Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Kulhánek (* 1971)

• narozen 14. dubna 1971 v Karlových Varech

• pochází z učitelské rodiny, rodiče Vladimír a Jitka Kulhánkovi za normalizace z politických důvodů přišli o práci ve školství

• v letech 1985–1989 vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ostrově nad Ohří

• v letech 1990–1990 studoval ČVUT v Praze

• v listopadu 1989 v Karlových Varech vylepoval informační letáky, byl vyslýchán Státní bezpečností

• v letech 1990–1997 studoval VŠE v Praze, obor podniková ekonomika a management

• absolvoval roční pobyty v USA (1992–1993) a v Austrálii a na Novém Zélandu (1994–1995)

• po studiu pracoval jako logistik dopravy ve firmě Hopi

• v roce 2000 se natrvalo vrátil do Karlových Varů, kde převzal vydavatelství Promenáda, založené jeho matkou

• v roce 2006 spoluzakládal Karlovarskou občanskou alternativu (KOA)

• v letech 2010–2018 byl náměstkem primátora Karlových Varů

• od roku 2020 je hejtmanem Karlovarského kraje za hnutí STAN

„Patřím teprve k druhé generaci lidí, kteří se na Karlovarsku po válce narodili, takže naše kořeny v tomto regionu jsou zatím mělké,“ říká Petr Kulhánek. S městem Karlovy Vary spojil celý svůj život: v listopadu 1989 zde jako vysokoškolák šířil informační letáky o událostech na Národní třídě, působil tu jako vydavatel časopisu Promenáda, místní politik a v roce 2024, kdy hovořil s Pamětí národa, také hejtman Karlovarského kraje. 

V Karlových Varech se narodil 14. dubna 1971 a strávil zde většinu svého života. Pochází z učitelské rodiny, jeho rodiče Jitka a Vladimír Kulhánkovi přišli do města jako učitelé na umístěnku. Seznámili se v roce 1969, když již oba měli za sebou první manželství. Petr vyrůstal se starší sestrou z matčina předchozího vztahu, otec měl z prvního manželství syna, který žil se svou matkou, ale často je navštěvoval. 

Dětství v totalitě ho naučilo střídmosti

Do života manželů Kulhánkových ještě před Petrovým narozením dramaticky zasáhly události roku 1968. Vladimír Kulhánek se tehdy podílel na založení karlovarské pobočky Klubu angažovaných nestraníků, takže s nástupem normalizace přišel o práci ve školství. „Skončil jako zedník na stavbě, postupně se vypracoval na mistra, ale to byl s jeho kádrovým profilem strop. V této pozici zůstal do roku 1989,“ říká Petr Kulhánek. Jeho matka byla po návratu z mateřské také vyhozena ze školy a začala pracovat jako prodavačka gramofonových desek v Supraphonu. Později si našla místo v podniku Kancelářské systémy, který se zabýval instalací prvních masově zaváděných počítačů, a stala se odbornicí na tehdejší výpočetní techniku. Oba rodiče měli nízké platy, takže rodina musela žít skromně. Jako pozůstatek jejich předčasně ukončené učitelské kariéry jim však zůstal učitelský nájemní byt ve vilovém domě v malebné Gottwaldově ulici (nyní Krále Jiřího) v těsném sousedství lázeňské čtvrti. 

Jitka a Vladimír Kulhánkovi se před synem netajili negativním vztahem ke komunistické totalitě: „Doma často hrála Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Rodiče se nás od toho nijak nesnažili distancovat, naopak nám vysvětlovali, v čem tkví hodnoty na hony vzdálené tehdejší ideologii. Jsem vděčný, že nám nastavili žebříček hodnot, i když do roku 1989 jsem ho spíše nosil uvnitř sebe nebo ho mohl sdílet jen v úzkém kruhu rodiny.“ Projevem politického postoje rodičů byla i skutečnost, že se rozhodli Petra nechat pokřtít, přestože nebyli věřící a do kostela chodili jen o Vánocích na půlnoční mši. Jeho kmotrem se stal Anton Sudler, Němec, kterého otcovi rodiče za války v Plzni ukrývali, když dezertoval z wehrmachtu. Po válce odešel do západního Německa, ale s rodinou stále udržoval kontakt. „Takže po něm se jmenuji Petr Antonín Kulhánek,“ vypráví pamětník. „Zhruba jednou ročně nás se svou rodinou navštěvoval, měl jsem od něj džíny, americká trička, nutellu nebo tenisovou raketu.“ 

