Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kupilík (* 1936)

• narozen 8. března 1936 ve Spáňově u Domažlic do zemědělské, křesťanské a hudebně založené rodiny

• pamatuje na bombardování Plzně ke konci války, na stahující se německé vojáky a americké osvoboditele

• vychodil obecnou školu v Koutu na Šumavě a pak střední školu v Domažlicích

• v roce 1951 nastoupil do učebního oboru strojní zámečník do Strojíren Holýšov

• výměnou za vstup rodičů do JZD mohl pokračovat ve studiích na Střední průmyslové škole v Plzni

• dne 1. června 1953 zažil demonstraci proti měnové reformě v Plzni

• po studiích se na umístěnku dostal do pražské mrazírny (závod Kladno), kde nastoupil jako chlaďař provozu

• velkou část vojny si odsloužil u vojenské hudby na lobkowiczském Zámku Roudnice nad Labem při Vojenském politickém učilišti Josefa Hakena

• po návratu z vojny roku 1958 nastoupil do Škody Plzeň jako konstruktér válcoven

• poté pracoval jako inspektor výstavby, pak jako obchodní vedoucí v engineeringu

• dne 29. prosince roku 1963 se oženil, s manželkou vychoval dvě děti

• rok do okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl členem komunistické strany

• působil v plzeňském symfonickém orchestru, Souboru písní a tanců Škoda Plzeň a dalších souborech

• po odchodu do důchodu v roce 1996 pomáhal bratrovi s podnikáním

Příběh Jiřího Kupilíka by snad zůstal neznámý, kdyby se on sám neobjevil na plzeňských Slavnostech svobody v květnu roku 2022 a nezapředli jsme společnou řeč. Čekal na vystoupení jednoho z folklorních souborů. Právě folklor a muzika jej jako rodáka z Chodska doprovází po celý život. Nadcházející vyprávění popisuje mládí chlapce ze zpěvného kraje, ale také těžkosti syna kulaka.

Jiří Kupilík pochází z malebné vesničky Spáňov nedaleko Domažlic. Narodil se zde 8. března 1936 do zemědělské rodiny. „Rodiče měli velké hospodářství. Tatínek, jménem rovněž Jiří Kupilík, pocházel ze sedmi dětí. Maminka Anna byla z Petrovic, my na Chodsku říkáme ‚z Petrojc‘. Ta pocházela z pěti dětí,“ uvádí své vyprávění Jiří Kupilík. Jeho dědeček z tatínkovy strany se jmenoval Jakub a babička rovněž Anna. „Také babička z maminčiny strany byla Anna, dědeček Matěj,“ vyjmenovává. Jeho prarodiče včetně dalších příbuzných pracovali v zemědělství. „My jsme měli dohromady dvacet dva hektarů polí a lesů, takže jsme byli trochu větší sedláci, ostatní byli střední.“ Jak to tehdy na Chodsku chodilo, Jiří byl vychováván v křesťanské rodině.

Záře nad Spáňovem, německé auto jako suvenýr a pozdrav od Američanů

Ačkoliv byl ještě malý chlapec, uchoval si v paměti vzpomínky na konec války. „Když byla bombardovaná Plzeň, tak i ve Spáňově - což je nějakých sedmdesát kilometrů od Plzně – byla večer na obloze vidět záře,“ říká Jiří Kupilík a pokračuje ve vyprávění: „A když byla kapitulace Německa, tak jsme ve Spáňově vyšli na zastávku dráhy, která je na kopečku a je z ní vidět na silnici z Domažlic do Klatov. Viděli jsme, jak tam proudy vozidel s německými vojáky jedou ve směru na Klatovy. Chtěli se tehdy dostat do zajetí amerických, nikoliv sovětských vojáků, z těch měli hrůzu. Jedno z těch aut jim tam vybouchlo a nešel mu motor…“ Jakmile se kolem rozlehlo ticho, chlapci se vraku zmocnili a odtáhli jej do stodoly jednoho ze spáňovských sousedů. Ve chvílích volna jej vždy vytlačili na kopec a pak na něm bez motoru jezdili z kopce dolů. Jiří Kupilík si pamatuje také na vězně nejrůznějších národností proudící přes Spáňov z koncentračních táborů, kterým s místními dávali potraviny. Sami měli ke konci války štěstí, když americká letadla minula sklad munice, kterou si u nich na zahradě schovali němečtí vojáci. „V zemi tam zůstaly dvě obrovské jámy,“ dodává pamětník. „Když pak ale nastalo osvobození a přišli Američané, byl to pro mě krásný zážitek. Ubytovali se u nás a udělali si ležení ve Smolovském lomu. Byli to milí kluci a nás děti měli strašně rádi. To jsem viděl poprvé žvýkačky, čokoládu, kakao.“ Jiří zase americkým vojákům nosil čerstvá vajíčka. A ti ho spolu s dalšími dětmi vozili v jeepech. „Dělali legraci a řídili nohama,“ vypráví s úsměvem Jiří Kupilík.

