Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandra Kulhavá (* 1958)

• narodila se 4. července 1958 v Rychnově nad Kněžnou

• prarodiče byli komunisté, pod křídla strany přivedli i své děti

• matka na začátku 50. let vystoupila z KSČ

• matka odmítla podepsat souhlas se vstupem okupačních vojsk

• při příjezdu z dovolené v roce 1968 si všimli pohybu vojáků kolem hranic

• jejich obavy ze sovětské agrese se ukázaly oprávněné

• pamětnice se kvůli svému životnímu stylu stala příslušnicí takzvané závadové mládeže

• když ji vyhodili ze zdravotnické školy, pracovala na dělnických pozicích

• poslouchala Svobodnou Evropu

• sledovala nezávislé kapely Bílé světlo či Andromeda

• zúčastnila se Třetího festivalu druhé kultury na Hrádečku v roce 1977

• kvůli jejímu přátelství s undergroundovými muzikanty ji vyslýchala StB

• měla problémy s režimem kvůli svému rozhodnutí nevolit

• sametovou revoluci přivítala s nadšením

• zúčastnila se velké demonstrace na Letné

• na začátku tisíciletí našla zaměstnání v MGOH v Rychnově nad Kněžnou

• v roce 2023 žila v Doudlebách nad Orlicí

Alexandra Kulhavá vyrostla ve velké rodině, kde se mísily různé politické preference. Maminka na začátku 50. let vystoupila z komunistické strany. „Říkala mi, že když poslouchala v rádiu Slánského chvějící se hlas, tak věděla, že ho k přiznání donutili,“ vysvětluje pamětnice. Pro režim se stala příslušnicí takzvané závadové mládeže, například i proto, že poslouchala nezávislé hudební skupiny jako Bílé světlo či Andromeda. Zúčastnila se Třetího festivalu druhé kultury na Hrádečku.

V roce 1976, kdy StB uskutečnila velký zátah na nezávislé umělce, musela k výslechu na StB. „Ptali se třeba, jestli chlapci nekouří něco, co podivně páchne. Pochopitelně mysleli marihuanu, ale nikdo z nás opravdu nefetoval,“ vypráví pamětnice. V té době měla krátký milostný vztah s Pavlem Zemanem, bývalým bubeníkem Plastic People of the Universe, což u výslechu vyšetřovatel zmínil dost nevybíravým způsobem. Měla problémy s režimem také kvůli svému rozhodnutí nejít k volbám, ale sama dodává, že ani zdaleka ne takové, jaké zažívaly rodiny disidentů.

V roce 1977 poznala na Hrádečku u Trutnova Václava Havla. Pozval ji k němu i se sestrou Romanou Jiří Picek Fryc. Jenže ho v Praze zatkli, zrovna když chtěl nastoupit do autobusu směr Trutnov. Na Hrádeček, kde probíhal Třetí festival druhé kultury, musely dorazit samy.

Atmosféra jim tu připadala zvláštní. Všude bylo plno lidí, v okolí chalupy se skrývali příslušníci policie. „Přišli za námi Václav Havel s Vlastou Třešňákem a ptali se, jak jsme se tam dostaly. Po našem vysvětlení si Václav Havel šel zatancovat s Romanou,“ směje se pamětnice. Ivana „Magora“ Jirouse zrovna propustili z vězení. „Třískal do bicích a cosi vyřvával a kolem něj seděla svita obdivovatelů. To jsem si říkala, že je fakt magor a ty lidi, co na něj zírali jak na svatý obrázek, jsem moc nechápala. Ale zažila jsem ho pak i jinde, přečetla si o něm několik knih a změnila jsem názor. Byl to intelektuál, kterého režim prostě zničil.“

Mezi kamarády, se kterými Alexandra jezdila na různé nepovolené akce, se občas pohyboval i známý umělec Jim Čert, na setkáních hrál strhujícím způsobem na svou tahací harmoniku, lidi ho měli rádi. „Půjčil mi knihu Jeden den Ivana Denisoviče od Solženicyna. Kdo ví, jestli to pak někde nahlásil, že čtu zakázanou literaturu,“ usmívá se ironicky pamětnice. „Po revoluci totiž vyšlo najevo, že byl práskač StB a nechával si za to dokonce platit. Člověk nikdy nevěděl, kdo z jeho přátel je práskač.“

