Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Kulísková (* 1924  †︎ 2022)

• narozená 12. června 1924 v Českém Krumlově

• vzpomínky na situaci v pohraničí před mnichovskou dohodou, útěk před nacisty

• otec Jan Maryška v protinacistickém odboji, odsouzený k trestu smrti

• otci se během náletu na Drážďany podařilo utéct z tamní věznice

• válku prožila v Praze, vzpomínky na období pražského povstání i poválečné „účtování“ s Němci

• nesouhlas s komunistickým pučem, vzpomínky na období politických procesů

• manžel František Kulísek odsouzený za spolupráci s cizími tajnými službami, amnestován 1960

• vystudovala Masarykovu státní školu sociální a zdravotní péče a speciální pedagogiku

• pracovala jako zdravotní sestra a učitelka

• zemřela 1. března 2022

Otec Růženy Kulískové se zapojil do protinacistického odboje a byl za to odsouzený k smrti. Její muž se zapojil do protikomunistického odboje a byl za to odsouzený na třináct let do vězení. Její syn ve svých dvaadvaceti letech emigroval do Spojených států a v řadách americké armády se zapojil do bojů během války v Zálivu. Příběh Růženy Kulískové je o strachu ze ztráty blízkých, o zklamání z nenaplněných očekávání, bezmoci tváří v tvář totalitě, ale i o optimismu a víře, že pokud to nevzdáte, všechno se v dobré obrátí.   

To jsme si ještě rozuměli

Otec Růženy Kulískové se jmenoval Jan Maryška. Během první světové války musel odjet na frontu, zatímco doma zůstala jeho žena Rozálie se dvěma malými syny. Jan Maryška měl štěstí, z války se vrátil. Možná i kvůli zranění, které na frontě utrpěl – strávil pak nějaký čas v polním lazaretu v Uhrách. Rozálie tam za ním odjela a zatímco se Jan zotavoval, ona pomáhala jako ošetřovatelka. Po válce se rozpadlo rakousko-uherské mocnářství, za které Jan Maryška nechtěně bojoval, a o to větším vlastencem se stal po vzniku nové Československé republiky. Republika se ale ve svých počátcích potýkala s mnoha problémy a jedním z nich, možná tím nejzásadnějším, byla početná skupina německy mluvícího obyvatelstva v československém pohraničí. Jedním z dílčích úkolů tehdejší vlády bylo i zajištění dvojjazyčné výuky na školách v pohraničí. Ministerstvo školství proto vyhlásilo konkurz na učitele, do kterého se vystudovaný učitel Jan Maryška přihlásil. Uspěl a s celou rodinou se pak přestěhoval do Českého Krumlova, kde v následujících letech nejen učil, ale stal se i školským radou okresního úřadu. Maryškovi se nastěhovali do nově postaveného činžovního domu českého úřednictva a v roce 1922 se jim narodila holčička, která ale brzy po narození zemřela. O dva roky později přišla na svět další holčička a dostala jméno Růženka. 

Byly jí pouhé dva roky, když zemřela její maminka Rozálie, a Jan zůstal se třemi malými dětmi sám. Krátce mu vypomáhala najatá pomocnice, ale děti potřebovaly matku. Jan se rozhodl, že se znovu ožení, a jeho vyvolenou se stala Olga. Opustila slibnou kariéru bankovní úřednice a pro děti Jana Maryšky se stala milující matkou. Že je nevlastní, se Růženka dozvěděla až ve svých třinácti letech. Zakrátko se manželům Maryškovým narodila další holčička a dalším rovnocenným členem velké rodiny se stala i německá dívka, která Olze s dětmi pomáhala. „Ona se od nás učila česky a my od ní německy. I mezi námi dětmi někdo mluvil česky a někdo německy, ale rozuměli jsme si. Tenkrát to ještě bylo v pohodě, žádné nesrovnalosti mezi námi nebyly,“ říká o společném soužití Čechů a Němců v Českém Krumlově Růžena Kulísková. 

