Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kukla (* 1943)

• narozen 15. ledna 1943 v Praze Jaroslavě a Ladislavovi Kuklovým

• malíř, tramp, hudebník

• otec za druhé světové války poslán jako lékař do Říše, poté bojoval během pražského povstání na barikádách, po komunistickém převratu odmítl vstoupit do strany, znárodnili mu ordinaci

• v letech 1959–1962 otec vězněn komunistickým režimem

• roku 1960 odmaturoval na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ)

• v roce 1969 ho přijali do Svazu československých výtvarných umělců (SČSVU) – obor malba

• vystavoval v Československu, ale i zahraničí – roku 1972 vystavoval v New Yorku

• v roce 1974 ho vyloučili z SČSVU

• v roce 1975 získal malířské stipendium na Royal Swedish Academy of Arts, režim mu v reakci na to zakázal vystavovat a vyslovil mu zákaz vycestování

• v roce 1993 začal učit na Střední umělecké škole grafické a později i na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě

• rehabilitován, obnovili mu členství v Unii výtvarných umělců České republiky. Byl členem International Association of Art – UNESCO

• od roku 1991 také členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny

• v roce 2024 žil v Jihlavě

V životě prožil řadu pádů, ale vždycky dokázal znovu vstát. Komunistický režim mu sebral dvacet let jeho profesní kariéry. Nemohl se totiž věnovat tomu, co ho bavilo nejvíc – svým obrazům. Tvořit mohl jen do šuplíku. Celá situace ho dohnala až do krajního bodu, kdy uvažoval o tom, že ukončí svůj život. Nakonec ho zachránila víra, a tak se dočkal pádu komunismu a mohl se začít znovu rozvíjet.

Tatínek bojoval na barikádách

Ladislav Kukla se narodil 15. ledna 1943 v Praze Jaroslavě a Ladislavovi Kuklovým. První roky života prožil s matkou a starším bratrem v Jirnech u Prahy. Otec se narodil roku 1909 v rakouském Gmündu při dnešních českých hranicích. Pocházel z velké rodiny, měl šest sourozenců. Ladislav Kukla starší šel jako dítě se školou na lékařskou prohlídku, kde se dal do řeči se zubařem. Ten si ho k sobě později vzal jako laboranta. Po absolvování studia se pak z otce stal zubní lékař. Vlastní praxi si zařídil v Kopistech (dnes již zaniklá obec u Mostu). Tam už pobýval se svou ženou Jaroslavou. Po německé okupaci pohraničí rodiče odešli do Prahy a koupili si domek v Jirnech u Prahy, kde provozovali zubařskou ordinaci. Roku 1940 se otec odmítl vzdát české národnosti, proto byl poslán jako lékař do Říše. Do protektorátu jezdil za rodinou jen na návštěvy.

Ještě před osvobozením otec z nasazení utekl a vrátil se do Prahy, kde se účastnil bojů na barikádách během povstání. Podle jeho syna dostal po konci války za podíl na bojích vyznamenání od generála Ludvíka Svobody.

Čtyřčlenná rodina se usadila v Jihlavě, kde žila sestra Ladislava Kukly staršího. Rodiče provozovali zubařskou ordinaci, matka otci pomáhala jako zdravotní sestra. Roku 1950 otci nabídli členství v Komunistické straně Československa (KSČ), což jako katolík s díky odmítl. Tehdy začal režim rodinu postupně utlačovat – manželé Kuklovi museli pracovat i čtrnáct hodin denně a nakonec stejně přišli o ordinaci i její veškeré vybavení. Otec tedy začal pracovat v jihlavském Domě zdraví. Aby toho nebylo málo, Ladislav Kukla se jakožto válečné dítě v té době potýkal s rachitidou neboli křivicí. Nemoc mu ale přinesla i něco pozitivního – jelikož byl upoután na lůžku, naučil se ještě před nástupem do první třídy číst a v knížkách našel lásku k přírodě. Mnoho času strávil v léčebnách, a tak měl na čtení dostatek času. Díky lásce k přírodě si přál studovat lesnickou školu, což mu otec rozmluvil. Nakonec tedy nastoupil na střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ), obdobu dnešních gymnázií.