Kradené chvilky dětství

Ve Spáňově prožil krásné dětství. Už jako malý chlapec však musel pomáhat, jelikož práce kolem hospodářství bylo víc než dost. Měli dva páry koní a další dobytek. Žádná mechanizace tenkrát neexistovala. Práci jim usnadňoval leda senomet a později samovaz. Jinak se všechno dělalo koňmo nebo ručně. „Přišel jsem ze školy a na stole jsem našel papír, na kterém stálo: ‚Oběd máš v troubě. Až se najíš, přijď za námi na pole‘,“ vypráví Jiří Kupilík, který vyrůstal ve velké rodině po boku čtyř sourozenců. V deseti letech tak musel přidat ruku k dílu i v domácnosti. „Sestra byla o tři roky mladší než já a společně jsme vychovávali našeho prostředního brášku Vašíka. Naši neměli času nazbyt, museli pracovat na poli,“ vysvětluje, jak to u nich doma chodilo. I když si chtěl jít třeba zahrát fotbal do vsi na louku, měl s sebou brášku ve starém pérovacím kočárku. „Kopeme si s klukama a najednou: ‚Hele, koukej, Vašek není vidět!‘ Podívám se a kočár byl celý otočený včetně peřinek.“ Chvíle jeho dětství tak stále provázela nějaká povinnost. Přesto na tu dobu vzpomíná velmi rád. Přispívalo k tomu i to, že ji strávil ve vesničce, kde se všichni dobře znali. „A jak jsme měli i hodně bratranců, sestřenic, strýců a tet, tak jsme každou chvíli byli na nějaké chodské svatbě, což bývalo hodně veselé.“ K setkávání rodiny a přátel sloužily také poutě, na které se Jiří pokaždé moc těšil. Jeho tatínek měl moderní odpérovanou bryčku, do které zapřáhl koně, které vyparádil, a s rodinou pak jezdili po příbuzných, které měli od Luženiček přes Nevolice až k Petrovicím. Pro Jiřího byly radostí i chvilky strávené v létě u vody. Když byl čas, jezdil se na kole vykoupat do blízkého Nového Dvora. To bývalo zejména o nedělích, které se mezi křesťany na Chodsku světily jako čas odpočinku. Až na tyto kradené chvilky bezstarostného mládí znal Jiří jen práci v zemědělství. „Ne, že by se mi nelíbila, ale zkrátka mi díky tomu všemu nepřirostla k srdci. Musel jsem dřít, a tak na zábavu s kamarády moc času nezbývalo. Když už se ale našla chvíle, hrávali jsme fotbal, volejbal a hráli jsme si i na vojáky.“ Jakmile povyrostli, chodili tancovat na zábavy do okolních vesnic.

Přes Klobúk do škamen

Když nadešla školní léta, docházel Jiří za vzděláním do Koutu na Šumavě, obce ležící v kotlině a obklopené vrchy. „Do školy jsem chodil asi dva kilometry přes kopec. Každý den pěšky, i když bylo třeba sněhu po kolena,“ vzpomíná Jiří Kupilík, který si kolikrát spolu s kamarády zpestřil cestu jízdou na bruslích, na saních nebo na lyžích. Po cestě míjeli stavbu glorietu[1], ke které se váže několik místních pověstí. Obecná škola byla pětitřídkou. „Pamatuji si, jak ty chudší děti přicházely do školy v dřevácích. Vyzuly se a v punčochách šly do tříd.“ Nezapomněl ani na pana řídícího Tomáška, který byl velice přísný. Jakmile Jiří pět tříd obecné školy dochodil, čekal jej rok na gymnáziu. „Poté bylo sloučené, tak jsem pokračoval na střední škole v Domažlicích, kam už jsme s kamarády dojížděli vlakem,“ pokračuje ve vyprávění Jiří Kupilík.

