Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kukačková (* 1932)

• narozena 20. dubna 1932 v Nové Vsi u Třebíče

• vzdálená příbuzná Jana Kubiše

• po atentátu na Heydricha mnoho příbuzných zatkli

• blízké příbuzné Jana Kubiše nacisté zavraždili

• pamětnici se perzekuce vyhnula

• roku 1945 se rodina přestěhovala do Prosiměřic na Znojemsku

• v 50. letech rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství

• od 50. let pamětnice členkou komunistické strany

• celý svůj profesní život pracovala v JZD jako zootechnička

Coby vzdálené příbuzné parašutisty Jana Kubiše jí po atentátu na Reinharda Heydricha hrozila deportace. Tehdy desetiletá Marie nakonec přečkala období represí bez újmy. Ostatní ale takové štěstí neměli. Bratranec a celá řada dalších příbuzných skončili v Terezíně. „Propustili jenom ty vzdálenější, jinak všichni zahynuli. To bylo lidí a lidí,“ vypráví Marie Kukačková.

Stejně jsme byli neposlušní

Marie Kukačková, rozená Konecká, se narodila 20. dubna 1932 v Nové Vsi u Třebíče. Matka Anežka, rozená Bulantová (nar. 1899), pracovala v papírně v sousedních Přibyslavicích. Otec František (nar. 1898) měl jako nejstarší ze sedmi dětí zdědit hospodářství. „Ale jeho nejstarší sestra se chtěla vdávat, kupovat v Pavlicích hospodu a potřebovala peníze...“ Namísto toho se tedy otec František živil přeprodejem potravin, které dovážel autem, svépomocí přestavěným na dřevoplyn. „Půl roku jezdili do Znojma a kolem Znojma pro potraviny. Zelenina a všechno, co lidé na Znojemsku vypěstovali. […] Svážel i obilí a takové věci.“ Druhého půl roku – v zimních měsících – pak vozil vápno na stavbu. Tímto způsobem se otec František živil po celé válečné období.

Koncem třicátých let nastoupila Marie do první třídy základní školy v sousedních Okříškách. „Museli jsme chodit pěšky do Okříšek, do měšťanky. S tím, že když jsme si jako malí chtěli koupit něco na jídlo, tak když jsme došli do Přibyslavic, tak nějakej perník z řepy. To jsme si mohli koupit za války, když jsme šli ze školy a měli jsme hlad.“ Cesta do školy navíc vyžadovala znalost terénu. „Sedláci, kteří měli dát něco na lávku, nedali. Byl tam brod a u brodu teče Jihlávka. A abychom nemuseli obcházet přes ty Přibyslavice, tak jsme... a neměli jsme, když byla zima. V létě jsme mohli po těch velkých kamenech přeskákat, ale potom jsme nesměli, ale my jsme stejně byli neposlušní, protože se nám nechtělo chodit tak daleko.“

Kubiš se přišel rozloučit, že na chvíli pojede pryč

Jan Kubiš, jeden z parašutistů a atentátníků na říšského protektora Reinharda Heydricha, byl vzdáleným příbuzným Marie Kukačkové. I on pocházel z Třebíčska. Mariin strýc Richard Mitiska měl sestřenici Kristynu, provdanou Kubišovou, která byla matkou odbojáře Jana Kubiše. „Můj bratránek [Miroslav Mitiska] byl v Ptáčově odmalička a Kubiš tam přišel sloužit a spávat chodil k babičce. A Mirek [Mitiska] mi vždycky říkal, že když bylo biřmování, tak [Jan Kubiš] mu šel za kmotra s tím, že mu dal hodinky, už tehdy dostal hodinky. A potom najednou, že půjde do Jihlavy k vojsku.“ Stalo se tak v říjnu 1935, kdy Jan Kubiš narukoval do armády. O čtyři roky později, v červnu 1939, Kubiš ilegálně překročil hranice směrem do Polska. „Jednou přišel, že se jde rozloučit, že na chvíli pojede pryč. A víc ho už neviděli.“ Na české, respektive protektorátní území se Jan Kubiš vrátil koncem roku 1941, pět měsíců před atentátem.

Po útoku na Reinharda Heydricha 27. května 1942 nastaly pro příbuzné výsadkářů temné časy. „Když to přišlo, s tetou a se všema, co je sebrali po atentátu, tak oni nejdřív nevěděli proč. Mysleli jsme si, že taky můžou přijít pro nás, když je všechny odvezli do Terezína z celý široký rodiny. Všechno šlo. […] Ti bližší všichni přišli do plynu nebo je zabili.“

Nacistické odplatě se nevyhnul ani zmíněný bratranec pamětnice Miroslav Mitiska. „On se učil jako sedmnáctiletej v Třebíči zedníkem. A tam odtud ho vzali. Jeho otec byl polír, taky zedník, a matku a Milenu, jeho sestru. To byli všichni – odvezli je do Jihlavy, to on mně vykládal. A tam že ho fackovali.“ Nakonec skončil v Malé pevnosti v Terezíně. „Ti, kteří byli vzdálenější, tak tam nebyli tak dlouho. Já si myslím, že tam byl dva měsíce, ale to nemůžu potvrdit. […] Propustili ale jenom ty vzdálenější, jinak všichni zahynuli. To bylo lidí a lidí.“ O své zkušenosti z Terezína pak Miroslav mluvil jen nerad.

