Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislava Kulová (* 1951)

• narodila se 18. října 1951 ve Svratce

• silně věřící rodina pomáhající vězněným i propuštěným kněžím

• přítelkyně politické vězeňkyně Antonie Hofmanové

• členka hnutí Fokoláre

• pořadatelka bytových seminářů

• přepis a šíření samizdatu

Ve dvou a půl letech prodělala těžkou mozkovou obrnu. Její dětský svět se pak smrsknul do kolotoče operací a lázeňských pobytů. Když byla náhodou doma, hrávala si pod stolem, kolem nějž sedávali její rodiče ve společnosti většinou tajně vysvěcených kněží, čerstvě propuštěných z komunistických kriminálů. „Bylo to pro mne důležité a už jako dítě jsem vnímala, že jde o něco velkého,“ říká Stanislava Kulová (*1951), která pak později během let normalizace přepisovala a tajně vhazovala neznámým lidem do schránek samizdatovou literaturu.

V dobách nejtěžších

Narodila se ve Svratce (Vysočina) jako vymodlené dítě do rodiny klempíře Františka Bodláka a jeho ženy Anežky. „Moji rodiče byli silně věřící katolíci. Dostalo se mi nádherné, nezapomenutelné výchovy,“ říká Stanislava Kulová. Víra jejích rodičů byla neochvějná. František Bodlák se okamžitě, v prvních dnech po nástupu komunistické strany k moci (1948) zapojil do náboženského odboje. Rodinný přítel a kněz Jiří Schniter mu půjčil motocykl, na němž pak František, s hlavou ovázanou hadry, aby mu nebylo vidět do tváře, rozvážel po okolních farách Pastýřské listy. Šlo o práci tajnou a v případě odhalení i krajně nebezpečnou – tyto listy, psané rukou biskupa a určené především pro kněze a jejich farníky, měly tehdy za úkol burcovat i povzbudit. Například v Pastýřském listu z druhého února 1948, kdy již bylo jasné, kdo zemi během několika příštích týdnů uchvátí, tehdejší kardinál a pozdější politický vězeň svědomí, Josef Beran píše: „Nemůžeme však říci, že by poměry naše nebyly těžké. Jsou smutné, velmi smutné, takové, jakých si nezasloužil náš dobrý lid po tak smutných a těžkých utrpeních. Máme proto malomyslnět? Máme my kněží ztrácet chuť k práci a činnosti? Jsme čeští kněží, Zůstaneme věrni svému národu i v dobách nejkrutějších. Zůstaneme věrni i své Církvi u vědomí, že právě věrností své Církvi nejvíce prospějeme svému lidu!“

Odbojovou činnost Františka Bodláka režim nikdy neodhalil. Naopak, rodina během následujících let, přesto, že žila v podnájmu v jedné skromné světnici, vybudovala přístav, kam po svém propuštění z kriminálů vplouvali režimem šikanovaní kněží: „Peníze jsme neměli, abychom jim nějak přispěli. Ale vždycky se u nás najedli a maminka pro ně prala a spravovala jim šaty i kněžská roucha. Dodnes to vidím, jak si před praním klekla na zem a modlila se. Také jim z vlasů vybírala vši, které si dovezli z vězení.“ Její muž byl klempíř a kromě běžného řemesla také uměl z kovu vyrobit zdobné až umělecké předměty: „Tatínek dělal, většinou pro kněze, co byli za trest režimem posláni do Pomocných technických praporů, takové malé kalichy.“ Pod Stanislavinou postelí pak byla krabice a v ní rozložené žezlo tajně vysvěceného biskupa spolu s jeho osobní korespondencí. „Nikdy jsem se toho nedotkla, nikdy mne nenapadlo se v tom hrabat. To bylo něco posvátného a přesně takto jsem později vychovala i svoje děti,“ dodává pamětnice.

Zakázaný šátek

Stanislavin zdravotní stav se po mnoha léčebných procedurách a operacích postupně stabilizoval. Na to, že dívka neměla nikdy chodit, to byl zázrak. Přesto, že chodila o speciálních berličkách, nastoupila během roku 1957 do svratecké školy. Bylo to pro ni tvrdé. Její hendikep se brzy stal terčem posměšků některých spolužáků. „Pajda, Pajda jde,“ slýchala často během cesty domů za zády. Plakala.