Pak už se chystala mnichovská dohoda

V roce 1930 se ale Maryškovi stěhovali znovu, tentokrát do Duchcova. Důvodem bylo zřízení nového školního okresu, který ve funkci školního inspektora měl vést Jan Maryška. Jeho pracovní zásluhy ocenil i tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když ho společně s několika dalšími učiteli pozval na Pražský hrad. I Duchcov byl zpola německý, ale situace tu, oproti Českému Krumlovu, byla zcela jiná. V sousedním Německu se v roce 1933 stal kancléřem nacista Adolf Hitler a v severočeském pohraničí našel horlivého stoupence, libereckého rodáka Konrada Henleina. Vztahy mezi Čechy a Němci se změnily, Růžena Kulísková vzpomíná na pochody a provokace henleinovců i na to, jak české a německé děti už nechodily do společné školy. První třídu ukončila v Duchcově a vzpomíná, jak v té době vídala stejně staré německé děti pravidelně nacvičovat boj s nožem.  

V září 1938 Růžena nastoupila do kvarty duchcovského gymnázia. „A to už to bylo hodně zlý,“ vypráví a pokračuje dál: „Ve škole někteří ze spolužáků chyběli. O jedné spolužačce jsme se pak dozvěděli, že jejího tatínka četníka Němci zabili. A ještě další dva, když v noci přepadli četnickou stanici. Ranní stráž je našla mrtvé a ani se to už nevyšetřovalo. A pak přišel tatínek, že se musíme rychle stěhovat. V osmatřicátým byl v Duchcově starosta Němec a ten tatínka varoval, že musíme pryč. Že je tatínek první na seznamu lidí určených k likvidaci.“ Duchcov opustili 28. září, dva dny nato byla v Mnichově podepsána dohoda, na základě které mělo Československo postoupit značnou část svého území nacistickému Německu. V zabraných Sudetech začalo zatýkání a pronásledování. Sociálních demokratů, antifašistů, Židů... Z Duchcova musel uprchnout i starosta Karl Schlein, odpůrce nacistů, který svého kolegu z městského úřadu Jana varoval.  

Věrni zůstaneme

Přechodné ubytování poskytli Maryškovým známí na venkově, Jan Maryška ale krátce nato dostal nabídku pracovat na Ministerstvu školství. Rodina se stěhovala znovu, tentokrát do Prahy, kde už zůstali natrvalo. První, co si Jan Maryška předsevzal, že musí udělat bylo, že umožní přesun do vnitrozemí všem svým kolegům z obsazeného Duchcovska. Podařilo se mu to a o několik let později mu jeden z nich všechno oplatil, když ho ukrýval před gestapem. 

Hned po obsazení zbylé části českých zemí v březnu 1939 se Jan Maryška zapojil do protinacistického odboje, byl jedním z členů  tzv. Petičního výboru Věrni zůstaneme. Skupina, sdružující celou řadu výrazných osobností, sbírala zpočátku podpisy k manifestu „Věrni zůstaneme“. Snažili se tím povzbudit veřejnost k odporu proti nacistům. Později začala provádět zpravodajskou činnost, řízenou z Velké Británie československou exilovou vládou. Tím se, podle slov Růženy Kulískové, zabýval i její otec, měl být zapojený do vojensko-průmyslové špionáže. Zatýkání členů Petičního výboru začalo na podzim 1941 a pokračovalo celý následující rok, na podzim 1942 se nacistům podařilo celou skupinu zlikvidovat. Jan Maryška zatčení očekával, domluvil se s kolegyní, že bude varovat jeho ženu, pokud by ho zatkli přímo na ministerstvu. Gestapo ho zatklo 10. října 1942 v jeho kanceláři, kolegyně Olgu Maryškovou varovala, bylo už ale pozdě. 

