Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kuchta (* 1936)

• narozen 4. října 1936 v Hruškách u Slavkova

• pamětník konce války v Hruškách

• v 16 letech prodělal obrnu dolních končetin

• absolvoval vyšší pedagogickou školu v Brně

• roku 1958 nastoupil jako učitel na základní škole v Bílovci

• dálkově vystudoval aprobaci dějepis a zeměpis na univerzitě v Brně

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• vedl bíloveckou Osvětovou besedu, organizoval kulturní život

• roku 1968 podporoval obrodný proces

• v roce 1969 byl vyloučen z KSČ a zbaven všech funkcí

• ve školství nakonec mohl zůstat, ale učil hlavně tělocvik a pracovní výchovu

• v listopadu 1989 patřil k zakládajícím členům Občanského fóra v Bílovci

• byl dlouholetým kronikářem města Bílovec

• v roce 2022 žil v Bílovci

Zdeněk Kuchta patří k lidem, kteří vstoupili do komunistické strany v době krátkodobého uvolnění režimu na konci šedesátých let a upřímně se angažovali v naději, že pomáhají budovat přívětivější a svobodnější stát. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 je normalizační garnitura smetla na okraj společnosti.

Zdeněk Kuchta vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) v roce 1967. „Viděl jsem zápory komunistického režimu, i když ne všechny jsem si tenkrát uvědomoval. Když se ale měnila atmosféra a komunismus se začal humanizovat, věřil jsem, že se vše obrací k lepšímu. Myslel jsem si, že nás čeká pěkná budoucnost i s komunisty u moci. A říkal jsem si, že když budu v partaji, která tady všechno řídí, můžu tomu pomoct. Byla to iluze,“ vysvětluje Zdeněk.

V době pražského jara byl v Bílovci nepřehlédnutelný. Psal články do místních novin, ve kterých komentoval a často kritizoval dění kolem sebe. Jako učitel dějepisu si užíval, že může žákům vyprávět například o Tomáši Masarykovi, který byl dříve u komunistů na černé listině a v učebnicích chyběl.

O prvním československém prezidentovi také v roce 1968 přednášel v zaplněném sále bíloveckého Domu osvěty, jehož program měl tehdy jako předseda Osvětové besedy na starosti. Při výročí osvobození připomenul západní odboj, což bylo do té doby také zakázané téma. „U prověrek to na mě všechno vytáhli. A vyloučili mě,“ říká.

I když mu soudruzi říkali, že zklamal a není hoden vychovávat socialistickou mládež, nakonec ho ve školství nechali. „Upravili mi úvazek tak, abych neučil dějepis, ale hlavně tělocvik, hudební výchovu, pracovní výchovu. Myslím si, že mě nevyhodili jednoduše také proto, že ve škole chyběli chlapi. Zbavili mě ale všech funkcí,“ vypráví.

Jako sotva trpěný učitel moc nevydělával. Chyběly mu peníze, které dostával za organizování kulturních programů a psaní článků. Začal si přivydělávat jako dělník. Chodil na brigády na stavby a naučil se zednickou profesi. Pomáhal na stavbách kamarádů a vybudoval si vlastní rodinný dům. V politice se znovu angažoval až v listopadu 1989 jako jeden ze zakládajících členů Občanského fóra v Bílovci.

Celá rodina se koupala v jedné vodě

Zdeněk Kuchta se narodil 4. října 1936 v Hruškách u Slavkova. Odtamtud pocházela jeho matka Aloisie, rozená Mixová. Její rodiče tam měli pole a hospodářství. Jeho otec Antonín Kuchta, který pracoval jako strojvedoucí Československých státních drah, byl z nedalekých Křižanovic. Zdeněk byl jejich první dítě. O šest let později se narodila Libuše.

Mladá rodina žila zpočátku v Brně. Prožila tam i začátek nacistické okupace v březnu 1939. V roce 1942 se Kuchtovi přestěhovali zpátky k matčiným rodičům do Hrušek. „Ve městě byl nedostatek potravin, na venkově byla situace lepší. Navíc bylo potřeba pomáhat stařečkům obdělávat pole,“ vysvětluje.

Hrušky byly ryze česká zemědělská vesnice a Kuchtovi tam až do konce války žili relativně v klidu. Zdeněk tam nastoupil do školy. Otec chodil do služby u dráhy, matka pracovala s rodiči v hospodářství. Domek byl malý. Šest lidí se tísnilo ve dvou místnostech.

