Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jitka Kulhánková (* 1942)

• narozena 18. září 1942 v Brně

• otec Jiří Konárek pracoval jako tajemník Svazu průmyslníků, matka Ludmila vedla krejčovský salon

• v útlém dětství zažila bombardování Brna (1944), osvobození a příjezd Rudé armády

• po válce rodina přesídlila do Hradce Králové

• po únorovém převratu 1948 rodina vystěhována z hradeckého bytu, přesídlili do Prahy

• po absolvování SVVŠ (1960) z kádrových důvodů nepřijata na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• v letech 1960–1964 studovala na Pedagogickém institutu Karlových Varech

• od roku 1964 učitelkou v Karlových Varech a okolí

• roku 1968 ve škole šířila manifest Dva tisíce slov

• roku 1969 se provdala za Vladimíra Kulhánka

• manžel Vladimír Kulhánek spoluzakladatelem karlovarské pobočky KAN, roku 1969 vyhozen ze školství

• 1973 propuštěna z místa učitelky z karlovarské základní školy v Poštovní ulici

• prodavačkou v Supraphonu, lektorkou práce s počítačem v podniku Kancelářské stroje

• od roku 1989 vyučovala práci s počítačem soukromě, později také angličtinu

• roku 1990 Vladimír Kulhánek zvolen náměstkem primátora Karlových Varů, v zastupitelstvu působil do roku 2006

• v letech 1992–2014 vydávala informační měsíčník Promenáda

• organizovala mnoho benefičních a charitativních akcí za obnovu města Karlovy Vary a okolí

• v letech 1996–2004 Vladimír Kulhánek senátorem za ODS

• autorkou a spoluautorkou knih Mizející Ladak, Posezení s Janem Burianem a Další posezení s Janem Burianem

• Vladimír Kulhánek zemřel 22. února 2021

• syn Petr Kulhánek byl karlovarským primátorem (v letech 2010–2018), od roku 2020 je hejtmanem Karlovarského kraje

Narodila se v Brně, vyrůstala v Praze, ale celý svůj dospělý život prožila v Karlových Varech. V době normalizace zde byla ona i její manžel terčem politického pronásledování, ale po roce 1989 se oba stali významnými osobnostmi místního života, které přispěly k rozvoji města. 

Kořeny na železnici v četnictvu 

Její prarodiče z otcovy i matčiny strany se v průběhu života stěhovali po Čechách i Moravě, jak to vyžadovaly jejich pracovní povinnosti. 

Dědeček z otcovy strany, Gustav Konárek, byl strojvůdcem. Při práci na železnici se vyznamenal záchranou vlaku v kritické situaci na podemleté trati, za což se mu dostalo ocenění a do penze odcházel jako vrchní oficiál drah. Jeho žena Františka Konárková milovala módu a dojížděla ke krejčímu mimo jiné právě do Karlových Varů, takže vnučce už v dětství vyprávěla o tamějších pamětihodnostech. 

Dědeček z matčiny strany, Julius Hamal, působil jako četnický strážmistr v různých moravských městech a nakonec zakotvil právě v Brně. Se svou první ženou měl sedm dětí, z nichž se pět dožilo dospělosti. Manželka ještě v mládí zemřela a Julius Hamal se znovu oženil, takže děti vychovávala jeho druhá žena Karla. 

Otec Jiří Konárek, narozený v Přerově roku 1908, vystudoval práva, ale přitahovalo ho ochotnické divadlo. V době studií účinkoval v divadelním souboru Právník, kde působil také Karel Höger. Když koncem dvacátých let v Brně hostovalo Osvobozené divadlo, Jiří Konárek zaskakoval za nemocného Jindřicha Plachtu v představení Líčení se odročuje. Rodiče mu však nedovolili pokračovat v herecké kariéře profesionálně, a tak dokončil právnickou fakultu a později se stal vedoucím tajemníkem Svazu průmyslníků v Brně. Zde se také seznámil se svou budoucí manželkou Ludmilou Hamalovou, majitelkou prestižního brněnského módního salonu. 