Děda byl prvorepublikový důstojník

Děda Roman Petřák byl za první republiky štábní důstojník. Ovládal velmi dobře němčinu a francouzštinu a za protektorátu se stal překladatelem. Po válce ho chtěli zavřít za kolaboraci, nicméně se prokázalo, že opravdu jen překládal a navíc pomáhal lidem. Například malíři Vojtěchu Sedláčkovi zachránil koně před zrekvírováním, za což mu malíř daroval obrázek.

Narodil se v Krakově v české rodině, která se jmenovala Piertzak. Po přestěhování do Československa si děda upravil jméno na Petřák. Jako důstojník i s rodinou měnil místa pobytu, až se dostal do Kostelce nad Orlicí. Po válce pracoval v Hradci Králové na zeměměřičském ústavu. Babička Jarmila, rozená Kopicová, byla celý život v domácnosti.

Maminka Anna, rozená Coufalová, pocházela z Pelhřimova. Vyrostla v chudé a rozvětvené rodině a šla ve čtrnácti letech pracovat. Po roce 1948 byla vybrána ke studiu na střední škole v Mariánských Lázních. Tehdy potkala svého prvního manžela, se kterým záhy otěhotněla a školu nedokončila. Narodila se jí dcera Irena. Po dvou letech se rozvedla, když v Brně, kde bydleli, potkala svého druhého manžela, tehdy studenta veterinářství, Zdeňka Petřáka.

Vzali se a začali žít v Kostelci nad Orlicí, kde manžel jako veterinář získal umístění. Měli spolu tři dcery, Romanu a o čtyři roky mladší dvojčata Zuzanu a Alexandru. Maminka si po tříleté mateřské dovolené našla práci prodavačky a poté veterinární dispečerky. Manželé se rozešli, když bylo nejmladším dcerám dvanáct let. Zdeněk Petřák poté založil novou rodinu a měl syna Romana.

Nedoplatil poslední příspěvek, nedali mu věnec na hrob

Prarodiče z matčiny strany, Dominik Coufal a Štěpánka, rozená Štěpánová, velmi hořeli pro myšlenku komunismu. „Babička, když viděla, že se někomu děje bezpráví, tak šla a vyřídila to s předsedou KSČ,“ vysvětluje pamětnice. „Za první republiky se neměli moc dobře. Já se ani nedivím, že stejně jako spousta obyčejných lidí v té době uvěřili komunistům, když jim slíbili nový a lepší svět. A ono se jim opravdu žilo lépe.“ Ale když děda zemřel, přišli za babičkou komunističtí činovníci, že mu nemohou poslat na pohřeb věnec. Neměl totiž zaplacený poslední členský příspěvek. To babičkou tehdy značně otřáslo.

Své děti babička sama přihlásila jako kandidáty KSČ. Maminčini bratři se stali komunisty spíš z pragmatických důvodů, mladší sestra se vzepřela a vstoupit odmítla, ale maminka se nejspíš nechala přesvědčit, aby byl v rodině klid. Hned na začátku 50. let ze strany zase vystoupila kvůli odporu k probíhajícím politickým procesům.

Po roce 1968 odmítla podepsat souhlas s invazí okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Nikdy ji sice nezavřeli ani nevyslýchali, ale když před odchodem do důchodu chtěla zvýšit plat, neměla šanci právě pro politickou nezpůsobilost. Poté, co jí vznikl nárok na důchod, chodila ještě pracovat jako noční vrátná, protože i její penze byla velmi malá.

V Rumunsku se žilo blaze

V 60. letech vnímali všichni určité uvolnění z tuhých poměrů. Začala se hrát poněkud jiná hudba než dosud. Když se v roce 1968 v Kostelci nad Orlicí obnovil skaut, vstoupily tam i sestry Alexandra a Zuzana. „Mně bylo sice jakékoli organizování mého volného času vždycky proti mysli, ale chodila jsem tam, protože se rodiče stali vedoucími,“ uvádí Alexandra Kulhavá.

