Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kuchynka (* 1925  †︎ 2020)

• narodil se 13. května 1925 na Volyni

• rodinné hospodářství bylo kolektivizováno po sovětské okupaci Volyně v roce 1939

• za nacistické okupace byl svědkem genocidy Židů i ukrajinských etnických čistek

• byl činný v odbojové organizaci Blaník

• roku 1944 narukoval do 1. čs. armádního sboru a působil jako spojař

• na Dukle u Wrocanky ho přejel německý tank, zázrakem vyvázl jen s lehkým zraněním

• po válce se usadil v Polepech u Litoměřic v usedlosti po odsouvaných Němcích

• soukromě hospodařil do roku 1952, pak pracoval v JZD

• zemřel 15. prosince 2020

Václav Kuchynka se narodil 13. září 1925 v malé vesničce Český Závidov u východní hranice tehdy polské západní Volyně. Převážná většina obyvatel obce s pouhými 37 popisnými čísly se věnovala zemědělství. Pěstovalo se všechno možné, zejména chmel. Rodiče Václav a Xénie, roz. Tintěrová, hospodařili na vlastním třináctihektarovém hospodářství. Pěstovali hlavně pícninu pro dobytek, ale produkovali také až 60 kop chmele ročně. Chmel, ovoce i jiné komodity vykupovali většinou židovští podomní obchodníci. Často kupovali celou budoucí úrodu ještě v zimě s mnohaměsíčním předstihem. Rodina také vlastnila chov koní vysoce ceněného plemene „polský kaštan“.

Otec Václav Kuchynka st. působil u hasičů, v České matici školské a dlouhá léta jako starosta pečoval i o veškeré úřední záležitosti obce. „Když nebyl předsedou, tak byl jednatelem, a když nebyl jednatelem, tak byl předsedou a tak dále. Za Poláků, za Sovětů, a dokonce i pak za Němců.“

Dětství na Volyni

Václav Kuchynka měl dvě sestry, ale první Miluška zemřela už necelý rok po narození na černý kašel nebo záškrt. Druhá sestra Jiřina, provdaná Čásarová, dnes žije na Mělníce. Do školy chodil Václav nejdříve do České Hulče, později do nedalekého zámku Verchov, který prý kdysi patřil Mikuláši Koperníkovi. Pak začal docházet do nové matiční školy v Závidově, kterou pomáhal založit jeho otec společně s bohatým sedlákem p. Tauchynou. Vystudoval tříletý obor elektro-rádio. O vysvědčení později přišel za dramatických okolností, když ho přejel německý tank.

Na své dětství vzpomíná Václav Kuchynka rád. Dodnes si vybavuje, jak si pastvu krav s kamarády zpříjemňovali pečením slepic, které kradli rodičům nebo sousedům. Za zmínku stojí originální postup, jak slepice na ohni připravovali. „Říkalo se tomu slepice po cikánsku. To byla normálně slepice v peří, která se rozřízla a zbavila vnitřností. Posbíralo se různé suché listí v lese. Tím se slepice vycpala a nasolila se. Doma jsme votočili nějaký to koření. Každý, co tam dal, to tam dal. Pak se rozdělala žlutá hlína, udělalo se blátíčko a ta slepice se tím obalila do takové koule. Každý měl svůj ohníček. Roztopil ho, aby tam měl popel a uhlí. Pak se to rozhrnulo a ta koule s tou slepicí se dala dovnitř a zase se to tím popelem přihrnulo a dál se přikládalo. Když to bylo upečené, tak se s tím takhle bouchlo a slepice byla holá bez peří, to zůstalo v té hlíně, vonělo to veškerým kořením, jaký jsme tam nacpali, a bylo to výborný.“

Vojáci Československého legionu u nich našli útočiště

Živě si také pamatuje, jak během školního výletu do Krakova v létě 1939 potkali na hlavním náměstí několik vojáků Zahraniční vojenské skupiny československé (později známé jako Československý legion). Šlo o bývalé příslušníky československé armády, kteří uprchli do Polska již po nacistickém záboru Sudet. Formující se legion toho času tábořil v krakovských Malých Bronovicích – právě tam také vojáci Václava a jeho bratrance svezli na rámu kola a ukázali jim svůj tábor. Prostřednictvím školního výletu Čs. legion navázal styky s volyňskými Čechy, a když pak v září 1939 museli vojáci prchat před postupujícími nacisty, někteří z nich (tzv. Kvasilovská skupina) našli ve volyňských vesnicích dočasné útočiště.