Protože dobře zpívala i recitovala, učitelka ji často zapojovala do různých besídek, kde děti, nastoupené v pionýrských šátcích přednášely verše o míru či slávě dělného lidu. Ale Stanislava šátek mít nesměla. „Učitelce, i když znala postoj mých rodičů, to vadilo a jednou mi ten šátek při jakési besídce chtěla nasadit, protože jsem zpívala v první řadě. A já jsem to doma řekla tatínkovi: ,Jestli ti ho tam během vystoupení nasadí, tak já vtrhnu na pódium a osobně ti ho sundám, ´ řekl mi na to a opravdu, učitelka si pak vůbec nedovolila mi ten šátek uvázat,“ usmívá se Stanislava Kulová.

Jak nám to mohli udělat!

Protože měla špatný kádrový profil i posudek, který na ni napsala třídní učitelka, mohla Stanislava nastoupit pouze k takovému studiu, kde bude mimo vliv své rodiny. „Tak jsem se dostala do Trutnova na ekonomku s internátem v Jánských Lázních, pro režim to bylo dostatečně daleko od domova. Bydlela jsem na internátu a za rodiči se dostala jen jednou za čas,“ upřesňuje pamětnice. Psal se červen 1968, začaly prázdniny.

„Od mládí jsem si vždy hledala nějaký přivýdělek. Byl to skvělý pocit, že nemusím rodičům říkat o peníze, že jsem soběstačná a že jim mohu třeba na Vánoce koupit i nějaký dárek,“ říká Stanislava Kulová, která jednoho srpnového rána vstávala brzy do práce. Směna ve fabrice začínala o šesté hodině. Během ranní kávy na Bodlákovy zazvonil soused: „Proboha, zapněte si rádio, začala válka s Ruskem!“

Cestou na brigádu potkávala Stanislava sovětské obrněné transportéry a tanky. Nad hlavou hučela letadla. „Skoro jsem se plížila. Zapadla jsem do každého výklenku, měla jsem strach, že spadne bomba nebo že budou na ulici střílet. A v práci bylo hotové pozdvižení,“ vzpomíná Stanislava Kulová na den, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy (21. srpen 1968), aby zde potlačila údajnou kontrarevoluci. U lisů ve svrateckém Marsu panovala chmurná nálada. I ti největší skalní komunisté měli hlavy v dlaních: „Jak nám to mohli udělat!“ „To byli ti, kteří pak později během prověrek seděli v komisi a vyptávali se mě, zda jsem vítala bratrskou pomoc Sovětů,“ dodává pamětnice, která pak v září nastoupila na trutnovskou Vyšší hospodářskou školu (dnes střední škola Obchodní akademie Trutnov, tehdy dvouletá škola završená nikoli maturitou, ale státní zkouškou).

Poplivaná vlajka a stržený tank

Stanislava studovala v pohnuté době. Národ zasažený okupací stále ještě držel při sobě. A nenávist ke všemu sovětskému se promítla do většiny lidských činností. „Upřímně jsme nesnášeli, když se během různých státotvorných příležitostí povinně vyvěšovala ruská vlajka. Jako holky jsme to říkaly našemu řediteli a ten jen vždy pokrčil rameny: ,Děvčátka, já proti tomu nic nezmůžu.´ Tak jsme alespoň, když se ta vlajka měla věšet, ji smýkaly celou cestu po zemi a ještě jsme jí poplivaly,“ vzpomíná Stanislava Kulová na svoje trutnovské období.

Zcela zásadním projevem odporu vůči okupantům pak bylo stržení válečného pomníku. Trutnované vzali spravedlnost do vlastních rukou a nejednali zrovna v rukavičkách: „Došlo tam ke stržení sovětského tanku z žulového podstavce. Nejdřív mu uřízli hlaveň a pak jej sundali a odvezli. My jsme se tam jak třída byli podívat, měli jsme skvělé kantory, kteří nám to umožnili.“ Jiný přímý účastník této akce, Jan Braun (*1934), který tehdy stál na tanku a pomáhal navigovat během jeho stržení, celou událost v rozhovoru pro Krkonošský deník shrnuje: „Přímo v tanku seděl kluk, který ho uměl řídit. Šlo to dolů docela snadno a rychle. Nastal mohutný řev, jásot, výbuch radosti, prostě velké nadšení lidí. I já byl obrovsky nadšený, bylo to jedinečné.“

Předpověď je špatná…

Režim si sice přál, aby se Stanislava během trutnovského studia vymanila z náboženského vlivu svých rodičů, ale jak píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ A tak se Stanislava brzy po svém příchodu na sever setkala s jednou z nejdůležitějších osob svého života – politickou vězeňkyní Antonií Hofmanovou.