Dcera Jitka se jim narodila 18. září 1942. 

„…aby nikdo z nás nezbyl“

Rodina žila v prostorném bytě v Údolní ulici. První dětská vzpomínka Jitky Kulhánkové se týká spojeneckých náletů na Brno v srpnu a listopadu 1944. Celá rodina utíkala do krytu a choulila se v jednom koutě sklepní místnosti. Jitka později vzpomínala na slova své maminky: „Kdyby na nás něco, padlo, abychom zahynuli všichni tři naráz, aby nikdo z nás nezbyl.“ Ona sama si vybavuje jen pohled na sklepní okénko u stropu, kterým padal dovnitř písek a za ním se míhaly cizí boty. 

Při bombardování byla porušena statika domu, kde žili Konárkovi, a tak se na zbytek války přestěhovali do Rosic u Brna, kde jim pronajal domek majitel místní cihelny. Zde se při náletech ukrývali ve vyhřáté kruhové peci, sloužící k vypalování cihel. 

Právě v Rosicích zažili Konárkovi osvobození a příchod Rudé armády. „Ruští vojáci chtěli odvést maminku, jeden z nich si pro ni přišel. Táta ji ukryl do skříně,“ vzpomíná Jitka Kulhánková. Vojáci si náhradou vyžádali jízdní kolo, které jim Jiří Konárek daroval, a odešli spokojení. 

Nevraživost hnaná závistí

Po válce se Konárkovi přestěhovali do Hradce Králové, kde Jiří Konárek opět pracoval jako tajemník Svazu průmyslníků. Bydleli v příjemném bytě v jednopatrové vilce a Jitka tu nastoupila do první třídy obecné školy na Pražském předměstí. 

V té době však již do života rodiny začaly zasahovat změny v atmosféře, k nimž došlo po únorovém převratu roku 1948. Konárkovi se stali terčem nenávisti ze strany některých příslušníků místního dělnictva. „Vypouštěli pneumatiky, házeli kameny do okna,“ říká Jitka Kulhánková. Za hlavní příčinu těchto skutků považuje závist: „Ti lidé žili v daleko chudších poměrech než tahle vrstva lidí, k níž patřili i moji rodiče.“ 

Zanedlouho začaly snahy vystěhovat Konárkovy z jejich bytu, buď do pohraničí, na Broumovsko, anebo do zpustošeného domku na okraji Hradce Králové. Rodičům se podařilo byt narychlo vyměnit za byt v Praze, s mladým manželským párem lékařů-komunistů, kteří byli ochotni nastoupit v hradecké nemocnici. Na začátku padesátých let, když Jitka chodila do třetí třídy, se tak Konárkovi přestěhovali do hlavního města. 

„Hogo fogo“ i „z ruky do huby“

V Praze žili na Letné ve Veletržní ulici a Jitka nastoupila do školy v ulici U studánky. 

V tíživé atmosféře politických procesů se o politice mluvilo doma jen šeptem. Pro Jiřího Konárka si jednou v noci přišel jakýsi „pán v baloňáku“, zřejmě důstojník Státní bezpečnosti. „Ať se děje cokoliv, táta nic neudělal, Jituško,“ plakala maminka Jitky Kulhákové. Otec se druhý den vrátil, ale politický tlak doby se na něm nakonec podepsal do té míry, že duševně onemocněl a později musel být načas hospitalizován v Bohnicích. 

Jitka se v dětství i v dospívání snažila dobovou atmosféru nevnímat. Utíkala ke sportu a k umění. Hrála košíkovou a účinkovala v dramatickém a recitačním kroužku: „Kožík, Nezval, Seifert… žila jsem ve světě poezie a vnější svět se mě nedotýkal.“ 

