„To vlastně až těsně po válce v tom gymnáziu, kam jsem chodil, tak tam byli hoši, kteří byli u partyzánů. A protože škola byla obsazená ruskou armádou, tak jsme se učili v hospodách na gymplu, protože jinde nebylo místo. No a někteří ti hoši tam chodili ozbrojení dokonce. Takže kantoři prosili, abychom stříleli z těch zbraní až po vyučování.“ – „Vy jste nenosil zbraň?“ – „No, já jsem zbraň neměl, ale chodil jsem s kamarády, kteří ji měli, a střílelo se do terčů a tak dále. Tenkrát bylo velice jednoduché, v tom roce 1945, si opatřit zbraně, poněvadž se povalovaly... Němečtí vojáci, kteří utíkali, to odhazovali, nechávali to ležet u silnice, takže to bylo snadno k dosažení.“
"Vzpomínám rád na dobu po maturitě. To bylo v roce 1947, kdy mně bylo 19 let a šli jsme do horského pastvinářského družstva Veleslavice u Českého Krumlova a tam jsme bydleli se študáky. Byli jsme tam na brigádě, poněvadž se říkalo, že když budeme chtít jít na vysokou školu, že musíme mít brigádu. Tak jsme tam jeli na měsíc na brigádu. A pět nás bydlelo v jedné místnosti v takovém starém statku, byly tam blechy, strašných blech tam bylo. My jsme ovšem občas dělali, občas jsme se toulali po Šumavě. To ještě tenkrát byl čtyřicátý sedmý rok, nebyly ještě dráty na hranicích. No a chytili jsme si třeba do ruky ryby, pekli jsme si je na ohni, v těch 19 letech. A pak jsme se zase vrátili do práce. Já jsem tam jezdil na koni bez sedla, poněvadž to bylo horské pastvinářské družstvo. Málem se kůň rozběhl a ještě že jsem včas sklonil hlavu, jinak by narazil v lese na větve a já bych možná přišel o zrak."
"Já jsem měl bratra, mně bylo 16 let pryč, bratrovi bylo 19. A v poledne, byli jsme dopoledne v tom městečku, odkud jsme pocházeli, a pak jsme se vraceli domů a zaslechli jsme strašnou střelbu. Tak jsme utekli, tam se tomu kopci říká Na hradě. Tam byly takové jeskyně, které vedly na jeden hrad. A ty už jsou zasypané. No a my jsme nevěděli, co se děje, co ta střelba znamená. A mezitím oni nařídili, že všichni muži – my jsme to teda nebyli, poněvadž jsme byli mimo –, taky můj otec, všichni muži že musí tam na to náměstí. Mladá Vožice měla tenkrát asi přes dva tisíce obyvatel, tak to bylo asi tak přes tisíc mužů. To jsme pak slyšeli jenom z vyprávění. Všichni lidi museli přinést rádia, rozhlasové přijímače, tam je naházeli na hromadu. A proti těm mužům na tom náměstí seděli ti esesáci s pancéřovými pěstmi a s kulometem a tak dále. A pak tam přivedli jednoho, ten má ještě dodneška pomník, bylo mu 35 let, měl dvě děti a našli u něho pistoli při prohlídce. Tak ho tam na místě na výstrahu přede všemi zastřelili."
Josef Kulvait se narodil 5. července 1928 v Mladé Vožici v jižních Čechách. Na konci války zažil vpád německých vojáků a vraždění v Mladé Vožici a také příjezd Rudé armády. V roce 1947 dokončil reálné gymnázium v Táboře a následně začal studovat medicínu na Karlově univerzitě. Protože nesouhlasil s počínajícími změnami, zúčastnil se v roce 1948 studentského pochodu na Pražský hrad a později také pohřbu Edvarda Beneše. Po studiích v roce 1953 byl poslán jako mladý lékař do pohraničí, nejdříve do Sokolova, později do Karlových Varů. Protože ale chtěl bydlet v Praze, stal se obvodním lékařem. V roce 1983 vážně havaroval a následky dopravní nehody si nese dodnes (2017). Manželka mu zemřela v polovině 80. let, má jednu dceru.