„Jako záchod sloužila kadibudka u hnojiště. Pro pitnou vodu se chodilo s kýblem na ulici. Voda byla úzký profil. Jednou týdně jsme se koupali v plechové vaně, do které matka nanosila a ohřála užitkovou vodu. V jedné vodě se vykoupala sestra, potom já, pak matka a nakonec otec,“ popisuje. Prarodiče chovali slepice, králíky, husy, prase. Za domem byla velká zahrada. Na poli pěstovali obilí, brambory, řepu. Patřili k takzvaným kovozemědělcům. Dědeček pamětníka byl dříve zaměstnaný ve Zbrojovce v Brně.

Za maso dávali Brňáci porcelán i stříbro

Z let okupace mu utkvěly v paměti návštěvy obyvatel Brna. Podle něj přijížděli do Hrušek každou neděli dopoledne a s objemnými taškami obcházeli domy. „Měli v nich porcelán, stříbrné příbory a jiné cenné věci a snažili se to vyměnit za máslo, sádlo, vajíčka, případně maso. Místní lidé se na ně dívali s opovržením jako na žebráky,“ vypráví. Drobní zemědělci jako jeho prarodiče neměli na rozdávání ani na kšeftování, ale u bohatších sedláků se přebytky našly.

Kšeftování s potravinami Němci přísně trestali. „Všechno evidovali, včetně počtu slepic. I my jsme museli odevzdávat vajíčka. Pokud se někomu podařilo utajit prase, po porážce mohl maso vyměnit za cokoliv, protože to byla velká vzácnost. Bylo to ale nebezpečné,“ říká.

Koncem války začaly nad obcí přelétávat svazy amerických a anglických letadel. Na jaře 1945 Hruškami prošli vojáci tří armád. V dubnu 1945 to byli prchající Němci, pak Sověti a poté Rumuni. Všichni přijeli na koních nebo koňských povozech. „Rumuni měli u nás ve dvoře polní kuchyni a vařili tam pro svou jednotku. Byli veselí a hluční,“ vzpomíná. Tehdy se jim ztratily dvě slepice. Dědeček byl přesvědčený, že skončily v kotli Rumunů. „Tvrdě se obořil na velitele a žádal kompenzaci. Tři rumunští vojáci pak u nás kosili trávu,“ vypráví. Po válce se stala v Hruškách tragédie. Dva chlapci neopatrně zacházeli s nalezeným granátem a oba při výbuchu zemřeli.

Zdeněk vychodil po válce měšťanskou školu v sousedních Šaraticích. Poté dojížděl na gymnázium v Bučovicích. Po prvním ročníku jel na chmelovou brigádu a vrátil se nemocný. „Po týdnu, kdy jsem ležel v posteli, pozvala matka lékaře. Když mi doktor řekl, abych vstal, upadl jsem. Nebyl jsem schopen stát na nohou. Lékař hned poznal, že je to obrna dolních končetin,“ říká.

Drsná léčba obrny podle sestry Kenny

Psal se rok 1953 a Československo zažívalo poslední velkou epidemii dětské obrny. Od roku 1939 na tuto obávanou infekční chorobu zemřelo více než tisíc lidí, hlavně dětí. Podařilo se ji vymýtit očkováním. Zdeněk se léčil v nemocnici svaté Anny v Brně. „Léčba byla dosti drsná. Nemocnice používala procedury podle sestry Elizabeth Kenny z Austrálie. Sestry nám dávaly na postižené části těla horké vlněné hadry. Asi za půl hodiny, když se svalstvo prohřálo a tělo bylo červené, přišel cvičitel a natahoval nás, což bylo velmi bolestivé,“ popisuje.

V důsledku obrny pacienti často trpěli atrofií nebo ochablostí svalstva na rukou, nohou či jiných částech těla. „Proto to nahřívání a natahování. Měl jsem štěstí, že jsem se začal léčit brzy, takže jsem nakonec přišel pouze o jeden sval na pravé noze, což mě sice trochu poznamenalo, ale nebylo to katastrofální,“ říká. Vzpomíná, že u svaté Anny se tenkrát léčila řada vojáků základní služby. „Nejhůř na tom byli pacienti, kteří měli postižené svaly na hrudi a nemohli dýchat. Dávali je do podtlakové komory zvané železné plíce. V kovovém válci, ze kterého jim trčela jen hlava, trávili i měsíce, dokud se ochablé svalstvo nezrehabilitovalo,“ vypráví.

Z brněnské nemocnice ho po několika měsících poslali na rehabilitační pobyt do Velkých Losin. Do školy se vrátil po půl roce. Na pravou nohu napadal, ale začal intenzivně cvičit a sportovat. Kulhání bylo postupem času stále méně patrné. Aby mohl nastoupit do druhého ročníku gymnázia, musel zvládnout doplňovací zkoušky. „Ve třetím ročníku nám oznámili, že se nám studium o rok zkracuje. Maturovali jsme tedy na konci třetího ročníku. Cítil jsem, že mám ve vědomostech mezery, a tak jsem si netroufl na náročnější studium a přihlásil jsem se na vyšší pedagogickou školu do Brna,“ shrnuje Zdeněk.