Představovala jsem si, co to bude za fešáky

Ačkoliv Marii ani její nejbližší rodinu deportace do koncentračních táborů nezasáhla, válka o sobě dávala vědět. „Bylo to hrozný, když vám nad hlavou letí letadlo a myslíte si, že budou bombardovat. A měli jsme taky mezi sebou studentku a najednou měla ,Jude‘. Bylo to smutný, všechno jsme prožívali.“ Židovská spolužačka se konce války nedočkala. „Odvezli pryč celou rodinu. Ona byla z Okříšek a celá rodina najednou nebyla. […] Nikdy se nevrátili.“ Z dalších civilních obyvatel, kteří zaplatili životem, vzpomíná Marie na souseda Svobodu. „Pan Svoboda byl najednou mrtvej. Někdo ho zastřelil a nikdy se nevypátralo kdo. Jestli někdo z Němců… Byl zmatek. Já jsem měla kamarádku naproti, byly jsme za oknem, dívaly jsme se a všechno jsme viděly.“ 

S blížícím se koncem války se přibližovala i fronta. „Byl hezkej den, a tak jsme si jako malí hráli. Tomu se říkalo pastviny, za našima. Tak jsme si tam hráli, nad náma škola, silnice a najednou hukot. A to už jsme slyšeli, že bude konec války. […] Nalítávali, nalítávali, ale nebombardovali. Ani u nás, ani v Přibyslavicích. Ale lítali, a hodně nízko. A my jsme se samozřejmě báli.“ Následný příjezd sovětských osvoboditelů byl pro tehdy třináctiletou Marii zklamáním. „Já jsem si představovala, že když oni vyhráli válku, tak co to bude za fešáky a jaké budou mít stroje. A když přijely ty první stroje... vojáci byli odření, otrhaní... Já jsem byla zklamaná, že vám nemůžu říct jak. A za nima ti s koníkama. Chudáci, velcí chudáci. Ale pak zase přišli nějací ti vyšší, ti u nás spali a řekli otci, že co by mohli sebrat, ať rychle schová. Nevím, co mysleli, jestli jenom ty hodinky, ale prostě co by nám mohli ukrást, tak že by to mohlo špatně dopadnout a už bysme to neviděli.“

Všichni byli ve straně

Po válce se rodina přestěhovala do Prosiměřic na Znojemsku a veškeré prostředky investovala do vlastního hospodářství. „Všechny peníze, obě auta se prodala a šlo to teda sem.“ Po převratu v roce 1948 komunisté hospodářství združstevnili. „Musela jsem jít do družstva, brácha tady nebyl, rodiče byli staří.“ V padesátých letech si pamětnice doplnila vzdělání na zemědělské škole v Miroslavi. „Byla jsem sama jedna ženská mezi chlapama.“ Ve studiích se pak v šedesátých letech rozhodla pokračovat. „Mě to začalo bavit a také jsem pak chodila na vejšku, to bylo v Třebíči. Ale v srpnu 1968 přišli Rusi a mně už se pak opravdu moc nechtělo.“

Celý svůj profesní život strávila Marie v jednotném zemědělském družstvu (JZD), kde působila jako zootechnička. „Napřed to byly Prosiměřice, pak Prosiměřice-Vítonice, to je vesnice kousek od nás, když se jede na Moravský Krumlov, tak s nimi jsme se sloučili. A nakonec jsme šli úplně všichni do těch Práčí,“ vzpomíná pamětnice na slučování družstev.

Od padesátých byla zároveň členkou Komunistické strany Československa. „Šéf byl takovej, jakej byl, tak všichni byli ve straně. […] Tak to v Práčích chodilo.“ V JZD pamětnice zažila i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „To si vzpomínám jako teď, když zavřu oči, tak to vidím. […] Musela jsem brzy vstát a najednou nešlo rádio. […] Přijdu do práce a říkám: ,Holky, nevíme, co se děje.‘ Mně rádio vůbec nešlo, pak začalo, tak jsme teda společně zjistili, jak to je.“  

Ale to víte, že jsme byli rádi

Sametová revoluce Prosiměřicemi podle vzpomínek pamětnice příliš nerezonovala. „Všechno bylo nějak. A člověk už byl takovej nějakej z toho všeho… Ale to víte, že jsme byli rádi.“ V devadesátých letech Marie vycestovala kvůli zdravotním problémům na rekreační pobyt na Kubu. Dovolená místy připomínala život v předlistopadovém Československu. „Nač si kdo vzpomněl – tolik jídla! A místní přitom, chudáci, neměli a každej se bál něco mluvit. Když jsme třeba seděli na zahradě před hotelem, tak oni se báli mluvit. Lidi tam byli opravdu chudáci. […] Chtěla jsem něco koupit vnoučatům a měla jsem peníze, ale nebylo co. Zavezli nás do nějaké prodejny pro papaláše, ale bonbony tam nevypadaly ani jako bonbony.“

V době natáčení rozhovoru (2021) žila Marie Kukačková v domově s pečovatelskou službou v Prosiměřicích.