Lidé mohli začít jezdit více do zahraničí. Rodina Petřákova jela v roce 1967 do Rumunska a o rok později znova. „Pamatuji se, že v letovisku Mamaia bylo úplně všechno fakt nádherné. Dostala se tam spousta věcí, které v tehdejším Československu nebyly, kemp byl čistý a upravený včetně sociálního zařízení, všude nové silnice či levný benzín,“ vypočítává pamětnice.

Když se na konci července 1968 vraceli z druhé dovolené u moře, všimli si nebývale velkého množství vojáků a vozidel v lesích kolem hranic. Tehdy probíhalo vojenské cvičení zemí Varšavské smlouvy, které ale už skončilo a bylo divné, že se armády nevrátily do svých zemí. Maminka z toho měla špatný pocit a bála se, že Sověti cosi chystají. Další události jí daly za pravdu.

Báli se, že už neuslyší českou hymnu

Ráno 21. srpna 1968 šla nejstarší sestra Irenka do práce a když si pustila rádio, uslyšela zprávu o obsazení naší země cizími armádami. Vzbudila celou rodinu, že je válka. „To byl velký zlom. Bylo mi jen deset let, ale nemám od té doby Rusáky ráda, prostě jim nevěřím,“ tvrdí s přesvědčením pamětnice. Starší sestry nahrály československou hymnu na magnetofon, protože se obávaly, že už budou muset poslouchat jen sovětskou. Všichni se báli, že nastane třetí světová válka.

Když se upálil Jan Palach, jeho čin nedokázala pochopit. „Představuji si, že by to udělalo moje dítě. A přes jakoukoli ušlechtilou myšlenku mi to přijde jako úplně zbytečná a šílená smrt,“ popisuje svůj pohled pamětnice.

Místo vzdělaného gentlemana přišel buran

Na začátku normalizace vystřídal vzdělaného a noblesního ředitele základní školy Dušana Dolanu jeho úplný opak. „Vladimír Hejl byl buran od pohledu i vystupováním. Zajímalo by mě, odkud ho komunisti vytáhli a tipla bych si, že z nějakého JZD. Neustále brojil proti Američanům a vyzdvihoval Rusáky. Já jsem ho nenáviděla tak, že jsem plánovala jeho vraždu. Ale pochopitelně jsem to neudělala,“ směje se pamětnice.

Ve škole nadále učitelé vykládali o zlých Američanech, kteří si na Československo brousí zuby. Organizovala se branná cvičení, při kterých si děti navlékaly na nohy a ruce igelitové pytlíky jako ochranu po výbuchu jaderné bomby. Lidé začali jinak mluvit doma a jinak venku, nemohli si věřit. „Moje děsivé noční můry z té doby jsou plné války a ozbrojených jezdců na koních,“ prozrazuje pamětnice.

V roce 1973 nastoupila spolu se svou sestrou Zuzanou na střední zdravotnickou školu do Svitav. Zde se odehrála přeměna hodné a poslušné dívenky v rebelující a svobodomyslnou ženu. Škola jí nevyhovovala, stejně tak omezení na internátu. Navíc se začala přátelit s podobně nonkonformními lidmi. Nakonec ji ze školy vyhodili. Nastoupila na poštu v Kostelci nad Orlicí do telefonní ústředny, kde jako spojovatelka pracovala jeden rok.

Poslouchala Svobodnou Evropu nebo Rádio Luxembourg, zejména kvůli hudbě. Na chatě, kde se scházela celá široká rodina, jejíž někteří členové měli odlišné politické smýšlení, se často stalo, že děda komunista vstal a rádio vypnul. „A řekl, že už jsme se těch zápaďáků naposlouchali dost. Když se na chatě strhla nějaká hádka, vždycky to bylo kvůli politice,“ říká lakonicky pamětnice.