Družstevníci kradli obilí v gumácích

Mezitím provedli komunisté v Československu puč. Únorem 1948 začalo období jejich totalitní vlády, která se podřizovala vůli Sovětského svazu. Komunisté tvrdě pronásledovali politické odpůrce, zahájili masivní represe vůči katolické církvi a jejím řádům, uzavřeli hranice na Západ. Zrušili soukromé podnikání a uskutečnili kolektivizaci zemědělství. To se dotklo i Zdeňkovy rodiny. Aloisie Kuchtová, která v Hruškách zdědila půdu po rodičích, byla nucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Různými formami nátlaku začali přesvědčovat nejprve velké sedláky, kteří JZD zpočátku absolutně odmítali. Nakonec tam skončili všichni,“ vypráví.

Vztah družstevníků ke společnému hospodaření Zdeněk přiblížil příhodou ze žní v Hruškách z počátku padesátých let. Studoval už v Brně, ale domů často dojížděl a o prázdninách také chodil na brigády do JZD. „Bylo teplo a sucho, ale lidé u mlátičky pracovali ve vysokých gumácích. Připadalo mi to velice divné. Pochopil jsem, když jsem viděl, jak si tam nenápadně sypou obilí. Tak to dělali v poledne, než šli domů na oběd, a poté na konci šichty. V gumácích si domů odnášeli desítky kilogramů obilí,“ líčí Zdeněk.

Družstevníci to podle něho nepovažovali za krádež, za kterou by se měli stydět. „Nešli do družstva dobrovolně. Sami si připadali okradeni, takže neměli morální zábrany. A vzhledem k tomu, jak byly zpočátku v JZD nízké platy, vypomáhali si, jak mohli. Všichni měli doma drůbež, kterou bylo třeba nakrmit,“ vysvětluje. JZD v Hruškách podle něj brzy zkrachovalo. Vznikl státní statek, který si vedl lépe a lidé tam už také více vydělali.

Zdeněk Kuchta tvrdí, že jako student se o politiku nezajímal. Byl sice svazákem, ale měl spoustu zájmů, které ho naplňovaly. V Brně začal jezdit na kole. Cyklistika se pak stala jeho celoživotním koníčkem. Nedaleko studentských kolejí byla cyklistická dráha Bauerova rampa, kam také chodil. Hrál na housle v cimbálové muzice. Po večerech si přivydělával hraním ve valašské vinárně.

Škola mu nedala byt, spát musel v ošetřovně

Přestože prodělal obrnu, musel narukovat na vojnu. Počáteční výcvik absolvoval se zdravými vojáky. „Později mě zařadili na štábní velitelství v Brně. Sloužil jsem na oddělení, které mělo na starost munici. Tam už jsem měl volnější režim a mohl jsem dokonce jezdit na kole. V židenických kasárnách, kde působila cyklistická Dukla, jsem se seznámil s vedoucím, který mi opatřil potvrzení, že mám právo využívat v době osobního volna k cyklistickému tréninku civilní oblečení,“ vypráví.

Během vojenské služby projel na kole celou jižní Moravu. Kromě toho plaval a účastnil se i armádních přeborů v plavání. „Díky tomu jsem ty dva roky nevnímal jako ztrátu času,“ vysvětluje. V civilu začal učit na základní škole v tehdejším okresním městě Bílovci na severní Moravě, kam dostal umístěnku. Do roku 1945 tam převažovali obyvatelé německé národnosti. Po odsunu město dosídlili lidé z jižní Moravy i z Čech. „Trvalo desítky let, než dosídlenci získali k městu vztah,“ říká.

Do Bílovce přijel roku 1958 s kufrem a peřinou svázanou do balíku. Škola pro něj neměla byt. První týdny spával na povoskovaném gauči ve školní ošetřovně, poté střídal pronajaté podkrovní pokojíky bez záchodu a vody. Učil na druhém stupni dějepis, zeměpis, pak také tělocvik a hudební výchovu. Hrál ochotnické divadlo, zpíval ve sboru, vedl cyklistický oddíl a organizoval závody. Chodil s žáky na brigády.