Čemu však uniknout nešlo, byly materiální problémy. Otec pracoval za nízký plat jako podnikový právník v Kovoslužbě. Maminka se snažila přivydělávat pro rodinu šitím načerno, ve strachu, že ji někdo udá. „Žili jsme, jak se říká, z ruky do huby,“ konstatuje Jitka Kulhánková. Rodiče se nicméně stále snažili udržovat určitý standard: „První den po tátově výplatě jsme šli na oběd do noblesní restaurace, do Belvederu, k Pelikánovi nebo do Savarinu. A tím noblesa skončila a pak maminka zase vařila česnekovou omáčku, cibulovou omáčku nebo trhanec. Ale jednou za měsíc jsme byli hogo fogo.“ 

Při měnové reformě roku 1953 rodiče neměli ani dost hotovosti na to, aby si měnili základní částku. Jitkal Kulhánková vypráví, že o prázdninách v Orlických horách v lesích nacházeli československé bankovky, shozené ze západních letadel a přetištěné nápisem: „Toto je hladová koruna Republiky československé.“ 

Oprýskané město ve zraněné krajině

V maturitním ročníku jedenáctileté střední školy (gymnázia) roku 1960 se Jitka Kulhánková přihlásila na herectví na DAMU, jako druhou možnost zvolila filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Na DAMU však její přihláška zřejmě nedorazila. U zkoušek na FFUK sice uspěla, ale nebyla přijata z kádrových důvodů. 

Třídní učitelka ji upozornila na možnost přihlásit na nově otevřený Pedagogický institut v některém z krajských měst, v nichž byl nedostatek učitelů. Jitka se rozhodla pro Karlovy Vary právě proto, že je dosud nikdy nenavštívila, a od maminky i babičky slýchala vyprávění o tamějších lázních. Musela složit poměrně jednoduché talentové zkoušky z výtvarné, hudební a tělesné výchovy: „Měla jsem nakreslit krabičku od sirek, udělat kotrmelec a zazpívat Já do lesa nepojedu,“ usmívá se. Studium obnášelo dva roky společného pedagogického základu, po němž si zvolila aprobaci čeština-ruština a později na pražské pedagogické fakultě si jako další aprobaci doplnila angličtinu. 

Ještě před nástupem do prvního ročníku museli budoucí studenti brigádu na takzvané stavbě mládeže na rašeliništi v krušnohorských Abertamech. Jejich úkolem bylo kácet kleč a vysekávat drny, čímž připravovali rašeliniště k budoucí těžbě. Jitka Kulhánková vnímala smutnou atmosféru vysídleného kraje, dříve obývaného sudetskými Němci: „Bylo to hrozně ponuré, protože tam bylo všude hrozně málo lidí a krajina byla taková zraněná. Navíc to bylo nedaleko Jáchymova, takže jsme viděli jáchymovské doly a baráky těch lágrů.“ S odstupem let pamětnice dodává: „Dodnes, když chodím po horách, na mě ty osudy doléhají. Ty zmizelé obce, z nichž často zbývají jenom zídky, otvory do sklepů nebo základy budov. Je to hodně tristní.“ 

V Karlových Varech byla Jitka Kulhánková ubytována na koleji v bývalých kancelářích na třídě Jednotných odborů (nyní Zahradní), podlé řeky Teplé naproti nynější budově Thermalu. Přednášky se konaly na různých místech po celém městě, například v budovách lázní, ve čtvrti Rybáře, někdy i přímo na koleji. Pedagogové jim slibovali přestěhování do nově postavené budovy ve čtvrti Drahovice, ta ale byla dokončena až poté, co dostudovali. 

„Karlovy Vary byly smutné, oprýskané město, ale my jsme si svůj život dokázali zpestřit,“ říká Jitka Kulhánková. Studenti se scházeli v restauraci Perun na Zámeckém vrchu, v baru Embassy nebo v kavárně Petr. 

Jitka Kulhánková si přivydělávala jako pomocná vědecká síla v knihovně, kde dostávala plat 200 korun měsíčně. Každý měsíc navíc obdržela krajské stipendium 400 korun, což jí umožňovalo finanční nezávislost na rodičích. „Táta se v té době léčil v Bohnicích, takže to byla pro rodiče významná úleva,“ konstatuje. 