Zapadla mezi máničky

V Kostelci nad Orlicí v 70. letech působilo několik hudebních skupin. Jedna z nich se jmenovala Bílé světlo, kde od počátku figuroval Pavel „Eman“ Zeman, bývalý bubeník Plastic People of the Universe (PPU) nebo flétnista Jiří Picek Fryc. To byl opravdový underground. V roce 1976 Alexandra s Pavlem Zemanem navázala krátký milostný vztah.

Muzikanti měli zkušebnu, kde se na zkouškách scházela takzvaná závadová mládež. Přestože Bílé světlo vystoupilo na veřejnosti jen dvakrát, jejich tvorbu kostelečtí znali a oceňovali právě z návštěv zkušebny. „Bylo to něco úplně jiného než oficiální popík, tehdy hraný v rádiích. Chodili jsme tam jako na koncerty. Milovala jsem to. No a po zkoušce se šlo na pivo, ale fakt žádné drogy,“ říká pamětnice.

Jedno ze dvou vystoupení odehrálo Bílé světlo na Druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích, kde se slavila svatba Ivana Magora Jirouse a Juliany Stritzkové. Účinkovali tam další zpěváci a kapely jako Plastic People, Umělá hmota, Egon Bondy, Sváťa Karásek či Charlie Soukup. Zanedlouho mnozí z nich skončili ve vazbě, mezi nimi i Pavel Zeman. V návaznosti se uskutečnil proces proti undergroundu, jenž významně přispěl ke vzniku Charty 77. Přestože Pavla Zemana zanedlouho po zatčení zase propustili, skupina Bílé světlo brzy zanikla, respektive její členové se přemístili do jiných kapel.

Jednoduše nešla volit

Když se v Kostelci nad Orlicí v roce 1976 konaly volby, čerstvě plnoletá Alexandra, tehdy ještě Petřáková, se rozhodla, že volit svůj hlas Národní frontě neodevzdá. S kamarády věc probírali, většina se kvůli svým rodičům rozhodla volit.  Zůstali tři nevoliči, Alexandra Petřáková, její budoucí manžel František Kulhavý a kamarád Antonín Pfeifer. V den voleb se ji funkcionáři marně pokoušeli přesvědčit, aby lístek do urny hodila. „Tím, že jsem odmítala dělat takové věci, jsem si vytvořila svůj vlastní prostor vnitřní svobody. Člověk byl tehdy omezovaný ze všech stran. Nedělala jsem nic nezákonného, ale také nic, co by se dalo nazvat přitakáváním režimu,“ přibližuje pamětnice svoje tehdejší myšlení.

Nato ji maminka vyhodila z domu. Nelíbilo se jí, s kým se dcera přátelí a jaký vede život. Navíc se s pamětnicí právě v tu dobu rozešel Pavel Zeman. „Přespávala jsem nejprve ve zkušebně kapel Bílé světlo a Andromeda, a pak mě vzala k sobě kamarádka Maruška Červená Lorencová. Po měsíci se maminka slitovala a dovolila mi vrátit se zase zpátky domů,“ popisuje pamětnice svoji tehdejší situaci. Přesto i následující volby ignorovala, stejně jako volby v továrně, kde v té době pracovala, do různých výborů či nepovinně povinné podepisování kondolenční knihy u příležitosti úmrtí sovětské vůdce Leonida Brežněva v roce 1982.

Vyslýchala ji StB

Právě když pobývala u své kamarádky po vyhazovu z domova, přijeli si pro ni příslušníci StB. Kromě pamětnice a její sestry Zuzany sebrali i Marii Červenou Lorencovou. Odvezli je do Rychnova nad Kněžnou na služebnu, kde si je rozdělili do jednotlivých místností. Byla to akce většího rozsahu, tajní policisté si přivezli také lidi z kapel Andromeda a Bílé světlo, což se dívky dozvěděly později.

Vyslýchali je několik hodin, nicméně se vyptávali amatérsky, bez znalosti skutečnosti. Místo Bílé světlo zmínili kapelu Bílá tma, takže pamětnice s klidným svědomím mohla říct, že takovou kapelu vskutku nezná. Užívání drog v partě odmítla. Otázky na Pavla Zemana a další muzikanty se stále dokola opakovaly, ale odpovědí příslušníci mnoho neslyšeli. Po výslechu všechny bez potíží propustili. Alexandru už se nikdy nepokusili kontaktovat.

