Eirini Kupková

„Tenkrát bylo málo míst ve školce a maminka nepracovala, byla v domácnosti. A nutila ji paní ředitelka, ať si nás nechá doma. Když je v domácnosti, proč by nás měla dávat do školky, s mým bratrem, který byl o rok mladší. Ale to vzpomínám jak teď, jak maminka naléhavě jí říká: ,Ale kde se naučí česky?‘ Což měla pravdu. To jí došlo, že potom když přijdeme do školy a nebudeme umět česky, budeme to mít těžší než jiné děti. Takže asi to uměla, zargumentovala, chodili jsme do školky dál. Takže výsledek byl takový, že v mém dětství se u nás mluvilo dvěma jazyky – řecky a česky. Rodiče mezi sebou samozřejmě pouze řecky a na nás na děti mluvili taky řecky a my sourozenci mezi sebou jsme mluvili česky a s rodiči jsme mluvili taky česky, oni nám rozuměli. Jo, když něco nevěděli, ptali se, co toto je, tak jsme jim to přeložili.“

Tazatelka: „Vy jste říkala, že jste chodili na ty schůze v neděli…“ - „No to bylo show, to když vykládám mé dceři, tak ta si říká: No je to možný? Bylo to takové zvláštní, protože člověk to teprve s odstupem času tak všechno hodnotí, protože má to srovnáni, tehdy jsme to brali jako normální, tak byla neděle, jak křesťané šli do kostela, tak komunisté šli na schůzi. Ne každou neděli, já nevím, jak je často měli, ale řekla bych, že jednou do měsíce nejmíň. Vždy v neděli dopoledne, velký sál a tam jsme tak seděli u stolu... Tam bylo tolik invalidů, to bylo zvláštní. Já jsem třeba hleděla jako dítě, tam třeba chlap bez rukou, měl je až pod lokty, obě ruce mu chyběly a on kouřil. To byste nevěřili. Já jsem ho viděla na vlastní oči, jak si zapaloval tu cigaretu. Nebo slepí tam byli, různě s plastikami, to byli všecko váleční invalidi, ale tak člověk to bere jako dítě – je to tak, je to tak. Byli takoví plamenní. Oni vždycky začínali tak mírumilovně ty schůze, přátelsky a tak. A samozřejmě ten řecký (temperament), oni se chytli a takový ty názory všelijaký a neuměli se ovládat, tak si tam potom nadávali škaredě a křičeli na sebe a někteří rozhněvaně odcházeli. Můj tatínek ne, on byl takový zdrženlivý, vážný, ten nekřičel nikdy.“

„Oni totiž neprchali spolu. To napřed odešel tatínek, on byl jako partyzán v těch horách, a potom musela, no tak jim šlo o život, oni ne že by se jeden večer rozhodli - tak a teď půjdeme zrovna do Československa, to ne. Já nevím, jestli to víte, ale ten jejich… to byl útěk vlastně, to byl úprk. Tatínek kdyby tam zůstal, tak byl by zastřelený, byl by popravený. Maminka asi možná taky. A původně i ti moji sourozenci, ti prchali s nimi a s babičkou. Jenže oni potom padli do nějaké léčky, jeden o druhém nevěděl a ony se potom vrátily zpět ty čtyři děti s babičkou. A maminka se tam držela nějakých jiných osob, tak jí se podařilo ty řecko-jugoslávské hranice přejít a dostala se tam k těm svým. No a potom dát dohromady rodinu, to nepřicházelo v úvahu, to prostě… Byly takové výjimky, ale to prostě nešlo.“

Tazatelka: „Vy jste říkala, že jste se provdala za Čecha. Netrvali Vaši rodiče na tom, abyste si vzala Řeka?“ - „No ze začátku jo, už když jsme měli tu známost, tak oni říkali: ,Víš, co když se vrátíme do Řecka?‘ Samozřejmě to už byla holá hypotéza. Já když jsem se vdávala, to bylo v sedmdesátým druhým roce, to ještě v Řecku byla junta, tady normalizace, no tak to jako vůbec o nějakym Řecku, to bylo skoro jak na Mars. Co do Řecka, to nepřicházelo v úvahu. Tak nic, ono jim to bylo jasný. A potom jako hledat si v té řecké komunitě nějakého partnera, ono to bylo přeci jen už omezený. Já sem to říkala dceři, ona se mě ptala: ,Mami, a proč sis nevzala Řeka?‘ Já říkám: ,Ty, víš co je zajímavý, tam byli pěkní kluci, chytří, studenti, ale oni chtěli Češky.‘ To je zajímavý, oni chtěli Češky. Takoví všelijací šikovní študáci, stavaři, strojaři a tak, jeden měl baletku, si ho pamatuju, a tak dále, chtěli Češky. Nevím, čím to je. Takže co? Takže my Řekyně většinou zase, co jsme studovaly tady, tak jsme si často vzaly Čechy.“

Tazatelka: „Vyprávěli Vám rodiče, jak přišli do Československa?“ - „No pořád, protože oni toho byli plní. Oni přišli za dramatických okolností, to mi samozřejmě dochází až po letech. Člověk když je dítě, tak to vnímá jako realitu a i mě to tehdy dost otravovalo. Oni se o tom bavili pořád. Na ty okolností, za kterých prchali, vzpomínali… Navíc my jsme byli taková roztržená rodina, oni tam nechali moje čtyři starší sourozence. Tak já když to dneska si tak promítnu, tak si uvědomuju, že byli vlastně oběti, jak ti moji sourozenci, tak rodiče. A já vím, že moje maminka, když jsem byla malá, tak do takových mých pěti, šesti let, to znamená takových šest, sedm let poté, co odešli, tak vždycky, když viděla jet nějaký vlak, tak říkala: ,Ten jede určitě do Řecka, my se taky vrátíme.‘ Neboli oni pořád dlouho tu naději měli, ale potom jak roky ubíhaly, tak ji definitivně ztratili.“

„Když bývaly prvomájové průvody v Brně, tak chodily takové všelijaké menšiny a tak, tak chodila i řecká menšina. Já jsem to říkala svému manželovi, on na to hleděl, my jsme se na to jednou byli podívat, já říkám: ,A teď půjdou Řekové, ale pozor, oni půjdou trojí, abys věděl.‘ Napřed půjdou maoisté, pak šli kynologové, já nevím zbrojovka, kdoví kdo. Pak šli zas Řekové, samozřejmě Češi to asi nevěděli, jim to bylo jedno. Ale všichni měli ty své prapory, tak je nesli. Oni nešli dohromady. Maoisté, stalinisté, pak byli takoví ti dubčekovci a partsaliditi a pak byli takoví ti správní, jo Brežněv, brežněvovci a kolijanniti. Kolijannis se jmenoval. Tři skupiny chodily.“