Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. CSc. Otakar Kurka (* 1931)

• narozen 17. února 1931 ve Stodůlkách

• v roce 1937 se stal vlčetem

• 1945 se rodina přestěhovala do Děčína

• skautem ve 2. děčínském oddíle

• 1946 – první tábor

• 1949 – zákaz skautingu, konec skautského působení

• po roce 1989 vedl Katedru elektrotechniky na Univerzitě obrany v Brně

Otakar Kurka se narodil 17. 2. 1931 ve Stodůlkách u Prahy. Když mu bylo šest let, vstoupil společně s o rok mladším bratrem do místního oddílu vlčat. Vzpomíná, že se tam učil první dovednosti a setkal se se skautským zákonem. Jezdíval s oddílem na výlety do širokého okolí, třeba na Okoř. Konec téhle skautské epochy pro něho symbolizují německá letadla, která nad Stodůlkami létala do Prahy, a německá armáda, která tamtudy táhla.

„Starší skauti začali uvažovat o nějakém protiněmeckém odboji, my jako úplně mladí kluci jsme k tomu taky chtěli přičichnout, chtěli jsme nějak pomáhat, ale oni nás od toho odháněli, rodiče nám to zakázali… Ale myslím, že někteří z nich skutečně v tom odboji potom pracovali, jak jsem se dozvěděl.”   

S koncem války se rodina přestěhovala do Děčína, kde Kurkovi bratři zažili i obnovu skautingu - vstoupili do 2. oddílu, který měl tři družiny (Ostříže, Kamzíky a Tygry). Oddílovým vedoucím byl Landýn, sám Oťas se postupně stal podrádcem a poté rádcem Ostřížů. Jeho bratr si vysloužil přezdívku Fakír.

„Nejdřív jsme klubovnu sdíleli s vodními skauty, pak jsme vypátrali, že za ulicí Riegerovou je starý, po Němcích opuštěný trámový barák. Ten jsme uklidili, trochu vybavili a udělali jsme z něho klubovnu pro oddíly Děčín I a Děčín II. A tam jsme se scházeli. Naše družina měla vlajku, tu ušila moje matka, a měli jsme družinový totem.”

Oťas také vzpomíná na oblastní heslo: „Na severu stráž věrnou vlasti máš!” Družinový pokřik pak zněl: „Riki tiky budeme taky na stráži státi, Ostříži - Děčín.”

V té době byla o skautské kroje nouze, košile, klobouky a další věci byly těžko k sehnání. Nakonec je vybavil německý sklad Afrikakorps - poskytl jim hnědé krátké kalhoty, k nim opasek s nápisem Gott mit uns (Bůh s námi), který pak vyměnili za skautský s nápisem Buď připraven, a košile s dlouhým nebo krátkým rukávem. Dostali odtamtud i vybavení - stany, polní lopatky a další. Když pak přišla doba stejnokrojů a skautské košile byly k dostání, používali ty staré jako pracovní.

V roce 1946 se Oťas jako rádce Ostřížů zúčastnil jakési lesní školy, kde se učili starší skauti, rádci a vedoucí, jak správně postavit tábor, jak to naučit mladší, jak tábor správně vést atd.

První tábor se uskutečnil v létě 1946 u Údolního mlýna pod Kamenickou strání. Trval tři týdny a všechno si sami kluci stavěli postupně, bylo jich kolem pětadvaceti. Oťas pamatuje, jak byla těžká se vším vybavením cesta do tábořiště, nezapomněl ani na nepříliš lahodné pokrmy od Unry.

„Doba to byla dost divoká - protože to bylo nedaleko Děčína, tedy nedaleko hranic do Saska, a tam se ještě pohybovali tzv. Werwolfi - zbytky německé domobranské armády, to byli i civilisti, zatvrzelí nacisti, a tak byli naši vedoucí vyzbrojeni dvěma pistolemi a jednou puškou, kdyby k něčemu došlo, aby nás mohli bránit.”

Nezapomenutelnou chvílí bylo plnění bobříka odvahy. „Měli jsme za úkol v půlnoci z toho tábora dojít kilometr po toku Kamenice k tomu Údolnímu mlýnu, tam zatáhnout - ten mlýn ještě fungoval, a tím roztočit mlýnské kolo, nechat ho pár minut běžet a pak zase zatáhnout, ono se zastavilo a to byl signál, že tam ten adept došel. Bylo to slyšet až do tábora. Byla to hrůza, protože tam se vešlo, a jak se spustilo to kolo, vyletěli netopýři, vyletěly krysy, vyletěli takoví ti výři...”

Tábor měl bohatý denní program - hoši pomáhali v lese, sázeli stromky nebo sušili seno na nedalekých lukách. Pro zásoby se jezdilo do Jetřichovic a jedna z družin chystala jídlo; ve volných chvílích se na člunech plavili po řece Kamenici. Stalo se i to, že skauti pomáhali při hašení lesa.

„Taky jsme se zúčastnili několik dní hašení lesa, který vzplál - my jsme ho nezapálili - kousek pod Vysokou Lípou; tam chytla stráň a neustále to hořelo. I když se uhasily stromy, doutnala půda. Tak jsme tam jako skauti hlídkovali a hned jsme museli hasit. Jinak tam byli hasiči a policajti…”

Ačkoliv skauti opouštěli tábořiště, jako by na něm ani nestrávili tři týdny, vše dali do původního pořádku, snažil se Oťas na každém místě zanechat jakousi památku. A tak jednou vytesal data spolu s názvem oddílu do skály. Dokonce se svým bratrem zapsali údaje o táboře na svitky březové kůry a zakopali tuto relikvii ve skleněné lahvi. Oťas po letech sklenici nenašel, vytesané nápisy jsou však na všech místech dodnes.

V roce 1947 tábořil Oťasův oddíl spolu s vodními skauty pod horou Klíč. Jeho družina Ostřížů se vyznamenala stavbou kuchyně. Prázdniny 1948 strávil oddíl na táboře na Kamenici, Oťas dodnes vzpomíná na to, jak tam troubíval večerku…

Celoroční činnost oddílu se zaměřila na výlety na kole - za dva dny najezdili hoši až 160 kilometrů. V rámci družinových schůzek také pečovali o záhonky zeleniny, kterou sami pěstovali. Cvičili se v kimovce, plánovali a vymýšleli, kam se vydají na výlety, které byly každý víkend.  

Druhý zákaz

V roce 1949 byli všichni vedoucí oddílů a rádci družin svoláni do restaurace Paroloď, kde jim byla vštěpována “nová”, komunistická ideologie. Vysvětlovali jim pojmy např. třídní boj, Národní fronta, ČSM… To jim dávalo signál, že se budou klubovny pomalu uzavírat a skauting zase skončí.

Ten rok tábor nepřipravili, scházeli se sice dál na družinovkách, ale pak přišel zákaz a oddíl musel skončit; klubovna propadla ČSM.

Pražské jaro přineslo skautingu “renesanci”, Oťas už se však aktivně neúčastnil. Do Junáka vstoupila jeho mladší dcera Jana, jela na jeden tábor, pak ale přišla normalizace.

Oťas sice strávil ve skautském oddíle “pouhých” šest let, přesto všechno v něm skautské ideály zakořenily a ovlivnily jeho další kroky. Se svou ženou Zdenkou Kurkovou se s úsměvem ohlíží za svým životem s tím, že se ho vždycky snažili prožívat v duchu skautského zákona a slibu, a má dojem, že skauting má co říci i dnešní mládeži.

Otakar Kurka působil dlouhá léta při Univerzitě obrany v Brně jako profesor.