Per aspera ad astra

„Protože jsme měli velké hospodářství, tak mě komunisti potřebovali dostat z baráku, aby nám chyběla pracovní síla, čímž by rodiče donutili ke vstupu do JZD.“ Jelikož bylo Jiřímu jasné, že mu systém neumožní zůstat na statku, šel se v roce 1951 vyučit strojním zámečníkem do Holýšova. „To byly tehdy Strojírny Holýšov, později Autorenova Holýšov.“ Po roce učení získali Jiří a další učeň od podniku závodní stipendium, které jim otevřelo cestu ke studiím na Střední průmyslové škole v Plzni. Jiří přijímací zkoušky složil, ale kvůli svému třídnímu profilu nebyl na školu přijat. „Byl jsem v podstatě třídní nepřítel.“ Rodičům však na jeho vzdělání velice záleželo. „Přestali soukromničit, vstoupili do JZD a já to dodnes beru jako velkou oběť a moc si toho vážím,“ říká Jiří Kupilík, který tak asi pět dní po začátku školního roku přece jen nastoupil do prvního ročníku a do školy docházel po dobu čtyř let. „Pokud jde o rodiče, do komunistické strany nikdy nevstoupili, nikdo z rodiny.“

V době studií zažil v Plzni události měnové reformy, které se odehrály v roce 1953. Jiří Kupilík na 1. červen tohoto roku vzpomíná slovy: „Odpoledne jsem se dozvěděl, že je na náměstí nějaký šraml. Přijel jsem tam z Bor a spatřil jsem škodováky, jak protestovali a jak se vyhazovaly obrazy z radnice. Pamatuji na zásah hasičů, stříkali do davu vodu.“ Když se pak vrátil do školy, vyšetřovalo se, zda nebyl někdo ze studentů této události účasten. „Spolužáci drželi basu a nikdo neřekl nic. Jinak by totiž následoval vyhazov ze školy. Naše rodina přitom při měnové reformě přišla o všechno.“

Mládí plné sportu a muzicírování

Jiří Kupilík byl vychováván v muzikantské rodině. Také v širokém příbuzenstvu byla láska k hudbě silná. Tatínek hrál výborně na harmoniku, strýček, maminčin nejmladší bratr, zase na housle. Ty se zalíbily i Jiřímu, který už v deseti letech začal ve škole v Domažlicích chodit do houslí. Po čtyřleté výuce u pana učitele Ereta pokračoval v Holýšově, kde byl tehdy v učení. Vedle sportu se tak jeho dalším koníčkem stala hudba. Za Jiskru Domažlice totiž hrával basketbal, kterému zůstal věrný i později, když jej osud zavál do Plzně. Ale nepředbíhejme…

Za matičkou Prahou a k tankistům

Jiří měl spolu s ostatními v posledním ročníku průmyslovky specializaci na chlazení a kompresory. Po úspěšném zakončení studia se tak na umístěnku dostal do pražské mrazírny se závodem v Kladně, kde nastoupil jako chlaďař provozu. Důvod, proč se chtěl dostat právě do Prahy, byl zřejmý – miloval kulturu a hudbu. „Bydlel jsem tu u známých a dojížděl jsem autobusem z nádraží Praha-Florenc do Kladna a zpátky,“ vypráví Jiří Kupilík, který po třech měsících v Praze narukoval na vojnu. Byl poslán do Žatce, kde jej zařadili k tankistům. „První měsíc to byla řehole. Tam nám ti poddůstojníci, Slováci, dávali pěkně zabrat. Když přijely v chladné noci tanky, museli jsme je umývat. Z toho jsem byl ale po měsíci vysvobozen.“

Vojenské muzicírování u Lobkowiczů a v Mariánských Lázních

Jiřího převeleli do Roudnice nad Labem, kde bylo Vojenské politické učiliště Josefa Hakena, kam na dvouroční kurz docházeli posluchači. „To byli politruci, ti vyšli jako poručíci. A pak tam byli vojenští papaláši od majora výš. Ale tam to byla paráda, protože my jsme bydleli v takovém baráčku na zahradě a chodili jsme se stravovat do lobkowiczkého zámku,“ vypráví zasněně Jiří Kupulík. Kouzelné prostředí Zámku Roudnice mu zkrátka učarovalo. Stěžejní však pro něj bylo to, že se konečně mohl dostat ke své milované muzice. Sloužil tu u vojenské hudby, kde hrával nejprve na klarinet. Uplynul rok a vojenské politické učiliště bylo zrušeno a nahradila je hudební škola z Litoměřic. „Plukovník, co byl velitelem učiliště, povídal: „Řekněte si každý, k jaké muzice chcete, a já se pokusím vás tam dostat. A protože k Plzni byly nejblíže Mariánské Lázně, tak jsem o ně zažádal,“ říká Jiří Kupilík, který se opravdu záhy dostal k tamější vojenské kapele. Rok, který zde strávil, považuje za vůbec nejkrásnější rok[2] svého života.

