Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr., Csc. Zdeněk Kukal (* 1932  †︎ 2021)

• narozen 29. listopadu 1932 v Praze

• 1955 dokončil studium geologie na Univerzitě Karlově v Praze a nastoupil do Ústředního ústavu geologického (dnešní Česká geologická služba)

• je autorem řady odborných i populárně naučných publikací

• v oblasti geologie se zprvu zabýval výzkumem sedimentů a vyvřelin, později se zaměřil na oceánologii a oceánografii

• hostoval na univerzitách v Bagdádu a Kuvajtu, prodělal roční stáž v Irácké geologické službě

• od začátku 90. let zasedal v Radě vlády České republiky pro výzkum a vývoj

• v roce 1990 byl jmenován docentem a získal titul doktora věd

• v letech 1992 až 1997 byl ředitelem České geologické služby

• zemřel 12. prosince 2021

Zdeněk Kukal (narozen 29. listopadu 1932 v Praze) žil od roku 1938 v samém centru Prahy, v Jindřišské ulici, a tak se již v dětském věku stal svědkem mnoha historických událostí. Jedna z jeho raných vzpomínek se pojí k 15. březnu 1939, kdy Čechy a Moravu obsazovala německá vojska. „Padal mokrý sníh, já byl ve druhé třídě. Když jsme vyšli ze školy, čekali na nás rodiče. Všechny maminky plakaly, otcové taky. Pak jsme viděli, jak po Václavském náměstí táhnou Němci. Tehdy jsme pochopili, že jsme okupovaní. Jako děti jsme to nebraly jako tragédii, ale jako velmi nepříjemnou změnu.“

Zdeněk Kukal si dodnes přesně vybavuje také represe, které následovaly po atentátu na říšského protektora. „Za heydrichiády jsme trnuli doma, nikam jsme nevycházeli. Chodily hlídky, někde jsme zdálky slyšeli střelbu, pak prováděli noční prohlídky. Byt od bytu, dům od domu, jeden byt za druhým. Wehrmacht, policie, gestapo. U nás v domě to dopadlo dobře: nikoho nenašli.“

Možná ještě silněji na malého Zdeňka zapůsobilo Pražské povstání, během něhož se Jindřišská ulice dostala do samého centra dění. „Poštu měli naši, tam byla barikáda; esesáci obsadili Jindřišskou věž a měli tam kulomety; my jsme byli uprostřed a nevycházeli jsme z krytu. Byly to čtyři dny neuvěřitelného napětí. Z okna jsem viděl začátek střelby: nějaký německý důstojník začal střílet, když ho chtěli odzbrojit. K tomu došlo dvě hodiny předtím, než se začalo střílet u rozhlasu. Během povstání jsme nevycházeli z krytu. Největší hrůza nastala předposlední den: před naším domem zastavil německý tank a střílel ránu za ranou na barikádu před hlavní poštou. Mysleli jsme si, že je konec, že teď přijdou pro nás. Pak se najednou rozhostilo ticho – ukázalo se, že tank jen kryl ústup esesáků.“

Během prvních dní po osvobození Praha slavila, všeobecné veselí však nesdíleli všichni. Pamětníkův bratr, který měl prostudovanou otcovu legionářskou literaturu, během přehlídky sovětských jednotek na Václavském náměstí jen pokýval hlavou a odtušil: „A teď tu budeme mít bolševiky.“

Mnoho koníčků, jedna celoživotní vášeň

Z bohaté knihovny rodičů čerpal i Zdeněk Kukal, v dětském věku byly jeho oblíbenou literaturou zejména cestopisy a knihy o moři – snad právě tato četba v něm podpořila rostoucí zájem o geografii a geologii. Na začátku jeho odborné dráhy stály také procházky po pražské Chuchli a po Prokopském údolí, kam jej kamarád Ivo Chlupáč přivedl ke sbírání zkamenělin.

Koníčků měl Zdeněk Kukal v gymnaziálních letech vícero. Vstoupil do boxerského oddílu a jako člen družstva Slavie se závodně věnoval lehké atletice; vynikal v hodu diskem, v této disciplíně dokonce krátkou dobu držel dorostenecký rekord. Nadto se pod vedením profesorky Šifrové učil hře na klavír a příležitostně koncertoval ve své škole i ve Smetanově muzeu na Novotného lávce.