Ve volném čase hrála basketbal, chodila na španělštinu a na němčinu do jazykové školy, často navštěvovala koncerty, místní divadlo a filmový klub v kině Čas. „Žili jsme naplno, ale, jak se říká, ve své bublině.“ 

Během studia se roku provdala za Jiřího Novotného, kterého znala z oddílu košíkové. Narodila se jim dcera Lucie, ale manželé brzy rozvedli.

Manželství trvající déle než padesát let 

Díky společným názorům na tehdejší politickou situaci se Jitka ve škole seznámila se svým druhým manželem, po jehož boku prožila padesát dva let.

Vladimír Kulhánek se narodil 17. září 1939 v Plzni a pocházel z rodiny živnostníků. Po únorovém převratu roku 1948 byl jejich obchod znárodněn a Kulhánkovy bez náhrady vystěhovali z jejich bytu. Poté rodina žila v chatce ve vesnici Těchoděly na Plzeňsku a rodiče dojížděli do Plzně za prací. Matka se roku 1953 angažovala v demonstracích plzeňských dělníků proti měnové reformě. 

Vladimír Kulhánek nebyl z kádrových důvodů přijat na vysokou školu, jeho matka ale intervenovala u prezidenta Zápotockého a nakonec mu bylo umožněno studovat na vyšší pedagogické škole v Plzni, kde si zvolil aprobaci matematika-fyzika. 

Manželé Kulhánkovi bydleli nejprve ve studeném jednopokojovém bytě v ulici Krále Jiřího (tehdy Gottwaldova), později ho vyměnili za byt v novostavbě v Rybářích a v roce 1969 přesídlili do jiného bytu v ulici Krále Jiřího, kde Jitka Kulhánková žije dodnes. „Byl to učitelský byt, takže když nás oba v době normalizace vyhodili ze školství, báli jsme se, že dostaneme výpověď i z bytu. Ale úřední šiml na nás zřejmě zapomněl,“ dodává Jitka Kulhánková. 

Pootevřené dveře na Západ

Po absolvování školy v roce 1964 dostala Jitka Kulhánková umístěnku na učňovskou školu v Chodově u Karlových Varů. „Přišla jsem tam jako jednadvacetiletá učitelka a měla jsem patnácti- až osmnáctileté kluky učit češtinu, ruštinu, občanskou výchovu a tělocvik.“ S většinou učňů měla dobré vztahy a navzdory svému kamarádskému přístupu u nich bez námahy získávala respekt. 

V následujících letech učila na základní škole Antonína Zápotockého a poté na základní škole v Janáčkově (dnešní Poděbradské) ulici. 

Tam ji zastihlo politické uvolnění roku 1968. „Bylo krásné jaro, měli jsme pocit, že všechno máme před sebou. I se žáky jsme o tom mluvili,“ vzpomíná Jitka Kulhánková. Na konci školního roku přinesla do školy výtisk Literárních listů, v nichž byl uveřejněn manifest Dva tisíce slov. Sama ho podepsala a ve sborovně ho nabízela k podpisu i kolegům. „To se později stalo jedním z těch černých puntíků pro to, abych ze školství odešla,“ konstatuje. 

Její manžel Vladimír Kulhánek v té době zakládal karlovarskou pobočku Klubu angažovaných nestraníků, v níž působil jako místopředseda (předsedou byl František Brož). Oba manželé Kulhánkovi se účastnili řady veřejných diskusí, například s Otou Šikem, který vystoupil v karlovarském Národním domě. 

O prázdninách roku 1968 Jitka Kulhánková poprvé vycestovala na Západ: v Nizozemí navštívila rodinu basketbalisty, s nímž se seznámila při utkání v Karlových Varech. „Rozplakala jsem se tam v obchodě s ovocem a zeleninou,“ vzpomíná. „Ten obchod byl plný čerstvé zeleniny, nádherného ovoce, úžasných konzerv a já jsem stála a brečela, když jsem si vzpomněla, jak v Karlových Varech marně sháním pro naši dceru aspoň mrkev.“ 

Srpen 1968 trávila na chalupě, kterou si její rodiče pronajali v Suché u Nejdku. V noci na 21. srpna nemohla spát: „Říkala jsem si, proč pořád uprostřed noci převážejí ty kombajny?“ Později té noci se od otce dozvěděla, že to jsou tanky, které přijížděly přes hranice z NDR. 

