Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Kulhánek (* 1932)

• narodil se 2. září 1932 v Praze do rodiny bankovního úředníka

• válečná léta prožil na Smíchově

• bydleli nedaleko Palackého mostu, který byl zničen při náletech v únoru 1945

• navštěvoval měšťanku na Zatlance, po válce nastoupil do gymnázia v Drtinově ulici

• na gymnáziu se přátelil s Jiřím Němcem, pozdějším disidentem, který ho přivedl k náboženství

• v roce 1953 se nechal pokřtít, poté ministroval při náboženských obřadech

• v letech 1951 - 1956 vystudoval ČVUT

• pracoval ve Státním ústavu dopravního projektování a poté v Metrostavu

• v roce 1958 se oženil s Evou, vychovali čtyři děti

Jeho tatínek se narodil do špatné doby. Byl vášnivý cestovatel a pracoval jako bankéř. Za Protektorátu ale všechny banky zabrali Němci a jeho kariéra se nemohla dál rozvíjet. O cestování nemohla být řeč. Pak přišli komunisti, a protože nebyl ve straně, měl opět smůlu. Ani jeho syn Pavel nepřišel na svět do šťastné doby. „V 50. letech byly tři možnosti: Buď se přidat k těm zločincům nebo se oběsit a nebo si najít nějaký jiný smysl života. Tak jsem zvolil tu třetí možnost a v roce 1953 jsem se nechal pokřtít,“ říká.

Otec chtěl hlavně cestovat

Pavel Kulhánek se narodil 2. září 1932 v Praze do rodiny bankovního úředníka Vladimíra Kulhánka a jeho ženy Marie. Jeho otec před válkou pracoval v pražské úvěrní bance, pak v České eskomptní bance. Maminka byla v domácnosti, ale za války musela do totálního nasazení. Byla sekretářkou v Křižíkových závodech nedaleko Anděla, zůstala tam i po osvobození.

Otec o svém mládí moc nevyprávěl, ale ještě za první republiky se prý realizoval jako vášnivý cestovatel. Nikdy mu prý nešlo o majetek. Nechtěl dům, chatu, nebo o auto. Chtěl cestovat. Ještě za svobodna, ve dvacátých letech, si jako bankovní úředník mohl dovolit procestoval Francii, Itálii, byl také v Egyptě a Řecku.

Kulhánkovi se vzali později, když bylo Marii 29 a Vladimírovi 33 let. Bydleli v Praze na Malvazinkách. Když vypukla válka, Pavlovi bylo přesně sedm let. Tatínek se prý zalekl a raději přestěhoval rodinu do menšího bytu.

Nebyl jsem nordický typ

Pavel Kulhánek má velmi silnou vzpomínku na 28. říjen 1939, kdy se oslavy vzniku republiky staly mohutnou protinacistickou demonstrací. V Praze vystoupilo na 100 000 demonstrantů, do nichž nacisté stříleli, mezi oběťmi byl i student Jan Opletal. „Byl jsem tehdy na Václavském náměstí s rodiči. Policajti nás naháněli a já jsem prožíval šok. Utíkali jsme Vodičkovou ulicí pryč. Měl jsem opravdový strach. Pak jsem z toho ještě dlouho nemohl spát,“ vzpomíná.

V té době chodil do druhé třídy. Zpočátku ho škola vůbec nebavila, ale časem se učil se tak dobře, že by býval mohl jít už ze čtvrtého ročníku obecní školy na gymnázium. „Ale já jsem se tam nedostal. Tehdy zřejmě nestačil jen dobrý prospěch. Říkalo se, že nad výběrem žáků, kteří mohli na gymnázium, bděl nějaký německý supervizor, který vybíral adepty na studium podle toho, zda jsou nordické typy. A to já jsem nebyl. Nedostal jsem se, i když jsem měl samé jedničky,“ dodává Pavel Kulhánek. Chodil tedy do měšťanky Na Zatlance, tam, kde je dnes gymnázium.