“Dostali jsme zprávu, kolik bychom žádali do obce těch kluků z legionu. U nás byl požadavek na čtrnáct,” vzpomíná Václav Kuchynka na to, jak se volyňští Češi starali o čs. vojáky a ti jim na oplátku pomohli při zemědělských pracích. Vojáci tu za byt a stravu pracovali od října 1939 do března 1940, kdy se Kvasilovská skupina připojila k Východní skupině čs. armády a spolu s ní putovala do internačního tábora NKVD v Orankách. Někteří z těchto vojáků se později dostali až do Buzuluku a stali se základem budoucího 1. čs. armádního sboru. Když pak ještě o něco později do tohoto sboru narukoval i Václav Kuchynka, znovu se s některými z nich setkal.

Sověti chystali deportace

Relativně klidné a šťastné období skončilo všem obyvatelům Volyně v září 1939, kdy po napadení Polska ze strany hitlerovského Německa a následně i ze strany SSSR upadla Volyň na dva roky do sovětské sféry vlivu. Sovětští okupanti okamžitě rozbili léta fungující obchodně-ekonomické vztahy. Zásobování bylo nepravidelné a neodpovídalo reálným potřebám obyvatelstva. „Když přivezli jednou za čas víno, byl obchod doslova zavalen sudy s vínem. Jindy zase přivezli tolik slanečků, že smrděla celá vesnice. Všechno vozili ve velkém, ale když jste chtěli třeba trochu droždí, tak nebylo.“

Tragédií pro místní české sedláky byla zejména nucená kolektivizace, neboli násilné vyvlastnění majetku, na kterém předtím dřelo několik generací novousedlíků. “Přišli do vsi, a že to tu přišli rozkulačit, zlikvidovat kulaky. Že se musí založit družstva. Začali shánět dobytek do větších usedlostí a zavádět sovětský režim.” Jak vzpomíná Václav Kuchynka, čeští sedláci se kolektivizaci svých majetků bránili: “Spoustu jich pozavírali. To bylo doslova násilné.”

Rodina Kuchynkových mezi “kulaky” spadala stejně jako všichni ostatní majetnější sedláci. K hanlivému označení stačilo, když hospodář vlastnil více než 9 hektarů půdy. Václav Kuchynka vzpomíná, jak měl později ve vojenské knížce napsáno: „Původ – syn zemědělce (13 hektarů)“ a navíc dole poznámku: „Nemá kladný vztah k socialistickému zřízení.“ Zmíněná poznámka už byla ale spíš výsledkem jeho nepohodlného postoje během snah o postupnou bolševizaci 1. čs. armádního sboru. Prý právě za svou „prostořekost“ se ještě během války dočkal zastavení služebního postupu a degradace na desátníka.

Jen v Českém Závidově Sověti chystali deportace nejméně osmi bohatších rodin (to představovalo asi čtvrtinu obce!). Před odvlečením na Sibiř tyto rodiny zachránila německá invaze do SSSR v červnu 1941. „Otec měl ve stole osm zapečetěných obálek. Když přišli Němci, šli hned po papírech. Obálky rozbalili. V každé bylo jedno jméno, mezi nimi i otcův bratr a strejda Tintěra. Byly to příkazy k deportaci, takzvané „puťovky“, dokonce s místem určení.“ Ne ve všech českých obcích měli podobné štěstí, aby k deportacím již nestačilo dojít. Některé české rodiny a jednotlivci na Sibiř odjeli.

