Michal Kurach

„Tam byl vystavený (bílý) prapor a ti civilisté se šli podívat, jestli tam skutečně je, a oni na ně spustili palbu. Když ji spustili, tak my měli jeden kanon a jeden kulomet. Na poli u vesnice byl seník, tak tam jsme dali dělo. Tak jsme tam začali podporovat, aby se ti civilisté mohli stáhnout. Tak tam jsme byli – já, ještě jeden – už je to dva roky, co zemřel, a děvče, to už dávno zemřelo – raněni. Já jsem dostal do hlavy, štěstí, že to nebyla velká střepina, zarazila se do kosti, ještě mám tady hrbolek. A ten druhý, nevím jak, a to děvče dostalo tady do prsou střepinkou. Němci totiž začali pálit do toho seníku. Ono to přelétlo k nám na druhou stranu. Byly to jen takové střepinky, kdyby byla větší, tak by to byl konec. Tak jsme honem všeho nechali – museli tam za nás zastupovat jiní – šli jsme na obvaz. A ti nás zase odvezli honem do zad, do týlu, a tam nás vyšetřili. Tak jsme přišli o to, když byla slavnost, že končila válka – my jsme to prospali.“

„Potom nás odvezli do Novochoperska. Tam už to bylo lepší. V Berdyčivu byla ráno nějaká voda, v poledne jedna lžíce kaše – bramborové nebo z prosa, a to bylo všechno. A večer zas byla jen tak jedna lžíce něčeho. A to bylo jídlo. A tam v Novochopersku to už bylo lepší. Tam to byl takový bývalý byt a v něm místnosti a my jsme byli asi čtyři vězni v jedné místnosti. I s vařením to tam už bylo lepší. (Tam jsme byli) až do silvestra ve čtyřicátém roce. Tam nás soudili za překročení hranice, dostali jsme pět roků. A už nás tam zpátky nevrátili, dali nás zas do jiných baráků a odtamtud nás v lednu nákladním vlakem odvezli na Pečoru. To jsme jeli skoro měsíc.“

„Potom mě zas odvezli do jiného lágru a tam se zase kácely stromy. Museli jsme pokácet a složit čtyři kubíky – to byla norma. Pak jsme dostali 700 gramů chleba, to byla taková cihla, to bylo asi takhle silné. A kdo nesplnil, dostal třicet deka. K snídani byla polívka, to byla voda a rybí tuk. V šest se šlo do práce do lesa a vrátili jsme se až tak v sedm večer – bez jídla, bez ničeho. A večer jsme zas dostali lžíci kaše nebo prosa nebo něčeho takového a kus ryby – to bylo všechno, co nás živilo. A když někdo nesplnil normu čtyř kubíků, zavřeli ho na noc v těch vysokých mrazech do takové kůlny postavené z dřeva, z kulatiny, ve které byly takové díry. Tak některý to snesl, a někteří se z toho taky nevrátili.“