Když se tentýž den vracela osmnáctiletá Růžena ze školy, vyběhla jí naproti domovnice. „Říkala, že nemám chodit domů, že si pro mě maminka přijde. Už u ní byla i moje mladší sestra. A pak jsem oknem viděla, jak z našeho bytu vycházejí dva muži v černých pláštích, jak nesou náš koš na prádlo navršený věcmi, přikrytý naším ubrusem. A tak jsem pochopila, že ti nacističtí vykradači právě vykrádají náš byt a maminka je tam s nimi sama...,“ vzpomíná Růžena Kulísková. Když gestapo odjelo, přišla si pro dcery roztřesená Olga Maryšková. Byla v té době již vážně nemocná a manželovo zatčení ji zlomilo i psychicky. Tělo už nemělo sílu vzdorovat a nepomáhaly ani „zázračné“ léky ze Švýcarska, které jí sháněl známý lékař. „Odcházela nám před očima, bála jsem se o ni i o tatínka,“ říká Růžena. I ona se ocitla v tíživé situaci, kromě obav o osud rodičů musela převzít starost o domácnost i mladší sestru. Čekala ji maturita, na studium ale nezbýval čas a ke všemu přišlo předvolání z pracovního úřadu. Stejně jako celý ročník 1924, i ona měla povinně nastoupit do některé ze zbrojních továren. A odjet do Říše, jenže nemocnou maminku a sestru nemohla nechat samotné…

Drážďany byly v jednom ohni

Zjistila si, kdy je na pracovním úřadu česká úřednice, a pak jí vylíčila, v jaké situaci se její rodina nachází. Úřednice byla vstřícná a našla pro ni místo v jinonické Waltrovce. A shovívavý byl i profesorský sbor na gymnáziu, sice s menšími obtížemi, ale odmaturovala. Její otec byl v té době ve věznici na Pankráci, následně v Malé pevnosti Terezín a nakonec ho převezli do Německa. Jeden lístek od něj přišel až z věznice v Gollnowě u Baltického moře. Soud s Janem Maryškou se konal v Drážďanech, tamní věznice měla být i poslední za jeho života. „V roce 1944 dostala maminka oznámení, že tatínka odsoudili za velezradu k trestu smrti,“ vzpomíná Růžena Kulísková. Olga Maryšková se zhroutila. 

V noci ze 14. na 15. února 1945 bylo v Praze slyšet nezvyklé dunění a na západě plála obrovská záře, vzpomíná Růžena Kulísková dál. Hořely bombardované Drážďany. „A my jsme věděly, že je tam tatínek...,“ dodává. Jan Maryška už čekal, kdy mu oznámí den popravy, měl na sobě vězeňské šaty určené pouze pro odsouzené na smrt. „Byla tam zaschlá krev těch, kteří byli popravení přede mnou,“ vyprávěl pak po letech své rodině Jan Maryška. Na Drážďany dopadaly té noci stovky bomb, celé město hořelo a Jan Maryška se tak ocitl ve dvojím vězení. Bylo jen otázkou času, kdy některá z bomb dopadne na věznici. Když se tak stalo, budova byla poškozená natolik, že stát zůstala jen její ocelová konstrukce. Autentické svědectví Jana Maryšky o dramatickém útěku z drážďanské věznice, o obrovské vnitřní síle, důvtipu i vůli přežít, stejně jako o hrůze, kterou viděl na každém kroku, je možné vyslechnout v medailonu samotného Jana Maryšky. Unikátní nahrávku po desetiletí uchovávali jeho potomci. 

Za dveřmi stál tatínek

Janu Maryškovi se téměř zázrakem podařilo z věznice utéct a podobně, téměř stěží uvěřitelným způsobem, prošel i hořícím městem. „Tatínek Drážďany dobře znal, byl tam několikrát na schůzích, když dělal inspektora v Duchcově. Nádraží bylo rozbombardované, on ale věděl, kudy vede trať a že další zastávka je Pirna,“ vzpomíná jeho dcera. I tam se mu podařilo dojít, přestože mrzlo, byl vyčerpaný, zesláblý a hladový. A na sobě měl pod civilním oblečením stále vězeňské oblečení a cestou potkával německé hlídky. Na nádraží v Pirně si koupil polévku, hltavě ji snědl a omdlel. Před zatčením vážil přes osmdesát kilogramů, teď měl čtyřicet pět... jeho organismus neustál větší množství jídla. Pomohli mu dva starší manželé. V Pirně pak konečně mohl nasednout na vlak domů. Jenže Čechy nebyly Čechami, ale stále ještě Protektorátem, kde mu hrozilo zatčení a postih pro jeho blízké. Konec války byl blízko, ale nemohl tušit, co všechno ho ještě může potkat. Měl před sebou nebezpečnou cestu přes protektorátní hranici a ukrývání se pod falešnou identitou. Pomohla  mu rodina jednoho z jeho bývalých kolegů a také jeho vlastní syn, lékař, který ho pod cizím jménem přijal do nemocnice, kde ho dostali z nejhoršího.