Nacistická okupace přinesla záchranu i zkázu

Byť pro některé obyvatele Volyně představoval příchod nacistů záchranu, jiným naopak přinesl zkázu. Tak jako i jinde pod německou okupační správou bylo na Volyni realizováno „konečné řešení židovské otázky“ se vší bezohledností a brutalitou. Nejbližším místem od Závidova, kde byli Židé shromažďováni a posléze vražděni, bylo město Ostroh. „Židé si museli vykopat ohromné jámy a pak je tam Němci a Ukrajinci stříleli do týlu pistolí, zasypali vápnem a zase další. Jednou nás tam dokonce chtěli nahnat na zakopávání. Později jsem se tam byl podívat, když jsme jeli s tátou do Ostrohu, a viděl jsem, jak prosakovala a bublala krev skrz hlínu až nahoru.“

Pozoruhodný je příběh židovského koňského handlíře Fajbiše, který přežil vraždění u Ostrogu, vyhrabal se z hromadného hrobu a po 13 kilometrech lesem se dostal až do statku Kuchynkových, se kterými před válkou obchodoval. U nich se pak přes rok tajně schovával ve stodole v seně, aniž by o něm Kuchynkovi věděli. „Po válce se ten Žid Fajbiš objevil a oznámil nám, že se u nás schovával. My jsme měli strašně zlýho psa, ale on se prý s ním spřátelil, protože se s ním dělil o žrádlo. ‚A co jste jedl?‘ ptala se ho máti. ‚No, všecko. Nepozorovala jste někdy na zahrádce, že vám zmizelo rajče nebo cibule nebo že jsou někde vytažené brambory? A ten váš kluk mně jednou tak šlápnul kramflekem na nohu, že jsem tam měl ještě dlouho modřinu. On je malej, ale těžkej.‘ Také jsme se ho ptali, jak to dělal v zimě. To prý za sebou zametal.“ Jen nemnozí Židé se ale dokázali schovat. Přímo pod Kuchynkovic zahradou chytili jednou ukrajinští pomocní policisté mladého Žida, na místě ho zastřelili a mrtvolu hodili do blízké strouhy.

Banderovci zabili mnoho jeho bývalých spolužáků

Podobný osud jako Židy čekal i místní polskou menšinu. Organizátoři a pachatelé vraždění polských civilistů ale většinou nebyli němečtí okupanti, nýbrž ukrajinští nacionalisté, tzv. banderovci. Ti se v rámci nemilosrdných etnických čistek dopouštěli na příslušnících polské menšiny těch nejhorších zvěrstev, jaká si lze představit. Brutálním způsobem byly organizovaně vyvražďovány celé vesnice polských osadníků. Doslova „na potkání“ byly zabíjeni i jednotlivci. „Souseda Jaskulského podřezali i s početnou rodinou, naházeli do stodoly a spálili.“ Na nedalekém zámečku ve Verchově zavraždila banda ukrajinských mladíků pod vedením Petra Prichoďka své bývalé, převážně polské vyučující i s ředitelem školy a jejich rodinami. Stejná banda zabila i mnoho svých bývalých polských spolužáků a dalších civilistů ze širokého okolí.

Občas se stalo, že ukrajinští nacionalisté zabili i Čechy, které jinak většinou pouze okrádali o jídlo, oblečení, boty a jiné věci. Jednou měl namále i otec Václava Kuchynky, kterému Ukrajinci vyčítali, že setrval ve vedení obce za všech rychle se střídajících režimů. „V těch horkých dobách ho dokonce jednou banderovci u nás doma odsoudili k trestu smrti a už ho vedli ven. Ale já jsem měl ložnici vedle a poznal jsem po hlase velitele té skupiny. Byl to nějaký Petro Prichoďko, se kterým jsem shodou okolností seděl v lavici ve škole ve Verchově. Tak jsem vyskočil a povídám: ‚Petro, něduríš, to muj baťko!‘ Ať neblbne, že je to můj táta. Tím jsem mu vlastně zachránil život.“

Odbojová organizace Blaník

V době německé okupace a během vzedmutí vlny etnického násilí neseděli volyňští Češi doma se založenýma rukama. V Mirohošti vznikla a později i v jiných českých sídlištích (zejména v Hulči) působila sebeobranná a odbojová organizace volyňských Čechů s názvem Blaník. Jen v Závidově působilo v Blaníku asi 40 lidí. Svou diverzní činnost se tito protinacističtí odbojáři snažili provádět tak, aby si Němci mysleli, že se jedná o akce sovětských partyzánů nebo ukrajinských nacionalistů. Přitom se Blaník snažil české obce chránit právě i před ukrajinskými bandami, z jejichž strany Češi pociťovali asi největší tlak.