Válka a hry

Veškerý svůj volný čas ve válečných letech trávil s kamarády u Vltavy mezi železničním a Palackého mostem. Hračky a sportovní náčiní byly nedostatkovým zbožím. Fotbal hráli s vyřazenými tenisovými míčky, protože kopací míč nebyl k sehnání a nebo to byl luxus, který si nemohli dovolit. „Smíchov byla spíše chudší čtvrť a v jeho ulici bydlela spousta dětí z různých sociálních vrstev.“

Pavel u babičky v Radotíně nasbíral vystřílené nábojnice (tzv. hilzny), které tam zbyly po německých manévrech. Nosil je do školy a děti na ně hvízdaly, za což dostal poznámku a rodiče kvůli tomu museli do školy na kobereček. „To byla asi největší aféra, kterou jsem způsobil, jinak jsem byl spíše ustrašené dítě.“ 

Heydrichiáda

V roce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha ke Kulhánkům ve dvě ráno do bytu vtrhli němečtí vojáci. Pavel ležel v posteli a třásl se hrůzou. Pod postelí totiž tajně schovával německé nábojnice a teď měl strach, že je tam vojáci najdou. „Nebylo to gestapo, ale wehrmacht, a byli poměrně slušní. Navíc hledali atentátníky, ne nábojnice, takže to pro mě dobře dopadlo,“ usmívá se Pavel Kulhánek.

Vzpomíná také na nepříjemnosti, s nimiž se za války potýkala většina Čechů. Nebylo nic k dostání a lidé si vypomáhali všelijak. „Musel jsme jíst, co mi vůbec nechutnalo. Například místo čaje s mlékem a chleba s máslem a marmeládou se pilo kafe z melty a do ní se nalámal chleba. Vařila se jídla z tuřínu a protože nebylo normální maso, maminka mi nutila plíčky, abych měl aspoň nějaké maso. Nesnášel jsem to.“

Někteří lidé z měst využívali štědrosti příbuzných a známých z venkova, kteří na tom byli s jídlem lépe, protože měli zahrady, pole a domácí zvířata. Kulhánkům občas přilepšili příbuzní z Dolního Ročova, kteří měli mlýn a občas udělali i černou zabíjačku. Pavlův otec k nim jezdil pro mouku a někdy přivezl i maso ze zabíjačky. Riskoval při tom hodně. „Na nádražích byly namátkové kontroly a za pašování jídla z venkova byly vysoké tresty, mohl to být koncentrák i trest smrti. Proto lidé, kteří něco pašovali, vystupovali z vlaku už na Veleslavíně a pak pokračovali tramvají. Ale pomáhali i železničáři, kteří, když věděli, že na nádraží je kontrola, nechali vlak zastavit v polích, aby mohli lidé vyskákat z vagónů a dojít do měst jinými cestami pěšky, aby se vyhnuli kontrolám na nádraží,“ vypráví Pavel Kulhánek.

Nálety v Praze v únoru 1945 a Pražské povstání

Ke konci války už Pavel a jeho spolužáci nechodili do školy kvůli stále častějším hrozícím náletům. Dostávali jen domácí úkoly. Poplachy byly časté a bombardování se Praze vyhýbalo, takže lidé už je časem nebrali tolik vážně. To se dělo i 14. února 1945. Pavel zrovna seděl doma, škola nebyla, nudil se, díval se z okna, i když byl letecký poplach. „Ale najednou příšerná šleha. Záclony se nadzvedly a pak ohromná rána. Bomba spadla na Emauzy a do Palackého mostu, poblíž něhož jsme bydleli. Ale u nás naštěstí žádná škoda, ani okna to nevyrazilo.“ Pavel běžel z třetího patra dolů do sklepa a když bylo po všem, vyběhl ven, aby se podíval, co se stalo. „Palacký most dostal plný zásah, byla v něm díra skrz na skrz, bylo zničené i zábradlí a pomníky, které byly na obou koncích mostu. Emauzy byly v ruinách a hořely. Mrtvé vozili do kostela Svatého Ignáce,“ popisuje Pavel Kulhánek, co viděl na vlastní oči.

Pátého května byl Pavel svědkem dění na ulici (dnes Lidická), navzdory zákazu rodičů, kteří o něj měli pochopitelný strach. Byli však v práci, a proto nevěděli, kde se potuluje. „Díval jsem se, jak lidé odzbrojují německé vojáky. Mávali československými vlajkami. Pak jsem se šel podívat na nábřeží k naší bývalé škole. Za rohem bylo gymnázium, z něhož si Němci udělali lazaret. Střílelo se tam. Pak mě ale maminka zatáhla do sklepa a já tam musel být s ostatními.“

Pavlův otec se přišel ohlásit do kasáren na náměstí Kinských do povstalecké centrály, kde se rozdávaly helmy a zbraně. „Nakonec se ale vrátil, že už pro něj nic nemají a že se jim nehodí, prý je starý,“ vypráví pamětník. Kulhánkovi se schovávali ve sklepě a stavěli barikády v ulici Na Celné na Smíchově. I třináctiletý Pavel pomáhal. „Rozbíjeli jsme chodníky a na každé straně ulice jsme postavili barikádu z dlažebních kostek a dalších věcí.“