„Byl to pocit hrozné hořkosti, zrady a zklamání,“ ohlíží se za tím, co prožívala během invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Já jsem alespoň nakoukla za tu železnou oponu, ale pak jsme tady byli jak kanárci v kleci dalších dvacet let.“ 

Kontrarevolucionář v čele zednické party

Nástup normalizace zasáhl rodinu Jitky Kulhánkové velmi brzy a výrazně. Vladimíra Kulhánka již v roce 1969 vyhodili ze zaměstnání – v té době oba manželé působili jako učitelé na základní škole v Poštovní ulici ve čtvrti Tuhnice. „Já jsem byla těhotná, ale nebral se ohled na žádné rodinné poměry,“ dodává Jitka Kulhánková. 

Vladimír Kulhánek na půdě za trámem ukrýval seznamy členů a další písemné materiály Klubu angažovaných nestraníků. V obavách z domní prohlídky je všechny spálil, aby nikoho dalšího neohrozil. 

Po propuštění ze školy nastoupil jako mistr party zedníků v karlovarském Městském stavebním podniku. Stavebnictví ho vždy zajímalo, dokonce po večer vystudoval stavební průmyslovku, takže to nevnímal jako velkou újmu. Zanedlouho však na stavbu zavítal jeden z činovníků národního výboru a podivil se nad tím, že partu zedníků vede „kontrarevolucionář“. Vladimír Kulhánek směl v podniku zůstat jen jako řadový zedník. Brzy ale našel uplatnění v nedalekém Nejdu u firmy Armabeton, která byla ochotna ho zaměstnat jako mistra. Dalších dvacet let pak pracoval na stavbách v celém karlovarském regionu. 

Jitka Kulhánková se do školy vrátila po mateřské dovolené v roce 1972. Dostala na starost třídů dyslektiků, jejichž speciálními potřebami se v té době teprve čerstvě začal zabývat dětský psycholog Zdeněk Matějček. „Byla jsem hozená do vody, žádnou metodologii jsem neměla možnost nastudovat. Věděla jsem jen, že mám postupovat pomaleji a být trpělivější než s řadovými žáky,“ vysvětluje. 

Jedna kolegyně, členka KSČ, ji v té době varovala: „Jitko, dávej si pozor. Jsou tady lidi, kteří tě mají sledovat.“ Ale o jejím osudu v té době bylo zřejmě již rozhodnuto. Rok po návratu z mateřské dovolené dostala výpověď, narozdíl od manželka nikoli jako „politicky nespolehlivá“, ale „z důvodů reorganizace“. 

Ze Supraphonu k počítačům

Matka jednoho z jejích dyslektických žáků pracovala jako vedoucí v prodejně Supraphon naproti karlovarské kolonádě a nabídla Jitce Kulhánkové místo prodavačky. Pracovala zde dva roky, absolvovala školení a získala výuční list jako prodavačka gramofonového zboží. „Když jsme skládali závěrečné zkoušky, slyšela jsem, jak se komise radí v kanceláři. Zaslechla jsem, že někdo o mně řekl: ,Ta by mohla dělat hned vedoucí prodejny.’ A další hlas odpověděl: ,Nemůže, má to kádrově špatný.’ Já jsem tenkrát hrozně plakala,“ vypráví Jitka Kulhánková. 