“Ne, Češi nebyli neutrální, ale byli mazaní. Měli jsme výhodu, že jsme využili nepřátelství těch Ukrajinců a Poláků i Rusáků. Ti tři šli do sebe a my jsme to využívali – že jsme za nimi byli schovaní,” popisuje Václav Kuchynka, jak se volyňští Češi navenek snažili udržovat dobré vztahy jak s Němci, tak i se sovětskými partyzány a Ukrajinci. Na volyňské „horké půdě“ se mohlo ošklivě nevyplatit vést s jakoukoliv ozbrojenou skupinou otevřený boj.

Druhý příchod Sovětů a vstup do armády

Na začátku roku 1944 začaly přes Volyň proudit kolony ustupujících německých vojáků. Brzy se znovu objevili Sověti. „K nám se nastěhovali dělostřelci a opevnili se okolo vesnice. Ostřelovali od nás německý obrněný vlak, který jezdil na trati Ostroh–Ivačkov–Rovno.“ Během pobytu dělostřelců v Závidově zaplatilo celé velení sovětské jednotky krutou daň za svou lehkomyslnost. „U nás se hodně vařila kořala, samohonka. Velitel toho dělostřeleckého garnisonu s celým svým štábem se pěkně nabumbali a nic chytřejšího je nenapadlo, než že sednou na koně a pojedou na průzkum. Máti je přemlouvala, ať to nedělají, že tam není bezpečno, ale marně. To dělá alkohol. Němci je těsně před Mirotínem zpozorovali a postříleli. Velitele, dva pobočníky, zástupce velitele a politruka. Byl z toho strašnej poprask. Zbylí dělostřelci namířili kanony na Mirotín, na českou vesnici, a začali tam střílet. Matka, když to viděla, prosila velitele baterie, aby tam nestřílel, že to je česká obec. Dalo to hodně námahy a starostí našich závidovských občanů, aby tam přestali střílet.“

Po příchodu sovětské armády se začali volyňští Češi houfně hlásit do 1. čs. armádního sboru. Ani Václav Kuchynka nebyl výjimkou. Ke sboru se dobrovolně připojil v Rovně, kde nedlouho poté zažil německé bombardování kasárenských objektů, při kterém zahynulo mnoho čerstvých branců z Volyně. Z Rovna se Václav Kuchynka dostal přes Žitomir, Kyjev, Tulu a Moskvu až do Jefremova, kde absolvoval základní výcvik. Nejdříve v rámci náhradního pluku, pak 2. paradesantní brigády. Absolvoval spojařský rychlokurz a část výcviku výsadkáře, který ze zdravotních důvodů nedokončil. Během pobytu v Jefremově se totiž společně s dalšími vojáky nakazil malárií. „To je mi dodnes záhadou, jak se to mohlo stát. Je přece známo, že malárii rozšiřují komáři, ale tenkrát na jaře byla ještě zima, všude sníh. Ale zásobovala nás UNRRA, tak jestli v těch zásilkách nebyla nějaká nákaza…“

Po dvou týdnech se dostal z nejhoršího, ale pilulky syntetického chininu mu tehdy vážně poškodily sklovinu zubů. Příznaky malárie se mu pak vracely vždy na jaře ještě asi dalších osm let. Po uzdravení pokračoval Václav Kuchynka přes Ploskurov, Sada Guru a Černovice ke Krosnu, kde se Němci ještě snažili dobýt město zpět.

Na frontě

Dne 9. září 1944 se Václav Kuchynka dostal s obsluhou radiovozu 3. brigády 1. čs. armádního sboru do obce Wrocanka. Nechybělo mnoho a měl by toto datum napsáno v úmrtním listě. Naši vojáci tehdy v ranních hodinách napochodovali před hlavně německých zbraní. Hned v počátku německé minometné palby byla zničena praporní radiostanice. „Nastal dokonalý zmatek. Najednou někdo křičel, že jedou německé tanky. Naše auta odjela rychle pryč přes brambořiště a já už je nestačil dohonit. Najednou se z mlhy objevil tank snad deset metrů přede mnou. Někteří zpanikařili a utíkali. Tank střílel z kulometu a naši padali. Co nestačil kosit kulometem, tak přejel a rozdrtil to. Byl tam takový polní mostek z klád. A já, když už to vypadalo, že mě tank rozválcuje, jsem se pod něj schoval. Tak ke straně, kde to bylo pevnější, protože já jsem tušil, že se to může zbortit. A taky jo. Ale přece jen ta moje strana trochu vydržela. Tak mi to tam zmordovalo fasádu, trochu pomačkalo nos, ale přežil jsem to. On to nade mnou zamíchal, ale nějaké bahno tam bylo, tak mě prostě trošičku smíchal s blátem. Teprve až kvečeru jsem se dostal k útvaru celej zbědovanej.“