Kuklovy ale čekaly ještě další problémy. Kolem otce se začala utahovat smyčka – jakožto katolík, protifašistický bojovník a bývalý soukromník byl trnem v oku režimu. V padesátých letech navíc pomáhal knězi, který byl nevyléčitelně nemocný a upoutaný na lůžko. „Jednou k nám přišli čtyři poměrně mladý hoši. Myslím, že ani neměli povolení na domovní prohlídku, ale tenkrát se na to kašlalo,“ vypráví, „a zavolali maminku a řekli, že každej zubař má ještě nějaký schovaný zlato – ono bylo nařízený, že všechno zlato zubní se musí dát státu zadarmo. Tak tatínek určitě něco odevzdal, ale nějaký věci si, zvlášť ty zlatý destičky, nechal. Ti estébáci mamince řekli, že tatínka nechají být, že bude dál chodit na Dům zdraví a mě i bratra nechají dostudovat, když jim prozradí, kde tatínek má uschované to zubařské zlato.“ Matka po příslušnících Státní bezpečnosti (StB) požadovala čestné slovo – jeden z nich přísahal na svou důstojnickou čest. Ukázala jim tedy skrýš se zubařským zlatem. Šťastný konec se ale nekonal, čestné slovo samozřejmě pro estébáky nic neznamenalo. „Všechno sebrali a tatínka obžalovali a dostal tři roky,“ zakončuje Ladislav Kukla.

Zakázali mi výstavy

Otec strávil ve vězení období od roku 1959 do roku 1962. Mezitím stihl v roce 1960 Ladislav Kukla odmaturovat. V té době už měl za sebou sám zkušenosti se státními bezpečnostními složkami. Díky lásce k přírodě se s přáteli už od čtrnácti let vydával na čundry. Hned při jejich prvním několikadenním výletu strávili několik hodin na policejní služebně. „Utábořili jsme se u Sázavy blízko Stvořidel. Tehdy to tam asi hlídali kvůli Foglarově Sluneční zátoce. Večer na nás naběhli, nastrkali nás do auta a odvezli na služebnu. Neměli jsme ještě ani občanky. Nakonec nás tam nechali celou noc, sebrali nám kudly, co jsme měli s sebou, a ráno nám řekli, že to oznámí rodičům, a pustili nás,“ vypráví o svém prvním střetu s režimem a dodává: „Pak už jsme věděli, že si musíme dávat větší pozor a nespali jsme tak blízko u řeky.“

Po maturitě Ladislav Kukla zjistil, že mu režim neumožní studovat a bude moci být jen pomocným dělníkem. Tato informace ho silně ranila, neměl perspektivu a nevěděl, co bude. „Matka mi dala stokorunu, jel jsem stopem do Tater, chodil jsem po horách a dal jsem se psychicky do kupy,“ říká. Následující dva roky tedy pracoval jako pomocný dělník. Věnoval se ale také tomu, co ho od dětství velmi bavilo – malbě (už v sedmnácti letech navštěvoval malíře Jana Zrzavého v jeho ateliéru a diskutoval s ním). Chodil do kroužku pro pracující, kde je vedl kroměřížský rodák, malíř Theodor Bechník. Mezitím také prošel základní vojenskou službou ve Stříbře u tankového praporu.

Po svatbě v roce 1969 se s novomanželkou přihlásili do družstva, které v Brně stavělo domy. Ve stejném roce ho přijali do Svazu československých výtvarných umělců (SČSVU) – obor malba. V roce 1970 pak získal malířské stipendium. „V roce 1970 jsem dostal první cenu za malbu. Každé tři měsíce jsem vozil do Prahy obrazy, měl jsem výstavy v Mánesu. Zkrátka jsem tím žil,“ vzpomíná. Výstavy měl v Brně, Praze, ale i na mnoha dalších místech v zahraničí – například v Německu, Španělsku a v roce 1972 dokonce v New Yorku. Právě poslední zmiňovaná výstava byla jedním z pomyslných hřebíčků do rakve jeho uměleckého působení. „V New Yorku mi nabídli, že mi udělají další velkou výstavu. Seřvali mě, že přece nemůžu mít výstavu v Americe, a vyhodili mě ze svazu,“ vypráví. To se psal rok 1974.

Pro rodinu začalo obtížné období. Družstvo, které stavělo domy v Brně, se rozpadlo, a tak si těsně před dostavením svého nového domova museli hledat jiné útočiště. Mladá rodina se nakonec přestěhovala do Jihlavy, kde manželka zdědila dům, který byl ale ve velmi špatném stavu, a bylo třeba rozsáhlé rekonstrukce. „Zrovna když jsem jednou pracoval na opravách, přišli ke mně dva estébáci a ptali se mě, jestli mám legitimaci. Měl jsem ji tři měsíce propadlou a oni mi řekli, že jestli do měsíce nenastoupím do práce, zavřou mě jako příživníka,“ vzpomíná. Nové zaměstnání sháněl jen těžko. Nakonec ho přijali do jihlavské firmy Motorpal, která vyráběla čerpadla. Život Ladislava Kukly se obrátil vzhůru nohama. Každý den vstával ve čtyři ráno, aby stihl autobus do fabriky. Neměl čas na své milované obrazy, prožíval psychicky náročné období.

