Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kukačka (* 1941)

• narozen v roce 1941 v Praze

• z českobratrské rodiny, otec byl zedník a malíř pokojů, matka byla v domácnosti

• základní školu absolvoval v Praze, dále studovat nemohl

• vyučil se malířem pokojů

• na vojně byl v gardovém pluku v Trenčíně, byl tam starším mechanikem

• po vojně pracoval jako řidič z povolání

• následně pracoval v obchodním oddělení firmy Stavoservis

• aktivní sportovec, reprezentant ve volejbalu

• v 70. letech se setkal s učením Williama Branhama

• kvůli svému vyznání měl problémy s komunistickým režimem

Karel Kukačka se narodil v roce 1941 v Praze. Jeho otec byl zedník a malíř pokojů, matka byla v domácnosti. Základní školu absolvoval v Praze. „Dále do školy jsem nemohl, protože moji příbuzní byli živnostníci. Nebylo mi umožněno dále studovat.“ Vyučil se, stejně jako otec, malířem pokojů. Vojnu absolvoval v Trenčíně, kde byl starším mechanikem praporu. Po vojně pracoval jako řidič z povolání. Později nastoupil do obchodního oddělení firmy Stavoservis. Mezi jeho koníčky patří sport, hrál aktivně volejbal, nyní hraje tenis. „Spíš jsem byl do sportu, s kterým jsem byl také v zahraničí, cestoval jsem jako reprezentant.“

Náboženský život v rodině

Rodiče Karla Kukačky byli členy českobratrské církve. Kukačka si však k této církvi vztah nenašel. „Moji rodiče byli u českobratrské jednoty, nás děti tam taky brali občas, ale v tom čase já jsem k tomu neměl vztah absolutně žádnej, spíš to bylo, že jsem následoval rodiče, protože si to přáli.“

Setkání s náboženskými myšlenkami Williama Branhama

Karel Kukačka si však našel vlastní cestu k Bohu. Okolo roku 1970 se setkal s učením Američana Williama Branhama. „Stalo se to v tom čase, když přišla tato zvěst bratra Branhama do naší země a dostaly se mi do ruky některé tyto brožury, který mě moc svým způsobem oslovily, tam skutečně skončil život toho sportu. Tak mě to zaujalo v celým mým životě, že jsem měl skutečně jistá prožití s Pánem. Tak jsem toužil to slovo následovat tak, jak jsem jej přijal.“

Informace o novém učení se k němu dostaly prostřednictvím pana Fleka, původem Němce, který je sám dostával z Východního Německa. „Pan Flek se taky dozvěděl o tý zvěsti bratra Branhama přes nějakýho člověka ve Východním Německu. Bratr nebo muž, který byl ve Východním Německu, mu psal dopisy, on mu to přepisoval na papír a posílal mu to.“ Pana Fleka považuje Kukačka za člověka, který první přinesl nové učení do tehdejšího Československa.

Nová víra se líbila i otci Karla Kukačky, který dokonce vystoupil i z českobratrské jednoty.

Kukačkovo zhodnocení učení Williama Branhama a vztah k církvím

Podle Kukačky je branhamské učení tolerantní, klade důraz na svobodné rozhodnutí jedince. „Když nás někdo o něco žádá, tak bysme mu rádi vyhověli, pokud by to nebylo něco negativního nebo to nemělo mít negativní dopad. Tak je to u křesťana. My nebrojíme ani proti církvím, ani proti jiným učením, protože věříme, že každý člověk je svobodný a jeho rozhodnutí je svobodné.“

Učení klade důraz na rovnost lidí. Tímto se podle Kukačky odlišuje od církví. Existenci církví sice Kukačka toleruje, ale nepovažuje je za pravý nástroj spojení člověka s Bohem. „Bůh nikoho nevyvyšuje, nikoho nesnižuje, nikoho nestaví do čela, on sjednocuje lid v slově, on nedělá nikoho vysokýho, nikoho nízkýho, jako se to dělá v lidským a tělesným způsobě. To vždycky přinese trošku rozruch do těch církví, kde jsou ty majestátní dlouhodobí držitelé svých dobrých cest, a to je zbavuje jejich funkcí, protože nejsou postaveni od Boha, jsou postaveni lidmi. To je ten rozdíl velikej, protože Bůh v Písmě říká, Bůh ustanovuje do církve apoštoly, proroky, učitele. To od počátku Bůh činil. Posílal proroky, posílal učitele, posílal muže, který měli tu zvěst od Boha, ale dneska jsou církve postaveny tak, že ty lidi studujou sice slovo Boží, mají k tomu vlastní výklad, ale nemají to zjevení od Boha, a pak je to učení lidský. Pak se povyšuje jeden nad druhýho, protože jeden se to naučí dobře, druhý se to naučí hůř, ale v tom není ta víra postavena.“ Církve považuje za politické organizace, víra však má být apolitická. „Je to boj o moc a to pořád funguje, tam se nejedná o Bibli, tam se jedná o moc. Tam skutečně nerespektujou absolutně slovo Boží, protože tomu nerozumějí, nechápou to a nemají k tomu ten vztah. Používají to jako nějaký svoje učení. Kdybych to řekl hrubě, tak je to oblbování lidí, není to nic hezkýho. Protože ta Bible a to Písmo, to slovo zvěstovaný těmi muži, který Bůh poslal, přináší člověku odpočinutí, přináší mu jistotu, přináší mu pokoj a jasno ve všech věcech.“ Proto také branhamisté neusilují o vznik církví, jen nabízejí ostatním možnost vydat se stejnou cestou jako následovníci Branhama. „To znamená, každej dělá to, co si myslí, že je dobré. Ale my bysme byli rádi, kdyby každý člověk mohl přijmout to, co Bůh si myslí.“ Každý člověk může přijmout slovo Boží sám a nepotřebuje k tomu církevní zprostředkování.

