Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margareta Kulišanová (* 1930  †︎ 2019)

• narozena 24. listopadu 1930 v Milíkově (okres Cheb)

• vzpomínky na život v Milíkově

• osvobození americkou armádou

• odsun sousedů, přátel a části rodiny do Německa a jejich osudy

• vystěhování rodiny v září 1946, odsun na práce do vnitrozemí 28. října 1946

• nasazení na práci v Běrunicích a zaměstnání na státním statku v Městci Králové

• návrat do Milíkova 15. listopadu 1952, stav pohraničí, současná situace

• manžel Bohumil Kulišan, politický vězeň v letech 1949–1955

• zemřela v roce 2019

Při častých návštěvách přátel a příbuzných, kteří museli po válce začít nový život v Německu, se Margaretě Kulišanové plně vyjevilo, že zůstat v Československu bylo volbou té nejtěžší cesty. „Co se naučili ve škole, nadání, pracovitost a šetrnost, jim nikdo nemohl sebrat, to všechno pomohlo překonat těžké začátky. Vyhnání bylo kruté, ale vlastně jejich spása.“

Neměli jsme televize ani auta, ves žila jako jedno společenství

Margareta Kulišanová (roz. Meisterová) se narodila 24. listopadu 1930 v Milíkově. Rodiče spravovali osmihektarové hospodářství. Obyvatele vsi tvořila německá většina, několik českých usedlíků a jedna židovská rodina. Milíkovští žili svorně čilým společenským a soběstačným životem, byla zde modistka, holič, čtyři hostince a kuželková dráha. Mnichovská dohoda a odtržení pohraničí od republiky znamenalo pro malou Margaretu konec hodin češtiny ve škole, stačila se naučit hymnu a jinak neuměla ani slovo. Židovská rodina se ihned vystěhovala a nalezla nový domov v Americe. Čechy na poště a na stanici Sboru národní bezpečnosti vystřídali mladí, horliví členové Sudetoněmecké strany. Otec Karel jako jeden z mála zdravých mužů odvodového věku nemusel narukovat, zřejmě proto, že měl plemenného býka a staral se o připouštění v širokém okolí. Odmítl na rozdíl od většiny sedláků přijmout pracovníky z řad nuceně nasazených. Margareta Kulišanová vzpomíná, jak obětavě a s nasazením pracoval na hospodářství, v létě, když přes den měl plno jiné práce, kopal v noci při měsíčním svitu meliorace. Starší bratr Hans studoval v Ústí nad Labem. Pamětnice se pro nízký věk vyhnula vstupu do Bund Deutscher Mädel a Hans úspěšně sabotoval výcvik na plachetnicích. Po příchodu ze školy vždy splnila svůj díl práce v hospodářství a pak s kamarádkami vyrazila ven až do klekání. Povinné odvody z hospodářství rodinu příliš nezatěžovaly. Přibližuje tíživou atmosféru té doby: „Začátek války, to byl smutek, lidi brečeli. Když v Milíkově sundávali zvony, aby je odvezli a roztavili, tak se všichni sešli poslechnout si poslední vyzvánění. Byl to kus našeho života. Zůstal tam jen ten umíráček… Nebylo vzkříšení, protože musela být tma. Lidé pozorovali formace bombardérů na obloze a říkali si: ‚Kde to asi složí?‘“ Při spojeneckém bombardování Chebu se v Milíkově třásla zem. Všichni s nadějemi a obavami očekávali konec války. Meisterovi doufali, že se vrátí prvorepublikové pořádky a budou moci žít jako dříve.

