Tomáš Kulík

„Takže jsme hlídkovali na Libeňském mostě, kde byla postavena barikáda a kde se vlastně, po pravdě řečeno, nebojovalo. Takže až 9. května jsme viděli první ruské vojáky, kteří nás přišli osvobodit. Já svého prvního ruského vojáka nikdy nezapomenu. To byl chlapík, tenkrát mi připadal hrozně starý, dnes si myslím, že mu bylo tak 35–40 let. Byl sám na ulici, šel proti mně, byl ověšen granáty a měl samopal Kalašnikov a vedl si nové dámské závodní kolo. Tak mne zajímalo, jestli na tom kole přijel až od Berlína, ale to jsem se jaksi nedozvěděl.“

„Vzpomínám na to, že můj dědeček Kulík Foma přišel jednoho dne do konzumu a koupil si tam 300gramovou krabičku kakaa. Otevřel ji a ona byla poloplná nebo poloprázdná, jak chceme. On jenom řekl: ‚Heleďte se, to má mít 300 gramů?‘ a naznačil, že stát okrádá lidi. A to řekl jen tak mimochodem. Za tři dny pro něj přišli, za tři měsíce přišla zpráva, že byl odeslán na Sibiř, a za sedm měsíců nato, čili vlastně za rok, přišla zpráva, že na něj padl strom a že svým těžkým zraněním podlehl.“

„Začínala etapa druhá, která byla pro mnoho lidí etapou svobody. Ale já, jak jsem to měl z vyprávění a jak jsem to cítil, co mně říkala maminka, tak jsem se z té svobody tolik netěšil. Protože víceméně došlo na to, co kdysi říkal nějaký, když jsem byl totálně nasazený ve fabrice Hejduk a Faix ve Vysočanech. Tam byl Werkschutz a ten nám říkal: ‚Až přijdou Rusové, tak vyhodíme tyhlety protektorátní znaky, dáme si hvězdičky na čepice a budeme sloužit dál.‘ Tak ono k tomu v podstatě došlo. Jenomže už to nebyl Werkschutz, byli to vrátní, pak to byly Lidové milice, atd. Ale vlastně ta svoboda... tou jsme se zpočátku zalykali. Ale já jsem měl pořád před sebou, tušil jsem, že nás čeká to, o čem mně vyprávěla maminka v tom Rusku, Sovětském svazu, a ono to tak nakonec dopadlo.“