Jeho rodiče byli velkými milovníky hudby a díky matčině práci v Supraphonu měli doma bohatou sbírku gramofonových desek. Patřila k nim i deska Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, legálně vydaná ještě před zpěvákovou emigrací roku 1969 a poté zakázaná. „Samozřejmě jsem se s tím pochlubil kamarádům ve třídě, pozval jsem je domů a desku jsem jim pustil. Když přišli rodiče z práce, mysleli, že je trefí šlak. Vysvětlili mi, že jsem tím mohl ohrozit celou rodinu,“ vzpomíná Petr Kulhánek. Jeho otec miloval především jazz, Petr ho v osmdesátých letech doprovázel na vystoupení Karlovarského dixielandu BC v místním M-klubu nebo na koncerty Karlovarského jazzového festivalu. Hudbě se věnoval i aktivně, v lidové škole umění se učil na klarinet a saxofon. 

K dospívání Petra Kulhánka patřila i četba mayovek, knih Josefa Škvoreckého a Milana Kundery nebo představení v některých z mnoha dnes již neexistujících karlovarských kin. Od šesti let hrál fotbal a později tenis, hodně času trávil při klukovských hrách v přírodě, protože z domova to měl jen pár kroků na zalesněný Sokolský vrch. O víkendech jezdil s rodiči na chalupu v Krušných horách, kterou vlastními silami rekonstruovali a Petr tu podle svých slov získal vztah k fyzické práci. 

„Když se mě někdo z mladší generace zeptá, jak jsme v té době mohli vůbec žít, odpovídám, že jsme nic jiného neznali. Žili jsme v takovém chlívku, kde jsme věděli – odsud posud – co je možné a co možné není,“ shrnuje Petr Kulhánek zážitky z dětství. „Ale nemám pocit, že by mě dětství v totalitě poškodilo. Naopak, naučilo mě střídmosti a umožnilo mi prožít o to větší euforii v momentě, kdy se režim změnil. Už jako dítě jsem byl pozitivně naladěný, i když jiní okolo mě fňukali, a některé lidi jsem tím štval. Vydrželo mi to dodnes,“ usmívá se. 

Místo do Budapešti zamířil do Prahy

Jako žák základní školy Dukelských hrdinů na náměstí Družby (dnes Milady Horákové) se podle svých slov nesetkal s žádnou politickou šikanou kvůli postojům svých rodičů. Naopak, někteří učitelé, kteří znali osud svých bývalých kolegů Vladimíra a Jitky Kulhánkových, mu projevili solidaritu: „Třídní učitelka mi na školním výletě řekla, že obdivuje moje rodiče za to, jací jsou.“ 

Během základní školy navštěvoval klub mladých elektrotechniků v Domě pionýrů a po ukončení osmé třídy nastoupil na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ostrově nad Ohří. Věděl, že na gymnázium by se kvůli kádrovému škraloupu pravděpodobně nedostal, stejně jako jeho starší sestra. 

Na střední škole odmaturoval na jaře 1989 a plánoval zkusit podobnou cestu za vzděláním jako jeho sestra – ta se po maturitě na střední ekonomické škole přihlásila na vysokou školu do Budapešti, kde měla větší naději na přijetí než v Praze. Podal si přihlášku a úspěšně složil přijímací zkoušky, na poslední chvíli však jeho plány změnila první velká láska, kvůli které chtěl zůstat v Praze. Protože do Budapešti už ho přijali, podařilo se mu dosáhnout přestupu na pražskou ČVUT, obor mikroelektronika. V září 1989 tam nastoupil do prvního ročníku.   