Sovětští přátelé se báli mluvit

Na začátku šedesátých let se oženil s Janou Drastíkovou, se kterou se seznámil v Brně. Oba pak dálkově studovali. Jana v Ostravě, Zdeněk dojížděl na univerzitu do Brna, kde v oboru dějepis a zeměpis roku 1967 absolvoval. Vedení bílovecké školy mu hned poté nabídlo, aby dělal předsedu Osvětové besedy a pozvalo ho do KSČ. „Přiznávám, že mi to tenkrát docela lichotilo. Kolegů učitelů, kteří byli také ve straně, jsem si vážil,“ říká. Když se na jaře 1968 dostali k moci komunisté, kteří prosazovali demokratizační reformy, byl nadšen a obrodný proces podporoval. Své názory pravidelně prezentoval v bíloveckém týdeníku.

Díky dědictví z Německa si mohli s manželkou koupit malé auto. O prázdninách roku 1968 vyrazili se stanem v kufru do Sovětského svazu, aby poznali opěvovanou zemi. Dojeli přes Kyjev k Černému moři a viděli, že tam není vše ideální. „V kempu v Oděse jsme se spřátelili s manželi, kteří se nás ptali, co se u nás děje a jak to, že se spolčujeme s imperialisty. Tak jim naše vzepětí prezentovala jejich propaganda. Hodně jsme si povídali a oni každou chvíli vybíhali ze stanu podívat se, jestli někdo neposlouchá. Byl jsem hrdý na to, že u nás se nemusíme bát říkat své názory. Nenapadlo mě, že už brzy to nebude platit,“ říká.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 prožil s manželkou ve Vídni, kde měl vzdálenou sestřenici. Tenkrát ještě neměli děti a vážně přemýšleli o emigraci. Mohli zůstat v Rakousku, mohli letět do Kanady, kde měla rodinu jeho manželka. „Všichni byli velice vstřícní a solidární,“ vzpomíná Zdeněk. Hlavně kvůli jeho matce, která zůstala po nedávné smrti otce sama, se rozhodli vrátit. Zúčastnili se manifestací proti sovětské okupaci na letišti v Mošnově a v Ostravě. „Byl to obrovský šok, který ve mně zanechal až nenávist,“ říká.

Hájit se u prověrek nemělo smysl

Myslí si, že to bylo na jaře roku 1969, když ředitel školy zaklepal na dveře třídy, kde zrovna učil, a požádal ho, aby si vzal své věci a následoval ho. „Řekl mi, že pro mě přijeli soudruzi a že musím jet s nimi. Před školou stálo auto. Jeli jsme ještě do Studénky, kde jsme někoho přibrali,“ vzpomíná. Dovezli je do budovy národního výboru v Bílovci, kde zasedala prověrková komise KSČ.

„Když jsem přišel na řadu, podivil jsem se, že soudruzi mají před sebou stoh mých článků s daty a poznámkami,“ vypráví. Z těchto článků také vyvozovali jeho negativní vztah k režimu a podporu reformistů. „Byl jsem otrávený a pohoršený. Snažil jsem se bránit, ale nemělo to žádný smysl,“ říká. Podobně jako statisíce dalších vyloučených straníků získal k novému vedení KSČ v čele s Gustávem Husákem negativní vztah, který ale navenek neprojevoval.

Připadalo mu trapné, když Městský výbor KSČ v Bílovci začátkem sedmdesátých let nedovolil ani to, aby dělal předsedu Sdružení rodičů a přátel školy v mateřské škole, kam chodila jeho dcera. „Ředitelka mě požádala, jestli bych to nevzal. Souhlasil jsem. Druhý den ale telefonovala znovu, že soudruzi jsou proti,“ popisuje.

Měl vzdělání na to, aby učil na střední škole, ale o přestup žádal marně skoro 15 let. Až na začátku osmdesátých let ho přijali na bílovecké gymnázium. „Prosadil si mě zástupce ředitele, se kterým jsem se znal,“ říká. Tam už učil hlavně dějepis a zeměpis. Na gymnáziu se Zdeněk na konci roku 1989 dočkal sametové revoluce.

Spolu s pozdějším starostou Bohuslavem Ašerem nebo bývalým důstojníkem Stanislavem Grossmannem stál u zrodu Občanského fóra v Bílovci. Jako kooptovaný zastupitel se účastnil přebírání moci ve městě. Když se Občanské fórum rozpadlo a vznikla Občanská demokratická strana a Občanské hnutí, přešel do Občanského hnutí. V Bílovci ho zvolili jeho předsedou. S politikou ale brzy skončil. Do roku 1997 učil na gymnáziu a v roce 1990 začal psát kroniku Bílovce. Dělal to asi 25 let. Je autorem řady publikací o Bílovci a jeho historii. „Jsem rád, že opět žiji ve společnosti, kde se nemusím bát říct svůj názor,“ řekl na závěr svého vyprávění pro Paměť národa v roce 2022.