Víra nás zachránila před alkoholismem a pádem

Zvrat nastal roku 1975, kdy získal malířské stipendium na Royal Swedish Academy of Arts. „Šel jsem na ministerstvo, abych požádal o povolení k odjezdu. Jenže namísto toho mi vyslovili zákaz vycestování,“ vzpomíná. Přišla tak další rána, která ještě více zhoršila jeho psychický stav. „Můj kamarád měl sestru vrchní v Bohnicích. Tak když se primáři, který viděl v jednasedmdesátém roce mou výstavu v Mánesu, svěřila, že mě ze všeho vyhodili, tak nabídl, že mě na rok vezme, že dostanu štempl, že jsem prostě magor. A říkal: ,Tady máme arteterapii. Tady budeš mít svoji místnost, můžeš malovat. Jednou za měsíc tě pošleme na tři dny domů za manželkou a za dítětem a pak se uvidí.´“ Ladislav Kukla nabídku přijal, jenže když přemýšlel nad tím, že doma nechá ženu s dětmi v rozestavěném domě, začal mít pochybnosti. „Už jsem šel chodbou v Bohnicích za tím primářem. Už jsem chtěl zaťukat a nevím proč, ale přišel takový impuls, tak jsem se otočil a šel jsem domů, a to už jsem se rozhodl, že skončím se svým životem,“ popisuje těžké chvíle, které prožíval.

V zdánlivě bezvýchodné situaci nakonec našel cestu. „Když už jsem se opravdu chystal skončit se životem, přišel jeden sedmdesátiletý farář evangelický, metodistický církve, dokonce americký církve. On znal maminku i tatínka. Tak přišel za mnou a já mu říkám, že chci skončit se životem, už nevím, jak dál, nemůžu. A on tak zvláštním způsobem řekl: ,Pojď, dej život Kristu,´ já říkám: ,Já nevím ani, jak.´ ,Klekni si,´ tak jsme si klekli. Já opakoval krátkou modlitbu, že se dávám Bohu k dispozici v Kristu Ježíši, ať mně odpustí hříchy, protože jsem hodně pil, a ještě navíc byly tam jiný věci, jak už jsme s manželkou skoro nežili, protože ona byla ze mě úplně nešťastná. Tak se to pomalu začalo spravovat,“ vypráví. To, že si našel cestu k víře, mu nakonec zachránilo život. Nakonec i jeho manželka, která pocházela z komunistické rodiny a jeho přiklonění k víře odsoudila, se vydala na stejnou cestu. „Víra nás oba zachránila před alkoholismem a pádem,“ říká Ladislav Kukla.

Ladislav Kukla najednou na svá díla pohlížel úplně jiným pohledem – viděl, že odrážela strach a nenávist, kterou v sobě do té doby choval. Proto se odhodlal k velkému kroku a spálil je. Se ženou znovu žili spokojený život se svými třemi syny.

V dalších letech prošel několika výslechy StB. Ptali se ho například na jeho kamaráda, spolužáka ze školy, disidenta Pavla Nováka, se kterým trampoval. „Ptali se mě, odkud ho znám. Říkali mi, že jsem důvěryhodný člověk, a chtěli po mě, abych na něj donášel, ať si to rozmyslím. Já jsem jim pak řekl, že jsem si to rozmyslel a že odteď se s ním budu stýkat jen dvakrát ročně, a tak jim stejně nebudu mít co říct,“ vypráví.

Po sametové revoluci se opět mohl naplno věnovat své vášni. V roce 1993 začal učit na Střední umělecké škole grafické a později i na Vyšší odborné škole grafické v Jihlavě. Vystavoval v tuzemsku i zahraničí. Byl rehabilitován, obnovili mu členství v Unii výtvarných umělců České republiky. Byl členem International Association of Art – UNESCO. Od roku 1991 byl také členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. S manželkou rádi a hodně cestovali trampským způsobem po celé Evropě i mimo ni. Jejich nejstarší syn působí jako akademický malíř a sochař. Druhý syn je šperkař a sklář a žije ve Finsku. Nejmladší syn je inženýr architekt a absolvent DAMU. V roce 2024 žil Ladislav Kukla v Jihlavě.