Muzikant škodovákem

Z vojny se vrátil v listopadu roku 1958. Přál si zůstat doma na Plzeňsku. Rozvázal pracovní poměr s pražskými mrazírnami a nastoupil do Škody Plzeň, kde pracoval jako konstruktér válcoven. „Původně jsem chtěl nastoupit do oboru jaderného strojírenství, který teprve vznikal. Ovšem tady nějaký kádrovák Škédl říkal: ‚Jó, soudruhu, vy nemůžete nikam, to je strategické odvětví, vy jste tady se svým třídním původem nespolehlivý[3].‘“ Poté pracoval jako inspektor výstavby, kdy dělal dozor nad investiční výstavbou ve Škodovce, a později byl zaměstnán v projekci investic. Poté pracoval v engineeringu, kdy měl jako obchodní vedoucí na starost jednu ze čtyř porobetonek, konkrétně Elektrárnu Nováky. Později pracoval v oddělení montáží. „Z engineeringu se pak stal dodavatelský inženýrský závod. My jsme stavěli fabriky na Moravě, na Slovensku. V Německu jsme stavěli velkou čistírnu odlitků, to byla Slévárna Rudolf Harlas,“ říká. „Když jsem byl prvně na Západě, chodili jsme všude pěšky a dívali se do výloh. Byl prosinec a tam měli jahody, jižní ovoce, to jsme žasli…“ Jiří Kupilík se pracovně několikrát dostal do zahraničí, dokonce i do Libye, o emigraci však nikdy neuvažoval. Jeho posledním projektem v rámci Škody Plzeň byla dvouletá výstavba odsíření elektrárny Prunéřov, ve Škodovce skončil v roce 1996.

Folklor a rodinné povinnosti

Jiří Kupilík se z hudebníka stal škodovákem, své velké lásce však zůstal věrný. Brzy po vojně nastoupil do zdejšího symfonického orchestru[4]. Začal také chodit do Souboru písní a tanců Škoda Plzeň v Měšťanské besedě, se kterým prožil nádherné časy. „Jezdili jsme po republice a dostali jsme se i do Polska a do východního Německa,“ vzpomíná Jiří Kupilík, který ovládal hru na klarinet, housle, hoboj i saxofon. Když se 29. prosince roku 1963 oženil, se souborem se bohužel musel rozloučit, času na hudbu ubylo. Vychovávali se ženou dceru a syna. „Manželka pracovala v kadeřnictví. Jezdíval jsem s ní po soutěžích, byla velice šikovná. Jenže když jí bylo třiapadesát, onemocněla a pět let poté bohužel zemřela.“ V muzicírování se zhlédl i Jirkův bratr Václav, který roku 1978 založil Mrákovskou dudáckou kapelu. „Hodně se věnoval folkloru a na Chodsku ho každý znal. Bohužel předčasně zemřel. Ve třiapadesáti letech jej také potkala ta zákeřná nemoc.“

Další kaňka v životopisu

„Když jsem pracoval ve Škodovce v oddělení investic, měl jsem dobré pracovní výsledky. Tehdy mě donutili vstoupit do komunistické strany, to nešlo říct ne.“ Dne 21. srpna 1968 nastala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „A já jsem jim stranickou průkazku vrátil, protože s tímhle jsem nechtěl mít nic společného.“ Syn kulaka tak získal další kaňku v životopisu. „Odnesla to dcera, kterou napoprvé nevzali na konzervatoř.“ I před vstupem do strany věděl Jiří Kupilík o komunistické straně své. „S mým původem jsem tu partaj nijak nehltal, naopak. Viděl jsem, jak zacházeli s lidmi. Jednoho sedláka u nás vystěhovali a my jsme byli druzí na řadě, ale vstupem do JZD jsme se spasili,“ vysvětluje Jiří Kupilík, který byl zamlada v Pionýru a Socialistickém svazu mládeže, ale nijak výrazně se neangažoval. „To bylo spíš kvůli pořádání tanečních zábav, politika se u nás na Chodsku nijak zvlášť nedělala.“

Nádech svobody

Nenásilné svržení komunismu, pro které se vžilo označení sametová revoluce, bylo završeno 29. prosince 1989 zvolením neformálního vůdce opozice Václava Havla československým prezidentem. „To byla neskutečná euforie, že to takhle dopadlo. Zaplaťpánbůh, že si člověk mohl konečně začít užívat svobody,“ říká Jiří Kupilík. „Václava Havla mám jako špičku, podle mě to byl po Masarykovi nejlepší prezident,“ dodává.