V noci ze 14. na 15. února 1945 dopadly na Drážďany bezmála čtyři tisíce tun bomb, včetně napalmových. Během náletu zahynulo více než dvacet tisíc lidí. Na smrt odsouzenému Janu Maryškovi ale bomba, která cíleně zničila drážďanskou věznici, přinesla nečekanou naději na život. Dostal šanci, kterou beze zbytku využil a 3. května zazvonil u dveří svého bytu v Holečkově ulici v Praze.  

Marně jsme čekali na Američany

O dva dny později vypuklo v Praze povstání. Růženu v noci vzbudily rány krumpáčem, lidé vytrhávali dlažební kostky, aby z nich postavili barikádu. „Musely se dělat barikády, protože přicházely zvěsti, že Němci na Pankráci ženou naše lidi před tanky. Všichni jsme byli napjatí, co se bude dít. Němci byli ještě hodně vyzbrojení, nad Prahou létala letadla, nové typy, které ještě nikdy nepoužili. Ale i naše armáda se znovu dávala dohromady a dokázali se už bránit,“ vzpomíná Růžena Kulísková na počátek pražského povstání. A pokračuje dál: „Pak přišli dva vojáci v německých uniformách, ale jeden náš soused nám řekl, že jsou to vlasovci – a o koho jde. Lidi se pak mezi sebou dohadovali, jestli jim mají věřit. Raději se jim vyhýbali, protože nevěděli, co od nich čekat, měli německé uniformy. Ale díky nim byl na Smíchově klid.“

Celou dobu poslouchali vysílání rozhlasu a z něj se dozvěděli, že od Plzně se k Praze blíží americká armáda. „Pak hráli sokolský písně a my jsme čekali, jaké budou další zprávy. A říkali, že Američani pokračují dál a chystají se na Prahu. To ale nebyla pravda, samozřejmě že ne. Marně jsme čekali. Podél Plzeňské třídy se po obou stranách mezitím utvořily špalíry, byly tam snad desetistupy lidí a všichni se těšili, že přijedou Američani. A pak projel jeden americký džíp. Čekali jsme další, ale nedočkali se. To byla ta skupina amerických důstojníků, kteří tady měli vyjednat, jestli Prahu osvobodí, nebo ne. Jenže tady už byla ta komunistická klika, v čele se Smrkovským. A ti vyjednali, že Amerika do Prahy nepůjde,“ dál vypráví a s trpkostí dodává: „Za dveřmi jsme měli Američany, ale ti sem nesměli. A museli jsme s nadšením čekat, až přijedou Rusové až od Berlína. S tím jsme nesouhlasili. Už tenkrát jsme věděli, že Rusové nejsou přátelé. Tatínek nám to říkal, že Evropu rozdělili už na Jaltě a že to k ničemu dobrému nebude.“

To jsme vidět nechtěly

8. května válka skončila a Jan Maryška se hned následujícího dne rozhodl, že nastoupí znovu do zaměstnání. Neodradilo ho ani to, že se cestou na ministerstvo musel ukrývat, aby se vyhnul kulkám. Pro některé Němce byla kapitulace nepřijatelná. Růžena vzpomíná, jak viděla příslušníky revolučních gard odvádět Němku, která střílela z posledního patra jednoho ze smíchovských činžovních domů. Zatímco někteří Němci odmítli porážku, některé Čechy zaslepila msta. Růžena Kulísková pokračuje další vzpomínkou: „Viděla jsem hroznou věc… šla jsem se s kamarádkami podívat na Václavské náměstí, už bylo po devátém květnu, a když jsme došly do Vodičkovy ulice, bylo tam velké množství lidí. Různě pokřikovali, že tamten je ještě Němec a tamten je Němec. Nebylo nám tam dobře, ale ten dav nás tlačil dál k Václavskému náměstí a tam to bylo... Dřevěná konstrukce z trámů a na nich hlavou dolů viseli dva lidi. Byli mrtví, měli roztrhaný šaty. A pod nimi byly zapálený petrolejový kahany… upalovali je. A lidi pokřikovali, že jsou to ti, co udávali… a mají na svědomí… to bylo strašný… takhle byli lidi schopní se mstít…dopouštěli se vraždy. To se nedá soudit, to co nám Němci za války dělali... Češi se pak taky dopouštěli vražd. To je morálně odsouzeníhodné... tak jsme se otočily a pracně se tím davem prodíraly zpátky domů. To jsme vidět nechtěly…“