Současný svět je podle Kukačky hektický, lidé jsou neurotičtí, ztrácejí radost z normálního života.

Branhamisté v ČSSR a reakce komunistického režimu

Lidí seznámených s učením Williama Branhama byly v Československu podle Kukačky stovky až tisíce. Branhamisté byli organizováni v misii, která měla „pobočky“ ve všech významnějších městech ČSSR. Přívrženci učení se scházeli ke společným modlitbám a setkáním v domech či bytech jednotlivých členů misie. Tato setkání se nazývala sejení. „Byly skupiny, řekl bych, skoro po všech městech, které se scházely k modlitbám. Do života to přineslo... Víte, zbavili se strachu z komunismu a z perzekucí a ze všech těch věcí. Stali se svobodnými lidmi, scházeli se, našli v tom radost a pokoj.“

„Tak jsme si třeba pustili tu kazetu a poslouchali jsme, co do povědění má ten muž Boží. Ať to byly věci od bratra Branhama, ať to byly věci od bratra Franka. To nám bylo posílení v tom životě a v modlitbě a ke všemu.“

Náboženské texty si předávali formou samizdatu, na kazetách nebo magnetofonových páscích. Nejprve je však překládali z němčiny. „Každá rodina, když to dostala, tak to napsala několikrát a poslala to dál. Prostě to bylo takový společenství, že jeden to dával druhýmu a staral se o svý blízký a svý přátele v každým tom kraji a každý tý situaci.“

Branhamisté nebyli zaměřeni proti režimu. Dokonce ani neodmítali vojenskou službu. „V Bibli to není psáno. My skutečně skrze tu zvěst Boží, která vede do toho biblickýho slova, osvětluje to biblický slovo, to zjevení, tam není nic takového psáno, že bysme nemohli být v armádě, nemohli dělat to i ono. Je tam psáno o tom, co je pro nás dobré, pro náš život. Tam je dokonce psáno, abysme ctili vrchnost, abysme měli kladnej vztah k druhýmu člověku.“ Reakce režimu však byla nepříznivá. Stoupenci učení Williama Branhama byli perzekvování, Kukačka se s perzekucí setkal okolo roku 1975, byl mu např. zabaven cestovní pas a nesměl jezdit do zahraničí.

Podle Karla Kukačky neměl komunistický režim důvod bát se nového náboženského učení. „Oni sami měli strach z něčeho, že je to nějaká skupina proti nim, proti tomu systému, nebo něco. Ale to nebylo ono, s tím to nemělo nic společnýho, ale oni znali ten dřívější svět, kterej, ať vezmeme křižácký tažení, ať vezmeme celou tu historii, vědí, že církve měly v tom hluboko prsty položený, v těch negativních věcech, v celým tom vývoji světa. Oni se toho báli, nevěděli, neměli jistotu, ale z naší strany jim nehrozilo nic. Oni nás vždycky zmáčkli, někde nás přivřeli, snažili se z nás dostat, co máme v úmyslu. Ale nakonec tam nic takovýho nenalezli, tak nás pustili a zase nás hlídali a pořád nás nějakým způsobem perzekvovali. Myslím si, že neměli v tom rozeznání.“

Komunistický režim na ně často dělal zátahy, sledoval je, když pořádali svá setkání. Policie využívala dokonce i informací udavačů. „Někdy zase byli lidi, církevníci, který jim dávali informace, jako to bylo za všech časů, to zjistili, a tak nás tam honili po kopcích (smích), některý z nás chytli.“ Karel Kukačka vzpomíná například na setkání branhamistů u Těšína. Setkání však bylo narušeno razií tajné policie. „To byla vždycky tajná policie, samozřejmě. Jak jsem říkal, někdo nás vždycky označil a oni tam přišli se psy. Některý zase nás informovali, že se něco takovýho děje, tak se to rozpustilo, rozešli se. Ale některý, který jsme tam byli autama z daleka, ty nás potom lapli a prostě se nás ptali na nějaký věci, co vlastně jsme tam, jaká buňka, co se tam udávalo, jestli se nedělo něco protistátního, takhle to probíhalo pořád, běžně.“

Branhamisté po revoluci

Situace branhamistů se radikálně zlepšila po revoluci. „Tak jsme to mohli svobodně dát do novin, dát to do rozhlasu, mohli jsme svobodně vylepit plakáty, pozvat lidi, který měli zájem, aby se toho sejetí zúčastnili.“ Nepříznivý postoj si však k branhamistům zachovávají církve.