Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Kulík (* 1922)

• narodil se 24. 12. 1922

• jeho otec pracoval na konzulátě v Maroku, proto se celá rodina přestěhovala tam

• po absolvování francouzského gymnázia se rozhodl odejít do Anglie a přidat se k československé jednotce

• prodělal výcvik ve Skotsku a na Bahamách, radiolokace nepřátelských objektů

Diplomatický synek jede z Maroka na frontu do Anglie

V Anglii jsem jako dobrovolník strávil dva roky, z toho rok a půl v Royal Air Force. Prošel jsem základním výcvikem jako radiotelegrafista a střelec. Pak jsem ještě prošel tříměsíčním operačním výcvikem, kde se dávají dohromady posádky letadel protiponorkové jednotky, která podléhala tzv. Cost Command, vedení pobřežní jednotky. Úkolem naší jednotky, která měla základnu ve Skotsku, bylo vyhledávat ponorky. Výcvik se konal na Bahamách. Naším úkolem bylo detekovat nepřátelské ponorky. Když jsem tam v roce 1944 přišel, těch nepřátelských ponorek už moc nebylo, takže letci byli úspěšní.

Letci se dostávali do Anglie různě, většinou z Francie, ale i přes Maďarsko, Jugoslávii, Gibraltar nebo ze Středního východu. Já jsem se tam dostal z Maroka, kde můj otec pracoval na konzulátu. Jel jsem tam se čtyřmi kamarády Čechy, hlásili jsme se jako dobrovolníci, bylo nám všem přes dvacet.

Dočasným seržantem po střeleckým výcviku

Do listopadu 1942 se Američani vylodili v severní Africe, o rok později jsem se přihlásil do československé armády a spolu s kamarády jsme odcestovali. Vypluli jsme z Casablanky a lodí Frankonia jsme docestovali do Liverpoolu v Anglii. Tam jsme dostali radiotelegrafický výcvik. Ostatní vojáci byli z různých koutů světa. Poté jsme odešli na jiné místo u Irského moře a tam jsme absolvovali střelecký výcvik. Tehdy jsem se stal četařem, nazývali mě „temporary sergant“, v Anglii byl tento titul pouze dočasný. Na Bahamách se vytvořila posádka, do které jsem byl zařazen, byli tam piloti, radiotelegrafisté, jeden navigátor, to byl plk. Hořejší, a taky palubní mechanik, letci byli mladí Angličané. Pracovali jsme na různých simulátorech a tak se cvičili.

Ovesná kaše a mezinárodní přátelství

Angličané byli velmi dobří učitelé, naučili nás pracovat s radiolokátorem. Jinak tam byly různé jiné národy – Francouzi, Norové, Švédové. Všichni jsme se přátelili mezi sebou, mluvili jsme spolu anglicky a naučili jsme se to rychle, byli jsme všichni mladí. Ve volném čase jsme hráli fotbal a to nás všechny sblížilo. Byli jsme dobře živení, dostávali jsme hodně poridge, to byla ovesná kaše…

Kamarádil jsem se nejvíce s plk. Hořejším, i po válce. Náš pilot, Engel se jmenoval, válku sice přežil, ale zemřel potom v míru na těžký zánět slepého střeva – nebyl tenkrát ještě penicilin.

Na palubě letadla vybuchla cvičná puma

Nezažili jsme žádnou bojovou příhodu, ale pročesávali jsme Atlantik a to byly dlouhé hodiny letů nad mořem.Létali jsme na dvoumotorových mitchelech, bombardovali jsme terč složený z bójek na moři, do středu jsme měli pustit pumy. Moře bylo tenkrát trochu pěnivé, vše se odehrálo rychle, spadly asi čtyři pumy a vybouchly. Najednou to ve velké rychlosti trhlo letadlem a viděl jsem, že teče nějaká tekutina, to byl olej, trhnutí bylo způsobeno pumou, která vybuchla přímo v letadle. Naštěstí to byla cvičná puma, která nenadělala tolik škody, ale stejně zničila hydraulický systém a poškodila hydrauliku kol, takže se kola nemohla zablokovat. Dostali jsme příkaz provést strmé lety, aby se kola zablokovala, takže jsme dělali střemhlavé lety, aby se kolo odstředivou silou dostalo do správné polohy. To se nepodařilo a měli jsme navíc málo paliva, tak jsme museli přistát s vysunutým pouze jedním kolem. Zpočátku letadlo hezky rolovalo, ale jakmile se zpomalila rychlost, letadlo se dvakrát otočilo. Naštěstí se letadlo nevznítilo a všechno to dopadlo dobře. Druhý pilot byl poraněn, když chtěl otevřít okénko, ale jen lehce.

Měl jsem tam kamaráda, Hanuš Brož se jmenoval. Později jsem se úplnou náhodou dozvěděl, dokonce z nějakého kanadského časopisu, že zemřel ve státě Indiana.

Jednou se nám také stala příhoda, že nám hrozila čelní srážka se stíhačkou Mustang, ale to jsme také přežili, piloti se zřejmě domluvili, kdo podletí a kdo nadletí.

Hodně lidí trpělo víc za komunismu než za války

Líbilo se mi létání i radiolokace, vynález radiolokátoru byl ve snižování počtu ponorek rozhodující. Kamarádství bylo důležité. Českoslovenští letci měli velké ztráty v Německu, a proto byli přiděleni k přímořským letům, kde ty ztráty nebyly tak velké.

Po návratu domů jsem už nepokračoval v armádě, zajímal jsem se o umění a učil francouzštinu na jazykové škole.

Jinak žádné poselství nemám, nejsem žádný věštec, my jsme čekali po válce lepší život, ale všechno bylo jinak. Hodně lidí trpělo víc za komunismu než za války, kde jsme se alespoň mohli bránit. Závěrem a jako poselství snad jen to, že člověk by měl respektovat druhé a mít k nim úctu.