Vzpomíná i na příchod Vlasovců: „Byli to utečenci z bolševické armády anebo zajatci a vypadali jako Němci, protože měli německé uniformy, což bylo matoucí. Ale mluvili rusky či nějakým slovanským jazykem, a tak se dali poznat.“ Vlasovci se prý pohybovali po dnešní Plzeňské ulici kolem Anděla a měli německou výzbroj. Když pak na nábřeží přijeli Rusové, radostně je vítali. Obdivovali jsme je a oslavovali jako osvoboditele, učili se od nich ruská slovíčka. Mávalo se ale všemi vlajkami: Ruskými, americkými i britskými.“

Msty na Němcích

Nejhorší vzpomínky má Pavel Kulhánek na dny krátce po osvobození. Vypráví o revolučních gardách a pomstách na civilním německém obyvatelstvu. „Z děr začali vylézat lidi, kteří za války nebyli žádní hrdinové, a teď se začali mstít. Byla to taková spodina. Chovali se sadisticky vůči komukoli, kdo se jim nelíbil. Vůči Němcům, kteří tady bydleli, ale i vůči jejich dětem. I děti nutili rozebírat barikády a opravovat chodníky. Na záda Němcům malovali hákové kříže, tloukli je a házeli po nich kostky. „Viděl jsem, jak přitáhli starou paní v županu. Byla to Češka, která za války učila němčinu. Všichni museli umět německy, takže ona učila. Roztrhali jí župan a tloukli ji. Slyšel jsem, že tyto lidi pak naházeli do Vltavy a stříleli do nich. To dělala ale taková ta lumpenproletariát,“ vypráví Pavel Kulhánek, který prý nejvíce mrtvých viděl v Karmelitské ulici. „Každých 10 metrů tam ležela mrtvola nějakého Němce.“

Škola a přátelství s Jiřím Němcem

Rodiče chtěli mít z Pavla doktora, a tak ho v roce 1945 přihlásili na gymnázium v Drtinově ulici s výukou latiny. Byl však technický typ, jazyky, humanitní předměty mu nešly a kvůli latině skoro propadal. Dostal se do koedukované třídy. Bylo jich osm chlapců a 21 děvčat. Nepovinně studoval navíc deskriptivu, což mu výrazně zvedlo šance dostat se později na vysokou školu technického typu.

Na gymnáziu se ve třídě spřátelil s Vladimírem Jančarem, který byl kamarádem Jiřího Němce z vedlejší třídy. Jiří byl filozoficky zaměřený katolík, který měl na Pavla i Vladimíra velký vliv. „Už na gymnáziu dělal pro své kamarády přednášky z filozofie a dával nám seznam doporučené literatury. Mě to zaujalo.“ Přátelství se prohlubovalo, jezdili na výlety, třeba i stopem. Pavel Kulhánek vzpomíná například na cestu do Karlových Varů a Mariánských Lázních, jak přespávali na farách. To bylo ještě před únorem 1948.

Nebezpeční spolužáci

V roce 1948 bylo Pavlovi 16 let. Komunisté převzali moc v zemi a atmosféra ve společnosti zhoustla. Vztahy mezi lidmi se zhoršovaly. Pavel Kulhánek vzpomíná, že čtyři chlapci z osmi v jejich třídě se hlásili ke komunistické mládeži. „Terorizovali nejen nás, ale i učitele. Měli jsme marxismus - leninismus a ti učitelé se těch kluků báli; byli z nich vyděšení.“ Ve škole museli povinně zpívat ruské písničky, například Kaťušu. „Dělali jsme si z toho legraci, ale ti aktivní spolužáci nás za to pohlavkovali. Mluvili komunistickou hantýrkou a byli docela nebezpeční.“

Pavel maturoval v roce 1951. „Maturovali jsme ve svazáckých košilích a ten jeden, který svazáckou košili neměl, neodmaturoval. Jeden politicky angažovaný spolužák, tak zvaně dělnického původu, byl dokonce přísedící a ten měl ke všemu takové divné připomínky,“ líčí Pavel Kulhánek.