Nicméně na konci gymnázia viděl Zdeněk Kukal svou budoucnost jasně: jeho snem bylo studium geologie. Když roku 1951 maturoval, znal již učebnice mineralogie a chodil na odborné přednášky. Jeho plány mohla zhatit jedině politika, s únorovým převratem totiž jeho rodině nastaly zlé časy: komunistické orgány znárodnily otcův obchod a pamětníkův bratr si od roku 1948 odpykával sedmiletý trest za organizování národně-socialistické buňky a rozdávání politických letáků. Zdeňku Kukalovi však pomohlo, že stalinský režim chtěl co nejvíce posílit řady československých geologů, úřady blíže nezkoumaly politický profil jeho rodiny, a proto mohl na vysokou školu bez problémů nastoupit.

Do studia geologie se Zdeněk Kukal vrhl s nadšením. Za jeho největší vzory platili profesor Kettner, u kterého ještě jako student pracoval na poloviční úvazek, dále odborník na ložiska profesor Pouba a také docent Havlena, díky němuž absolvoval své první stáže.

Zkoumání sedimentů, vyvřelin i mořského dna

Mladého geologa zprvu zaujaly vyvřeliny, které jezdil zkoumat do Posázaví. Pod vlivem docenta Havleny se však Zdeněk Kukal s postupem času zaměřil na sedimenty a tímto způsobem se dostal do skupiny profesora Havlíčka, profesora Schneidera a doktora Svobody, s nimiž prováděl terénní vrty a napsal různé publikace. První odbornou práci Zdeněk Kukal odevzdal ve třetím ročníku; s postupem let začal vydávat také učebnice a popularizační knihy.

Když roku 1955 dokončil studia, kolegové jej lákali na fakultu či do Vědeckovýzkumného uhelného ústavu, on však dal přednost Ústřednímu ústavu geologickému (dnešní České geologické službě), kde byly lepší pracovní podmínky i kvalitně vybavená knihovna a kde působili jeho nejbližší spolupracovníci.

Na začátku 60. let přišel v kariéře nadějného geologa obrat: Zdeněk Kukal se zúčastnil české oceánologické expedice na Kubu a na tento výzkum později navázal bádáním v Pobaltí či v Jugoslávii; jeho hlavní předmět studia se tak přesunul ze souše na mořské oblasti. Následně se zapojil také do experimentálních plaveb – s americkým týmem se vydal na cestu k Azorským ostrovům.

V souvislosti se změnou geopolitické situace v polovině 60. let dostala akademická pracoviště v Československu příkaz navázat co nejužší spolupráci s arabskými zeměmi. Zděnek Kukal měl v té době na svém kontě již řadu publikací v zahraničních časopisech, arabští geologové jej dobře znali a pozvání na bagdádskou univerzitu na sebe nenechalo dlouho čekat. V Iráku přednášel o sedimentech, geochemii či strukturní geologii, jezdil se studenty na exkurze i na praxi, navazoval nové kontakty… a zahraniční stáž se protáhla až do roku 1970. „Zkušenost z Iráku byla nesmírně pestrá po lidské i po odborné stránce,“ říká Zdeněk Kukal.

Druhá pozvánka do Bagdádu dorazila v roce 1975; tentokrát se jednalo o roční stáž v Irácké geologické službě. Po příjezdu do Iráku pamětník pocítil, že situace v zemi se za uplynulých pět let výrazně změnila: zhoršily se ekonomické podmínky, na univerzitě navíc probíhala první zatčení a rozjížděly se popravy nepohodlných osob.

Zdeněk Kukal se po celou svou kariéru snažil vědecké poznatky nejen rozšířit, ale také popularizovat. Vydal řadu titulů pro širokou čtenářskou obec – za všechny můžeme jmenovat knížky Geologická abeceda, Hrady Čech a Moravy: Z čeho jsou a na čem stojí? či S geologem po České republice.