Léto na chalupě s dozvuky folkloru

Jiří Kupilík po odchodu do důchodu pomáhal několik let bratrovi s firmou na výrobu kabelů Kabelovna Kabex v Holýšově, kde pracoval i jako vedoucí obchodního úseku. Své pracovní schopnosti pak v rodině uplatnil ještě jednou, než si začal plně užívat důchodu. Také muzicírování už pověsil na hřebík. „Hudbu ale rád poslouchám dál a folklor mi má pořád co říct,“ říká Jiří Kupilík, jehož velkou láskou byla a je také turistika a cestování. „Hlavně moře, to bylo moje hobby, protože to je něco krásného.“ 

Jiří Kupilík už dlouhých dvacet let žije sám. O rodinný statek se po smrti jeho bratra stará švagrová. Vybudoval si ale v Mladoticích na severu Plzně chalupu, kde tráví celé léto. Schází se s kamarády z práce a z hudebních kruhů. A samozřejmě se s radostí věnuje svým dětem a vnoučatům. „Zplodil jsem syna, zasadil jsem strom, postavil jsem dům, tak mám všechny úkoly splněné. A jestli bych měl něco vzkázat mladým, tak, aby jejich rodiny držely pospolu a aby byli hrdí na naši kulturu, protože se máme o co opřít a na co vzpomínat. Aby žili smysluplně a byla na ně dobrá vzpomínka,“ uzavírá své vyprávění s úsměvem Jiří Kupilík.

 

[1] „Gloriet, nazvaný pro svůj tvar ‚Klobouk‘, stojí na návrší zvaném Kolébka při cestě z Kouta na Šumavě k Mrákovu. Čtyři kamenné sloupy s hlavicemi a patkami nesou dřevěnou konstrukci klobouku krytou šindelem. Tato ozdobná drobná stavba stojí na místě starší dřevěné stavby, která shořela. Vybudován byl pravděpodobně ve druhé polovině 19. století. Ke Glorietu Klobouk u Kouta na Šumavě se váže několik místních pověstí. Nejstarší pověst vypráví, že v těchto místech bydlel slepý mládenec, který proslul jasnovidectvím. V druhé pověsti se uvádí, že jde o místo, kde v srpnu 1431 ztratil svůj klobouk prchající kardinál Cesarini. Podle třetí zprávy sloužil gloriet koutecké vrchnosti jako úkryt před nepohodou nebo jako místo občerstvení při vyjížďkách a při honech. V roce 2007 byl gloriet kompletně zrekonstruován.“ (https://www.domazlice.eu/o-domazlicich/pamatky/pamatky-v-blizsim-i-vzdalenejsim-okoli-domazlic/gloriet-klobouk-u-kouta-na-sumave-357cs.html)

[2] „Žádné starosti, jenom muzika. Každý týden jsme střídali Mariánskolázeňský symfonický orchestr, kde jsme vždycky dopoledne a odpoledne, jednou v týdnu, dělali kolonádu. Pak jsme tam dali ze záklaďáků dohromady takovou partičku, taneční muziku, a chodili jsme hrát na rekreace ROH, když bylo uvítání rekreantů a rozlučka rekreantů. Sice jsme hráli v podstatě zadarmo, ale vždy to bylo v krásném prostředí, v těch mariánskolázeňských zotavovnách. Hráli jsme jim k tanci a k poslechu. Tam to byla opravdu parádní vojna, navíc pod vedením opravdu bezvadného kapelníka.“

[3] „Když jsem přišel z vojny a byl jsem tím synem kulaka, tak mi do vojenské knížky neopomněli dát poznámku, ‚22 ha‘, jakože jsme měli 22 hektarů, aby se se mnou ten černý puntík nesl dál do života. Inu byly to radosti s tou politikou.“

[4] „Řídil ho pan Štýr, který také hrával v Plzeňské filharmonii druhé housle. Při závodním klubu ROH byl velký orchestr v obsazení jako ten symfonický, kde jsme dělali koncerty. První půlka byla operní, většinou nějaká předehra, nějaké árie, … Zvali se sem sólisté z Národního divadla v Praze. A druhá půlka, to byly operety.“ Jiří Kupilík hrával také v menším souboru Armastav, v Tanečním souboru Dopravních podniků a mimo jiné v kapele Alfa.