Když se Václav Kuchynka trochu zotavil, hned se vrátil zpátky na frontu. Tentokrát do prostoru vesnice Zindranowa, kde sledoval útok našich tanků na nedalekou kótu. Ze Zindranowé postupoval se spojovacím praporem oklikou přes Barwinek na Duklu. V rámci Karpatsko-dukelské operace většinou museli naši vojáci útočit na dobře připravená německá obranná postavení. „Měli tam dobré bunkry a pozorovatelny. Ty jim předem museli stavět Slováci. Vždy to volili tak, abychom na ně museli útočit nějakou planinou, otevřeným prostorem.“

Václav Kuchynka působil během Karpatsko-dukelské operace i během bojů na Slovensku jako radista-telefonista. Těžší zranění se mu naštěstí vyhýbala. Lehčí zranění ale utrpěl několikrát, například před Duklou, kde ho zasypaly drobné střepiny z německého granátu. „Většinu střepin jsem si vytahal sám nožíkem, ale jedna mi zůstala za okem. Lékaři po válce s tím radši nechtěli nic dělat, aby mi nepoškodili oko.“

Později v Liptovském Mikuláši našli vojáci továrnu se zásobami marmelády a vína. „Výbornou malinovou marmeládu jsme jedli takhle rukama a zapíjeli to vínem.“ Na pobyt ve Vsetíně má vzpomínku, jak na místním nádraží hořely vlaky s pohonnými látkami. „Sudy s benzinem tam létaly vzduchem jako rakety. To byla podívaná!“

Válka pro Václava Kuchynku skončila 8. května v Němčicích nad Hanou. I tam ale ještě naši vojáci měli ztráty po přestřelkách s ojedinělými německými skupinami. „Moravská děvčata v krojích byla senzační. Kávu podávaly, třípatrové vdolky a pusu k tomu. Ani jim nevadilo, že jsme byli zaprášení, špinaví.“

Zabral si statek v Sudetech

Spojovací prapor se v Praze ubytoval na Špejchaře. Václav Kuchynka pak pokračoval s částí praporu směr Žatec. Poté sloužil postupně na posádkách ve Chbanech, Vikleticích a v Litoměřicích, kde působil u styčného důstojníka ministerstva obrany při osidlovací komisi Antonína Bočka. Pomáhal umisťovat vojáky 1. čs. armádního sboru, většinou původem z Volyně, do konfiskovaných německých usedlostí v litoměřickém okrese. “Každý jsme si vyhlédli nějaký [dům], protože jsme měli svodky z každé obce, kolik je tam německých usedlostí k osídlení. Dostali jsme to osvědčení 255 a na základě toho jsme měli přednostní právo k osídlení.” 

Když pomohl na okrese usídlit všechny vojáky, odešel do civilu. Sám si v Křešicích vybral pěkný statek, kde ještě žili původní němečtí majitelé Kiliánovi i s českým čeledínem Vaškem Horáčkem. Toho se jednou Václavovi zželelo, a když se po zabijačce “trochu napili”, statek na něj přepsal. „Tam jsem měl psací stůl, tak jsem vytáhl šuplík a vyndal z něj dekret na tu usedlost, škrtl svoje jméno a napsal tam Václav Horáček a povídám: ‚A je to tvoje, abys věděl, že jsem taky dobrej člověk.‘ A on se mohl zbláznit radostí.“ I s rodinou Kiliánových měl Václav Kuchynka až do jejich odsunu dobré vztahy. „Obědvali jsme s rodinou všichni u jednoho stolu. Němka přinesla víno, nalévalo se do pohárků. Žilo se normálně.“