Tonička, jak se drobné ženě s bystrýma očima přezdívalo již v komunistických kriminálech, měla na Stanislavu zásadní vliv. Dívka jednoho dne vešla do knihovny, kde Tonička pracovala: „Počkej tady, než všichni odejdou a já ti půjčím něco lepšího,“ řekla ta drobná žena Stanislavě. „Tím, že jí bolševik nechal pracovat v knihovně, udělal doslova kozla zahradníkem. Tonička tam měla pašované knihy s náboženskou tématikou,“ usmívá se pamětnice. Díky tomuto osudovému setkání pak vzniklo přátelství, jež mělo vydat na celý život obou žen.

A nejen to. Stanislava s Toničkou spolupracovala. Hofmanová i přes tvrdé zkušenosti s vleklým psychickým i fyzickým trýzněním či korekcí za to, že do jednoho z vězeňských ešusů vyryla pro ostatní zprávu, že do vyšetřovací vazby pardubické věznice přibyl milovaný biskup Karel Otčenášek, kdy jí za to věznitelé strhali nehty na rukou, neustoupila ze svých nábožensko - etických idejí a snažila se režimem vězněné kleriky povzbuzovat psaním šifrovaných dopisů: „Tonička potřebovala můj dětský rukopis – aby to vypadalo tak, že knězi do vězení píše nějaká jeho neteř. Přitom šlo o šifry! Sedla jsem k papíru a Tonička diktovala: ,Byli jsme na borůvkách, honily se mraky, ale nepršelo. Předpověď je špatná,´“ líčí Stanislava Kulová, která během pobytu v janskolázeňském internátě nepřestala praktikovat. Naopak – ředitel vyhověl žádosti jejích rodičů a dívka tak mohla každou neděli ráno navštívit mši svatou. Psal se počátek sedmdesátých let a v zemi nastupovala normalizace.

Fokoláre

Dalším zcela určujícím faktorem v dospívání pak byla pro Stanislavu tajná účast na ilegálních náboženských akcích. Přes síť věřících přátel pronikla k jedné fokolarínské skupině – hnutí Fokoláre je celosvětové ekumenicky otevřené převážně katolické hnutí, které v roce 1943 založila v Tridentu na pozadí zmaru působeného světovou válkou skupina děvčat ve věku 15–25 let v čele s katoličkou Chiarou Lubichovou. Jedna fokolarínská skupina vznikla také v Praze a mezi její členy se tehdy řadili například pozdější biskupové František Radkovský, Jan Graubner či kardinál Miloslav Vlk.

„Pokaždé jsme někam jeli a ani nevěděli, kam. Celé se to dopředu domlouvalo ještě na posledním setkání, telefonovat o takových věcech nebylo za režimu bezpečné, a také ne každý tehdy vlastnil pevnou linku. Na výjezdech jsme třeba mívali mše svaté v lesích. Pařez místo oltáře a když se odněkud vynořil podezřelý houbař, vše jsme okamžitě zakryli a místo liturgie začali zpívat Pionýři, pionýři, malované děti,“ říká Stanislava Kulová, která se ve společenství fokolarínů angažovala i zcela zásadním způsobem – poté, co s manželem Zdeňkem získali počátkem 70. let v centru Brna byt s obrovskou rozlohou, začala se zde konat tajná setkání. Do bytu se vešlo až šedesát  lidí. Na to, že o několik pater výše bydlela rodina estébáka Sosnara a zároveň každý z okolních bytů mohl mít nežádoucí oči a uši, šlo o statečný počin. „Dobré bylo, že jsme bydleli v centru na Masaryčce, kde proudily doslova davy. Lidé k nám vcházeli po malých skupinkách, na chodbě nesměly zůstat boty. Ale byla to nádherná doba. Pořádali jsme doma náboženské přednášky a také se u nás konaly mše svaté. Kdyby nás tehdy odhalili, měli by slušnou žeň, vždyť k nám chodili takoví lidé, jako byl František Radkovský nebo Honza Graubner,“ uzavírá Stanislava Kulová.

Panta rhei

Ale vše plyne a vše také má svůj konec. Zdeněk se po dvou a půl letech manželství zamiloval do jiné, mladší ženy. Stanislava stále doufala, že jde jen o dočasný románek. Že se manžel umoudří a vrátí k rodině - vždyť měli svatbu v kostele, kde si před Pánem slíbili věrnost. Místo toho našla jednoho ve schránce žádost o rozvod. Přesto, že ji odmítala podepsat, musela nakonec kapitulovat – manžel jí pohrozil tím, že státní moci prozradí všechny podrobnosti ilegálních bytových mší a seminářů.

