Hedvika Kupcová

* 1930

  • „Maminka tenkrát pracovala v takovém tom kině na Příkopech. A to bylo úplně nový kino, takový přepychový, sedadla, všechno to bylo pěkný. No a my jsme tam za ní mohli chodit a dívat se občas na ty filmy. To byly úplně nejnovější filmy, který tam chodily. Nějakej příbuznej byl majitel toho kina, ovšem o to všechno samozřejmě přišel, protože byl židovskýho vyznání. Ty ale odjeli hned na začátku, jak začínala válka, tak ještě to stihli a všichni odjeli do ciziny, do Ameriky, a prostě někam pryč. My jsme tu možnost neměli, no takže jsme zůstali v Praze.“

  • „No, a nakonec v tom dvaačtyřicátém, to přišel rozkaz, že musíme nastoupit do transportu. Otec byl v tý době v nemocnici, měl zlomenou nohu v krčku, a oni to tenkrát dělali tak, že provrtali koleno, na takovým lešeníčku to viselo. A takže ten byl vyreklamovanej. A maminka řekla, jako křesťanka ta nikam nemusela, samozřejmě. Ale vyhodili ji ze zaměstnání taky, takže si sháněla místo. No a takže vtom přišel v dvaačtyřicátým rozkaz, že máme nastoupit do transportu. Maminka řekla: ‚Nic, já vás nikam nepustim.‘ Jo, jenže pro náš přišel strážník. A dvě malý děti odved, ty dva starší už byli na práci v Německu. A mně bylo dvanáct, bratrovi třináct. A strážník nás vedl na shromaždiště, jak je Veletržní palác, a já celou cestu brečela. Takže tím pádem jsem naposledy viděla maminku. Otec byl v nemocnici. Takže dvě malý děti odvedli. Neměli jsme s sebou absolutně nic, seděli jsme tam na zemi. Lidi, co tam přicházeli, tak měli s sebou to, co unesli. Ruksaky, spoustu věcí, prádlo a všechno, co si mysleli, že potřebují s sebou mít. Málokdo si vzal knížku, přece jenom to vážilo. My jsme tam přišli, tam jsme seděli teda na zemi, neměli jsme s sebou žádný matrace, žádný spacák, vůbec nic. No a pak druhej den jsme šli pěšky, takovej celej transport to byl, na nádraží – Bubeneč [Bubny, pozn. ed.] se to jmenovalo, myslím. No a odtamtud nás odvezli do Bohušovic a tam nás vysadili. A tenkrát ještě tam nebyla odbočka vlakem do Terezína, to se dělalo asi během dvou let potom. Tak celej ten transport s těma lidma, s těma rancema, co měli na zádech, my jsme neměli nic, my jsme šli a trvalo to možná dýl než hodinu, než jsme tam došli. Tam potom mě přidělili k dětem, k děvčatům, a bratra ke klukům.“

  • „Byl konec, už se to blížilo, tak lidi utíkali odtamtud. A teď ty bratři, ty dva starší, utekli domů do Prahy. Ten bratr, co byl o rok starší než já, ten tam ještě zůstal a říkal: ‚Hele, oni budou jezdit nějaký vlaky potom do Prahy, budou odvážet ty lidi, tak tady počkej a uvidíš.‘ No on potom taky utekl a odjel. Tak já ještě s nějakejma kamarádkama, to už nebylo hlídaný, protože předtím to bylo hlídaný četníkama, takže četníci už tam nebyli. Ale nějaká, někdo tam musel bejt, protože ty četníci tam zůstali, protože se tam vyskytnul tyfus, aby se to nerozneslo ven, takže se nesmělo ven. No a my jsme teda tajně, když tam přijížděli nákladníma autama, přiváželi nějaký potřebný věci, co tam nebyly. No tak vždycky se tam nahrnula spousta lidí, že chtěli odvézt zpátky, že se schovaj, trochu se přikrčej a projedou to, aby je nezastavili ty četníci. No tak takhle jsme s kamarádkou taky se vydaly a řekly jsme si: ‚Tak, a pojedeme taky.‘ Tak jsme si řekly na jednom nákladním autě, jestli nás vezmou. ‚Jó, klidně.‘ Tak nákladním autem jsme jely do Prahy. No, v Praze, to už jsem se vyznala, kudy mám domů. Tak jsem přijela domů, maminka byla překvapená, všichni měli radost. Kluci už tam byli, ty utekli dřív. Akorát otec ne. On byl starej, on nemohl na nějakým náklaďáku. A oni říkali, že postupně budou transporty odvážet tyhle starý lidi, takže počkal, až na něj přijde řada. Přijel potom taky do Prahy. No, takže jsme se sešli všichni, to byla radost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Katovická 402, Praha 8 - Bohnice (byt pamětnice), 16.05.2017

    (audio)
    délka: 41:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strážník nás vedl na shromaždiště, jak je Veletržní palác, a já celou cestu brečela

dobove_foto.jpg (historic)
Hedvika Kupcová

Hedvika Kupcová se narodila 25. srpna 1930 v Praze. Její matka byla křesťanského vyznání, ale otec židovského, takže během války na vlastní kůži zažívala různá protižidovská opatření. V roce 1942 musela společně se svým bratrem nastoupit do transportu do Terezína, kde strávila další tři roky. Když končila válka a v táboře řádil tyfus, podařilo se jí společně s kamarádkou utéct. V Praze se opět sešla s celou svou rodinou - třemi bratry a oběma rodiči. Protože neměla dokončené vzdělání, nemohla sehnat práci. Nakonec nějaký čas pracovala u zlatníka a většinu svého života pak v mozaikářské dílně.