Práce prodavačky gramofonových desek ji nicméně těšila. Dostávaly se jí do rukou i nedostatkové desky, které si vedoucí prodejny schovávala pro své známé a významné zákazníky. „Jednou v Karlových Varech hostoval Semafor. Tenkrát jsme měli podpultové trojalbum semaforského představení Kytice. Do prodejny přišel [klarinetista] Ferdinand Havlík a ptal se, jestli náhodou nemáme Kytici. To víte, že jsem hned běžela dozadu a přinesla mu ji. Jenže potom přicházel celý semaforský ansámbl a já jsem prodávala a prodávala. Copak jsem těmhle idem mohla odmítnout? Když se to dozvěděla paní vedoucí, byla velmi rozčilená.“ 

Jako prodavačka v Supraphonu nicméně vydělávala pouhých 960 korun měsíčně, a tak se stále snažila najít jiné zaměstnání. Po dvou letech se jí poštěstilo ve firmě zaměřené na prodej a opravy kancelářských strojů. Původně šlo jen o psací stroje a kalkulačky, nyní se ale firma přeorientovávala na kancelářské počítače značky Robotron a hledala lektory, kteří budou zákazníky školit v jejich obsluze. Jitka Kulhánková se naučila pracovat s počítačem, absolvovala několik kurzů v NDR, ovládla i několik programovacích jazyků. „Pochopila jsem, že s počítačem se musíte domluvit jako s cizincem, že také mluví svým vlastním jazykem,” říká. Její život se změnil, často cestovala za prací, naučila se i vytvářet uživatelské programy. 

V roce 1989 režim podle jejích slov již umožňoval drobné podnikání, a tak se rozhodla osamostatnit a založila si vlastní školicí firmu na programování a obsluhu počítačů. „V Karlových Varech mi ani neuměli vystavit živnostenský list, takže jsem se musela přihlásit k trvalému pobytu k mamince do Prahy,“ konstatuje. Svou tehdejší činnost označuje jako mikrovýuku. Zabývala se zejména školením počítačových operátorů z různých firem. „Ještě dnes potkáte v bankách, knihovnách a na radnici starší úřednice, které se s počítačem seznámily u mě v mikrovýuce,“ usmívá se. 

„Myslela jsem, že mi praskne duše“

Zanedlouho poté přišel 17. listopad 1989. „Když jsem se dozvěděla, co se na té Národní třídě dělo, byla jsem rozhořčená, ale taky jsem plakala. Přece nám nebudou bít naše děti,“ vzpomíná Jitka Kulhánková. 

Na následující týden od 20. listopadu 1989 měla naplánovanou pracovní cestu do Prahy, kde měla školit počítačové operátorky. Každé odpoledne po skončení výuky pak spěchala na demonstraci na Václavské náměstí. „Když se Václav Havel objevil na balkónu Melantrichu a Marta Kubišová zpívala, mně tekly slzy a myslela jsem, že mi praskne duše, jaký to bylo velký štěstí!“ 

Koncem týdne byla již zpátky doma v Karlových Varech a společně s manželem čekali, až z Prahy přijede syn Petr, který tehdy studoval na Vysoké škole ekonomické. „Příslušníci karlovarské Veřejné bezpečnosti tehdy chytali studenty, kteří přijížděli z Prahy, a prohlíželi jim batůžky. Tady bylo v tu dobu ještě velmi málo informací o tom, co se v Praze děje, takže můj syn vozil různé plakáty a tiskoviny. Takže ho chytili a odvedli ho na esenbárnu. Tam ho vyslýchali, poznamenali si, co přivezl, ptali se, proč to dělá. V noci ho přivedli domů s tím, ať mu táta dá výprask. Táta mu samozřejmě výprask nedal, ale pochválil ho.“ 

Po pádu komunistického režimu si Jitka Kulhánková k mikrovýuce práce s počítačem přibrala také výuku angličtiny. Prostřednictvím rodačky z Karlových Varů žijící v zahraničí získala měsíční stipendium na škole angličtiny pro cizince v britském Oxfordu. Nabyté zkušenosti vzápětí využila ve svých kurzech. 

Ze zastupitelstva do Senátu

Vladimír Kulhánek v roce 1990 kandidoval ve volbách do karlovarského zastupitelstva a stal se náměstkem primátora Václava Lokvence. Byl zvolen původně za regionální karlovarské hnutí, později vstoupil do ODS. Jako náměstek primátora byl velmi aktivní. „Chodil po městě a zapisoval, kde je nepořádek, kde co padá, kde je co rozbité,“ říká Jitka Kulhánková. V roce 1996 byl zvolen do Senátu a jako senátor pracoval až do roku 2004. V karlovarském zastupitelstvu současně působil do roku 2006. 