První sled Američanů, Kampftruppe, to byli hezký lidi

V neděli 5. května 1945 v Milíkově napjatě očekávali příchod amerických jednotek, hlavní silnici již bedlivě sledovali několik dní. Přijely, odkud se nikdo nenadál, tou nejhorší polní cestou. Tanky několikrát vystřelily, mířily nad vesnické domy, zasáhly pouze jeden. Vojáky Wehrmachtu místní přesvědčili, aby se nebránili, a ves se za okamžik oděla do bílých prostěradel. Margaretu Kulišanovou střelba děsila, ale otec-vysloužilec první světové války všechny uklidnil. Celá ves měla z příchodu Američanů radost. Vojáci zachovávali kázeň, chovali se přátelsky a kamarádili se s dětmi. Sousedi Meisterových hostili hlavní štáb a sestřenice Margarety Kulišanové, která s rodinou v Milíkově bydlela, aby unikla z bombardovaného Chebu, uměla anglicky i česky a dělala překladatelku. Vojenský sklad alkoholu a cigaret hlídal jeden z vojáků, každý ze vsi si mohl odnést, kolik chtěl, jediné, co ani přes naléhání nevydal, byly rudé vlajky s hákovými kříži. Ženy chtěly použít nedostatkovou kvalitní látku na sukně. Děti dostávaly plné hrsti žvýkaček a čokolády. „Začali zuřit někteří, co byli v Milíkově nasazení na práce. Já jsem byla mladá holka a jeden Rusák, Jušma se jmenoval, mi řekl: ‚Počkej, my už se nebudeme ptát, jestli holky chtěj, nebo ne.‘ Vzniknul tam s nimi potom nějaký konflikt, Američani tam šli a usadili je.“ První i druhé sledy jednotek brzy odešly.

Nejistá doba plná strachu

Angažovaní členové NSDAP utekli hned. Někteří sousedé označení za fašisty skončili v táboře v Žandově, postaveném původně pro totálně nasazené ženy. Část lidí se hlásila dobrovolně k transportu do Německa a zbytek byl postupně odsunut bez možnosti volby. Domy ve vsi obsazovali přicházející dosídlenci a dohled nad velkými statky převzali takzvaní komisaři. Domácí se buď vystěhovali, nebo žili provizorně v části svého bývalého domu. Ostatní čekali, kdy přijde řada na ně. Když se potom shromažďovali na návsi s bílými páskami na pažích, aby je auta odvezla na vlak do Německa, hlídali je tři starousedlíci, Češi. Nechtěli, aby odcházejícím sousedům někdo ještě ubral z 30 kg majetku, který si mohli vzít s sebou. Meisterovi vycházeli se všemi starousedlíky a byli známi protihitlerovským postojem. Jejich strýc Hans Prenner, sekretář ve Dvorech u Chebu, odmítl vstup do NSDAP a strávil pět let v koncentračních táborech. Zajistil, aby nemuseli jako antifašisté odejít, sám se však s rodinou dobrovolně odstěhoval. Maminka pamětnice Alžběta se stěhovat nechtěla. V září roku 1946 měli Meisterovi sklizeno, plnou stodolu a sklepy. Margareta Kulišanová popisuje, jak museli vše opustit a odejít: „Přišel mladý člověk, Volyňák s matkou, a řekl nám: ‚Alles meins! Hinaus!‘ Pro nás to byl šok. Jen s peřinami a pár věcmi jsme odešli do prázdného domku po ševci.“ Starší bratr Hans vzápětí bez znalosti cesty přes hranice odešel do Německa.