Růženin tatínek se přes všechno fyzické i psychické strádání během pobytu ve vězení zotavil poměrně rychle a vrátil se tam, odkud ho gestapo před třemi roky odvezlo. Za ty tři roky se toho v jeho životě ale událo velmi mnoho. A ne všichni z jeho blízkých přátel přežili. Jedním z nich byl František Andršt, vůdčí osobnost Petičního výboru Věrni zůstaneme. Němci ho popravili už v roce 1941 a podle Růženiných slov mu měl její otec slíbit, že se postará o jeho ženu a nezletilého syna. Syn Františka Andršta se jmenoval Boris a jako šestnáctiletý (!) se v roce 1944 také zapojil do boje proti nacistům. Němci ho zatkli a odvezli do koncentračního tábora Flossenbürg. Věznění přežil a přežil i pochod smrti z Flossenbürgu do Dachau. Jan Maryška ho měl po válce podporovat na studiích do doby, než Boris odjel studovat do Spojených států. Podle slov Růženy Kulískové mu měl stáž na americké univerzitě, krátce po komunistickém puči, také zařídit její otec. Do Československa se Boris Andršt už nevrátil. 

Komunismus si můžete dělat tak akorát doma

Růžena po válce začala studovat na Masarykově státní škole sociální a zdravotní péče, kterou založila Alice Masaryková na základě svých zkušeností ze Spojených států. Komunisté školu po roce 1948 zrušili, Růžena ji ale ještě stihla dokončit a dál chtěla pokračovat studiem medicíny. V poválečné Praze byl ale o medicínu velký zájem a byla jí proto doporučena lékařská fakulta v Hradci Králové. Tam nastoupila do prvního ročníku a současně začala pracovat jako zdravotní sestra v hradecké Škodovce. V roce 1947 studium předčasně ukončila, důvod byl prostý, nedokázala absolvovat stáž na pitevně. „Když se tatínek po válce vrátil, tak mamince, místo aby se jí ulevilo, tak se ta její nemoc zhoršila a musela do nemocnice. Odcházela nám před očima a v květnu 1947 zemřela. A já jsem si představila, že maminku budou pitvat… když jsem přišla domů, spálila jsem index,“ vzpomíná Růžena Kulísková. S předčasným odchodem milované maminky se nikdy nesmířila.

Do roku 1949 zůstala ještě v hradecké Škodovce a prožila tam dobu po komunistickém převratu. V jedné z největších a nejdůležitějších továren, která zaměstnávala tisíce dělníků. O jejichž blaho, jak komunistická strana proklamovala, šlo v první řadě. Růžena Kulísková vzpomíná: „Většina dělníků byla původně u sociálních demokratů a ti byli velcí odpůrci komunistů. Všichni ale dostali doporučení, že mají ke komunistům přestoupit. Jinak že můžou být vyhození z práce. Mnozí komunistickou přihlášku podepsali, ale mnozí taky ne. A raději odešli, i když bylo těžké pak najít práci. Vrchní sestra, zavilá komunistka, mi taky dala přihlášku na stůl. A já pak přemýšlela, co jí řeknu, až se mě bude ptát. A rozhodla jsem se, že jí asi řeknu něco o tom, co jsou to komunisti a co jsou to demokrati. Věděla jsem, co o tom psal Masaryk, že komunismus vůbec do státní správy nepatří, že komunismus si můžete dělat tak akorát doma…“ Do komunistické strany Růžena Kulísková nikdy nevstoupila a říká, že ji nikdo ani nenutil. Všechno, co jejich vláda přinesla, ale snášela s velkou nevolí: „To je dneska nepředstavitelné, co to bylo za hrůzu… když se všichni museli shromáždit třeba na Staroměstském náměstí… jakým způsobem provolávali ta hesla… ty obličeje, které žádnou kulturu nevyzařovaly, ale hlavně že provolávali: ‚Ať žije Sovětský svaz, ať žije Sovětský svaz!‘ A přitom se dívali, kdo to neříká…“ 