Alexandra Kulhavá se přátelila s lidmi, kteří jednoduše chtěli žít svůj nikým nenalinkovaný život. Chtěli poslouchat hudbu, která se jim líbila. Chlapci se vymezovali tím, že nosili dlouhé vlasy. „Mnozí se na holky, které chodily s vlasatými kluky, dívali jako na děvky. A na všechny se pohlíželo jako na narkomany, hodně pro to udělal normalizační seriál Major Zeman. Po odvysílání dílu Mimikry mi kamarád Slávek Klecandr vyprávěl, jak si před ním nějaký člověk odplivnul, když čekal ráno na vlak do práce,“ říká pamětnice.

Nešli volit, nedostali byt

Pamětnice vystřídala několik dělnických zaměstnání. V roce 1982 se vdala a narodily se jí dvě děti. S rodinou tehdy bydlela v nájmu v domě v Kostelci nad Orlicí. Z důvodu velkých problémů s majitelem, který byl alkoholik a rodině v opilosti vyhrožoval fyzickou likvidací, potřebovali rychle najít nějaké jiné ubytování a zažádali město o byt. „Řekli nám, že nic nedostaneme, protože jsme nevolili,“ shrnuje pamětnice.

Manželovi dali jeho rodiče peníze, za které si mohli koupit starý domek v sousedních Doudlebách nad Orlicí. „Doudlebský Národní výbor musel odsouhlasit, že si ten domek můžeme koupit. Z vděčnosti i ze strachu jsem o dalších volbách šla volit. Ze strachu z toho, že když si bolševik usmyslí, tak může udělat cokoli a ty nemůžeš nic,“ připomíná pamětnice realitu socialistického státu. Na mateřské dovolené setrvala šest let, mezitím pracovala jako uklízečka či průvodkyně na zámku v Doudlebách nad Orlicí.

Praha je matka měst

V listopadu 1989 se Alexandra Kulhavá dívala s dětmi na dětský pořad v televizi, když tu náhle začali vysílat zprávy o událostech na Národní třídě v Praze. „Pamatuji se, když jsem to viděla, jak mi začalo bušit srdce, pořád jsme pak sledovali zprávy.“

S kamarádkou Marií Červenou Lorencovou jely 25. listopadu do Prahy, kde kromě jiného zrovna probíhala slavnostní mše ke svatořečení Anežky České. Zúčastnily se společně s dalšími přáteli, kteří také do Prahy přijeli, obrovské demonstrace na Letné. „Všude proudily davy šťastných lidí a všechno bylo nádherné. Lidi se k sobě chovali tak, jak jsem nikdy nezažila, všichni se usmívali a byli k sobě ohleduplní. Takové davy na jednom místě a nikomu se nic nestalo,“ vzpomíná pamětnice. „Napadla mě tehdy taková patetická myšlenka, že Praha je opravdu matka měst, protože když jsme přijely zpět domů, tak se u nás na venkově nic nedělo.“

V té době již probíhaly demonstrace a protesty zejména ve větších městech. O dva dny později se uskutečnila generální stávka a sametová revoluce byla v plném proudu. „I přes všechny chyby a problémy, které s sebou nová doba přinesla, bych nevrátila ani den z doby před revolucí, přestože to byly roky mládí. Nechápu lidi, kteří na všechno zapomněli a dobu, kdy jsme žili jak v kleci, dnes obhajují a velebí,“ dodává na závěr pamětnice.

Alexandra Kulhavá poté pracovala v několika různých firmách jako fakturantka nebo prodavačka. V roce 2001 našla trvalé zaměstnání průvodkyně v Muzeu a galerii Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou, ve vamberecké pobočce Muzeum krajky. Kromě provázení pomáhala při organizování muzejních akcí, přípravě propagačních materiálů a dokumentaci sbírkových předmětů.