Víra v Boha dávala životu smysl

Padesátá léta charakterizuje jako dobu, v níž šlo i o život, nebo o zkažený život. Hrozila ztráta zaměstnání, vyhazov ze studií, vězení. Do školy s nimi chodila dcera popravené Milady Horákové. „Pamatuji si, že ji chtěli vyloučit ze školy. Ale pak se zvedla vlna nesouhlasu. Už nevím, jestli od studentů či kantorů, ale nakonec ji nevyhodili.“

Jiří Němec seznámil Pavla s katolickým knězem Jiřím Reinsbergem, který sloužil v Kostele Matky Boží před Týnem a Kostele svatého Havla. Pavlovi se víra stávala smyslem života. „V 50. letech byly tři možnosti: Buď se přidat k těm zločincům nebo se oběsit a nebo si najít nějaký jiný smysl života. Tak jsem zvolil tu třetí možnost.“ 

Tatínek, který byl od mládí masarykovec a republikán a jako takový vystoupil ve dvacátých letech z katolické církve a stal se nekompromisním ateistou, těžce nesl, když se jeho syn nechal v roce 1953 pokřtít. Stalo se tak v Kostele svatého Havla. Za kmotra mu byl kamarád Jiří Němec, křtil ho kněz Reinsberg.„Proběhlo to veřejně a bez nějakých tajností, mimo mši, když byl kostel prázdný,“ vzpomíná Pavel Kulhánek.

V roce 1958 se v témže kostele také oženil s Evou. „Svatbu jsme měli na úřadě a pak odpoledne s plnou parádou v Kostele svatého Havla. Poblíž bylo muzeum Klementa Gottwalda a v něm pozorovatelna StB. Odtud estébáci pozorovali a fotografovali lidi, kteří chodili do kostela. „Nás si ale nikdo nevšímal. Já jsem byl pro ně nezajímavý,“ dodává pamětník.

Pavel Kulhánek v 50. a 60. letech ministroval v Kostele svatého Gabriela v Holečkově ulici. Vzpomíná, že někteří z farářů, které poznal ještě před rokem 1948, byli v 50. letech potrestáni vojenskou službou u PTP. S Jiřím Němcem a jeho ženou Danou v druhé polovině 50. let ztrácel kontakt. „Naše cesty se rozešly. Byli jsme každý úplně jinak zaměřený. On byl filozof, já technik,“ říká o svém dávném příteli, pozdějším chartistovi a významném disidentovi.

Je těžké být hrdinou, když živíte čtyři děti

Pavel Kulhánek v letech 1951-1956 vystudoval České vysoké učení technické, obor slaboproud, poté dostal umístěnku do Výzkumného ústavu vojenského ve Kbelích, avšak práce ho tam vůbec nebavila. Byl rád, když mohl po třech letech odejít do Státního ústavu dopravního projektování. Projektoval dálková ovládání měníren na dráze. Když se začalo s výstavbou metra, přeložili ho do Metrostavu a zde působil až do počátku 90. let.

Svou ženu Evu znal od svých 13 let, ale sblížili se až v tanečních. Vychovali spolu čtyři děti a žili spolu 55 let až do smrti ženy. Zemřela v roce 2013. Po svatbě v roce 1958 se přestěhovali do domu manželčiných rodičů, kde Pavel Kulhánek žil i v době natáčení v roce 2022.

V roce 1964 manželčina sestra nečekaně emigrovala do Kanady, což způsobilo velké problémy celé rodině. Část rodinného domu, která byl napsána na sestru, propadla státu, mamince manželky zabavili veškerý majetek, a to včetně postele a oblečení. „Chodili po domě a odvezli si i úplné hlouposti,“ vypráví pamětník. Tchána, který byl straník a měl v podniku vysoké postavení, sesadili.

„V 70. letech šlo už hodně o kariéru. Lidi se lámali tím, že je nutili vyjadřovat se ke vstupu sovětských vojsk. Kdo nesouhlasil, měl potíže v zaměstnání. Lidi tedy kličkovali, aby neřekli ani ano, ani ne. Ale už nebylo hrubé násilí, jako v 50. letech,“ říká Pavel Kulhánek. Jeho se, co se týká práce, normalizace nedotkla, tedy ne v tom smyslu, že by o práci přišel. Jak říká, ulice zametat nemusel, ale ani se kariérně neposunul.

„Proti režimu jsem navenek nevystupoval. Je totiž těžké být hrdinou, když máte čtyři děti a jeden příjem. Manželka byla s dětmi dlouho doma a já rodinu živil. Někteří disidenti tento postoj odsuzují jako zbabělost, ale být hrdinou je někdy opravdu těžké,“ říká Pavel Kulhánek.