Když mi bylo nejhůř, myslela jsem na svou rodinu

Velmi těžce prožívala i období politických procesů, především proces s Dr. Miladou Horákovou. „Už jenom ten fakt, že si troufli odsoudit ženu, která nikomu neublížila... a která pak musela přečíst ten rozsudek, který je úplně lživý! Komunisti jsou nevypočitatelní a dovedou být strašně zlí,“ říká s velkým rozhořčením Růžena Kulísková. Manžela Milady Horákové krátce ukrýval i její otec Jan Maryška. Bohuslav Horák unikl jen o vlásek zatčení a do doby než se mu podařilo utéct do zahraničí, ukrýval se u svých známých. I manželé Horákovi byli během války zapojení do činnosti odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme a pravděpodobně se s Janem Maryškou znali z té doby.

Růžena po návratu do Prahy nastoupila jako sestra do Státní zdravotní služby pro školy, ale práce ji příliš nenaplňovala. Rozhodla se proto pro další studium, tentokrát speciální pedagogiky. Vystudovala dálkově a po promoci začala pracovat jako učitelka v tzv. „zvláštní škole“, která vzdělávala děti se speciálními potřebami. U této náročné profese už zůstala, kráčela tak ve šlépějích svého otce, ale na běžnou základní školu nechtěla. „Tam by po mně vyžadovali, abych se politicky angažovala,“ dodává. I její otec řešil, jak se vyhnout vstupu do komunistické strany, a rozhodl se, že raději z ministerstva odejde do penze. Na základě zdravotního posudku o následcích věznění v nacistických vězeních na to měl nezpochybnitelné právo.

Na třináct let do vězení poslal soud i Růženina životního partnera Františka Kulíska. Důstojník Československé armády s protikomunistickými postoji musel v roce 1948 z armády odejít a v roce 1958 ho soud poslal na třináct let do vězení za spolupráci s britskou tajnou službou. Obsáhlý vyšetřovací spis V-3811 uložený v Archivu bezpečnostních složek pojednává o činnosti protikomunisticky zaměřené skupiny, se kterou František Kulísek spolupracoval. Na počátku 50. let by jeho trest byl pravděpodobně mnohonásobně vyšší, v roce 1958 už ale docházelo k částečnému politickému uvolnění a v roce 1960 vyhlásil tehdejší prezident Novotný amnestii politických vězňů. V rámci ní byl propuštěn i František Kulísek. A také bývalý letec RAF, komunisty na vojína degradovaný armádní generál Karel Janoušek, se kterým se František ve vězení spřátelil. Po propuštění se navštěvovali, hrávali spolu karty, jak Růžena vzpomíná. V té době byla již ženou Františka Kulíska a očekávali narození syna Jana. I o jeho život se měla v budoucnu obávat, Jan Kulísek v roce 1984 emigroval do Spojených států, vstoupil do americké armády a v roce 1990 odjel bojovat do Iráku. Vzpomínky Jana Kulíska jsou také součástí sbírky Paměti národa. 

Růženu Kulískovou potkalo v životě mnoho nelehkých chvil, se kterými se musela vyrovnat. „Když mi bylo nejhůř, myslela jsem na svoji rodinu. Na chvíle, kdy nám bylo spolu hezky. Měla jsem krásnou rodinu...,“ říká na závěr. Výjimečná žena s výjimečným osudem Růžena Kulísková zemřela 1. března 2022, jen několik dnů poté, co se nezaměnitelným způsobem podělila o své vzpomínky.