Jitka Kulhánková na něj vzpomíná jako na politika, který pomáhal mnoha jednotlivcům i institucím. Zasadil se za restaurování bečovského Relikviáře svatého Maura, podpořil obnovu západočeského hradu Hauenštejn, pomáhal SOS dětské vesničce v Doubí u Karlových Varů, uspořádal senátorský koncert na podporu obnovy budovy karlovarského divadla. Působením v politice se podle slov své ženy nijak neobohatil: „Stále jsme žili v tom samém bytě v pátém patře bez výtahu, kde bydlím dodnes.“ 

Dvacet let s časopisem Promenáda

Začátkem devadesátých let přijížděli i do Karlových Varů dobrovolníci z anglicky mluvících zemí, kteří zde působili jako lektoři angličtiny. Jitka Kulhánková spolu s Pavlem Minaříkem, provozovatelem jazykové školy Angličtina OK, se rozhodli vydávat pro ně informační časopis, který jim pomůže zorientovat se v neznámém prostředí. „Ti lidé tady byli naráz hození do vody, nevěděli, kde si mohou dát opravit boty, hodinky, kde jsou restaurace, kam jít k zubaři,“ vysvětluje pamětnice. V její školičce tak po večerech začala vznikat malá redakce. „Bylo to ode mě naivní a drzé. Neměla jsem žádné prostředky ani znalosti, jak se časopis dělá.“ Začala obcházet karlovarské hotely a nabízela jim možnost inzerce ve vícejazyčném časopisu, který by byl užitečný i pro hotelové hosty. Tak získala základní finance a v březnu 1992 vyšlo první číslo měsíčníku Promenáda. 

Po dvě desítky let pak Promenáda přinášela aktuální informace o dění v Karlových Varech. Redakce se postupně rozrostla na pět lidí, časopis přinášel i články o historii, přírodě, lázeňství, zajímavých místech a osobnostech Karlovarska. Už jako student pomáhal v redakci syn Petr Kulhánek, v pozdějších letech mu Jitka Kulhánková předala vedení redakce. Když však byl zvolen primátorem, vrátilo se jí vedení firmy zpět. Postupně vydávali také knižní průvodce po Karlových Varech, Mariánských a Františkových Lázních, po lázeňských lesích a Bečově.

Byla přizvána i do jiných měst, aby pracovníkům místních infocenter předala své vydavatelské know-how a stala se členkou organizace FIJET, sdružující novináře píšící o cestovním ruchu. 

V roce 2014 byl časopis předán vydavatelství Spa Publishing, které v roce 2015 vydávání časopisu definitivně ukončilo. „Zjistili, že éra papírových médií končí, všechno se přesunuje na sítě,“ konstatuje bývalá vydavatelka a dodává, že pracovníci karlovarských hotelů na časopis dodnes vzpomínají. 

Za obnovu divadla i lázeňských altánů

V rámci vydávání Promenády Jitka Kulhánková organizovala i řadu benefičních a charitativních projektů, zaměřených na obnovu a rozvoj města. Jedním z nich byla v roce 1995 benefiční štafeta za záchranu budovy karlovarského divadla. „Divadlo bylo zavřené a chátralo. Turisti chodili okolo a vůbec nechápali, co je to za temnou budovu, co se tam děje,“ vysvětluje. Místní organizace a jednotlivci podle jejích slov zareagovali s nadšením. „Pořádali plesy, koncerty, výstavy, sbírky. Zapojili se i důchodci a děti. Byla to opravdová občanská společnost. V rámci štafety se vybralo na dva a půl milionu korun,“ vyjmenovává Jitka Kulhánková. Obnovu zaštítil i karlovarský Rotary Club, jehož členem byl Vladimír Kulhánek. 

