Tomáš Kulík

„Tam (k nám domů) vrazili čtyři chlapi a: ‚Vydejte nám okamžitě zbraně a protistátní materiály, které přechováváte!‘ Obrátili nám celý byt naruby, babičku nechali v kuchyni a já jsem seděl tam (v pokoji). Začali prohlížet všechno. Sebrali mi takový štos knih a všechny písemnosti. Docházelo pro mne i v takové situaci ke komickým situacím, kdy objevili na stroji rozmnožené anglické texty, které jsem měl ke státnici. Tak mi to ukazovali a: ‚Tohleto vám zlomí vaz!‘ Byla to normální skripta. Dost strašili, jeden se vyjadřoval neustále ‚chorošo, chorošo‘. Tak jsem na něj promluvil rusky, dál neuměl ani slovo.“

„Takže jsme hlídkovali na Libeňském mostě, kde byla postavena barikáda a kde se vlastně, po pravdě řečeno, nebojovalo. Takže až 9. května jsme viděli první ruské vojáky, kteří nás přišli osvobodit. Já svého prvního ruského vojáka nikdy nezapomenu. To byl chlapík, tenkrát mi připadal hrozně starý, dnes si myslím, že mu bylo tak 35–40 let. Byl sám na ulici, šel proti mně, byl ověšen granáty a měl samopal Kalašnikov a vedl si nové dámské závodní kolo. Tak mne zajímalo, jestli na tom kole přijel až od Berlína, ale to jsem se jaksi nedozvěděl.“

„Vzpomínám na to, že můj dědeček Kulík Foma přišel jednoho dne do konzumu a koupil si tam 300gramovou krabičku kakaa. Otevřel ji a ona byla poloplná nebo poloprázdná, jak chceme. On jenom řekl: ‚Heleďte se, to má mít 300 gramů?‘ a naznačil, že stát okrádá lidi. A to řekl jen tak mimochodem. Za tři dny pro něj přišli, za tři měsíce přišla zpráva, že byl odeslán na Sibiř, a za sedm měsíců nato, čili vlastně za rok, přišla zpráva, že na něj padl strom a že svým těžkým zraněním podlehl.“