Najednou vedle nás zasmykovala volha…

Petr Kulhánek bydlel v Praze na strahovských kolejích, a aby rodiče finančně nezatěžoval, s přítelkyní si sehnal noční brigádu v dejvických pekárnách. Zde oba pracovali také v noci ze 17. na 18. listopadu. „Kolem druhé nebo třetí hodiny ráno tam někdo přinesl informaci, že na Národní třídě se něco stalo. To byl můj první kontakt se sametovou revolucí,“ říká Petr Kulhánek. Hned po skončení směny šli s přítelkyní každý na svou fakultu a zapojili se do studentské stávky. 

Protože mimo Prahu chyběly pravdivé informace o tom, co se vlastně na Národní třídě odehrálo a co studenti požadují, tisíce mimopražských vysokoškoláků se tehdy z hlavního města rozjely do svých měst a obcí. Petr Kulhánek se svou přítelkyní vyrazili do Karlových Varů a v noci začali po městě vylepovat nacyklostylované informační letáky. Lepili je na výlohy obchodů na třídě Československé armády (nynější třída TGM). „Najednou u nás zasmykovala volha, tajní nás vtáhli dovnitř auta a odvezli nás na tehdejší ,gestapo‘, jak se říkalo sídlu policie v ulici I. P. Pavlova.“ 

Během výslechu se snažili příslušníkům Státní bezpečnosti vysvětlovat, o co jim jde: „Že ve společnosti se děje zásadní změna a že informace, které jsou na našich letácích, jsou v Praze už běžně dostupné, takže by bylo dobré, aby se dostaly i k lidem v regionech.“ Jeden z policistů jim však autoritativně sdělil, že „lidi mají informací dost“. Po několikahodinovém výslechu je propustili se slovy, že jejich „případ“ pro ně bude mít vážné následky. K tomu už ale samozřejmě nedošlo. 

V následujících dnech se Petr Kulhánek vrátil do Prahy a účastnil se demonstrací. „V davu na Václavském náměstí ze začátku panovalo určité napětí. Neměli jsme jistotu, jestli nepřijedou tanky, nebo nás nerozežene policie. Ale průběh demonstrací byl tak poklidný, mírový a přátelský, že aparátčíkům zřejmě došlo, že tohle by už nedali,“ uvažuje.  

Nové profesní cesty manželů Kulhánkových

Do společenského dění se v listopadových dnech zapojili i pamětníkovi rodiče. Nejenže dojížděli na pražské demonstrace, ale Vladimír Kulhánek se též podílel na obnovení karlovarské pobočky Klubu angažovaných nestraníků, kterou o dvacet let dříve spoluzakládal. V prvních komunálních volbách roku 1990 kandidoval na karlovarskou radnici a na následující čtyři roky se stal náměstkem primátora. V městském zastupitelstvu působil až do roku 2006, v letech 1996 až 2004 byl navíc senátorem za ODS. 

Pád komunismu nastartoval novou profesní dráhu také pro Jitku Kulhánkovou. Ta si již před listopadem 1989, kdy komunisté uvolnili pravidla pro drobné podnikání, obstarala živnostenský list na výuku programování a začala organizovat soukromé kurzy pro uživatele výpočetní techniky. Vzhledem k ohromnému rozmachu této sféry v devadesátých letech, kdy se firmy i domácnosti překotně vybavovaly počítači, její kurzy skvěle prosperovaly. Záhy si k nim přibrala také výuku angličtiny a ve své soukromé jazykové škole přivítala rodilé mluvčí, lektory, kteří coby dobrovolníci přijížděli zejména z USA. 

Dva roky na cestách

Petr Kulhánek po prvním semestru opustil studium na ČVUT, protože v nových poměrech ho více oslovovalo studium ekonomie. „Otěže centrálně plánovaného hospodářství přebírala tržní ekonomika, začaly k nám proudit západní ekonomické teorie, velké podniky se transformovaly a potřebovaly manažery. To všechno mi připadalo fascinující,“ konstatuje. Proto na jaře 1990 složil přijímací zkoušky na Vysokou školu ekonomickou a od září nastoupil ke studiu na fakultu podnikové ekonomiky a managementu se specializací na psychologii a sociologii v řízení firmy. 