S tímto Damoklovým mečem nad hlavami všech, kdo ke Kulům chodili na fokolarínská setkání, přišel strach a lidé postupně přestali za Stanislavou chodit. „Jenomže to byly jen další otevřené dveře. Já jsem se díky tomu, protože jsem hledala nějaké jiné duchovní vyžití, dostala ke Schönstattskému hnutí [další mezinárodní katolické hnutí založené v roce 1914 římskokatolickým knězem Josefem Kentenichem] – a to byla moje cesta k samizdatu,“ říká Stanislava Kulová.

Jednoho dne totiž na její dveře zaklepal muž, kterého znala z kostela, a který byl také členem Schönstattu: „Mezi dveřmi mi jednou rukou podával knihy, které bylo třeba přepsat na stroji a ve druhé ruce stovku, věděl, že jsem již tehdy sama na dvě děti a se stovkou jsem dokázala vyžít pěkně dlouho. Takhle jsem přepisovala vždy v jedenácti kopiích například zakázané hry Václava Havla a potom jsem je tajně házela lidem do schránek. Vždy, když byl někde otevřený dvůr, vlezla jsem tam a sypala to do schránek, ať si počtou,“ usmívá se Stanislava Kulová.

Tvorba samizdatu měla svá přísná konspirační pravidla. Stanislava například nikdy nevyhodila do běžných odpadků průklepový papír – kopírák. Pokaždé jej spálila. A pokud měla, během toho, co se rozhodla i s dětmi navštívit rodiče v rodné Svratce, nějaký samizdat rozpracovaný, ukryla jej do pračky pod vrstvu mokrého prádla. Kdyby náhodou.

Svědomí estébáka

Přesto, že během svého života přepsala Stanislava Kulová desítky textů, mezi něž patřily i náboženské salesiánské tiskoviny či později havlovsko - křižanovská petice Několik vět spolu s Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů z pera katolického aktivisty Augustina Navrátila, režim ji nikdy neodhalil. A to jen několik pater nad ní bydleli Sosnarovi: „Ten pan Sosnar, on byl estébák, ale já jsem se po revoluci dozvěděla, že všechno o tom, co se děje u nás v bytě, věděl. Ale prý tehdy řekl: ,Ona je sama s dvěma dětmi a je to strašně hodná ženská.´ Také jsem se dozvěděla, že kdo na mne tehdy chodil žalovat, byla jeho žena. Po revoluci jsem jí pomohla odvézt do nemocnice, když strašně krvácela z prasklého žaludečního vředu a ji potom hryzalo svědomí: ,Paní Kulová, já jsem na vás ale celou dobu udávala.´ Myslím, že měli s manželem dohodu, že na mě neřekne nic víc než to, že chodím do kostela a moje děti také.“

Čas svíček, čas řízků

Psal se 17. listopad 1989 a v Československu vypukla sametová revoluce. „V Praze to začalo v pátek a u nás v Brně pak naplno v pondělí [během víkendu 18. -19. listopadu 1989 vznikal na brněnské Filosofické fakultě studentský stávkový výbor a až 20. listopadu na to propukly na náměstí Svobody masivní občanské nepokoje]. To jsme ještě bydleli v centru Brna a měli výhled na vše, co se dole děje,“ líčí pamětnice pohnutou dobu, která znamenala pád komunismu.

Město očekávalo bod zlomu zježené policejními antony a bílými přilbami. Všechno pak jistily podmračené tváře milicionářů. Během prvních dnů těchto občanských nepokojů a manifestací házela Stanislava lidem proudícím na náměstí Svobody z okna svíčky. Mezi demonstranty bylo mnoho těch, se kterýma se vzájemně znali z kostela. Všichni tito lidé pak rádi promrzlí zavítali do jejího bytu na Masarykově třídě, kam se v letech normalizace, ze strachu z odhalení, již neodvážili vstoupit: „Měla jsem pro ně vždy připravený čaj. Nakoupila jsem tři čtyři chleby a mazala je rybičkovou pomazánkou. V tu dobu jsem se také zapojila do roznosu revolučních informačních letáků, jež sem přicházely rovnou z centra dění – z Prahy. A také jsem smažila řízky! Spousty řízků, které jsem pak nosila stávkujícím studentům na fakultu.“

Když už bylo jasné, že komunismus je konečně na lopatkách, vyjela na brněnský autodrom osobní auta všech, kdo se radovali z revoluce. Stanislava Kulová nastartovala starou škodovku a do jejích oken nalepila plakáty s fotografií Václava Havla: „A jezdila jsem jako blázen a troubila také! Dodnes děkuji Pánu Bohu za to, že komunismus padl. Ale také mu děkuji za to, kolik krásných lidí a životních setkání mi život v komunismu přinesl.“