Bedřich Kudláč

„Konec války, my jsme byli náhodou v přístavu, tak jsme zůstali v tom Trondheimu, ti Angličani tam přišli za dva dny a vyhnali nás ven z Trondheimu, z těch kasáren, na pláně, to tam byly takové vysokohorské louky a na tisíc Němců nám dali jednu pušku a hlídejte se sami. No, tam se nedalo utéct, před vama moře, za vama hory a dálky až do Švédska. Tam se nedalo utéct. Jak dlouho přesně, to vám neřeknu, ale po nějakým času tam přišla nějaká komise a my jsme zírali očima, to nebyli Angličani, to byly vyžehlený tesilový uniformy. Jsme hleděli, to byli fešáci, ti se mně líbili, Američani. Přišla tam nějaká menší komise, měli se přihlásit ti lidi, kteří měli dřív jinou státní příslušnost. Já jsem měl taky, kdysi českou státní příslušnost, tak jsem se hlásil.“ – „A co to pro vás znamenalo?“ – „Že nás dali do zvláštního tábora pro samé Sudeťáky, to znamenalo, že jsme byli oddělení od těch ostatních Němců, a za nějaký čas nás dali na loď a jelo se a nevědělo se kam. A jelo se pod americkou vlajkou. Já říkám: ‚Ježíš Maria, oni nás odvezou do Ameriky, to by bylo další dobrodružství‘, jenomže ne, to nebylo pravda, jelo se do Německa. A tam byl opravdu vojenský zajatecký tábor s ostnatým drátem, to jsme v Norsku neznali… jazz, jazz a jazz, od rána do večera. A tak hlasitě, že nám to šlo až na nervy. Američani měli furt ampliony, a to se hrálo a my jsme říkali: ‚Co je?‘ – ‚No, umřel nám prezident.‘ Roosevelt umřel akorát.“

„Přímý útoky tam nebyly, jedině ti Angličani a Američani, to letěli z Anglie do Německa, začali letět přes Norsko, oni to brali obloukem. A jednou se stalo, že nějaký ten blbec Němec po nich vystřelil, on ten jeden, buď Američan, nebo Angličan, se mu to nelíbilo, se vrátil a pustil to vajíčko na nás. Bombu, temu se říkalo vajíčko. A už to bylo, už jsme plavali. Žádného to nějak nezastavilo, to bylo: ‚Mužstvo, nástup, mužstvo, opustit loď!‘ Tak jsme skákali do vody. Já jsem byl pořád enom v tej škole, tak ten výcvik na tej lodi, na skladači min, už tam buď byly miny položený, nebo ty lodi nebyly, tak jsem se dostal na ponorku. Pro takového sedmnáctiletého kluka to bylo dobrodružství. Třikrát jsem se dostal s tú ponorkú na moře. To byla taková menší, zastaralá, určitě už možná tenkrát, tak nás bylo kolem osmnácti dvaceti lidí, víc ne.“ – „A co jste měl za úkol v té ponorce?“ – „No právě jako učeň toho telegrafisty, to znamená, že vy jste museli na tom sonaru poslouchat zvuky, kdo kde, co se šustne… a sepsat, sepsat to, ale stejně to hlášení bylo všechno zašifrovaný. Vy jste nevěděli, co vám ten druhý píše anebo co vy odesíláte. Všechno zašifrovaný, to byly čísla, nesmyslný písmena a tam byl šifrovací důstojník.“