Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kulík (* 1926  †︎ 2016)

• narodil se v roce 1926 v Československu, od svých dvou let však žil v zahraničí (otec byl diplomat)

• dostalo se mu frankofonního vzdělání, dlouhou dobu žil v Maroku

• v roce 1944 se rozhodl vstoupit do československé armády v Anglii

• prodělal výcvik v československé armádě, potom odešel do královského letectva

• v bojích přímo nasazen nebyl

• po válce se vrátil do Československa, pracoval v zahraničním exportu

• v 50. letech měl problémy kvůli své účasti v západní armádě

• zemřel 2. září 2016

České dítě ve světě

Narodil jsem se do diplomatické rodiny, takže dětství jsem strávil v Československu jen do svých dvou let. Poté otec pracoval na konzulátech v Hamburku, Štrasburku, Casablance. Tam také naše rodina přečkala celou válku. Navštěvoval jsem převážně francouzské školy, takže francouzština byla spíše mým prvním jazykem, ačkoliv doma jsme mluvili samozřejmě česky. Otec byl velký vlastenec, po první světové válce bojoval na Slovensku proti Maďarům, ale na mě jeho vlastenectví příliš nepřešlo. Československo pro mě přece jen bylo vzdálenou zemí. Chodil jsem ale do skauta, což zásadně formovalo můj charakter – k lepšímu. To neříkám, abych se chlubil, spíš chci zdůraznit, že skaut je dobrá věc.

V Casablance jsem se kamarádil převážně s Francouzi, Italy a Španěly. Čechů v naší čtvrti žilo málo. Kromě skauta a školy – chodil jsem na obchodní akademii – jsme hráli košíkovou a celkem si užívali. Casablanky se válka téměř nedotkla: Němci tam téměř nebyli, a když roku 1942 obsadili Maroko Američané, zmizeli úplně.

Jít bojovat bylo „in“

S Američany ale přišla i náborová komise, která zvala československé usedlíky do československé zahraniční armády. To pro nás s bratrem bylo velké lákadlo. Ne ani tak pro vlastenectví – o tom už jsem mluvil, že u nás nemělo z čeho vyrůst – jako spíš z touhy po dobrodružství. Nakonec: jít bojovat, to byla tehdy téměř jakási móda. Všichni kluci, jakmile mohli, rukovali. Málokdo nechtěl.

Já musel dlouho čekat, byl jsem přece jen dost mladý. Bratr už sloužil u britského letectva, když jsem konečně v červenci 1944 dorazil do Alžíru, do sběrného tábora. Tam jsme dlouho čekali na konvoj a mezitím se koupali, vyráželi do města, prostě zase jsme si užívali. Cesta do Británie nám trvala čtrnáct dní, plavili jsme se kvůli ponorkám a letadlům velkým obloukem přes Atlantik. Ale Němci už pomalu vyklízeli moře. Za celou dobu plavby se stalo jen jednou, že doprovodná loď shazovala podmořské pumy – snad proti německé ponorce.

Dvojí výcvik a trojí přísaha

Vylodili jsme se ve Skotsku a mě poslali do Cosfordu, výcvikového střediska československé zahraniční armády. S puškami z první světové války jsme prodělali základní výcvik. Poté se většina z nás hlásila do Francie – k tělesu, které obléhalo Dunkerque. Zároveň ale mezi námi dělalo nábor RAF, potřebovali tehdy doplnit stavy mužstva. Přihlásil jsem se – podle bratrova vzoru. Dostal jsem novou uniformu, prodělal nový výcvik, musel znovu přísahat věrnost. Předtím jsem přísahal prezidentu Benešovi, nyní Jeho Veličenstvu Jiřímu VI. (Ironií osudu bylo, že jsem po roce 1949 – už v Československu – musel z nějakého důvodu dosluhovat a přísahat prezidentu Gottwaldovi. Velmi se obavám, že jsem všechny tři slavné přísahy nakonec porušil.)

Stará dobrá Anglie

Nerad to říkám, ale v britské armádě jsem se cítil daleko lépe. Vše bylo perfektně organizované, všichni se chovali velmi korektně. (Na rozdíl od čsl. armády, kde byli důstojníci trochu nafoukaní a vládl tam nepořádek a duch švejkování.) Ve výcvikovém středisku RAF v Cranwallu nás bylo spousta národností, ale vycházeli jsme společně ve velké pohodě a bez konfliktů.

Měl jsem být radista, takže jsme denně trénovali morseovku, učili se ovládat Q kód – což je pět písmen, jejichž kombinace označovaly základní povely pro posádku letadla – a rozpoznávat vlastní i cizí letadla, protože radisté liberátorů měli v případě napadení také střílet. Jenomže ještě než jsem stačil prodělat operační výcvik na Bahamách a nastoupit k 311. bombardovací peruti, válka skončila. O tom, jak vypadá opravdový boj, jsem se vlastně dozvěděl až po válce z literatury. (I když jsem nebyl úplně bez zážitků: při jedné dovolence v Londýně zrovna začali Němci vysílat rakety V2…)

Chyba

Tehdy jsem udělal ohromnou chybu, kterou jsem si potom hodně vyčítal a dodnes si ji tak trochu vyčítám: rozhodl jsem se vrátit do Československa. Někteří starší piloti nás sice varovali, že tam nastoupí komunismus, ať raději zůstaneme v Británii, ale my jsme pomalu ani nevěděli, co to vlastně komunismus je. Před nástupem do liberátora jsme museli styčnému důstojníkovi odevzdat legitimaci a odpovědět na otázku, jestli chceme letět do Československa, nebo zůstat v Británii. Odpověděl jsem, že chci letět, a letěl jsem…

Česká realita

V Československu mě čekal trochu šok. Jednak tam byly obecně daleko horší podmínky k žití než v Británii, jednak jsem se opět střetával s českou mentalitou, na kterou jsem nebyl tak docela zvyklý, jednak bylo znát, že nás – západní vojáky – nemají zpravodajští důstojníci vůbec v lásce. Sloužil jsem u letectva ještě půl roku, poté požádal o propuštění, nastoupil jsem do exportního oddělení jedné zbrojařské firmy a začal normálně pracovat. Když jsem potřeboval sehnat byt – chtěl jsem se ženit – odešel jsem do Jablonce do exportního oddělení jedné bižuterní firmy.

Nástup komunistů mi nijak nevadil – stejně jako řada ostatních jsem věřil, že se díky nim podaří nastolit sociální spravedlnost. Víra mi ale vydržela tak do začátku padesátých let. Jak popravili Miladu Horákovou a generála Píku, bylo mi jasné, že komunismus a spravedlnost si jsou dost vzdálené. Navíc se mi tajně dostala do ruky anglicky psaná kniha od ruského diplomata, který utekl do Ameriky: popisovala se v ní třicátá léta v Sovětském svazu se všemi těmi hrůzami.

Práci v Jablonci – v Jablonexu – jsem musel opustit, protože vyšlo nařízení, že na ministerstvu zahraničí, v exportních odděleních podniků atd. nesmějí pracovat lidé, kteří měli nějaký kontakt se Západem. Nakonec jsem až do důchodu pracoval v dokumentaci liberecké Textilany.

Dnes jsem ale celkem rád, že se od druhé světové války podařilo udržet v Evropě mír. Nelze vidět do budoucnosti, ale doufám, že to vydrží.