V roce 1998 za to Jitka Kulhánková obdržela Cenu města Karlovy Vary, spojenou s finanční odměnou deset tisíc korun. „Předávali mi to u příležitosti nějakého koncertu v hotelu Pupp. Já jsem rovnou z pódia šla a těch deset tisíc jsem z obálky vložila do pokladničky, kde se shromažďovaly peníze na divadlo. Vnímala jsem to tak, že cenu jsem nedostala já, ale všichni, kdo mi pomáhali.“ 

K jejím dalším aktivitám patřil projekt Páralparty, zaměřený na obnovu altánů v lázeňských lesích po katastrofální vichřici z roku 1990. Každý obnovený altán provázela společenská akce, kterou zaštítil spisovatel a milovník Karlových Varů Vladimír Páral. Jitka Kulhánková prostřednictvím časopisu Promenáda financovala obnovu altánu u takzvané Lesní pobožnosti, stylizovaného oltáře pod Russelovou skálou. 

Jitka Kulhánková spolupracovala také s hraběnkou Mathildou Nostitzovou, jejíž nadační fond Mathilda usiluje o zlepšení života nevidomých, a s místní pobočkou organizace Tyfloservis. 

Na vystoupení v lázeňském domě Paderewski se Jitka Kulhánková seznámila s písničkářem Janem Burianem. Zúčastnila se zájezdu na Island, kde působil jako průvodce, a později se stala spoluautorkou dvou knižních ohlédnutí za jeho televizními pořady Posezení s Janem Burianem. 

Od devadesátých let ráda cestovala: kromě Evropy navštívila například Latinskou Ameriku, Nový Zéland, Austrálii a také tzv. Malý Tibet v indickém podhůří Himalájí. Tuto svou výpravu popsala v cestopisné knize Mizející Ladak. 

Manžel Vladimír Kulhánek ji na cestách nedoprovázel, dával přednost cestování prostřednictvím knih a atlasů. Po odchodu na odpočinek se věnoval svým rozmanitým zájmům, k nimž patřila historie, filatelie a sběratelství. Přestože téměř nepil alkohol, stal se autorem encyklopedické Velké knihy o whisky. Vladimír Kulhánek zemřel na covid 22. února 2021. 

Syn Petr Kulhánek se vydal v otcových stopách a angažoval se v regionální politice. Roku 2006 byl zvolen zastupitelem na karlovarské radnici, v letech 2010-2018 působil jako primátor města Karlovy Vary, od roku 2020 je hejtmanem Karlovarského kraje. 

Dceru Lucii postihlo kádrování již na devítiletce. Ač premiantka, nedostala doporučení na gymnázium. Vystudovala tedy střední ekonomickou školu a získala stipendium na univerzitě v Budapešti, vystudovala filologii a provdala se tam za studenta z Polska. Dnes žije ve Varšavě, má tři dcery a stejně jako rodný jazyk ovládá i polštinu a maďarštinu. Pracuje jako novinářka, překladatelka a soudní tlumočnice.

Karlovy Vary se probouzejí

„V poslední době se mi zdá, že se Karlovy Vary probouzejí,“ říká Jitka Kulhánková v rozhovoru na jaře 2023. „Vidím, že přijíždějí němečtí turisté. Dříve jsme je nemívali rádi, na kolonádě se chovali velmi halasně a to nám připadalo nemístné. Ale pak přišli Rusové, což bylo ještě mnohem horší.“ Karlovarští hoteliéři podle jejích slov vždy začátkem roku prožívají stres z mrtvé sezony. „V tu dobu vždycky naříkali a měli obavy, že sezona se nerozběhne. Ale vždycky se nakonec rozběhla a já věřím, že se rozběhne zase.“ 

V závěru rozhovoru Jitka Kulhánková shrnuje dvě svá životní motta. „První z nich zní: ,To si nemůžeme nechat líbit.’ Podle toho jsem vždy jednala, když jsem měla pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo, ať už mě samotné, nebo obci, celému světu.“ Tento postoj doplňuje její druhé životní heslo: „Neubližovat, pomáhat a snažit se porozumět.“