V roce 1992 přerušil studium a využil příležitosti, kterou mu nabídla kalifornská lektorka, která vyučovala v matčině jazykové škole: celý rok mohl bydlet v jejím bytě v San Francisku a studovat ekonomii na tamní college. Ke studiu si přivydělával jako vychovatel v místních jeslích a poslední měsíc svého pobytu využil na cestování po celých Spojených státech amerických. „Nejenže jsem se naučil dobře anglicky, ale osvojil jsem si i samostatnost v nejrůznějších životních situacích.“ 

Po návratu pokračoval ve studiu na VŠE, ale v roce 1994 se s novou přítelkyní ještě jednou vydal na roční cestu do zahraničí, tentokrát do Austrálie a na Nový Zéland. „Ty dva roky na cestách byly motorem do života a přinesly mi zážitky, které bych za nic nevyměnil,“ konstatuje. 

Roku 1997 dostudoval, obhájil titul inženýra ekonomie a nastoupil jako logistik dopravy do firmy Hopi, která obsluhovala nově vznikající hypermarkety. „V té době se stavěl první obrovský centrální sklad u dálnice D1 a já jsem ho rozbíhal po provozní a ekonomické stránce. Byla to výborná zkušenost, vyzkoušel jsem si, co to znamená pracovat někdy i 48 hodin v kuse a řešit krizové situace, které s tak obrovským provozem souvisejí.“ 

V čele rodného kraje

Jitka Kulhánková mezitím v Karlových Varech založila vydavatelství Promenáda, publikující stejnojmenný časopis pro lázeňské hosty. „Máma si uvědomila, že návštěvníkům města z Česka i ze zahraničí chybí spousta informací, a tak se rozhodla soustředit je všechny na jednom místě.“ Promenáda pravidelně přinášela kulturní programy, mapy, adresáře a další užitečné informace pro lidi přijíždějící do Karlových Varů na lázeňský nebo turistický pobyt. Vydavatelství se postupně rozrostlo a dodávalo podobný časopis i do Mariánských Lázní, vznikla také edice turistických průvodců v různých jazykových mutacích. 

Petr Kulhánek matce pomáhal už během vysokoškolských studií jako autor a editor textů Promenády. V roce 2000 se natrvalo přestěhoval do Karlových Varů, převzal vydavatelství a firmu řídil až do jejího prodeje v roce 2015. 

Mezitím se stejně jako jeho otec začal angažovat v komunální politice: „S přáteli jsme se často bavili o tom, že se nám nelíbí, jak se nakládá s historickým majetkem v centru města. Říkali jsme si, že u piva toho moc nevyřešíme, a v roce 2006 jsme se rozhodli založit nové politické uskupení Karlovarská občanská alternativa – KOA.“ I přesto, že před volbami do zastupitelstva v roce 2006 nestihli žádnou volební kampaň, na radnici se dostali a první čtyři roky strávili v opozici. V roce 2010 pak KOA v Karlových Varech vyhrála volby a Petr Kulhánek se stal primátorem. V čele města zůstal po dvě volební období do roku 2018, přičemž od roku 2014 KOA spolupracuje s hnutím Starostové a nezávislí (STAN). Za STAN se Petr Kulhánek dostal také do krajského zastupitelstva. V letech 2020–2024 působil jako hejtman Karlovarského kraje a funkci se chystá obhajovat i ve volbách roku 2024. 

