejbezpečnější s materiálem posílat ženy. „Strachy jsem umírala, když mě kontrolovali. Pak jsem řekla, že už to neudělám, že mám doma malého kluka.“ S kamarádkou chodila na Jindřišskou ulici a přemlouvaly vojáky sedící na tancích. „Ti, kteří odpověděli, řekli vždy to samé, že za to nemůžou, že plní rozkazy.“
Pro svůj špatný zdravotní stav se nemohla osobně účastnit demonstrací v roce 1989, a tak vše sledovala z televize, ale i z oken bytu v Nerudově ulici, kde žila 55 let. Dnešní politiku a dění nijak zvlášť nesleduje. Její rodina, i ta vzdálenější z Kanady a Německa, ji pravidelně navštěvuje v domově důchodců ve Zruči nad Sázavou, kde žije spokojeně a na první pohled pozitivně.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jitka Andrysová)