Když se ve prospěch čeledína Vaška vzdal prvního statku, odstěhoval se do nedalekých Polep. Tam si zabral jinou usedlost, kde také ještě byli přítomni původní majitelé, německá rodina Linajových. “Dcera, Helena se jmenovala, chodila do české školy, a když jsem tam přišel, tak ona jednou mně takhle u oběda říká: ‚Šéfe, vy jste to krádlovali – tu naši usedlost?‘ Já povídám: ‚Co je krádlovali? Chceš říct, že ukradli, ne?‘ Ona povídá: ‚No, ukradli.‘ Já povídám: ‚Vždyť já vím, že jsi chodila do české školy,‘ – tak jak přišla na to slovo ‚krádlovali‘? Tak jsem jí to vysvětlil, ukázal jsem jí dekret a zúčtování od národního pozemkového fondu,” popisuje zvláštní situaci při přebírání konfiskovaného majetku.

Přesto prý Václav Kuchynka i s Linajovými dobře vycházel. Hospodářova dcera Helena ho i s manželem navštěvovala ještě po letech – a domů do Německa si pravidelně vozívala výslužku vyhlášených polepských brambor.

Do Polep se po válce přistěhovali i Václavovi rodiče. Snažili se pak hospodařit společně jako rodina. Václav měl dvanáct hektarů polí, rodiče čtyři. Pěstovali všechno možné, ale nejlepší výnosy se daly tržit z chmele, pokud se dobře usušil a prodal.

Kolektivizace volyňské Čechy dostihla i v Československu

Po únoru 1948 se nad Kuchynkovými znovu začal vznášet přízrak kolektivizace, které odchodem z Volyně chtěli uniknout. V roce 1952 byl Václav Kuchynka pod tíhou likvidačních povinných dodávek a daní nucen soukromé hospodaření ukončit. „Jak říkají Rusáci – ‚dobrovolnym puťom z prinužděnija‘, neboli dobrovolně z přinucení jsem nakonec vstoupil do družstva.“ V družstvu pracoval Václav Kuchynka postupně jako řidič, pokladník, agronom, mechanizátor a energetik. Jeho otec nějaký čas dokonce polepské JZD vedl. Se svou paní Boženou, roz. Šerákovou, sestrou známého tankisty Karla Šeráka, se Václav Kuchynka seznámil v roce 1951. Má s ní tři syny: Karla, Václava a Zdeňka.

Po revoluci roku 1989, při níž se angažoval v Občanském fóru, mu byly vráceny pozemky a znovu začal hospodařit na vlastním. Poněkud bizarně působí skutečnost, že podle svých slov musel splatit dluh, který měl na finančním úřadu z padesátých let – vznikl mu nesplacením všeobecné zemědělské daně, oné likvidační daně, kterou komunisté používali jako prostředek k nátlaku na sedláky a k ospravedlnění jejich perzekuce.

Od roku 1989 až dodnes (2009) působí Václav Kuchynka v čele Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu litoměřického okresu.Účastní se i dění v krajských a celostátních výborech obou organizací. Práce pro lidi, bývalé vojáky, politické vězně a jejich rodinné příslušníky je mu koníčkem, ale i nelehkým břemenem. „U legionářů jsem dlouhá léta dělal předsedu rozhodčí rady. To je takový ombudsman nebo soudce. To bylo: ‚Ty seš východňár, já jsem zápaďák, já jsem kanonýr, ty jsi pěšák, ty stojíš za hovno…‘ Ten je lepší, jinej je letec, ten je ještě lepší, pak se pohádaj a dáváš je dohromady. Například Ostravu jsem takhle řešil. Tam byly dva tábory. Východ, Západ. Končický a nějakej Havlíček se tam pořád rvali. Deset let to trvalo. Už jsme nevymysleli nic chytřejšího než udělat Ostravu 1 a Ostravu 2 a každej si zvedl ruku, ke komu půjde. Není to samozřejmě ideální, protože tím jsme jim dali možnost mít i nadále dva vyhraněný tábory.“  

Vadí mu, že společnost si zásluh bývalých vojáků nedostatečně cení. „Mrzí mě, že ruka státu není dost štědrá a nedokáže dostatečně ocenit zásluhy nás bývalých vojáků.“ Co by si pan Kuchynka přál? „Přál bych si, aby se lidi měli trochu víc rádi a nebyly už ty nesmyslné války. Aby zmizela zlodějina a aby pan prezident dělal svoji práci a nepletl se do věcí, kterým nerozumí,“ řekl Václav Kuchynka v roce 2008.