„Karlovarský kraj je nejmenším a nejméně lidnatým krajem v České republice. Navíc nese poměrně silné šrámy z minulosti,“ říká Petr Kulhánek a pojmenovává nejcitelnější místní problém: skladba obyvatelstva a místní sociální klima jsou stále poznamenány poválečným odsunem německého obyvatelstva ze Sudet. „Tehdy jsme přišli o elitu lidí, kteří tady žili, pracovali a tvořili. V regionu je to dodnes znát.“ Druhým nejvýznamnějším problémem je průmyslový charakter, který Podkrušnohoří vtisklo čtyřicet let vlády komunismu. „Těžba hnědého uhlí a na ni navázané provozy jako teplárenství, elektrárenství nebo chemická výroba krajinu značně zpustošily,“ dodává. „Ale výhled je poměrně optimistický, Krušné hory jsou už zase zelené a lázeňská města se dostala na seznam světového dědictví UNESCO.“ 

Proces proměny kraje k lepšímu je podle jeho slov dnes už viditelný, ale postupuje velmi pomalu. „To není něco, co by se mohlo stát ze dne na den nebo za pět let. Image regionu se odráží i v myslích lidí. Je potřeba, aby místní lidé našli větší sounáležitost se svým krajem, podobně jako je tomu třeba na jižní Moravě, kde rodiny žijí už po mnoho generací.“  

Ukrajinští uprchlíci v KV Areně

V pozici hejtmana se Petr Kulhánek musel vypořádat mimo jiné i s migrační vlnou ukrajinských uprchlíků, kteří po útoku Ruska na Ukrajinu v roce 2022 mířili také do Karlovarského kraje. „To byly těžké týdny, kdy jsme se my, hejtmani, jednoznačně semkli bez ohledu na politické tričko. Karlovarský kraj byl jako jeden z prvních připraven na příjem ohromné migrační vlny.“ Došlo k tomu i díky zprvu nepopulárnímu rozhodnutí Petra Kulhánka proměnit halu zimního stadionu KV Arena v uprchlické centrum, což se podařilo během několika dnů. „Ze dne na den jsme ukončili působení hokejistů, extraligu dohrávali někde v Chomutově. Večer jsme rozpustili led a začal se montovat mobiliář pro uprchlíky. Ze začátku mě za to všichni nenáviděli, ale s odstupem času mi k tomu rozhodnutí gratulovali,“ říká Petr Kulhánek. Karlovarský kraj podle jeho slov přijal ze všech krajů nejvíce uprchlíků v poměru k počtu místních obyvatel. 

„Dnes už víme, že Ukrajinci pro nás nepředstavují problém, jsou plně integrovaní v práci i ve školách. Zlobím se na dezinformační hlasy, které rozšiřují naprosto scestné teorie o tom, jak nás vyjídají. Ve skutečnosti už nyní přinášejí do státního rozpočtu víc prostředků, než se spotřebovává na jejich podporu,“ konstatuje Petr Kulhánek. Boj proti dezinformacím je podle něj jedním z nejpalčivějších problémů současnosti: „V době bleskurychlého šíření informací nelze zabránit tomu, aby se k lidem dostávaly demagogické, laciné, ale pro mysl člověka přijatelné smyšlenky. Musíme se spoléhat na zdravý rozum a neustálé vysvětlování a proti dezinformacím jít kampaněmi, které ukazují reálný obraz situace. Ale je to velmi těžké.“  

V závěru rozhovoru se Petr Kulhánek dívá na naši současnost optikou svého dětství a mládí: „Za pětatřicet let od sametové revoluce jsme se jako společnost neuvěřitelně posunuli, pokud jde o blahobyt a komfort. Hodně jsme si na to zvykli, připadá nám to samozřejmé. A mám pocit, že jsme poněkud rozmazlení. Přál bych si, abychom si jako společnost v sobě stále nesli určitou míru pokory, abychom si uvědomovali, že to, co máme, není samozřejmost, ale výsada – stačí se podívat do jiných částí světa. Aby nám to do budoucna vydrželo, musíme o to pečovat. Tomu bychom měli uzpůsobit svoje chování, smýšlení, žebříček hodnot, abychom nakonec nedosáhli vlastní zkázy a sebedestrukce a abychom si toho, co máme, mohli užívat ještě mnoho generací.“