Odsun na práci ve vnitrozemí

Asi za měsíc museli pryč i z Milíkova, kde je většina nově příchozích jen trpěla. Jeden ze starých českých sousedů je odmítl na vlak odvézt s tím, že to jsou dobří lidé a nikomu nic neudělali. Odvezl je jiný řidič a pak s několika dalšími posledními zbylými Němci čekali na nádraží v Mariánských Lázních na vlak do neznáma. Nikdo nemluvil, báli se, že pojedou na Sibiř. Pro samé přepojování a čekání na nádražích se dostali po týdnu do Poděbrad. U peronu čekali sedláci a vybírali si rodiny k sobě na práci. Meisterovi skončili v Běrunicích u Poděbrad, kde pracovali na statku za stravu, minimální finanční odměnu a bydleli v bývalém výminku. Margaretě Kulišanové připadalo vnitrozemí oproti Milíkovu a okolí zanedbané. Její mladší bratr Herbert nastoupil do první třídy. Svým spolužákům ani výuce nerozuměl, a tak ve škole jen nešťastně seděl a čekal na konec vyučování. Margareta Kulišanová s rodiči pracovala na poli. Otec Karel musel jezdit s koňmi, ke kterým měl od dětství averzi. Místní s rodinou měli soucit, a když se vraceli pozdě z pole, ukazovali na hodinky, že už měli být dávno doma. Pamětnice se při pastvě skamarádila s dívkami ze vsi, učila se od nich česky a ony si ji dobíraly pro její nerozlišování mužského a ženského rodu, říkaly jí: ‚Už jde, pan byl.‘ Většina sedláků měla na práci nějaké Němce a ti se scházeli, nejčastěji na muzice v Městci Králové. Margaretu Kulišanovou jednou vyzval k tanci veselý mladík, nemluvil, jen zpíval. Tančili spolu celý večer. Meisterovým známí ze státního statku poradili, aby se zkusili stát jeho zaměstnanci, měli by tak pevnou pracovní dobu a vyšší plat. Margareta Kulišanová s otcem tedy šli do kanceláře, správce nenašli, ale místo něj tam seděl jeho zástupce – její sympatický tanečník. Pomohl jim všechno vyjednat. Na statku se vedlo lépe, když pracovali v úkolu na poli cukrové řepy, vydělali si ze všech pracovníků nejvíce a dostali více než metrák cukru. Komunistický převrat ani politickou situaci nesledovali. Margareta Kulišanová popisuje změnu jejich postavení: „Museli jsme spolu s komisí a policistou navštívit sedláka, u kterého jsme pracovali, komisaři sedlákovi předložili vyúčtování a že nám musí doplatit za odvedenou práci. Otec však před všemi odmítl nárok na peníze, řekl: ‚Pracovali jsme tady jako otroci a štěstí vám to nepřinese.‘ Věděli jsme tenkrát, že kulakům se špatně povede.“

Návrat domů mezi cizince

Na začátku roku 1952 se Karel Meister sebral a bez odhlášky se vrátil do Milíkova. Našel si brigádu v lese, a měl tak nárok na potravinové lístky za těžkou fyzickou práci. Brzy získal i stálé pracovní místo a tím i automatickou přihlášku. Ve vsi tou dobou stálo mnoho prázdných domů a mohl by se nastěhovat, nechal se však přemluvit k bydlení na samotě Na Minerálce od jejích majitelů Heřmanových. Margarita Kulišanová se vydala na pracovní úřad do Poděbrad pro odhlášku, aby mohli jet za otcem. Úředník jim však potvrzení odmítl vydat. Vyjednala tedy nákladní vůz, naložili dvě bedny, psa, prase a s maminkou a Herbertem odjeli bez potvrzení. Na Minerálku přijeli v pochmurném listopadovém dni. Pamětnice při pohledu na zanedbaný kraj svého dětství a ruiny opuštěných domů zaváhala, jestli neměla v Městci zůstat. V Milíkově se doptávala neznámých lidí na několik rodin českých dosídlenců a starousedlíků, které se k nim chovaly hezky, a dostala odpověď, že je také vyštvali. Téměř nikdo z první vlny poválečných příchozích nezůstal. Margareta Kulišanová začala pracovat s otcem v lese. Poráželi spolu stromy a patřili k nejlepším pracovníkům. Seznámila se s budoucím manželem Bohumilem Kulišanem, který v té době sloužil u Pomocných technických praporů. Měl za sebou šest let strávených v borské věznici a v uranovém dole v Jáchymově. V roce 1949 totiž s kamarády tiskl a rozšiřoval protikomunistické letáky. Při útěku do Rakouska ho za hranicí zadrželi ruští vojáci a předali zpět do Československa. Pamětnici a Bohumilovi se narodily dvě děti, které vedli k plynulému zvládnutí českého i německého jazyka. Již ovdovělý Karel Meister se s novými pořádky nedokázal smířit. Poslední kapku pro něj představovala okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy. V roce 1970 odešel za synem Hansem do Německa a v Milíkově nechtěl spočinout ani po smrti. Margareta Kulišanová chtěla zůstat a přemluvila i manžela. Doufala, že se jednou poměry zase obrátí k lepšímu. Na její prosbu manžel nepřipojil svůj podpis k Chartě 77, nechtěla zažít další perzekuci rodiny.

Polistopadový vývoj jí připravil další zklamání. Dnes již Margareta Kulišanová nedoufá v návrat pořádku, zákonů, kultury a slušnosti. Naději vkládá pouze do mladých, slušných a inteligentních lidí, kteří by snad mohli někdy v budoucnu dosáhnout lepšího stavu společnosti a této země.